Řežabinec je národní přírodní památka v okrese Písek, na rozhraní správních území obcí Putim, Ražice a Kestřany. Důvodem ochrany je výskyt cenných litorálních společenstev,Společenstva druhů vyskytujících se v příbřežních oblastech vodních nádrží. která poskytují vhodná hnízdiště pro mnoho druhů ptactva a slouží pro rozmnožování dalších živočišných druhů. V rámci ochrany je chráněn jak Řežabinecký rybník a přilehlé tůně vzniklé zaplavením starých děr po středověké těžbě, tak i významná archeologická lokalita na vrchu Pikárna, kde v paleolitu a mezolitu bývalo rozsáhlé lidské sídliště.
Samotný rybník vznikl na místě slatiny v bývalém korytě řeky Otavy v roce 1530 na popud pána hradu Zvíkov Kryštofa ze Švamberka. Postupně vodní plocha zarůstala litorálním porostem tvořeným převážně rákosem, až tento cenný porost pokryl přibližně 40 %. Nevhodné hospodářské zásahy, nadměrný chov ryb převážně v 70. a 80. letech 20. století měly za následek poškození chráněné lokality a vyhynutí řady druhů. Rozsah pokrytí rákosem poklesl na dnešních přibližně 15 %. K roku 2011 je rybník ve vlastnictví státu a ve správě Agentury pro ochranu krajiny ČR, která se snaží navrátit druhovou pestrost a minimalizovat negativní dopady zásahů člověka. Rybník je významnou ptačí oblastí, kde se vyskytuje přes 160 ptačích druhů, mnoho jich zde hnízdí a taktéž se zde nachází největší kolonie racka chechtavého (Chroicocephalus ridibundus) na území jižních Čech. Z těchto důvodů byla celá lokalita v roce 2004 vyhlášena ptačí oblastí soustavy Natura 2000. Oblast také figuruje na seznamu významných ptačích území.
Okolo východní strany rybníka vede tři kilometry dlouhá naučná stezka s dvanácti informačními tabulemi a na východním břehu rybníka stojí z části volně přístupná pozorovací věž, ze které je možné sledovat okolní přírodu. V případě návštěvy lokality v rozmezí dubna až června má návštěvník možnost spatřit největší počet ptáků, nejvíce různých druhů ptáků se zde však vyskytuje na podzim.
Poloha náhled|Mapa lokality
Území leží na rozhraní správních území obcí Putim, Ražice a Kestřany (katastrální území Lhota u Kestřan. Skládá se z rybníka, okolních luk a menších nádrží. Chráněné území leží deset kilometrů jihozápadně od města Písek. Na jižní hranici je území ohraničeno železniční tratí Plzeň – České Budějovice vystavěnou v roce 1868. Západní hranice je ohraničena pozemní komunikací Ražice–Kestřany. V severozápadní a severovýchodní části se nachází dvojice kopců, mezi kterými je údolí. Svahy kopců pokrývají sušší louky a drobnější borové porosty. Tímto údolím odtéká z Řežabince na sever Řežabinecký potok, který se vlévá do řeky Otavy. Současně je severovýchodní až východní část lokality ohraničena třemi remízky a vlhkými loukami. Kolem rybníka se nachází převážně orná půda, to společně s chovem ryb přispívá k hromadění živin v rybníce. Zvýšené množství živin následně způsobuje změny ve složení druhů, jelikož druhy zvyklé na chudá prostředí vymírají. Přibližně jeden kilometr východně od Řežabince se nachází přírodní památka Ražický rybník.
náhled|vlevo|Přístupová cesta od Ražic
Dle geomorfologického hlediska je chráněná oblast součástí celku Českobudějovické pánve, podcelku Putimská pánev, která slouží jako akumulační rovinaÚzemí tvořená nezpevněnými usazeninami podél toku řek Otavy a Blanice. V rámci Putimské pánve se chráněné území nachází v okrsku Kestřanská pánev.
Historie Oblast národní přírodní památky je i významnou archeologickou lokalitou, jelikož se zde nacházelo lidské osídlení od paleolitu po mezolit. Lidé zde žili na nevysokém pahorku Pikárna, který se dříve tyčil nad řekou Otavou. Tahy lososů a blízkost bažin přitahujících větší savce zaručovaly dostatek potravy pro rozsáhlé lidské sídliště. Zbytky tohoto osídlení byly odkryty v roce 1936 strakonickým archeologem Bedřichem Dubským. Ten při svých vykopávkách objevil zbytky pazourkové dílny a různé nástroje. Nicméně eroze způsobila posunutí říčního koryta Otavy, která tak už neprotéká přímo kolem pahorku, ale o něco severněji. Na místě bývalého říčního koryta zůstala rozsáhlá slatina.
náhled|vlevo|Detailní pohled na litorální porost tvořený rákosem obecným v zimě
V této slatině byl v roce 1530 (i když jiný zdroj uvádí datum založení 1524) na popud pána hradu Zvíkov Kryštofa ze Švamberka vybudován rybník Řežabinec. Hráz rybníka byla vystavěna z vátých písků.Písků ukládaných vlivem transportu větrem. Vzhledem k tomu, že se svahy rybníka svažují jen pozvolna, panují zde ideální podmínky pro zarůstání rostlinami, hlavně rákosem. Na přelomu 20. století docházelo na lokalitě k těžbě přírodních štukových písků, načež následně vznikly mělké deprese, které se začaly zaplňovat spodní vodou z rybníka. Původně sloužily jako vhodná lokalita pro teplomilné a pískomilné druhy. Následně začaly postupně zarůstat nálety dřevin, což umožnilo vytvořit bohatou mozaiku různých typů prostředí vhodných pro četné druhy obojživelníků a ptactva. Od roku 1953 hospodaří na rybníce školní rybářství Vodňany.
V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století probíhal na rybníce intenzivní chov ryb, kvůli kterému došlo ke zvýšení vodní hladiny. Změna výšky hladiny snížila pokrytí litorálních porostů (hlavně rákos, vysoké ostřice a přesličky říční) z dřívějších 40 % na dnešních 15 %. Tůně byly v roce 1985 vyhlášeny jako chráněný přírodní výtvor o celkové velikosti 6,2 ha vzhledem k druhové rozmanitosti. V roce 1992 došlo ke sloučení dvou chráněných oblastí (rybníka a přilehlých tůní) a přeřazení do kategorie národní přírodní rezervace. Od tohoto roku je taktéž regulována vodní hladina a oproti osmdesátých letům 20. století byla snížena přibližně o 30 cm. Následně docházelo k poklesu rybářského využití lokality. Snížení vodní hladiny a omezení chovu ryb se projevilo na stabilizování litorálních porostů a v některých případech (např. u rákosu) dochází dokonce k postupnému rozšiřování.
náhled|Hráz rybníka z vátých písků
Z důvodu citlivého hospodaření na rybníce počátkem 20. století došlo k vytvoření vhodných podmínek pro rozvoj mokřadních společenstev rostlin a hnízdění ptactva, jako například racka chechtavého, což později vyústilo k vyhlášení ochrany. Druhová rostlinná rozmanitost zaujala botaniky Abrože, Hajného a Růžičku, kteří zde prováděli výzkum. Následně navrhli Řežabinec jako vhodnou lokalitu k ochraně. K vyhlášení přírodní rezervace došlo 19. listopadu v roce 1949. Zákonem č. 114/92 Sb. a vyhláškou č. 395/92 byla rozšířena o oblast tzv. Řežabineckých tůní na konečnou rozlohu 110,7 ha z čehož 104,5 tvoří katastrální výměra rybníka Řežabinec. Kolem rezervace je současně vyhlášené ochranné pásmo o šířce 50 až 120 metrů. Získání statutu státní rezervace v roce 1949 byl významný pokrok, jelikož byl tím pádem zakázán odstřel divokého ptactva, došlo k omezení vstupu a zamezilo se vybagrování břehových porostů, které se jinak pro zvětšení hospodářské produkce rybníka provádělo. Nicméně ochrana neupravovala samotné rybářské hospodaření, což se v 70. a 80. letech negativně projevilo na bohatosti vegetace. To bylo způsobeno zvýšeným počtem ryb decimujících porosty, nárůstu živin ve vodě a zhoršení kvality vody. Hospodaření na rybníce bylo upraveno až v roce 1992.
Z důvodu výskytu husy velké (Anser anser) byla celá lokalita v roce 2004 vyhlášena jako ptačí oblast soustavy Natura 2000. Oblast také figuruje na seznamu významných ptačích území. K roku 2011 byl rybník ve vlastnictví státu a ve správě Agentury ochrany přírody a krajiny, která ho pronajímá rybářům a určuje, kolik ryb bude do rybníka nasazeno, jaké druhy, jestli se smí ryby krmit či má možnost jejich nasazování zakázat. Tato opatření mají za cíl pomoci přirozené obnově porostů vodních rostlin.
Dne 1. července 2021 bylo toto chráněné území znovu vyhlášeno Ministerstvem životního prostředí v kategorii národní přírodní památka.
Přírodní poměry Lokalita se nachází na horninovém podkladu, který je tvořen jílovými, písčitými a štěrkovými sedimenty vzniklých v terciéru se slojemi lignitu o mocnosti až 100 m. Na horninovém podkladu se nachází půda z části tvořená organogenní slatinou a hydromorfními gleji pozvolna přecházející do zonálních půd. Celkově je chemismus půdy kyselý, čímž vzniká území charakteristické pro mokřadní porosty chudé na živiny a s tím související živočišné druhy. Dříve se na území nacházelo třetihorní jezero vzniklé v přirozené depresi. Později se částečně koryto řeky Otavy posunulo severněji, čímž vznikla rozsáhlá slatina. Slatina pak byla v roce 1530 přebudována na rybník.
Klimaticky se území řadí mezi mírně teplé s úhrnem srážek ve vegetačním období 350 až 400 mm, v průběhu zimy klesá srážková činnost na 200 až 250 mm. Jedná se o jedno z nejteplejších a nejsušších míst v jižních Čechách. Přibližně 1 % chráněného území připadá na vlhké louky, zbylých 99 % na mokřady a vodní plochy.
Rybník Řežabinec náhled|vlevo|Pohled na rybník od hráze Rybník Řežabinec byl vystavěn v roce 1530 na místě slatiny, které vznikla v depresi po meandru řeky Otavy. Nachází se v nadmořské výšce 371,28 metrů nad mořem a jeho plocha volné vodní hladiny je okolo 80 ha, i když katastrální výměra rybníka je 104,5 ha, což z něj činí největší rybník v okrese Písek. Jedná se o relativně mělký rybník, který má uprostřed hloubku pouze 80 až 120 cm (jiný zdroj uvádí hloubku v severní části rybníka až 140 cm), u hráze dosahuje 120 cm. Skládá se ze dvou částí a to z větší jižní části označované jako „Jezero“ a hlubší a menší severnější části sloužící jako loviště. Oblast rybníka zaobírá povodí pouze 2,85 km², což je relativně malé území. Celkový průměrný úhrn srážek ve zmiňovaném povodí je 540 mm. Chráněné území může být ohroženo nedostatkem vody v době napouštění. Rybník Řežabinec je odvodňován Řežabineckým potokem, který vede do řeky Otavy a rybník tedy spadá do povodí zmiňované řeky. Je napájen vodou ze dvou zdrojů, umělých stok. První stoka přivádí vodu od západu z Mladějovického potoka skrze napouštěcí kanál vedoucí z rybníka Markovec. Na východě je to stoka směřující z rybníka Miska a ústící v kotvišti poblíž rybářské bašty. Oba dva napájecí rybníky spadají do Sudoměřské rybniční soustavy. náhled|Kamenný mezník z roku 1702 na hrázi U výtoku rybníka byl vybudován bezpečností přepad, který umožňuje odvádět nadbytečnou vodu. Ať už vzniklou srážkovou činností v době přívalových dešťů či při tání sněhu na jaře. Technicky je odtok řešen skrze nízkou hráz se skalnatým korytem, kdy hladina hráze dosahuje výše normované hladiny rybníka. Hráz rybníka je vybudována z vátých písků, je osázena vzrostlými duby a vede přes ni polní cesta. Taktéž se zde nachází kamenný mezník z roku 1702, který stojí na rozhraní katastrů obcí Ražice, Putim a Lhota u Kestřan a dříve určoval hranici drahonického panství.
Vrch Pikárna Součástí národní přírodní památky je vrch Pikárna (397 m), významná archeologická lokalita, na kterém se nacházelo významné paleotické a mezolitické lidské sídliště. Vhodné přírodní podmínky v okolí mělkého údolí řeky Otavy přilákaly na návrší lovecké skupiny, které zde měly snadný přístup k větším savcům chodícím k napajedlům. U nynější hráze rybníka se nacházela dílna pro výrobu nástrojů a na svazích vrchu Pikárna byla objevena stavba, v jejímž okolí se našly tisíce kusů nástrojů. Na základě archeologických nálezů se zdá, že vrchol osídlení oblasti byl mezi 8000 až 5000 př. n. l. Samotný vrch je tvořen aplitovými žílami odolávající erozi lépe než okolní perlová rula.
náhled|vlevo|Rákosový porost
Flóra