Peking () je hlavní město Čínské lidové republiky. S více než 21 miliony obyvatel je jedním z nejlidnatějších hlavních měst na světě, a po Šanghaji druhým nejlidnatějším městem v Číně. Administrativně se jedná o přímo spravované město na úrovni provincie podléhající ústřední vládě, přičemž se člení na 16 městských obvodů na úrovni okresů. Nachází se na severu Velké čínské nížiny a jeho rozloha činí 16 410,54 km². Z většiny je Peking oblopen provincií Che-pej, pouze na východě sousedí s přímo spravovaným městem Tchien-ťin; společně tyto tři celky tvoří metropolitní region Ťing-ťin-ťi, největší megalopoli v severní Číně.
Peking je globální město, a jedno z předních světových politických, obchodních, akademických, technologických a kulturních center. Je sídlem většiny z největších čínských státních společností, nejvyššího počtu společností ze žebříčku Fortune Global 500 na světě, a také čtyř největších bank na světě podle celkového objemu aktiv. V roce 2021 dosáhlo HDP Pekingu 4 biliony jüanů (~14 bilionů Kč), přičemž HDP per capita přesáhlo 28 000 $ a bylo tak nejvyšší ze všech čínských administrativních celků na provinční úrovni. Vzhledem k vysokému počtu miliardářů žijících ve městě bývá označován za „miliardářské hlavní město světa“. Peking je také významným dopravním uzlem: ve městě se nacházejí dvě mezinárodní letiště, Peking, hlavní město a nové mezinárodní letiště Peking Ta-sing; město je také centrem čínské železniční sítě a výchozím bodem jak několika vysokorychlostních železničních koridorů, tak mnoha dálnic a silnic. Pekingské metro, nejstarší v Číně, je svou délkou druhým nejdelším systémem metra na světě.
V Pekingu, který je po staletí správním a kulturním centrem země, se nachází proslulé náměstí Nebeského klidu či Zakázané město, komplex paláců a chrámů, odkud dříve vládli čínští císařové.
V roce 2008 Peking hostil XXIX. letní olympijské hry a v roce 2022 hostil XXIV. zimní olympijské hry.
Název
Během své dlouhé historie město vystřídalo řadu různých jmen. Jeho současný název, Peking, znamená „Severní hlavní město“ (z čínských znaků [pej] „sever“ a [ťing] „hlavní město“). Své jméno město získalo v roce 1403 za vlády císaře Jung-le z dynastie Ming, který přesunul hlavní město z Nankingu, neboli „Jižního hlavního města“, na sever. Český název Peking je exonymum, které je založené na starším přepisu čínštiny do latinky, jenž reflektoval výslovnost slova v nankingském dialektu. Přepis názvu města, reflektující výslovnost v současné standardní čínštině, je ve standardní české transkripci čínštiny Pej-ťing, a v pchin-jinu, oficiálním systému romanizace čínštiny do latinky, je Beijing.
Jednoznaková zkratka pro Peking, užívaná například na poznávacích značkách vozidel, je 京. Oficiální zkratka Pekingu v latinském písmu je BJ.
Historie
Raná historie Prvním opevněným městem na území dnešního Pekingu byl Ťi-čcheng („město Ťi“), hlavní město starověkého státu Ťi existujícího v období dynastie Čou. Za datum založení Ťi-čchengu je považován rok 1045 př. n. l., přičemž od tohoto data se počítá výročí založení samotného Pekingu. Podle historických záznamů král Wu z dynastie Čou ustanovil jako vládce státu Ťi potomky Žlutého císaře poté, co svrhnul dynastii Šang. Následně někdy mezi 11. a 8. stoletím př. n. l., během tzv. období Západní Čou, byl stát Ťi dobyt svým rivalem, větším a silnějším státem Jen. V polovině období dynastie Čou poté stát Jen přesunul své hlavní město právě do Ťi-čchengu.
Rané císařské období Roku 226 př. n. l. byl Ťi-čcheng, a o pár let později i celý stát Jen, dobyt státem Čchin. Po sjednocení Číny prvním císařem Čchin Š’-chuang-ti roku 221 př. n. l. a vzniku dynastie Čchin byl Ťi-čcheng určen jako správní sídlo komandérie Kuang-jang. Město se nacházelo na křižovatce dvou významných cest a sloužilo jako spojnice se severovýchodními částmi říše. Roku 215 př. n. l. císař Čchin Š’-chuang-ti navštívil Ťi-čcheng během své čtvrté inspekční cesty po císařství.
Během následující dynastie Chan byl Ťi-čcheng i nadále sídlem, proměnlivě království či komandérie Jen, nebo království či komandérie Kuang-jang. Roku 106 př. n. l., se zavedením nové úrovně správního členění, tzv. krajů čou, se Ťi-čcheng stal součástí Jou-čou (tedy „kraje Jou“), a zároveň sídlem krajského guvernéra. V této době Ťi-čcheng zůstal krajským, i když významným, městem na severovýchodní hranici. Pád dynastie Chan v roce 220 znamenal počátek více než tři století trvající chaotické epochy v severní Číně. Během období tří říší Ťi-čcheng ovládali různí vojevůdci – Kung-sun Can, Jüan Šao, a nakonec Cchao Cchao a Cchao Pchi se svou říší Cchao Wej, načež po znovusjednocení Číny roku 280 se stal součástí říše Ťin. Město dále negativně zasáhla občanská válka v letech 291–306, tzv. nepokoje osmi knížat, během níž došlo ke kolapsu ekonomiky a společenského řádu v celé severní Číně. Oslabení říše využily nečínské kočovné kmeny, které během tzv. Povstání pěti barbarských kmenů vtrhly do oblasti a zapříčinily vleklý konflikt, včetně drancování, hladomoru a genocidy. S úprkem milionů uprchlíků z oblasti se populační a ekonomické centrum Číny přesunulo na jih.
Dynastie Suej a Tchang Po znovusjednocení Číny dynastií Suej roku 581 se město stalo nejvýznamnějším centrem na severovýchodní hranici říše; město sloužilo zejména jako opěrný bod, z nějž byly podnikány mnohé vojenské expedice do stepí a dále na severovýchod. Kvůli zásobování těchto vojenských operací nechal císař Jang-ti na počátku 7. století vybudovat Velký kanál spojující Ťi-čcheng s úrodnou oblastí delty řeky Jang-c’ na jihu. Z Ťi-čchengu byla poté také vedena tři vojenská tažení proti korejskému království Kogurjŏ, jejichž neúspěch stál za pádem dynastie Suej.
Za dynastie Tchang město Ťi, v té době také známé jako Jou-čou, obdobně sloužilo jako základna pro vojenské tažení na Korejský poloostrov roku 644 a bylo sídlem největšího posádkového obvodu, Fan-jang, se stálou armádou čítající 90 tisíc vojáků. Roku 696 byl dostavěn první buddhistický chrám ve městě, chrám Fa-jüan, který nechal vybudovat tchangský císař Tchaj-cung na památku padlým ve válce. Druhá polovina dynastie Tchang byla ve znamení ekonomického úpadku a politické fragmentace. Devastující důsledky pro město, i pro celou Čínu, mělo povstání An Lu-šana, generála v čele pohraničních posádek ve Fan-jangu, v letech 755–763. Po zbytek trvání tchangské říše bylo město během bojů mezi jednotlivými vojevůdci opakovaně zničeno a obnoveno. Ze severu do oblasti také začínaly pronikat barbarské kmeny. Rozmach za dynastií Liao a Ťin náhled|Pagoda chrámu Tchien-ming, vybudovaného na počátku 12. století za dynastie Liao|315x315pixelůPo zániku říše Tchang, během éry Pěti dynastií a deseti říší, bylo město součástí říše císaře Š’ Ťing-tchanga z dynastie Pozdní Ťin a následně kitanské říše Liao. Kitánci z dynastie Liao poté z města učinili jedno ze svých hlavních měst a vzhledem k jeho poloze na jihu jejich říše jej roku 938 pojmenovali Nan-ťing („Jižní hlavní město“). V té době zde žilo téměř tři sta tisíc obyvatel a jednalo se o největší město říše Liao, a představovalo tedy i významný zdroj příjmů. Vzhledem k faktickému odříznutí regionu od zbytku Číny a útlumu obchodní výměny se ve městě také rozvíjel průmysl a probíhala výroba tradičně importovaných produktů, včetně porcelánu a hedvábí. V okolí vzkvétalo zemědělství a v pobřežních oblastech východně od města probíhala výroba soli, významné obchodní komodity.
Roku 1122 říši Liao a město samotné dobyla nová, džürčenská dynastie Ťin. Ta město nejprve vrátila čínské říši Sung, ale již o tři roky později jej znovu dobyla a přejmenovala na Jen-ťing. Poté, co roku 1152 Wan-jen Liang zavraždil ťinského císaře a titul si uzurpoval, bylo hlavní město říše Ťin přesunuto do Jen-ťingu a přejmenováno na Čung-tu („Střední hlavní město“). Wan-jen Liang zmobilizoval stovky tisíc vojáků a dělníků na výstavbu nového města Čung-tu, přičemž na místo byl přemísťován i stavení materiál z rozebraných paláců z Kchaj-fengu, hlavního města říše Severní Sung, které Džürčeni vyplenili roku 1126. Za dynastie Ťin byly také zrekonstruovány a rozšířeny vodní kanály a město zažilo populační a ekonomický rozmach. Jako vládní, ekonomické a společenské centrum s rozvíjející se vysokou kulturou bylo srovnatelné s Lin-anem, hlavním městem říše Jižní Sung.
Roku 1214 se před branami Čung-tu ocitla nepřátelská mongolská armáda vedená Čingischánem. Město se podařilo zachránit jen díky úplatě Mongolů zlatem, stříbrem, hedvábím a tisíci koňmi a zajatci. Během několika málo měsíců poté císař Čung-tu opustil a přesunul hlavní město říše Ťin dále na jih, do Kchaj-fengu. Roku 1215 se mongolské vojsko vrátilo, přičemž podruhé již město, nyní opět zvané Jen-ťing, ušetřeno nebylo. Paláce byly spáleny, město vydrancováno a po několik dalších desítek let zůstalo v žalostném stavu. Zbývající obyvatelstvo navíc neslo břímě vysokých daní.
Dynastie Jüan Poté, co Čingischánův vnuk Kublaj dokončil dobytí celé Číny, se roku 1264 rozhodl z Jen-ťingu učinit císařskou rezidenci, načež město bylo opět přejmenováno na Čung-tu. O dva roky později bylo rozhodnuto o výstavbě nového města a práce začaly v roce 1267. Nové hlavní město bylo pojmenovánu Ta-tu, neboli „Velké hlavní město“, zatímco Mongolům bylo známé pod název Chánbalik. Roku 1274 do města Kublajchán přesunul svůj dvůr a již o dekádu později v Ta-tu žilo zhruba 400 tisíc obyvatel. Kvůli zásobování města byl také vybudován nový Velký kanál, který zkrátil původní, místy již vyschlý a neužívaný, suejský kanál o tři sta mil. Do současné podoby bylo rozšířeno jezero Tchaj-jie, kolem nějž stály císařské paláce. Město se v této době stalo významným obchodním centrem a hlavním městem celé Číny.
Město ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 13. století navštívil a zaznamenal benátský kupec Marco Polo. Roku 1294 do Chánbaliku dorazil Jan z Montecorvina, italský františkánský misionář, který se následně stal prvním římskokatolickým arcibiskupem Chánbaliku, resp. Pekingu, a byl jím až do své smrti roku 1328. Roku 1325 do města doputoval také františkán Oldřich, Čech z Pordenone a strávil tam tři roky.Oldřich (někdy také Odorik), ač narozen poblíž Pordenone, byl synem českého žoldnéře ve službách krále Přemysla Otakara II., jenž pordenonskému panství v letech 1269–1276 vládl.
Dynastie Ming náhled|460x460pixelů|Panoráma Zakázaného města z parku Ťing-šan Postupný úpadek mongolské dynastie Jüan byl umocněn povstáním rudých turbanů, které vypuklo v polovině 14. století. Ču Jüan-čang, vůdce povstání, v roce 1368 podnikl tažení na sever a dobyl Ta-tu. Později téhož roku se stal císařem Chung-wu a započal tak vládu dynastie Ming. Novým hlavním městem se stal Nanking, zatímco původní jüanské hlavní město Ta-tu, či Chánbalik, bylo přejmenováno na Pej-pching, neboli „Severní mír“. Krátce poté bylo opraveno městské opevnění a postaveny nové hradby, přičemž město v té době zaujímalo menší rozlohu než jüanské Ta-tu. Pej-pching se stal sídlem knížectví Jen, přičemž titul knížete z Jen byl udělen císařovu čtvrtému synovi, Ču Timu. Roku 1402 se Ču Ti stal císařem Jung-le, načež se rozhodl přesunou hlavní město z Nan-kingu na sever. Roku 1403 byl Pej-pching přejmenován na Pej-ťing (tedy jeho nynější název, Peking) a stal se hlavním městem mingské říše.