Takzvaný stanfordský vězeňský experiment je jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů v psychologii. Uskutečnil se v srpnu 1971 na Stanfordově univerzitě v Kalifornii a řídil ho americký psycholog Philip Zimbardo.
Experiment spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. Původně byl plánovaný na dva týdny, kvůli neočekávanému růstu krutosti studentů-dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu musel být předčasně ukončen už šestý den.
Výběr Zimbardo v létě 1971 získal souhlas univerzity s provedením experimentu, načež v novinách Palo Alto Times a The Stanford Daily zveřejnil inzerát, ve kterém hledal mužské dobrovolníky pro placený psychologický experiment s nástupem od 14. srpna 1971. Přihlásilo se 75 studentů-dobrovolníků, z nichž vybral 18 účastníků a 6 náhradníků, u kterých si ověřil, že jde o psychicky vyrovnané a zdravé jedince. Jeho záměrem totiž bylo osvětlit například samovýběr při volbě restriktivního povolání (policista, dozorce, voják apod.) nebo přispět argumenty do obecného sporu, zda případná lidská agresivita a brutalita závisí spíše na psychických predispozicích nebo na životních okolnostech.
Přestože většina přihlášených studentů se hlásila dobrovolně do role vězňů, Zimbardo jim role dozorců a vězňů přidělil náhodně. Samotného experimentu se ze začátku účastnilo 9 vězňů a 9 dozorců. Roli ředitele věznice zastával sám Zimbardo, roli hlavního dozorce jeho asistent David Jaffe.
Studenti v rolích vězňů i dozorců byli obeznámeni s tím, že jde o psychologický experiment a že jejich účast v něm bude odměněna peněžní hotovostí 15 dolarů za den bez ohledu na to, jakou pozici v něm budou zastávat. S průběhem pokusu bylo seznámeno asi 50 Zimbardových kolegů a přátel, kteří jej pak měli možnost sledovat a vyhodnocovat.
Pravidla a podmínky Pravidla pro běh experimentální věznice byla částečně převzata z nedaleké věznice Palo Alto v Kalifornii. Některá z nich: Vězeň musí po celou dobu výkonu trestu nosit přidělený (neforemný) vězeňský stejnokroj, bez spodního prádla, zato se směšnou čapkou. Vězeň musí být zticha v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždycky, když je mimo prostory vězení. Vězňové musejí dozorce oslovovat 'Mr. Correctional Officer' (= „pane nápravný důstojníku“). Vězňové se mezi sebou musejí oslovovat pouze čísly. Jakékoli pochybení v plnění pravidel může být potrestáno.
Navíc by se nemělo opomenout, že: Dozorci dostali přidělené vojenské stejnokroje (v barvě khaki, bez distinkcí), zakoupené z armádní výstroje. Dozorce po dobu výkonu služby mohl nosit přidělené sluneční brýle se zrcadlovou úpravou, aby se mohl vyhnout očnímu kontaktu s vězněm. Dozorce měl právo výběru, zda bude oslovovat vězně pouze jeho číslem, nebo skutečným jménem. Dozorcům byly přiděleny dřevěné makety obušků. Dozorci však nesměli používat fyzického násilí včetně odpírání jídla a pití vězňům, ale směli na ně působit psychickým nátlakem. Před začátkem experimentu nechal Zimbardo upravit suterén katedry psychologie Jordan Hall, kde vznikla simulovaná věznice. Přímo za vstupem byla postavena zeď, blokující oboustranný výhled. Podél jedné obvodové stěny vznikly tři trojmístné cely o půdorysu cca 3×2,1 m, opět bez možnosti výhledu. Byly vybaveny krátkými lůžky s matrací, polštářem a přikrývkou. Cely neměly vlastní osvětlení, pouze světlem z centrálního koridoru, který napodoboval funkci vězeňského dvora a byla zde i malá cela samotka. Protější obvodová stěna byla vyhrazena pro rozměrnou a dobře vybavenou služebnu dozorců, s odpočinkovým koutem apod. Zatímco „vězni“ byli z logiky věci povinni setrvávat v cele nebo na vycházce po koridoru 24 hodin denně, trojice „dozorců“ se střídaly po 8hodinových směnách a jejich členové mohli ostatní čas trávit mimo budovu.
Průběh a zastavení
Den předem: sobota 14. srpna 1971 Organizátoři utajeně oslovili studenty, kterým byla přidělena role dozorců. Svezli je na místo, seznámili je s podobou simulované věznice, s jejími pravidly, a přidělili jim uniformy a výstroj.
1. den: neděle 15. srpna 1971 Studenti, kterým byla přidělena role vězňů, byli náhle a veřejně zatčeni (skutečnou) místní policií a obviněni z účasti na vloupání nebo na ozbrojené loupeži. Po provedení standardních policejních procedur, včetně fotografování a snímání otisků prstů, si zatčené převzali studenti-dozorci (o jejich identitě však studenti-vězni nevěděli) a pod sirénami je eskortovali do přidělené „věznice“. Tam jim byly zabaveny osobní věci a oblečení, přidělen vězeňský stejnokroj a vězeňské číslo. Hlavní dozorce jim zopakoval obvinění z trestných činů. Po zbytek dne byli „vězni“ zavřeni v celách, aniž by věděli, že jde o simulaci.
2. den: pondělí 16. srpna 1971 Dozorci bez výjimky oslovovali vězně jejich identifikačními čísly. Vězni se vzbouřili, strhávali si čísla a části uniformy, odmítali jíst, uráželi dozorce apod. Ti na svou pomoc povolali trojici záložních dozorců, ve snaze získat kontrolu nad situací použili proti protestujícím i hasicí přístroje. Z lůžek na celách vzápěti odstranili matrace se záměrem dál snížit pohodlí a důstojnost vězňů, odebrali jim část oblečení, hlavní organizátory vzpoury umístili do detence.
3. den: úterý 17. srpna 1971 Dozorci v rámci psychologické hry vydělili a začali protežovat tři vězně, kteří se na vzpouře téměř nepodíleli: odměnili je půldenním pobytem v „dobré“ cele s úplným oblečením, celými lůžky a s jídlem, které bylo zbytku vězňů částečně odepřeno. Dozorci jinak pokračovali v ponižování vězňů, nechali je plnit nesmyslné úkoly, omezili jim přístup do umývárny a nutili je vykonávat potřebu do kbelíku na cele.
Vězeň č. 8612 Douglas Korpi se duševně zhroutil už po 36 hodinách ve vězení a byl eskortován z věznice do normálního prostředí. Podle svých pozdějších vzpomínek však zhroucení jen simuloval, aby se mohl vrátit k učení před zkouškami. Po ukončení studií se stal vězeňským psychologem.
4. den: středa 18. srpna 1971 Diferencovaný přístup dozorců způsobil, že si vězni začali nedůvěřovat. Část vězňů podezírala druhé z donašečství, jiná část považovala vzbouřence za hrozbu pro samotný systém, protože kvůli nim přišli i o tu část pohodlí, jakou pro ně představovaly lůžkoviny.
Vězeň č. 819 propadl úzkostem a hysterické plačtivosti, odmítl přivolaného kněze a dožadoval se lékaře, protože začal pochybovat o své identitě. Zimbardo ho uklidnil a experiment s ním ukončil, ale student se znovu zhroutil při odchodu z věznice, když za ním dozorci volali, že „číslo 819 udělalo špatné věci“.
5. den: čtvrtek 19. srpna 1971 Den měl simulovat návštěvní den pro přátele a rodiny vězňů. Dozorci nejprve nechali návštěvníky dlouho čekat na dobu, poté povolili jen desetiminutovou návštěvu dvou lidí na jednoho vězně, a to za stálé přítomnosti dozorce. Někteří z rodičů po odchodu kontaktovali právníky, aby dosáhli na propuštění svých synů.
V noci navštívila věznici čerstvě promovaná psycholožka Christina Maslach a zjistila, že dozorci zneužívají své moci a ponižují vězně například tím, že je nutí chodit po celách se zavazadly ve vzpažených rukách. V soukromém rozhovoru obvinila Zimbarda z nedostatečné kontroly nad dozorci a z nemorálnosti studie. Zimbarda však přesvědčilo až její vyjádření, že on se ve své nadřízené roli natolik vzdálil od své skutečné osobnosti, že jej nepoznává a nelíbí se jí.
6. den: pátek 20. srpna 1971 Námitky rodičů vězňů a Maslachové emotivní vyjádření vedlo Zimbarda k tomu, že ráno experiment ukončil s poukazem na brutalitu dozorců, která roste rychleji, než očekával. Shromáždil účastníky (strážce, vězně a výzkumníky), aby jim dal vědět, že experiment skončil a bude jim proplacena odměna za šest dní účasti. Následovalo několikahodinové sezení samostatně se všemi vězni, pak se strážemi a nakonec se všemi dohromady, kde se účastníci měli podělit o své zkušenosti a pocity. Všichni účastníci byli požádáni, aby písemně zpracovali osobní retrospektivu a aby se sešli za týden podělit o své názory a emoce s časovým odstupem.
Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době. Ostatně i samotného Zimbarda k ukončení experimentu musela přesvědčit jeho budoucí manželka argumentem, že rostoucí brutalita jeho „podřízených“ je důkazem selhání jeho samotného coby „ředitele věznice“, což si on sám odmítal připustit.
Závěry a kritika Zimbardo později uvedl, že z více než 50 lidí, kteří byli s experimentem seznámeni, právě Christina jediná zpochybnila etičnost tohoto pokusu.
Hlavní závěr, který Zimbardo učinil z tohoto experimentu, byl názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Za tento postoj i za experiment samotný byl často kritizován, a to z různých pozic: Reprezentativita pokusu byla zpochybňována pro příliš malý počet studentů. Zimbardovi bylo vyčítáno, že svými závěry odebírá člověku zodpovědnost za jeho jednání, když vše může být vysvětleno jako tlak okolností. Experiment byl opakovaně označen za neetický. Zimbardo oproti tomu tvrdil, že nezaznamenal žádné dlouhodobé poškození účastníků experimentu. Vězni i dozorci věděli, že se jedná o experiment, který jednou skončí, a za účast na něm byli placeni. Tuto situaci lze těžko srovnávat s dozorci ve vyhlazovacích táborech a jejich oběťmi, kteří zabíjeli a umírali doopravdy. V chování dozorců lze pozorovat velké rozdíly, dané charakterem dozorců a vězňů, nikoliv situací. V dokumentu Tichá zuřivost, jehož scénář zpracoval sám experimentátor Philip Zimbardo, se většinou objevuje stále ten samý dozorce, který aktivně vymýšlí způsoby, jak ponižovat vězně. Zimbardo měl účastníky experimentu v roli dozorců ke krutému chování sám manipulovat a instruovat. Jeden z účastníků experimentu Douglas Korpi, po jehož údajném psychickém zhroucení došlo k zastavení experimentu, později prohlásil, že svůj psychický kolaps sehrál. Odůvodnil to tak, že se během experimentu chtěl učit na zkoušky, které se konaly hned po plánovaném skončení experimentu. Protože mu ale ani po opakovaném naléhání nebyly studijní knihy poskytnuty a nebylo mu umožněno dobrovolně opustit pokus, rozhodl se nejdříve simulovat bolest žaludku, a když to nepomohlo, sehrál psychické problémy.
Film Roku 1992 byl v USA natočen filmový dokument Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment režiséra Kena Musena, jehož scénář zpracoval přímo Philip G. Zimbardo osobně. Film je sestaven ze záběrů z experimentu, komentářů pana Zimbarda a z rozhovorů s několika vězni a dozorci.
V roce 2001 vznikl v Německu film Experiment (Das Experiment), který byl zřejmě stanfordským vězeňským experimentem inspirován. Dvacet dobrovolníků bylo rozděleno na 12 vězňů a 8 dozorců. Postupně se experiment vyvine do modelové situace dvou nepřátelských skupin a dozorci začnou terorizovat své vězně. Profesor vedoucí experiment odmítal jeho přerušeni při prvních známkách problémů, po pěti dnech se situace zcela vymkla kontrole.
námět: Mario Giordano (román Black Box) režisér: Oliver Hirschbiegel scénář: Don Bohlinger, Christoph Darnstädt, Mario Giordano kamera: Rainer Klausmann hrají: Moritz Bleibtreu, Christian Berkel, Oliver Stokowski, Wotan Wilke hudba: Alexander Bubenheim
V roce 2010 v USA natočili další zpracování, remake německého filmu, film Experiment (The Experiment), opět inspirovaný tímto experimentem. Tým vědců provádí dvoutýdenní psychologický experiment, kterého se účastní čtyřiadvacet dobrovolníků. ČSFD Experiment 2010
Režie: Paul Scheuring Hudba: Graeme Revell