náhled|Platón. Mramorová kopie busty od Silania kolem roku 370 př. Kr. zhotovené pro athénskou Akademii. náhled|Opera didactica, mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů Jana Ámose Komenského, vydaných v Amsterdamu roku 1657 náhled|Johann Friedrich Herbart, zakladatel moderní pedagogiky Pedagogika je společenská věda, která zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání jako záměrné, cílevědomé a soustavné činnosti formující osobnost člověka v nejrůznějších sférách života společnosti. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, sleduje vývoj školství, výchovy a vzdělávání v zahraničí a ve spolupráci s dalšími vědními disciplínami formuluje nové vývojové trendy pro různé oblasti výchovy a vzdělávání.PETRÁČKOVÁ, V., et al. : Velký slovník cizích slov [CD-ROM]. Ver. slovníku 2.0, ver. programu 3.21. Voznice : LEDA, 2005PRŮCHA, J. - WALTEROVÁ, E. - MAREŠ, J. : Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2009. 395 p. . ŠVARCOVÁ, I. : Základy pedagogiky pro učitelské studium. 1. vyd. Praha : VŠCHT, 2005 [cit. 2009-06-12. .]
Pedagogika jako obecný obor se dále dělí na konkrétní pedagogiky (např. hudební nebo výtvarná pedagogika) a specializace jako didaktiky konkrétních oborů (např. didaktika matematiky) se svými metodikami. Úzce spolupracuje s psychologií, zejména pedagogickou, ale také v poslední době s neurovědami a psychologií osobnosti.
Vědecká pedagogika studovaná v doktorském studiu na filozofických fakultách (Ph.D.) vychází historicky z filozofie výchovy, na fakultách pedagogických se zaměřuje hlavně na konkrétní didaktiky školních oborů. Hlavním rozdílem je, že filozofická pedagogika hledá, srovnává a analyzuje smysl a pojetí jednotlivých filozofických kategorií pro výchovu a učení obecně v životě (Filozofická fakulta UK), ale pedagogika učitelská je zaměřena spíše prakticky, především pro školní prostředí a vzdělávací soustavu (Pedagogická fakulta UK).
Probíhá spor, nakolik má být pedagogika normativní vědou, tzn. nakolik se má zaměřovat na definování cílů, obsahu a účelu výchovy a nakolik jí má jít především o neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů. Např. Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která „se zabývá (1) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, (2) procesy, jež se v těchto prostředích realizují, (3) výsledky a efekty těchto procesů.“PRŮCHA, J. : Moderní pedagogika. 3rd ed. Praha : Portál, 2005. 481 p. .
V současnosti (2009) neexistuje jednotné pojetí pedagogiky, ani shoda v hlavním účelu pedagogiky. Různá pojetí se liší podle jednotlivých autorů, teoretických směrů i podle kulturní orientace charakteristické pro určitou zemi.PRŮCHA, J. : Přehled pedagogiky : úvod do studia oboru. 3rd ed. Praha : Portál, 2009. 271 p. .
Za zakladatele pedagogiky jako vědy o výchově bývá považován Jan Amos Komenský, za zakladatele moderní pedagogické teorie lze považovat J. F. Herbarta.
Původ a etymologický význam slova Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem paidagógos (řecky: παιδαγωγέω; paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna (dívky nebyly veřejně vzdělávány) svého pána na cvičení a do školy. Podle dochovaných řeckých a římských spisů se v antické latině slovo paedagogus již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten, ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikací pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo paedagogus převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce pedagogika označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka.
Pojem pedagogika v zahraničí Pedagogy v angličtině neznamená pedagogika, ale spíše odpovídá českému pojmu obecná didaktika, zatímco českému pedagogika odpovídá svým obsahem anglický termín educational sciences, v překladu edukační vědy. Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími.
Historie pedagogiky
náhled|Francis Bacon, filosof, vědec, propagátor vědeckého experimentu, iniciátor novověkého pojetí poznání Pedagogika má své kořeny ve filozofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filozofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer, Francis Bacon a další.
Moderní versus tradiční pedagogika Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná (užitá) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout.
Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci (popis), analýzu a explanaci (vysvětlení a pochopení) problémů edukační reality. Významnou charakteristikou moderní pedagogiky je realizace a rozvoj pedagogického výzkumu.
Antipedagogika a postpedagogika Postpedagogika je přístup k dětem takový, aby nebyl ani invazní, ani naléhavý, nenutili je, ale abychom byli přítomni v takové vzdálenosti, z jaké je možné akceptovat dítě takovým, jakým je „tady a ted".
Tento postoj vůči dítěti vyžaduje specifický prostor a čas. Tento přístup lze nazvat amikací. Je to prostřední cesta mezi násilím a úplnou rezignací. Je to konec výchovy a zároveň začátek druhého proudu antipedagogiky v oblasti výchovy.
Základní pojmy pedagogiky Edukační prostředí (edukační realita) je jednoduše prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu (edukant), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem (edukátor) přímo nebo zprostředkovaně (např. textem) určitý druh informace.
Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují řízené učení, kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné (typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole). Jako procesy s neřízeným učením se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení (např. při samostudiu). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným (náhodným, spontánním) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá.
Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostředí (osvětlení, prostorové dispozice, využití barev), psychosociální parametry prostředí (vztahy mezi edukanty a edukátory) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni (např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí).
Dalším významným pojmem pedagogiky jsou edukační konstrukty, což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy (tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod.).
Pojem edukace významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko-normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod. Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem „naučenost“. Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace.
Struktura pedagogiky
Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu (čerpá především z psychologie, sociologie, filozofie a dalších věd).
Rozdělení pedagogiky podle Brezinky Brezinka rozdělil pedagogiku na tři samostatné disciplíny, a to: Věda o výchově, Filozofie výchovy a Praktická pedagogika.
Věda o výchově obsahuje výchovu samotnou a také vzdělávání, které je záměrné osvojování si poznatků, dovedností či kompetencí. Netýká se však již hodnot, ale pouze vědomostí a schopností. Předmětem vědy o výchově je realita jako výchova, což je zkoumání bez záměru.PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2006, 271 s. . Dále specifičnost pedagogiky, kde se vše porovnává a hledá se účelový vztah. Podle Pařízka je výchova chápána jako jev, jehož podstatným znakem je záměrné, soustavné a organizované působení na člověka. Výchovu nám popisují výroky, které jsou tří druhů. Prvním je výrok deskriptivní, který popisuje přesně dané věci a lze jej verifikovat, tzn. ověřit jeho správnost. Dalším je výrok hodnotový, který se již nedá ověřit a je v něm zobrazena norma, jak by něco mělo být, či zachycuje hodnocení. Posledním je výrok normativní, který se týká norem, hodnot nebo také idejí.
Filozofii výchovy se dá shrnout jako něco, „jak by to mělo být“. Předmětem filozofie výchovy jako normativní disciplíny jsou hodnota, mravnost, dobro, norma a víra. Otokar Chlup však říká: „Pedagogika jako věda o výchově studuje a stanoví normy všestranného chování, didaktika jako teorie vyučování normy správného vyučování... Jako věda normativní stanoví pedagogika buď celistvé nebo konečné či jednotlivé a částečné cíle, k nimž mají směřovati činnosti a pochody výchovy a výuky.“ V současné době je ale útlum této disciplíny.
Praktická pedagogika je deskriptivní i normativní formou, určuje jak vyučovat a opírá se tak o obě předchozí disciplíny. Řeší, jak by mělo vypadat ideální vyučování, a má praktický účel. V rámci praktické pedagogiky je nepostradatelnou součástí vyučování. Vyučování je disciplína o předávání obsahu, tzv. řízený proces. Podle Hirsta je vyučování intencionální aktivita, kdy je dosaženo učení. Existuje několik pohledů na vyučování. Prvním z nich je, že vyučování je aktivita zdravého rozumu. Tento termín byl převzat z anglosaských vod, vylučuje odbornou stránku a nejsou potřeba specifické postupy. Dalším pohledem je vyučování jako umění, kde je podstatná osobnost učitele. Vyučování jako řemeslo, je třetím pohledem a je založeno na zkušenosti a zdokonalování se v něm léty získanou praxí a nabytými intuicemi a informacemi. Dále je vyučování jako aplikovaná věda, kde se jedná o technický způsob náhledu. Učitelé by měli dodržovat přesně dané vyzkoumané normy. Posledním pohledem je vyučování jako reflektivní praxe, které je založeno na evaluaci. Vede k tomu, že učitelé nad sebou musí přemýšlet.
Disciplíny pedagogiky Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny (obory) pedagogiky:
Dějiny pedagogiky a školství Obecná pedagogika – základní pedagogická disciplína, která usiluje o systematizaci a interpretaci základních pedagogických jevů a zákonitostí, řeší též metodologické otázky a základní terminologii pedagogiky. Srovnávací pedagogika (komparativní pedagogika) – popisuje a porovnává pedagogické teorie, výchovně-vzdělávací systémy a školské soustavy v různých zemích či regionech a to v kontextu historickém, sociálním, ekonomickém, politickém, kulturním, apod.