náhled|upright=0.8|Státní znak Litevské republiky Dějiny Litvy počínají příchodem Baltů asi 3000–2000 př. n. l. První písemné zmínky o Litevcích, patřících do skupiny baltských národů, se datují do roku 1009 n. l. Litevci později dobyli sousední země a ve 13. století založili Litevské velkoknížectví (a krátkodobé Litevské království). Velkoknížectví bylo úspěšným a dlouho trvajícím válečnickým státem. Střežilo si svou nezávislost a křesťanství přijalo teprve ve 14. století jako jedna z posledních zemí v Evropě. V 15. století se tato obávaná mocnost stala největším státem Evropy díky dobytí rozsáhlých oblastí Rusi, obývaných velkými skupinami Východních Slovanů. Krewskou unií, ustanovenou roku 1385, se velkoknížectví osobou panovníka spojilo s Polskem. Pozdější Lublinská unie, uzavřená roku 1569 dala vzniknout unii reálné, tzv. Republice obou národů. Ta přetrvala až do roku 1795, kdy posledním dělením Polska zaniklo jak Polsko, tak i Litva. Pod nadvládou Ruského impéria Litevci následně žili až do 20. století.
Dne 16. února 1918 se zrodila obnovená Litva jako demokratický stát. Zůstala nezávislá až do roku 1940, kdy ji okupoval Sovětský svaz podle ujednání paktu Ribbentrop–Molotov. Po vypuknutí války prošla Litva několikaletou okupací nacistickým Německem, aby se po válce opět vrátila do područí Sovětského svazu. Jeho součástí zůstala téměř 50 let. V letech 1990–1991 Litva opět vyhlásila nezávislost. V roce 2004 země vstoupila do NATO i do Evropské unie.
Rané období náhled|Kmeny na území Litvy Předkové Litevců, Baltové, přišli na území Pobaltí již na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l.Dějiny Pobaltských zemí, s. 9 První zmínka o nich se nachází v práci římského historika Tacita.Dějiny Pobaltských zemí, s. 13 Území, jež Baltové obývali, se rozprostíralo od řeky Visly po řeku Daugavu a od Baltského moře po Dněpr. Baltové se postupně rozdělili na několik kmenů, k nimž patřili Kurové, Žemaiti, Aukštaiti, Litevci, Jotvíni, Prusové, Sélové, Latgalové a Zemgalové. Součástí tvořícího se litevského kmenového svazu se staly kmeny Aukštaitů a Žemaitů a částečně i Kurů, Zemgalů a Sélů.Dějiny Pobaltských zemí, s. 15-17 První zmínku o Litevcích najdeme v Quedlinburských letopisech už v roce 1009, další, o něco pozdější, zprávy pocházejí z Nestorova rukopisu.Dějiny Pobaltských zemí, s. 15, 49
Rozsáhlé lesy a bažinaté oblasti na území litevských kmenů umožňovaly úspěšnou obranu proti cizí expanzi. Neúspěšně dopadla např. vojenská tažení kyjevského knížete Jaroslava I. Moudrého v letech 1038 a 1040. Podobně skončily i pokusy dánských králů Knuta Velikého a Knuta IV. I když se jim načas podařilo zavázat si Litevce k placení poplatků, žádné toto úsilí nedosáhlo trvalejších výsledků.Dějiny Pobaltských zemí, s. 49
Od 12. století započaly výboje litevských kmenů do okolních zemí. Ty jim umožnil zejména rozpad sousední Kyjevské Rusi na řadu dílčích knížectví, jež dokázala čelit jejich nájezdům jen s velkými obtížemi. Získaná kořist umožnila hromadit náčelníkům válečných družin větší bohatství, což vedlo k posilování jejich moci a růstu společenských rozdílů. V zájmu prosazení své moci nevedli litevští velmoži boje jen se svými sousedy, ale i mezi sebou. Na části litevského území, zejména ve Žmudi a povodí Něretvy, prováděli své válečné operace také členové Řádu německých rytířů, nejvýznamnější oblasti Litvy však zůstaly od těchto výbojných snah uchráněny. Jejich přítomnost, přestože s nimi někteří litevští velmoži taktéž spolupracovali, pomáhala sjednotit jednotlivé části formujícího se litevského etnika ke společné obraně.
Přesto byla Litva stále jen křehkou konfederací raně feudálních knížectví. V roce 1219 byla podepsána smlouva mezi haličsko-volyňským knížetem a 21 litevskými vládci. Mezi nimi je připomínáno i jméno knížete Mindaugase, který do roku 1250 získal rozhodující vliv nad převážnou částí litevského území.Dějiny Pobaltských zemí, s. 51
Etymologický původ názvu země náhled|vlevo|První zmínka o Litvě (v genitivu: Lituae) v Quedlinburské kronice z roku 1009 Jméno Litvy (ve slově Lituae v genitivu; 1. pád by tedy byl "Litua") bylo poprvé zmíněno v Quedlinburské kronice dne 9. března 1009 v zápise o smrti svatého Bruna. Bruno pokřtil Netimera, jednoho z lokálních (patrně jotvingského) knížat a jeho blízké. S tím nesouhlasil jeho bratr Zebeden, který nechal Bruna i s jeho svitou stít. O téže události (ovšem již bez zmínky o názvu Litvy) píše také Thietmar Merseburský a datuje ji na 14. února 1009. Toto datum je důvěryhodnější, protože Thietmar byl příbuzným a spolužákem Bruna, stýkal se s jeho otcem a patrně právě on napsal nedochovanou knihu "Kniha o Brunonově činnosti".
Existuje několik verzí původu jména země. V západních zemích převládá názor, že název Litva vznikl z litevského slova lietus, což znamená déšť. Litva je tedy podle nich země deště. S tím se však nelze ztotožnit, neboť existuje mnoho jiných zemí, kde prší častěji než v Litvě, ale jejich jména nejsou odvozena od slova déšť. Sami Litevci tuto verzi berou pouze anekdoticky, např. v textu písně úryvek "...Lietuva, kur lietus lyja..." – "...Litva, kde prší...".
Litevský jazykovědec Kazimeras Kuzavinis tvrdí, že jméno země pochází z názvu vodního toku Lietauka, jehož název byl slovanismem (správný název byl Lietava). Podle něj právě tato řeka dala jméno jednomu z litevských regionů a později i celé Litvě. Lietauka je v současnosti pravým přítokem řeky Neris , Oficiální klasifikátor litevských řek. Je to 11 km dlouhý vodní tok, který se nachází 30 km od města Kernavė, tehdejšího důležitého politického centra litevského státu. Avšak v jeho větší blízkosti nebyly nalezeny žádné archeologické památky a sotva tam co mohlo být, protože to bylo bažinaté místo. Říčka je příliš nevýznamná (pouze 11 km) aby mohla dát jméno celé zemi. Proto tuto verzi lingvisté většinou odmítají.
Simas Karaliūnas navrhl originální hypotézu, že název Litvy souvisí s německým slovem leiten (vést, velet). Toto slovo je pokládáno za odvozeninu indoevropského prajazyka, která v minulosti mohla být i v litevštině. Název prý zpočátku znamenal "vojsko" a tuto souvislost leiten – vojsko potvrzují i historické dokumenty.
Artūras Dubonis na základě historických údajů uvedl teorii, že původní forma ethnonyma byla leitis. To, že kmen slova liet- pochází z původního leit- bylo lingvistům známo již dříve. A. Dubonis dokázal, že označením leitis byli Litevci nazýváni v některých zdrojích z 14.–15. století a to dalo název určité specifické vrstvě zemanů Velkoknížectví litevského. Leitis totiž mělo zhruba tyto významy:
Vrstva sloužících velkoknížeti: vlastnili polnosti ve vlasti, vydržovali jeho koně, platili daně přímo panovníkovi, sloužili mu za vojenských tažení. Panovníkovi vojáci, také vybírali mýtné. Po zesílení pozic šlechty se stali pro panovníka již nepotřebnými a brzy zanikli, někteří se sami stali šlechtici. Věc, záležitost. Název národnosti (Litevců) ve 14.–15. století. Občas takto byli nazýváni všichni Litevci kromě Žemaitiů (Žmuďanů). V lotyštině se termín Leitis množné číslo Leiši jako alternativní k novějšímu Lietuvietis udržel až dosud. Mimo jiné, stejného původu – ovšem s jiným směrem variací – je i název Lotyšska (Lettonia).
Zrod litevského státu náhled|upright|Daumantas Pskovský Stát, který Mindaugas založil, měl charakter raně feudální monarchie, v níž kníže, opírající se o své družiníky, samostatně řídil vnitřní i zahraniční politiku země.
Ze začátku se nový stát musel vypořádat s expanzí německého a livonského rytířského řádu. Právě druhý zmíněný měl být jakousi spojkou žemajtského knížete Vykintase, která měla pomoci svrhnout Mindaugase z trůnu. Aby předešel dobytí Litvy křižáky a zvítězil v boji proti svým litevským protivníkům, přijal Mindaugas v roce 1251 křesťanství a získal tak papežovu podporu. O dva roky později, v létě 1253, byl kníže Mindaugas korunován za litevského krále. Zároveň odstoupil křižáckému řádu Žemaitsko, kde měli hlavní slovo novému králi oponující velmoži. Křižácká vláda zde však netrvala dlouho – v bitvě u jezera Durbe byla řádová vojska Žemajci poražena. Vzhledem k sílícím protikřesťanským tendencím však v roce 1261 Mindaugas zavrhl křesťanství, přerušil mírové vztahy s křižáky a za spojenectví s Alexandrem Něvským a obnovení dohody s Žemaity pokračoval v boji proti nim. Ani to však již nedokázalo uklidnit nepřátelsky naladěné litevské velmože. Toho využil jeho synovec Trianet, který společně s knížetem Daumantasem nechal Mindaugase svrhnout a zabít, aby se poté sám ujal vlády.Dějiny Pobaltských zemí, s. 52 Nového panovníka však po půlročním vládnutí sesadil a zavraždil za pomoci ruských vojáků Mindaugasův syn Vaišvilkas. Na prázdný trůn tak usedl Mindaugasův syn Vaišelga, který původně nastoupil dráhu pravoslavného mnicha. Daumantas musel utéct do Pskova, odkud pořádal se svou družinou po dlouhou dobu na litevské území nájezdy.
V roce 1267 byl Vaišelga zabit v bojích s haličským knížetem Lvem. Po jeho smrti se na trůn dostal Traidenis (1269–1281), který pokračoval v boji proti křižákům. Za doby jeho vlády se podařilo získat několika vítězství nejen proti nim, ale i proti Tatarům, kteří uspořádali proti Litvě roku 1275 vojenskou expedici. O vývoji dalších několika let není mnoho zpráv, Litva nicméně znovu uspěla v obraně proti křižákům, kteří se zaměřili na opětovné získání Žmudi, žádný vládce ale nedokázal definitivně upevnit svojí moc. Novou expanzi započal litevský kníže Vytenis (1295–1316), kterému se mimo to podařilo stabilizovat vnitropolitickou situaci. V roce 1298 byla mezi ním a obyvateli Rigy podepsána smlouva proti Livonskému řádu.
Litevské velkoknížectví náhled|Postupný růst litevského státu V první polovině 14. století došlo ve východní Evropě k ustavení silného státu – Litevského velkoknížectví. Za svůj vznik vděčí knížeti Gediminasovi (1316–1341), kterému se podařilo úspěšnou kombinací diplomacie a vojenských zásahů nejen ubránit své země před ohrožením ze strany německých rytířů, ale i rozšířit svůj vliv do oblasti ruských knížectví. Navázal tak na politiku svých předchůdců, kterým s nepodařilo získat v oblasti Černé Rusi významná města Novogrodek a Grodno. Sňatkovou politikou se mu podařilo získat Vitebsko, dále ovládl Minsk a roku 1323 obsadil Kyjev. Následovalo připojení Smolenska roku 1340, následovaný Pinskem a Turovem. Svůj vliv udržoval taktéž v oblasti pskovské obchodnické republiky, kontakty udržoval i s Novgorodem. Při správě nově získaného území charakterizovala jeho vládu zejména značná tolerance vůči domácím zvyklostem, zároveň i stejná benevolence vůči pravoslavným a západním křesťanům. Sám Gediminas však na křesťanství nepřestoupil a zůstal nadále pohanem. Napojení na obchodní trasy, stejně jako dostatečné zázemí umožňovaly Gedminasovi úspěšně čelit nejen německým rytířům, ale i Tatarům, kteří ve spojení s ruskými knížaty zaútočili v letech 1338 a 1339 na Litvu. V obou případech se podařilo litevskému vládci tyto útoky odrazit.Dějiny pobaltských zemí, s. 52-55
Po Gediminasově smrti roku 1341 připadlo knížectví jeho synům. Za velkoknížete byl vybrán Jaunutis, jenž sídlil v rodící se litevské metropoli Vilnius. Nepříliš aktivního Jaunutise sesadili jeho dva další bratři Kęstutis a Algirdas, kteří si rozdělili správu litevského státu. Zatímco Kęstutis se staral o obranu německých útoků ze západu, Algirdas získal titul vrchního vladaře a spolu s ním i vládu na východě. Za vlády tohoto panovníka se podařilo definitivně připojit území Kyjeva, zároveň získat Černihiv, Novhorod-Siverskyj a Brjansk. Přestože se mu nepodařilo získat ve spojení s tverským knížetem na přelomu 60. a 70. let Moskvu, zahrnovala nyní Litva tři pětiny území bývalého kyjevského státu.Dějiny pobaltských zemí, s. 55-58