náhled|upright|Státní znak Spolkové republiky Německo Pojetí Německa jako zvláštní oblasti ve střední Evropě lze vystopovat k římskému veliteli Caesarovi, který popisoval nedobyté oblasti na východ od řeky Rýn jako Germanii, kterou tak odlišil od Galie (Francie), která byla podmaněna. Vítězství germánských kmenů v bitvě v Teutoburském lese v roce 9 n.l zabránilo připojení k římské říši. S pádem římské říše Frankové dobyli ostatní západní germánské kmeny.
V 8. století začala christianizace germánských kmenů, obývajících území nynější Spolkové republiky Německo. V 10. století vznikla Svatá říše římská, jež existovala až do roku 1806. V době svého největšího územního rozsahu zahrnoval tento státní útvar teritorium dnešního Německa, Rakouska, Slovinska, Česka, západního Polska, Nizozemska, Belgie, Lucemburska, východní Francie, Švýcarska, Lichtenštejnska, severozápadní části Chorvatska, většiny severní Itálie a jižní části Dánska. Od poloviny 15. století se tento poměrně heterogenní celek nazýval „Svatou říší římskou národa německého“.
Po ní následoval nejprve Německý spolek v letech 1815–1866, Německé císařství (1871–1918), Výmarská republika z let 1919–1933 a nakonec nacistické Německo (také nazývané „Třetí říše“) od roku 1933 až do skončení druhé světové války v roce 1945. Poválečná historie Německa zahrnuje dějiny Spolkové republiky Německo („západní Německo“) resp. dějiny Německé demokratické republiky („východní Německo“) mezi léty 1949 až 1990 a současné Německo.
Pravěk náhled|upright|Steinheimská lebka stará 250 000 let Objev čelisti Homo heidelbergensis roku 1907 potvrdil výskyt člověka na území současného Německa již před 600 000 lety. Světově nejstarší kompletně dochovaný soubor loveckých zbraní byl objeven ve skrývce uhelného dolu v Schöningenu v Dolním Sasku. Během let 1994 až 1998 bylo vyzdviženo osm dřevěných oštěpů dlouhých 1,8–2,25 m, s odhadovaným stářím 380 000 let.
Roku 1856 byly ve vápencové jeskyni v údolí Neandertal u Düsseldorfu nalezeny fosilizované kosti neznámého vyhynulého druhu člověka. Hermann Schaaffhausen rozpoznal archaické znaky fosilií a popsal jejich charakteristiku ve své práci vydané roku 1858, která se stala vůbec prvním paleoantropologickým popisem. Druh dostal v roce 1864 jméno Homo neanderthalensis, tedy člověk neandrtálský.
Doložené pozůstatky přítomnosti raného člověka z období paleolitu objevené v několika jeskyních Švábské Jury zahrnují figurky vyřezané z mamutích klů, patřící mezi nejstarší nesporná umělecká díla, nebo několik píšťal vyrobených z ptačích kostí a mamutoviny, které jsou zase jedněmi z nejstarších nalezených hudebních nástrojů. Soška Löwenmensch, zhotovená před 40 000 lety, představuje nejstarší figurativní umělecké dílo a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels se pokládá za nejstarší nalezené figurativní vyobrazení lidské postavy.
Germánské kmeny a střety s Římskou říší
Etnogeneze germánských kmenů zůstává dosud předmětem debat. Podle historičky Averil Cameron proběhl proces formování během nordické doby bronzové nebo nejpozději v navazující předrománské době železné. Během 1. století př. n. l. začaly germánské kmeny obývající jižní Skandinávii a severní Německo expandovat na jih, východ a západ. Dostaly se do kontaktu s keltskými kmeny Galů, dále s kulturami Íránců, Baltů a Slovanů ve střední a východní Evropě.
Faktické a detailnější znalosti o rané historii germánských kmenů jsou vzácné. Badatelé se musí spokojit s římskými záznamy, lingvistickými podobnostmi, archeologickými nálezy a relativně novými, ale nadějnými výsledky archeogenetických studií. V polovině 1. stol. př. n. l. nechal Julius Caesar během svého galského tažení zhotovit první známé mosty přes řeku Rýn a vedl přes ně vojenský oddíl na území tamních germánských kmenů. Po několika dnech, aniž by narazil na germánské bojovníky (kteří ustoupili do vnitrozemí) se Caesar vrátil na západní břeh řeky. Kolem roku 60 př. n. l. Svébové vedení náčelníkem Ariovistem dobyli území galského kmene Aeduů západně od Rýna. Následné plány na zalidnění oblasti germánskými osadníky z východu narazily na silný odpor Caesara, který již započal svoje ambiciózní tažení s cílem podrobit si všechny Galy. Julius Caesar se roku 58 př. n. l. se Svéby střetl a následně je porazil v bitvě u Vogéz a donutil Ariovista ustoupit zpátky za Rýn.Julius Caesar, Commentarii de Bello Gallico 1.31–53 náhled|upright|vlevo|Výjev z bitvy v Teutoburském lese Císař Augustus považoval výboje za Rýn a Dunaj nejen za právoplatnou zahraniční politiku, ale přímo za nezbytnou reakci na neustálé germánské vpády do stále neklidné a bouřící se Galie. Podél obou těchto řek byl vybudován řetěz pevností a obchodních center. Některé kmeny jako Ubierové se následně staly spojenci Říma a rychle si osvojily pokročilou římskou kulturu. Během 1. století n. l. římské legie podnikaly rozsáhlejší výpady do Velké Germánie (Germania magna), oblasti severně od Horního Dunaje a východně od Rýna, ve snaze podmanit si různé kmeny. Představy Říma o zavedení administrativy, nastolení daní a právního rámce byly mařeny naprostou neexistencí infrastruktury. Například tažení vojevůdce Germanica se tak vyznačovala spíše častými masakry vesničanů a nevybíravým drancováním. náhled|upright|Limes Germanicus a hranice současných států Kmeny si však zachovaly svou nepolapitelnou identitu. V roce 9 n. l. koalice kmenů pod vedením Cheruského náčelníka Arminia, znalého římské taktiky, porazila v bitvě v Teutoburském lese silné římské oddíly. Římané se následně vzdali dalších pokusů o expanzi do Germánie a místo toho vytvořili na Rýnu a Dunaji trvalou hranici. Do roku 100 n. l. byla pevně ustanovena hranice podél Rýna, Dunaje a opevněné Limes Germanicus. Tacitus ve svém díle Germánie uvádí , že několik germánských kmenů žilo pod římskou nadvládou na území jižně a západně od této hranice. Tyto země představují moderní státy Bádensko-Württembersko, jižní Bavorsko, jižní Hesensko, Sársko a Porýní. Území dnešního Rakouska tvořily řádné provincie Noricum a Raetie. Provincie Germania Inferior (s hlavním městem nacházejícím se v Colonia Claudia Ara Agrippinensium, dnešní Kolín nad Rýnem) a Germania Superior (s hlavním městem v Mogontiacum, moderní Mohuč), byly formálně ustaveny v roce 85 n. l., po dlouhých a vyčerpávajících taženích, neboť trvalá vojenská kontrola se omezovala na oblasti podél řek.
Během 3. století přichází na scénu řada velkých západogermánských kmenů: Alamani, Frankové, Bavoři, Chattové, Sasové, Frísové, Sugambrové a Durynkové. Od 3. století začali Germáni migrovat za limes Germanicus a dunajskou hranici. Několik velkých kmenů – Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Langobardi, Sasové a Frankové – migrovalo na římská území a sehrálo svou roli v úpadku Římské říše a transformaci Západořímské říše.
Christianizace (6. století – 843)
náhled|250px|Rozdělení franské říše podle verdunské smlouvy, 843. Na troskách západořímské říše vytvořili Frankové za vlády Chlodvíka I. v Galii vlastní království. Germánští Frankové v čele s merovejskými panovníky si záhy podrobili četné jiné germánské kmeny sídlící východně od Rýna, jako byli Burgundi nebo Alamani ve Švábsku. To se stalo jako vévodství součástí franské říše po porážce v bitvě u Tolbiaka v roce 496. Již král Chlothar I. v druhé polovině 6. století ovládal velkou část západního území nynějšího Německa a vedl výpravy proti Sasům. V roce 531 zničili Sasové a Frankové společnými silami říši Durynků. Podmaněným germánským kmenům bylo dovoleno podržet si své vlastní právo, současně však byly nuceny odvrhnout pohanské bohy a přijmout křesťanství. Za jejich polonezávislé vládce ustavili Merovejci vévody franského nebo místního původu.
Římské provincie, ležící severně od Alp na území dnešního Německa, byly christianizovány již ve 4. století. Zdejší církevní organizace, jako například v Augsburgu, dokonce přečkala zánik římské říše na konci 5. století. Někdy kolem roku 600 započaly křesťanské misie podnikané do teritorií pohanských kmenů v divoké Germánii. Mniši z britských ostrovů založili kláštery ve Würzburgu, Řezně, Reichenau a na mnoha dalších místech. V misijních aktivitách v merovejském království pokračoval anglosaský mnich Bonifác, který se stal zakladatelem prvního kláštera ležícího na východ od Rýna ve Fritzlaru v dnešním Hesensku. K šíření křesťanství v Germánii posloužil také vznik biskupství podléhajících autoritě římských papežů.
Během období rozdělení franské říše za pozdních Merovejců náležela germánská území Austrasii. V roce 718 napadl franský majordomus Austrasie, Karel Martel, Sasy v odvetu za to, že se spojili s jeho konkurenty v Neustrii. Karlův syn, Karloman, obnovil v roce 743 válku proti Sasům, kteří poskytli pomoc bavorskému vládci a nepříteli Franků, Odilovi. V roce 751 Pipin III., majordomus merovejských králů, přijal královský titul a byl pomazán samotným papežem. Na oplátku se franští králové od tohoto okamžiku stavěli do role záštity papežů. Pipinův syn, Karel Veliký, absolvoval řadu náročných a dlouhotrvajících válečných tažení proti pohanským nepřátelům Franků: Sasům a Bavorům. Oba kmenové svazy byly nakonec přemoženy a přinuceny k přijetí křesťanství. Jejich země se staly součástí franské říše, která tak dosáhla svého největšího územního rozmachu.
Karel Veliký si kromě toho podrobil království Langobardů v severní Itálii a navíc vyvrátil říši Avarů v Panonii. 25. prosince roku 800 byla Karlova autorita na Západě stvrzena jeho císařskou korunovací provedenou papežem v Římě. Karel se projevil rovněž jako reformátor. Na hranicích říše nechal na její obranu zřídit pohraniční marky. Ekonomickými a kulturními centry se staly císařské falce (Kaiserpfalzen), z nichž nejznámější byly Cáchy. Císař dále podporoval rozvoj kultury a vzdělanosti.
Středověk (843–1517)
Východofranská říše
V roce 843 byla franská říše rozdělena verdunskou smlouvou mezi Karlovy vnuky, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménu Ludvík Němec, se na přelomu 9. a 10. století pozvolně proměnila v německou říši. Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády Jindřicha I. Ptáčníka z otonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“). Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.
Svatá říše římská
náhled|Svatá říše římská v době největšího rozsahu během kruciát. náhled|Knížata – volitelé (kurfiřti) Svaté říše římské (zcela vpravo český král). náhled|Fridrich I. Barbarossa Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid, čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.
Otův vnuk, Ota III., hodlal v rámci svého programu Renovatio imperii Romanorum vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše.
Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce 1024 zvolen králem Konrád II. ze sálské dynastie, jenž o několik let později získal pro říši Burgundy. Jeho nástupce Jindřich III. si podrobil Čechy a Uhersko a prohlásil obě země za říšská léna.