Mil Mi-2 (, označován někdy také jako PZL Mil Mi-2, v kódovém označení NATO Hoplite, hoplít) je lehký dvoumotorový víceúčelový užitkový vrtulník s třílistým nosným rotorem a dvoulistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-2 byl vyvíjen v Sovětském svazu od počátku 60. let 20. století. Jedná se o nástupce jiného sovětského vrtulníku – stroje Mil Mi-1. Oproti svému předchůdci jsou vrtulníky Mi-2 vybaveny dvěma turbohřídelovými motory, které mají podstatně vyšší výkon než původní pístové motory. Vrtulník tak může transportovat až osm pasažérů a pilota, zatímco předchozí typ byl schopen přepravovat pouze dva cestující a pilota. Prototyp Mi-2, označovaný jako V-2, vzlétl poprvé 22. září 1961, do sériové výroby se nový model dostal v roce 1966. Do roku 1998, kdy byla výroba ukončena, vzniklo celkem 5497 kusů, a vrtulníky Mi-2 tak patří k nejúspěšnějším typům. Jedná se o jediný ruský vrtulník, který byl vyráběn výhradně mimo Sovětský svaz, konkrétně v Polsku. Během let byly vrtulníky Mi-2 nasazeny u mnoha leteckých společností a podniků i v armádních a policejních letkách. Oblíbené byly především v zemích Varšavské smlouvy, ale létaly také v řadě dalších států. Z vrtulníku Mi-2 vzešel modernější stroj PZL Kania, jenž se neprosadil a bylo vyrobeno jen několik kusů.
Vrtulníky Mi-2 byly velmi populární také v Československu, kde jich velké množství létalo od roku 1972 ve službách Leteckého oddílu Ministerstva vnitra a pozdějších policejních letek, a od roku 1981 také v rámci Československé lidové armády. Letecký oddíl získal celkem 32 nových kusů Mi-2, armáda pak 44 kusů. Po roce 1990, kdy došlo ke změně společensko-politických poměrů, se v Československu, Česku a na Slovensku objevily další vrtulníky Mi-2, především u soukromých provozovatelů. Vrtulníky Mi-2 stály u zrodu letecké záchranné služby v Československu. Mezi lety 1987–1992, kdy byla síť letecké záchranné služby vybudována, se na většině stanic objevily právě stroje Mi-2. V 90. letech se u řady vrtulníků začalo projevovat jejich stáří a postupně byly ze služeb armády a policie vyřazovány. Rovněž u soukromých subjektů docházelo k modernizaci leteckého parku, a tak všechny „dvojky“, jak se vrtulníkům přezdívá, byly nahrazeny novějšími vrtulníky. Roku 2013 v Česku provozovalo šest kusů Centrum leteckého výcviku, divize státního podniku LOM Praha, které je využívalo především k výcviku armádních pilotů.
Vývoj náhled|Vrtulníky Mi-2 polských vzdušných sil V roce 1754 představil ruský vědec Michail Vasiljevič Lomonosov Ruské akademii věd svůj návrh malého vrtulníku, který měl sloužit k meteorologickým účelům. Byla to vůbec první zmínka o vrtulníku v Rusku, stroj ale nikdy nevzlétl. První vrtulník vzlétl v Sovětském svazu v roce 1930 a poté byla vyrobena řada dalších létajících prototypů. V roce 1947 vypsalo velení sovětského letectva výběrové řízení na výrobu třímístného vrtulníku, který měl sloužit ke spojovacím a transportním účelům. Do soutěže se nakonec přihlásili tři letečtí konstruktéři – Ivan Pavlovič Bratuchin s vrtulníkem Bratuchin B-11, Alexandr Sergejevič Jakovlev se strojem Jakovlev Jak-100 a Michail Leonťjevič Mil s vrtulníkem Mil Mi-1. Už po prvních zkouškách bylo jisté, že soupeřit spolu budou pouze návrhy Jak-100 a Mi-1. Oba stroje si byly konstrukčně velmi podobné. Výroba Bratuchinova vrtulníku byla po havárii prototypu zavržena. Sovětská státní letecká komise usoudila, že pro výrobu jsou vhodné oba typy a nerozhodla, kdo se stal vítězem soutěže. Sovětská vláda nakonec rozhodla, že vítězem se stal M. L. Mil s vrtulníkem Mil Mi-1.
Mil Mi-1 se stal prvním sériově vyráběným vrtulníkem v Sovětském svazu. Jednalo se o vrtulník s třílistým nosným rotorem a třílistým vyrovnávacím rotorem, který byl poháněn hvězdicovým motorem Ivčenko AI-26. Celkem bylo vyrobeno 1594 kusů Mi-1, a to buď v Moskevském vrtulníkovém závodě M. L. Mila v Sovětském svazu, nebo od roku 1955 v polském výrobním závodě WSK PZL Świdnik. Licenčně vyráběné stroje v Polsku nesly označení SM-1, pozdější modernizované verze nesly označení SM-2.
náhled|vlevo|Nové turbohřídelové motory Izotov GTD-350 znamenaly pro vrtulníky Mi-2 výrazně vyšší výkon a také úsporu místa oproti předchozímu typu Mi-1 Od 60. let nabízely sovětské výrobní závody modernější pohonné jednotky, a to turbohřídelové motory Izotov GTD-350. Uvažovalo se, že by se zastaralé hvězdicové motory ve strojích Mil Mi-1 nahradily právě těmito novými motory, ale řešení se neukázalo jako příliš vhodné. M. L. Mil tak začal pracovat na zcela novém vrtulníku, který zpočátku nesl označení V-2. Dohledem nad pracemi na Mi-2 byl pověřen Milův zástupce V. A. Kuzněcov, vedoucím konstruktérem se stal A. Ch. Serman, později nahrazený A. A. Britvinem. Konstruktéři se při vývoji vrtulníku rozhodli pro konstrukci s jedním hlavním nosným a jedním vyrovnávacím rotorem. Oba rotory byly převzaty z vrtulníku Mil Mi-1. Nové turbohřídelové motory, chladiče oleje a reduktor byly umístěny do nástavby, která se nacházela nad kabinou posádky. Takové řešení přispělo k tomu, že kabina pro osádku nebyla rozdělená. Pro větší prostor v kabině se již při vývoji počítalo s tím, že palivová nádrž o objemu 600 l, umístěná v nákladovém prostoru, bude doplněna o dva tanky po 240 l na bocích vrtulníku.
V lednu 1961 představila Milova kancelář maketu stroje V-2 letecké komisi, která ji schválila a rozhodla o výrobě dvou prototypů. Jeden z prototypů měl být vyroben v transportní verzi a druhý v zemědělské verzi. Prototyp vrtulníku V-2 vzlétl poprvé 22. září 1961. Po několikaměsíčních letových zkouškách se ukázalo, že použití mnoha dílů ze starších vrtulníků Mil Mi-1 bylo nesprávné. Postupně byly vyměněny jak oba rotory, tak také transmisní soustava a další vnější části vrtulníku. První prototyp byl ke státním leteckým zkouškám odevzdán v říjnu 1961. Druhý prototyp vzlétl v únoru 1962. Státní letecká komise povolila 20. září 1963 oficiálně sériovou výrobu nového vrtulníku Mi-2. Oba prototypy byly často předváděny před různými komisemi, ministerskými a zemědělskými organizacemi. V roce 1963 si při XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu prohlédl druhý prototyp také Nikita Sergejevič Chruščov.
Licenční výroba v Polsku náhled|Vrtulník Mi-2 v Rusku První prototyp Mi-2 byl v září 1962 představován v polském leteckém výrobním závodě WSK PZL Świdnik. Představitelé polského závodu hledali vhodného nástupce již zastaralého vrtulníku Mil Mi-1, který by jej ve výrobě nahradil. Sami sovětští představitelé uvažovali o tom, že přesunou výrobu nového vrtulníku Mi-2 do zahraničí. Hlavním důvodem byla velká vytíženost při výrobě vrtulníků Mil Mi-8, Mil Mi-6 a Mil Mi-24. Dlouhodobá zkušenost polského leteckého průmyslu se ukázala jako postačující a zástupci obou zemí podepsali v lednu 1964 smlouvu o licenční výrobě vrtulníků Mil Mi-2 v závodě WSK PZL Świdnik a turbohřídelových motorů Izotov GTD-350 a reduktorů VR-2 v závodě WSK Rzesow. Polsko od Sovětského svazu získalo výkresovou dokumentaci pro stavbu strojů Mi-2 a Sovětský svaz získal přednostní právo na odběr nových vrtulníků. Ačkoliv Poláci uvažovali o tom, že vrtulník pojmenují SM-3, na přání Sovětského svazu zůstal ponechán název Mi-2.
V Polsku byl první vrtulník Mi-2 vyroben v roce 1965 a 26. srpna téhož roku poprvé vzlétl, ovšem se sovětskou posádkou. Polští piloti vzlétli poprvé se strojem Mi-2 až 4. listopadu 1965. První sériově vyrobený kus byl dokončen v srpnu 1966. Vrtulníky z první série sloužily především ke zkušebním a testovacím letům. Po prvních testovacích letech došlo na dalších vrtulnících k úpravám některých konstrukčních částí. Došlo například k výměně ocasní ostruhy, bočních posuvných dveří nebo radiovýškoměru. Ministerstvo dopravy Polské lidové republiky certifikovalo vrtulníky Mi-2 pro provoz v roce 1969. Vrtulníky Mi-2 se staly jedinými sovětskými vrtulníky, které byly vyráběny mimo Sovětský svaz, na území jiného státu. Do roku 1998, kdy byla výroba ukončena, bylo vyrobeno celkem 5497 kusů.
Varianty
Civilní varianty Mi-2T Mi-2T je označení pro transportní verzi vrtulníku Mi-2. Označení T pochází z polského transportowy (transportní), ale nebylo příliš často užíváno. Tato varianta byla označována mnohdy pouze jako Mi-2. Verze Mi-2T mohla dopravovat až osm pasažérů nebo 700 kg nákladu. První prototyp vzlétl v srpnu 1966. Celkem bylo vyrobeno téměř 3500 kusů a verze Mi-2T se stala nejrozšířenější variantou Mi-2. Poslední stroj byl vyroben v roce 1998. Mi-2P náhled|Salónní varianta Mi-2P Mi-2P je označení speciální salónní verze. Označení P je odvozeno z polského pasażerski. VRusku byla tato verze někdy označována také jako Mi-2S Salon. Tato verze vznikla v roce 1967 a sloužila především k přepravě osob státních institucí a průmyslových podniků. Později byly vrtulníky Mi-2P užívány také v policejních letkách pro přepravu vládních delegací a také v některých armádách. Nákladová kabina byla opatřena protihlukovými panely, které byly potaženy koženkou. Mezi další výbavu patřil například koberec nebo malý sklopný stolek. Celkem bylo vyrobeno okolo 400 kusů. Mi-2Sz Předchůdce strojů Mi-2, vrtulníky Mi-1, byly poháněny hvězdicovými motory a jejich řízení se od nových vrtulníků Mi-2 výrazně lišilo. V roce 1968 se začalo v polském výrobním závodě WSK PZL Świdnik pracovat na vývoji cvičné (tzv. školní) varianty Mi-2, která měla mít dvojí řízení. Tato varianta získala označení Mi-2Sz (, školní) a sloužila k výcviku nových pilotů. Podle některých zdrojů byla stejná varianta označována také jako Mi-2U (, cvičný) nebo UMi-2. První stroj Mi-2Sz vzlétl 25. března 1968. Ačkoliv přesné údaje o počtu vyrobených kusů nejsou známy, odhaduje se, že strojů ve školní verzi bylo vyrobeno okolo 400 kusů. Poslední stroj byl vyroben v roce 1996. Mi-2R Již při vývoji vrtulníků Mi-2 se předpokládalo, že se budou využívat také v zemědělství. Proto také již druhý prototyp V-2 byl upraven jako zemědělská verze. Mi-2R je označení zemědělské verze v Polsku (z polského rolniczny, zemědělský), v Sovětském svazu se používalo pro stejný typ vrtulníků označení Mi-2SCh (selskochozjajstvěnyj). První let zemědělské verze Mi-2 proběhl 20. června 1968. Existovaly dvě základní varianty zemědělské Mi-2 – práškovací a postřikovací. Vrtulníky Mi-2R jsou vybaveny nádrží o objemu 0,7 m³ pro chemický postřik nebo pro práškování. Množství postřiku na hektar se pohybuje v rozmezí 40–130 l v závislosti na rychlosti letu. Stroje určené pro práškování jsou vybaveny nádrží s rourou, která umožňuje provádět práškování. Nádrže pro postřik jsou schopny obsáhnout 2 × 500 l kapalného postřiku, nádrže pro práškování pak 2 × 600 kg hnojiv nebo prášku. Vrtulníky Mi-2R byly vyráběny od roku 1969. Podle odhadů bylo vyrobeno okolo 600 kusů, které byly určeny zpočátku především pro Sovětský svaz. V samotném Polsku sloužilo okolo 150 zemědělských verzí Mi-2. Mi-2S Prototyp sanitní verze Mi-2S vzlétl poprvé v roce 1972. Jednalo se o speciálně upravenou verzi transportní Mi-2, která měla přebudovanou vnitřní zástavbu pro potřeby letecké záchranné služby. Ve vrtulníku mohli být transportování dva ležící a dva sedící pacienti, včetně lékaře. Vrtulník obsahuje standardní zdravotnické vybavení srovnatelné s výbavou sanitních vozidel. Jako první získalo dva vrtulníky Mi-2 v sanitní úpravě Polsko (Lotnicze Pogotowie Ratunkowe). Mezi další uživatele patřili Sovětský svaz, Německá demokratická republika, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko. V Československu sloužily také vrtulníky Mi-2 ve zdravotnické konfiguraci, nejednalo se ale o variantu Mi-2S. Pro leteckou záchrannou službu byly v Československu používány transportní vrtulníky Mi-2T s přebudovanou vnitřní zástavbou. Protože varianta Mi-2S disponuje pouze úpravami interiéru, bývá někdy označována také jako Mi-2T. Vrtulníky Mi-2S byly vyráběny až do konce 80. let 20. století. Mi-2F