Listina základních práv a svobod je součást ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práv a svobod zakotvených v Listině se zpravidla může domoci každý, jen některá práva a svobody jsou vázané na státní občanství. Obsah Listiny vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahů státní moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a že jsou pod ochranou soudní moci.
Listina má 44 článků členěných do šesti hlav. Hlava první garantuje některá práva, hlava druhá obsahuje katalog základních lidských práv a svobod, hlava třetí upravuje práva národnostních menšin, hlava čtvrtá hospodářská, sociální a kulturní práva, hlava pátá se zabývá právem na soudní a jinou právní ochranu, hlava šestá pak upravuje společná ustanovení.Sládeček et al. (2007). s. 38–39.Klíma et al. (2005). s. 988.
Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody. Listina je pramenem ústavního práva a je srovnatelná z hlediska právní síly s ústavními zákony, ačkoliv není jako ústavní zákon v současnosti formálně označena.
Listina vycházela především z Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950), Evropské sociální charty, ale také z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867.Klíma et al. (2005). s. 601 a 603. Listina byla přijata ještě za dob federálního Československa a byla původně nesena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., jenž Listině zajišťoval nadústavní charakter. Při přechodu z federálního do právního řádu České republiky byla Listina od tohoto ústavního zákona oddělena a nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., přičemž takový postup Předsednictva ČNR v následujícím období posloužil ke zpochybnění normativní povahy Listiny jako takové.
Právní status Listiny
Československý právní řád V době přípravy Listiny základních práv a svobod se úprava práv a povinností občanů nacházela v hlavě druhé československé Ústavy z roku 1960. Socialistická ústava omezovala ve srovnání s Ústavou 9. května (1948) katalog občanských práv a svobod a rozšiřovala občanské povinnosti. V případě Ústavy 9. května však existoval propastný rozdíl – zřetelný zejména v padesátých letech – mezi právy formulovanými v Ústavě a skutečností, kdy docházelo k systematickému ignorování a potlačování lidských práv a svobod. Deklarativní a ideologicky podbarvené ústavní zakotvení umožňovalo omezovat základní práva a ukládat povinnosti i prostřednictvím druhotných právních předpisů. Fakticky tak státní moc mohla vše, co právní normy nezakazovaly, zatímco občan jen to, co mu právní normy dovolovaly. Na podzim 1990 byla úprava hlavy druhé Ústavy 1960 označena politickou reprezentací jako nepoužitelná pro utváření demokratického právního řádu.
Byly zvažovány různé varianty názvu aktu – Charta, Prohlášení, Listina či ústavní zákon. Připraveno bylo přijetí dvou právních aktů – ústavního zákona, kterým se Listina uvozuje, a samotné Listiny. Tyto právní předpisy přijalo Federální shromáždění 9. ledna 1991. Ústavní zákon byl publikován jako č. 23/1991 Sb., zatímco Listina byla publikována bez čísla.
Uvozovací ústavní zákon je tvořen sedmi paragrafy. Významné bylo ustanovení uvozovacího ústavního zákona, jež určilo, že všechny československé platné právní předpisy, jejich výklad a používání musejí být v souladu s Listinou a že ustanovení, která nebudou do 31. prosince 1991 uvedena do souladu s Listinou, pozbývají tímto dnem účinnosti.Sládeček et al. (2007). s. 35–36. Dále pak uvozovací ústavní zákon koncipoval všeobecnou právní záruku, když základní práva a svobody dal pod ochranu Ústavního soudu ČSFR. Na rozdíl od federálního Ústavního soudu nemá Ústavní soud České republiky zvláštní pravomoc rozhodovat o neúčinnosti ustanovení právních předpisů. V devadesátých letech neúčinnost některých ustanovení vyslovily i správní soudy. Uvozovací ústavní zákon vytvářel prostřednictvím svého § 1 odst. 1 nadústavní charakter Listiny.
Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. je doposud platný a účinný v České i Slovenské republice. V České republice má však právní sílu pouze obecného zákona, a tím samotná Listina přišla o svůj nadústavní charakter, který ji zajišťoval uvozovací ústavní zákon.
Český právní řád Na jednání národních premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara 26. srpna 1992 v Brně byla podepsána dohoda o zániku Československa ke konci roku 1992. Nejtěsnější většinou byl návrh ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky přijat 25. listopadu 1992 a 31. prosince 1992 ČSFR skutečně zanikla.Rychlík (1998). s. 351.
16. prosince 1992 prohlásilo předsednictvo České národní rady Listinu za součást ústavního pořádku České republiky. Kvůli odporu ODS a ODA, především však premiéra Klause, který Listinu označoval za „plevel Ústavy“, nebyl katalog základních práv včleněn do samotného textu Ústavy. Za situace, kdy již byla přijata Ústava Slovenské republiky a byl určen pevný termín zániku federace, bylo nutné přijmout českou Ústavu, a tak, aby byly překonány vzájemné rozpory, byl vymyšlen a do Ústavy začleněn nový a v zásadě ne zcela vhodný pojem ústavní pořádek, který dovolil, aby se Listina sice stala součástí ústavyČeská republika má tzv. polylegální ústavu, tj. ústava je tvořena více právními předpisy. Pokud se hovoří o pomyslném souboru, píše se zpravidla malé písmeno, pro označení ústavního zákona č. 1/1993 Sb. se užívá pojmu Ústava (s velkým počátečním písmenem). Česká republika ani Československo neměly nikdy ústavu tvořenou jedním právním textem., ale ne přímo textu Ústavy.Klíma et al. (2005). s. 56.Sládeček et al. (2007). s. 36. Akademik Viktor Knapp v roce 1993 označil vznik ústavního pořádku a připojení Listiny k polylegální ústavě za „výsledek prapodivného legislativního kompromisu“.
Ačkoliv Ústava zcela jasně vymezuje Listinu za součást ústavního pořádku České republiky, rozcházely se názory na její právní povahu. Bylo možné vysledovat pět názorů na právní povahu Listiny:
Listina nemá právní povahu a význam; Listina je (obecným) zákonem; Listina je ústavním zákonem; Listina je zvláštním pramenem se silou nejméně ústavního zákona; Listina je neměnným základem právního řádu České republiky.
Důvodem sporu o právní povahu Listiny je čl. 112 Ústavy a forma, jakou byla Listina prohlášena za součást českého ústavního pořádku. Za dob Československa byly uvozovací ústavní zákon a Listina dva samostatné právní texty. Uvozovací ústavní zákon č. 23/1991 Sb. byl účinností Ústavy (1/1993 Sb.) dekonstitucionalizován a stal se běžným zákonem v souladu s čl. 112 odst. 3 Ústavy. Listina však byla jako samostatný prvek československého ústavního práva (ovšem bez číselného označení) recipována jako ústavní součást českého práva čl. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
Listina byla za součást českého ústavního pořádku prohlášena zvláštním usnesením předsednictva České národní rady. Jelikož však usnesení předsednictva ČNR není a nebylo samo o sobě normativním právním aktem, považovali někteří autoři Listinu za závaznou s odkazem na uvozovací zákon č. 23/1991 Sb., který však přišel o svou vyšší právní sílu, a tak je sice Listina součástí ústavního pořádku, ovšem již – podle některých autorů – nemá sílu ústavního zákona. Tento názor vycházel z přesvědčení, že Listinu není možné oddělit od uvozovacího zákona. Rozpor však v teorii nastal i zde, neboť pokud by bývala byla míra spojení mezi uvozovacím ústavním zákonem a Listinou natolik silná, že by bývala byla Listina dekonstitucionalizována spolu s uvozovacím zákonem, pak by se Listina stala opět ústavním zákonem s odkazem na čl. 3 a 112 Ústavy její účinností. Samotné usnesení předsednictva ČNR mělo pouze deklaratorní charakter, stejně jako čl. 3 a 112 Ústavy – ve všech těchto případech tak byl pouze konstatován existující stav, neboť Listina platí nepřetržitě od roku 1991. V případě rozporu mezi Listinou a Ústavou má v zásadě přednost Ústava (Novější zákon disponuje potencí založit neaplikovatelnost zákona staršího. Nesprávně překládáno také jako mladší ruší starší. Ke skutečnému rušení právního předpisu ovšem nedochází: pokud by byl jeden z předpisů zrušen, neměla by tato zásada smysl. Jedná se o určení aplikační přednosti za situace, kdy jsou platné oba předpisy.) s výjimkou případů, kdy je rozpor v otázce základních lidských práv a svobod (nejčastější) – v tomto případě má přednost Listina (Zvláštní zákon disponuje potencí založit neaplikovatelnost zákona obecného. Stručněji překládáno také jako zvláštní ruší obecný. Ke skutečnému rušení právního předpisu ovšem nedochází: pokud by byl jeden z předpisů zrušen, neměla by tato zásada smysl. Jedná se o určení aplikační přednosti za situace, kdy jsou platné oba předpisy.).
Ústavní zákon č. 162/1998 Sb. s účinností od ledna 1999 zdvojnásobil lhůtu, po níž může policie zadržovat lidi bez rozhodnutí soudu, z 24 na 48 hodin. Právní síla předpisu, který Listinu měnil, napověděla, že je Listina považována za ústavní zákon, a proto tak s ní bylo v souladu s čl. 9 Ústavy nakládáno. Vláda se pak v roce 2001 rozhodla spor o právní povahu Listiny definitivně vyřešit v rámci tzv. euronovely Ústavy. Nahrazení pojmu ústavní zákon v čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) a v čl. 95 odst. 2 slovy ústavní pořádek s definitivní platností vyřešilo všechny teoretické spory o závaznost Listiny základních práv a svobod a umožnilo, aby Ústavní soud zrušil právní předpisy i pro rozpor s Listinou.Sládeček et al. (2007). s. 36–37.
Listina je z dikce Ústavy součástí ústavního pořádku, nikoliv však Ústavy.
Slovenský právní řád Slovenský právní řád upravuje lidsko-právní tematiku v doposud platné Listině (uvozovací ústavní zákon s připojenou Listinou z dob federace) a v hlavě druhé Ústavy (úst. zák. č. 460/1992 Zb.). Listina byla do slovenského právního řádu recipována prostřednictvím čl. 152 slovenské Ústavy.
Druhá hlava Základní práva a svobody, které se Listina s několika podstatnými změnami stala součástí, tvoří ve slovenské Ústavě nejobsáhlejší hlavu.Gronský (2007). s. 242. Podle důvodové zprávy k Ústavě měla slovenská Ústava převzít a rozvíjet úpravu obsaženou v Listině.
Obsah Listiny
Preambule Listiny náhled|vpravo|upright|Listina ve Sbírce zákonů, první strana
Preambule Listiny představuje hodnotová východiska, na nichž stojí Česká republika. Jedná se o zásadu respektu k přirozeným právům člověka, respektu k právům občana, uznání svrchovanosti zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a samosprávy.Klíma et al. (2005). s. 595. Preambule také neopomněla zmínit trpké zkušenosti z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly potlačovány – období habsburského absolutismu či období nesvobody.Klíma et al. (2005). s. 596.
V roce 1995 dospěl ústavní soudce Vladimír Klokočka prostřednictvím gramatického výkladu k závěru, že preambule Listiny není součástí platného práva. Umístění dvojtečky až na konec preambule podle něj způsobilo, že je preambule pouze výkladem motivů, které Federální shromáždění k vlastnímu usnesení vedly. Klokočka však zůstal v tomto názoru osamocen.
Hlava první: Obecná ustanovení Zásady obsažené v úvodních článcích Listiny mají charakter základních ustanovení, která se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem jejich výkladu. Porušení obecných ustanovení Listiny nelze napadat samostatně, je nutné vždy uvést konkrétní porušené právo a svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny či mezinárodního dokumentu.