vpravo|náhled|Symboly pohlaví, používané též jako symboly genderů, vlevo feminní (ženský), vpravo maskulinní (mužský)
Gender (), česky sociální pohlaví, někdy rod, je pojem užívaný pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě. Gender jednotlivce v západní společnosti znamená, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány. Pojmem gender může ale být míněna pouze genderová identita jedince nebo pouze genderové stereotypy a role.
Na rozdíl od kategorie pohlaví, ze které gender vychází a která je založená především na biologických základech, bývá gender většinou chápán jako společenský konstrukt, tedy jako soubor lidmi vytvořených představ a pravidel. Tyto představy a pravidla se mohou lišit podle kultury a období, přičemž se mění jak počet společensky přijímaných genderů, tak charakteristiky, podle nichž se gender jednotlivce určuje. Západní společnosti obvykle vycházejí z konceptu dvou genderů (maskulinního a feminního, respektive mužského a ženského). Univerzalita a vhodnost tohoto striktně binárního pojetí však bývá zpochybňována, stejně jako možnost vůbec přesně oddělit pojmy pohlaví a gender.
Gender jedince je jedním z klíčových prvků jeho společenského života, jelikož se podílí na utváření jeho pozice v mocenských a emocionálních mezilidských vztazích. Přestože však existuje mnoho stereotypů a očekávaných projevů spojených s maskulinitou a feminitou, nejsou jednotlivé gendery ve všech aspektech exaktně vymezitelné.Spade, Valentine (2008), s. 3. Chování, které se od jedince na základě genderu očekává či je akceptováno, se nazývá genderová role; souhrn těchto očekávání je pak označován za ideologii genderových rolí.
Genderové otázky zkoumají gender studies, interdisciplinární obor využívající převážně sociologických, kulturologických a literárněvědných východisek a zahrnující pod sebe jako podobory ženská studia a mužská studia. V České republice existuje odborné pracoviště Národní kontaktní centrum – gender a věda a vychází časopis Gender a výzkum.
Historie pojmu vpravo|náhled|Filosofka a teoretička Judith Butlerová (2012) Do češtiny přešel pojem gender z angličtiny, kde původně označoval jmenný rod. Ve spojení s člověkem a jeho rodem se používal dlouhodobě, s nejstarším dokladem z 15. století, tato stará užití ovšem mohla být míněna žertovně. V 19. století využila ve smyslu osobního (nikoliv gramatického) rodu například prozaička George Eliot v románu Červený mlýn (The Mill on the Floss, 1860). V akademických textech se pojem začal poprvé objevovat v 50. letech 20. století, užíval ho sexuolog John Money. Jeho větší rozšíření je však spojeno až s vzestupem feministického bádání v 70. a 80. letech.
Klíčové impulzy do zkoumání a vymezení genderu vnesla Ann Oakleyová (Pohlaví, gender a společnost, 1972), když vymezila pohlaví () jako soubor anatomických a fyziologických charakteristik, jež signalizují biologické mužství či ženství, zatímco gender definovala jako sociálně konstruovanou maskulinitu a feminitu. Gender v jejím pojetí nevychází z biologického pohlaví, je projevem společenských a kulturních aspektů spojených s vnímáním maskulinity a feminity v určité společnosti v určité době. Na konci 70. let ovlivnily zkoumání genderu Suzanne Kesslerová a Wendy McKennová, které pojímaly gender jako označení pro veškeré rozdíly mezi ženami a muži, mezi feminním a maskulinním, a to včetně tvaru pohlavních orgánů. Užitím jediného pojmu chtěly zdůraznit, že prvek sociální konstrukce je přítomen ve všech aspektech mužství a ženství, pohlaví nevyjímaje. Candace Westová a Don H. Zimmerman na konci 80. let vyšli z předpokladu, že spíše než o genderu jako fenoménu by se mělo hovořit o aktu dělání genderu. Performativní chápání mužství a ženství, tedy hraní genderů jakožto proměnlivých kategorií podle různých společenských situací, se stalo východiskem postmoderního feminismu. V 90. letech se prosadila Judith Butlerová knihami Potíže s rodem (1990) a Závažná těla (1993) a kritikou binárních rozdělení maskulinita/feminita a pohlaví/gender. U pohlaví a genderu je vzájemná prostupnost dána podle Butlerové tím, že také zdánlivě biologická fakta týkající se pohlaví jsou ve skutečnosti pouze výsledkem interpretace tělesných vlastností v rámci různých vědeckých diskurzů, jež mohou sloužit společenským nebo politickým zájmům. Po roce 2000 začal být pojem gender užíván častěji než pohlaví (), v některých případech jako synonymum.Haig (2004), s. 95.
Genderová binarita V moderní západní společnosti převládá v obvyklém uvažování koncept dvou genderů, maskulinního a feminního, přičemž přítomnost jednoho vylučuje druhý. Podle Butlerové je však obtížně udržitelné jak rozdělení na mužskost a ženskost, tak rozdělení na biologické pohlaví a sociální gender, neboť v obou případech se kategorie částečně prolínají. Kritikou binárního dělení genderů se zabývá také queer teorie, přičemž kromě existence pouze dvou genderů zpochybňuje také neměnnost a danost binární kategorie pohlaví.
Přísně binární rozdělení, v západní společnosti obvyklé, vychází zejména z osvícenského lékařského myšlení 18. a 19. století. Starší evropská pojetí jsou méně jednoznačná. Historik a sexuolog Thomas Walter Laqueur připomíná předmoderní (starověké, středověké a raně novověké) texty, vycházející z galénovsko-hippokratovského modelu, podle něhož jsou ženské genitálie pouze obrácené dovnitř, ale jinak stejné jako mužské. Laqueur proto tvrdí, že v předmoderním myšlení neexistoval koncept dvou striktně oddělených pohlaví, nýbrž jediné pohlaví ve své dokonalé formě (muž) a nedokonalé formě (žena). Proto také nemohly být k maskulinitě a feminitě přiřazovány dva protikladné gendery. Místo toho se v genderech, vždy nejméně dvou, se odrážely „delikátní a obtížně čitelné odstíny jediného pohlaví“, například v oblasti touhy – vedle sebe mohli stát zženštilý mladý chlapec, smělé a „pro plození příliš horké“ mužatky a zralý muž, který má zálibu v ženách či právě v chlapcích.
Zřetelná může být nebinárnost genderového pojetí v některých neevropských kulturách. Některé kmeny amerických indiánů rozlišovaly tři nebo čtyři gendery. V historických dokumentech byly osoby nebinárních genderů souhrnně označovány jako berdaší (berdache), v moderním zkoumání se někdy užívá pojem two-spirits (dvě duše), případně se jednoduše mluví o odchylných genderech nebo se používají příslušná domorodá označení. Komplikovanější situace panuje u Inuitů, kde je gender provázán s kultem předků. Jednotlivci jsou přidělována jména a vlastnosti předků, což vede k mnohonásobné genderové identitě.
Gender lze chápat také v jemnějším rozvrstvení vzhledem k sexuálním, reprodukčním, náboženským a společenským možnostem jedince. Jako zvláštní kategorie může nebo mohl být vzhledem ke svému společenskému postavení vnímán například eunuch, přičemž důležitým rozlišením je také to, zda byl vykastrován, nebo zda se vykastroval (kupříkladu rituálně) sám.Herdt (1994), s. 48. Jako specifický gender je možné také oddělit osoby, které žijí celibátně a nemohou vstoupit do manželství s jiným člověkem (například mniši a jeptišky). Lucie Storchová a Jana Ratajová při zkoumání preskriptivní literatury o ženství a manželství z českého raného novověku rozlišily osm genderů, dva maskulinní a šest feminních. Klíčovou otázkou vždy bylo, zda má jedinec „správný“ přístup ke svému životu a společenskému postavení, u žen se pak přidával jejich manželský stav. Preskriptivní raně novověká literatura tedy konstituovala tyto gendery: dobrý manžel, špatný manžel, dobrá panna, špatná panna, dobrá manželka, špatná manželka, dobrá vdova, špatná vdova.
Někdy bývá gender označován jako kontinuum, s pólem maskulinity na jednom konci a pólem feminity na druhém konci, přičemž každý jedinec zaujímá pozici mezi oběma póly.
Gender a jedinec
Přiřazení genderu V moderní západní společnosti dochází k přiřazení genderu jedinci obvykle těsně po narození, v některých případech ještě před narozením, a sice na základě pozorovaných pohlavních znaků (přítomnost penisu, popřípadě jeho velikost či viditelnost) a tímto způsobem určeného pohlaví.
Soubor znaků, podle nichž může být stanoveno pohlaví (a následně gender), je nicméně poměrně komplexní a dle zvolené metody může kromě podoby a funkce rozmnožovacích orgánů zahrnovat také chromozomy (tvořící XX, XY nebo jinou kombinaci), hladinu jednotlivých pohlavních hormonů v těle dospělého, a s tím související druhotné pohlavní znaky jako vousy, ňadra a celkové rozmístění tukové tkáně na těle. V některých případech je proto jednoznačné určení pohlaví nemožné, například má-li jedinec „mužské“ chromozomy XY a zároveň ženské pohlavní orgány. Množství tzv. intersex osob v populaci bývá podle konkrétní definice odhadováno mezi 0,018 % a 4 %, nejčastěji 1,7 %. V případech intersex osob bývá přiřazení genderu problematičtější. Vzhledem ke společenskému tlaku na dodržování binárního pojetí genderů však bývá dítě v západní společnosti obvykle vychováváno jako muž nebo jako žena, ačkoliv jeho medicínský pohlavní status je nebinární. Intersex organizace však upozorňují na zvláštní situaci se třemi pohlavími a dvěma společensky a právně akceptovanými gendery a zasazují se o snížení důrazu na oficiálně určený binární gender.
Genderová socializace Socializace je proces, v němž si jedinec osvojuje společenské normy, hodnoty, očekávání a zvyky, a to nejen v dětství, ale do jisté míry během celého života. Podle obecné představy, rozšířené v západní společnosti, se dítě sice narodí s určitým pohlavím, příslušnému genderu se však musí teprve naučit, tj. projít genderovou socializací. Co je středobodem tohoto učení však pojímají různé teorie rozdílným způsobem.
Sigmund Freud byl představitelem psychoanalytické identifikační teorie, podle níž se dítě identifikuje s rodičem stejného genderu a napodobuje jej. Nancy Chodorowová tuto teorii modifikuje v podobě teorie vztahu k objektu, když říká, že chlapci se učí svůj gender osamostatněním od matky, zatímco dívky se ji učí napodobovat. Lawrence Kohlberg pracuje v návaznosti na Jeana Piageta s teorií kognitivního vývoje: děti se naučí genderům (maskulinnímu a feminnímu), a poté je uplatňují jako organizační a kategorizační principy pro věci kolem sebe. Sandra Bemová hovoří o optických sklech kultury a uvádí, že děti se naučí nejen genderovým pojmům, ale také tomu, jakým způsobem s nimi mají nakládat, neboť tyto způsoby jsou nenápadně vepsány do společenských hodnot, struktur a myšlení dospělých jedinců.Corrado (2008), s. 356–359.
Během genderové socializace není jedinec jen pasivním příjemcem. Jde o soubor komplexních a dynamických procesů a člověk může vstřícně, nevšímavě či odmítavě reagovat na různorodé společenské podněty a zároveň je pro jiné sám vytvářet. Mezi nejdůležitější vnější činitele při genderové socializaci patří rodina, vrstevníci, škola a média. Prostřednictvím užívaného jazyka, oblečení nebo hraček, které jsou mu dávány k dispozici, se dítě učí nejen samotnému genderu, ale také stereotypům s ním spojeným.Corrado (2008), s. 359–360. Značný vliv na genderovou socializaci mají vzory, ať už společenské, umělecké nebo náboženské. Například v katolickém prostředí existuje mariánský kult jako ideál hyperfeminity (tedy výrazné ženskosti a důrazu na mateřství).Janošová (2008), s. 363.
Genderová identita