České Budějovice (v místním nářečí Budějce; , popřípadě ) jsou statutární město v okrese České Budějovice a správní a kulturní metropole Jihočeského kraje. Leží v Českobudějovické pánvi na soutoku řek Vltava a Malše. Žije v nich obyvatel, v aglomeraci pak kolem 170 tisíc obyvatel. Historické centrum bylo roku 1980 vyhlášeno městskou památkovou rezervací.Výnos Ministerstva kultury ČSR č.j. 7096/80 ze dne 19. 3. 1980, kterým se historické jádro města České Budějovice prohlašuje za památkovou rezervaci Ve městě sídlí Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a biskup římskokatolické českobudějovické diecéze. V roce 2028 budou Budějovice Evropským hlavním městem kultury.
Název Název města se odvíjí od staré osady Budivojovice. V průběhu věků výslovnost a transkripce jména mírně kolísala, přídomek České se začal objevovat v průběhu husitských válek, původně stejnou měrou v češtině i němčině (Böhmisch Budweis) a v čistě územním smyslu. Od poloviny 18. století, kdy kulminovalo národnostní pnutí a název začal být brán i z národnostního pohledu, však došlo k diferenciaci: zatímco čeština dále používala České Budějovice, u Němců převážilo jméno bez přídomku, tedy BudweisEncyklopedie Českých Budějovic, Statutární město České Budějovice a NEBE s. r. o., České Budějovice 2006, 2. opravené a rozšířené vydání (), str. 206 (záměna nehrozila, Moravské Budějovice jsou německy Budwitz). Tento stav už přetrval navzdory tomu, že v roce 1920 československé úřady za oficiální jméno města vyhlásily České Budějovice a Böhmisch Budweis v němčině.Výnos ministerstva vnitra ČSR č.j. 10.454/20, Věstník ministerstva vnitra republiky československé, II. ročník, 1920 Za protektorátu bylo oficiální jméno naopak pouze Budweis v němčině a Budějovice v češtině. Latinský název města je Budvicium.
Obyvatelé používají zkrácený název města Budějce, tvar Budějice považují za chybný, přestože se používá již dlouhou dobu. Stejná změna koncovky se vyskytuje u sousedních obcí Hrdějovice, Litvínovice či Hodějovice.
Historie
Před vznikem města Na území budoucího centra města archeologové doložili lidskou přítomnost již v období 1800 až 1500 před naším letopočtem. Na dnešním Piaristickém náměstí existovalo v raném středověku pohřebiště, tedy asi i sídliště.
Počátkem 13. století vznikla osada Budivojovice, pojmenovaná dle Budivoje ze Železnice, dvořana českého krále Přemysla Otakara I. a nejvyššího dvorského sudího. Poslední památky na tuto původní osadu jsou dnes k nalezení za obchodním domem Družba.
Další důležitou osadou na území dnešních Budějovic byly Stradonice (zhruba dnešní Rožnov). Staly se prosperující obcí díky staré obchodní cestě z Lince. Stradonice patřily Vítkovcům (Rožmberkům), nejmocnějšímu jihočeskému šlechtickému rodu. Existují náznaky, že Vítkovci z osady chtěli vybudovat město. To se ale vůbec nelíbilo královské moci. Ta cítila, že potřebuje na jihu Čech svou základnu a protiváhu Vítkovců. Tuto roli do té doby plnily jen nedostatečně královský hrad Zvíkov a město Písek.
Založení města (13. století) vlevo|náhled|upright=0.8|Hirzo z Klingenbergu Město České Budějovice nechal založit český král Přemysl Otakar II. v roce 1265. Obvykle uváděným datem založení je 10. března (den, kdy dominikáni převzali parcelu pro stavbu nového kláštera). Lokaci a projekci města provedl králův rytíř a zvíkovský purkrabí Hirzo z Klingenbergu. Ve městě patrně krátce existoval, nebo spíše měl existovat královský hrad.
Přemysl Otakar II. staveniště nového města osobně navštívil 11. června 1265. Sepsal zde zakládací listinu kláštera v Melku a uvedl do ní „apud Budebins“. Jde o první písemné zaznamenání jména města. Toto jméno město převzalo od původní osady Budivojovice, kterou král vyměnil s Budivojovým synem Čéčem za Hlubokou a Velešín.
Základní funkci, tedy potlačit vítkovský vliv na jihu Čech, město po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi budějovickými měšťany a Vítkovci, které pouze v průběhu husitských válek potlačil společný mocný nepřítel – husité. Vítkovci založení města skutečně nesli těžce. Roku 1278 ho dobyli a zapálili, pod velením Ojíře z Lomnice. Dalšího roku do něj vtrhl další Vítkovec Záviš z Falkenštejna. Napětí mezi trůnem a Vítkovci zmírnil až král Václav II. Ten dal městu prvního a dědičného rychtáře, byl jím mincmistr Klaric. Za jeho správy již ve městě žilo 4000 lidí. Osidlovali ho jak česky, tak německy mluvící. Klaricové byli dědičnými rychtáři až do 15. století. Měli italský původ a do Budějovic přesídlili z Kutné Hory.
14. století Velmi silný vztah k městu měli Lucemburkové, kteří na český trůn usedli roku 1310. Král Jan Lucemburský Budějovice navštívil v letech 1318 a 1336. Jeho syn Karel IV. si Budějovice vyloženě oblíbil a učinil z nich časté místo svých diplomatických schůzek. Pobýval zde například celý měsíc na jaře 1351 a u té příležitosti městu udělil významná privilegia (mílové právo, jarmareční právo, osvobození od mýta), která se stala základem hospodářské prosperity zdejších měšťanů v příštích několika staletích. Zajímavostí je, že během celého pobytu byl Karel ochrnutý, patrně v důsledku zranění z turnaje, a byl přenášen na nosítkách. Další Karlovy významné pobyty ve městě spadají do let 1361 a 1364. Při tom druhém zasáhl i do podoby města. Nebyl spokojen s podobou budějovického náměstí a nařídil zrušit masné i chlebné krámy. Zbourány musely být rovněž domy uprostřed náměstí a rynek nařídil král vydláždit. Celkem byl Karel ve městě šestkrát. Spolu s Pískem šlo o jediné jihočeské město, které navštěvoval. Naposledy pobýval Karel IV. v Českých Budějovicích v květnu 1378, půl roku před svou smrtí. Doprovázel ho tehdy následník trůnu, syn Václav, pozdější král Václav IV. Roku 2009 byla v dominikánském klášteře odkryta unikátní freska, která Karla s Václavem zachycuje. I Václav po korunovaci v Budějovicích nějaký čas pobýval, a to v létě 1394. Léčil si zde psychické šrámy způsobené nedávným zajetím vzbouřenou šlechtou. Budějovičtí tehdy projevili k Václavovi velkou loajalitu a shromáždili k jeho osvobození početné vojsko. To nakonec zasahovat nemuselo, přesto vděčný Václav zamířil ze zajetí přímo do Budějovic. Znovu v nich pobýval roku 1401.
15. až 17. století vlevo|náhled|Požár z roku 1641 náhled|Pamětní deska Ondřeje Puklice na Puklicově domě v Krajinské ulici Během husitských válek i po nich Budějovice upadaly kvůli neuspořádaným poměrům v zemi, které od nich odklonily obchodní cesty. Město zůstalo katolické. Dobyto husity nebylo, ačkoli v září a říjnu 1420 táboritské vojsko Jana Žižky na svém tažení proti Rožmberkům prošlo okolo něj. Nezaútočilo však.
To, že náboženské konflikty zmítaly i Budějovicemi, dokazuje krutý osud purkmistra Ondřeje Puklice ze Vztuh. Ten se postavil na stranu kališnického krále Jiřího z Poděbrad, což se nelíbilo katolíkům ve městě, kteří na Puklicův dům 3. května 1467 zaútočili a purkmistra zavraždili. V 19. století byl jeho příběh aktualizován a objevil se pokus z Pukliceho udělat národního mučedníka, neboť byl Čech a útočníci převážně Němci.
V letech 1529–1531 se v Budějovicích čtyřikrát po sobě konal zemský sněm, který řešil vojenskou a finanční pomoc císaři proti Turkům. V letech 1547–1577 byla postavena Černá věž. Stavbu inicioval Magistr Quirinus, který byl v letech 1553–1575 purkmistrem města. Další zemský sněm, se stejným tématem jednání jako v minulosti, se zde konal roku 1614. Tentokrát panovník Matyáš bydlel ve městě celý měsíc, tak moc o peníze, jež měl sněm uvolnit, stál. Byl však na sněmu také zaskočen požadavky protestantských stavů. Nevěděl si s nimi rady a náboženské napětí v zemi dále rostlo, až roku 1618 vyvrcholilo českým stavovským povstáním proti vládnoucímu rodu Habsburků. náhled|Rytina města z roku 1666|vlevo náhled|upright=1|Buquoy u Budějovic, rytina Arolsena Klebebanda Tím také skončila éra mimořádného rozkvětu města, jenž vyplýval zejména z rozsáhlé těžby stříbra, příjmů z vaření piva, obchodu se solí, suknem či z rybníkářství. Budějovičtí se k povstání nepřipojili a zůstali na straně císaře. Přečkaly několikeré obležení, zejména vojskem Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu. Stavovské síly byly z jižních Čech vytlačeny po bitvě u Záblatí (10. června 1619), v níž triumfovala císařská vojska Karla Bonaventury Buquoye. Budějovičtí zaplatili Buquoyově armádě, aby srovnala se zemí Rudolfov, který hostil stavovská vojska obléhající České Budějovice.
Během třicátých let 17. století se díky bojům třicetileté války ve středních a severních Čechách staly Budějovice dočasně, na 22 měsíců, hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. Byly tu uložené i korunovační klenoty. Svatováclavská koruna byla skryta v kostele sv. Mikuláše, kde ji střežili Valdštejnovi vojáci a ozbrojení měšťané. Znovu byly klenoty ve městě ukryty, před Švédy, v letech 1634–1635.
V červenci 1641 vypukl velký požár Českých Budějovic, při kterém byla postižena více než polovina města.
18. století náhled|upright=1|Radnice|vlevoV barokní éře Budějovice získaly řadu svých dominant. V roce 1724 byla pro zásobování města užitkovou vodou postavena vodárenská věž s vodojemem. Roku 1727 byla dokončena Samsonova kašna. V letech 1727–1730 byla na jihozápadním rohu náměstí Přemysla Otakara II. vystavěna radnice, barokní přestavbou dvou gotických domů z 15. století. Jde o dílo rakouského architekta Antona Erharda Martinelliho, který podobu sídel jižních Čech ovlivnil i mnohde jinde, jako knížecí dvorní stavitel ve službách Schwarzenbergů. náhled|upright=1|Panna Marie Budějovická (detail) Typickým barokním jevem se stalo uctívání „klasového“ obrazu Panny Marie Budějovické, neboli „Budějovické Madony“. Obrazu z klášterního kostela Obětování Panny Marie byla přičítána zázračná moc a udělal z Budějovic poutní místo. Kopie obrazu, malířské i sochařské, byly rozmístěny na desítkách míst po městě. Velkým ctitelem budějovické Madony byl majitel hlubockého panství, generál Baltazar Marradas. Někdy je obraz nazýván též budějovickým paládiem.
Budějovice zažily okupaci vojsky bavorského kurfiřta Karla Albrechta během první slezské války a boje mezi habsburskými vojsky a francouzskou armádou na území mezi Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou v roce 1742. Během druhé slezské války v okolí Budějovic sváděly boje rakouská a pruská armáda, město přitom bylo dočasně Prusy obsazeno.
V roce 1751 byl dosavadní Bechyňský kraj rozdělen a Budějovice se staly sídlem kraje. Město nabylo na významu též v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa nově vzniklé diecéze českobudějovické.
19. století náhled|Hannibal – vůz linecko-budějovické koněspřežné dráhy Během napoleonských válek bylo město koncem roku 1805 obsazeno francouzským vojskem pod velením maršála Jeana-Baptista Bernadotte. Od prosince 1805 do ledna 1806 bylo obsazeno naopak bavorským vojskem.
V roce 1803 mělo 5815 obyvatel, ne o mnoho více než za přemyslovských časů. Z málo významného města se však v 19. století postupně stalo důležité centrum. Velkou roli v tom sehrálo vybudování železničního spojení, nejprve koněspřežné dráhy do rakouského Lince v roce 1827 – první železnice na evropské pevnině. Jejím stavitelem byl František Antonín Gerstner. Trať byla v roce 1869 prodloužena do Gmündu a v roce 1871 až do Vídně. Záhy byla železnice převedena na páru. Železniční napojení na Prahu přišlo v roce 1874. vlevo|náhled|Vstupní brána do „Kohinorky“ Signálem, že průmyslová revoluce dorazila i do Budějovic, bylo otevření továrny Koh-i-noor Hardtmuth v roce 1848. Epidemie cholery v roce 1866 (286 obětí za první čtyři měsíce) přinutila městskou správu, aby vybudovala kanalizaci a vodovod, ale až v letech 1881–1882 byl vybudován rozvod pitné vody; do té doby byla pitná voda získávána ze studní.
V Českých Budějovicích, zvláště v druhé polovině 19. století a ve 20. století, bývala silná vojenská posádka. Upomínkou jsou například Mariánská kasárna nebo Žižkova kasárna.