thumb|Korolupy, celkový pohled před r. 1945 Tento článek pojednává o historii obce Korolupy (německy Kurlupp), která se nachází v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji.
Situace na jihozápadní Moravě 11. - 14. stol. Celá zdejší neosídlená a z větší části zalesněné půda náležela dlouho zeměpánovi a byla spravována jeho úředníky sídlícími na hradě Bítově. Za Přemysla Otakara I. (1222) se hrad stal centrem jednoho z moravských krajů – župy Bítovské (provincie Bethowiensis). Pod správou hradu se nacházelo Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, Moravskobudějovicko a Telčsko. Tento zeměpanský majetek začal ve 13. a 14. století přecházet do soukromých rukou vrchností.Časopis: Das Waldviertel. Zeitschrift für Heimat- und Regionalkunde des Waldviertels und der Wachau, Die älteste Besiedelung des oberen Thayatals, 50/1, 2001, s. 29–37
Páni z Trnavy a Vratěnín náhled|220 px|Hrad Frejštejn, založen potomky pána Wernharda z Trnavy, r. 1251 se připomíná Oldřich (Ulrich) zvaný Liber (Svobodný, německy Frei) a jeho syn Gaytmar, svědci příbuzného Vikarta z Trnavy, r. 1347 zmíněna hradní kaple sv. Kateřiny, r. 1331 hradní půrkrabí Konrád z Bítova a r. 1354 Petr Hecht z Rosic, který zodpovídal i za sousední Vranov. náhled|220 px|Erb pánů z Lichtenburka Oblast kolem vtoku řeky Dyje na Moravu náležela od konce 11. století do kolonizovaného území hrabat z Perneku, kteří přišli na pozvání Bábenberků z východního Bavorska. Jejich majetky spravovali ministeriálové. Ministeriál Drozd (Drozzo) založil na důležité zemské stezce z Rakous přes západomoravské pomezí do Čech (Pulkau/Pulkava – Weitersfeld– Drosendorf/Drozdovice – Vratěnín – Slavonice – Jindřichův Hradec) osadu Drosendorf. Další ministeriálové hrabat z Perneku (1157 Ekkihard de Tirnua s dvěma bratry, poté roku 1175 Oldřich de Tiernahc) vybudovali hradní sídlo Thürnau (u dolnorakouské obce Unter Thürnau/Dolní Trnávka), z něhož kontrolovali brod přes řeku Dyji a vchod staré zemské stezky z Dolních Rakous přes jihozápadní Moravu do jihovýchodních Čech. Wernhard de Trnowa působil v markraběcích službách a za své služby získal pro své potomstvo právo kolonizovat severně od hradu moravské příhraničí (jižní Jemnicko, Vratěnín, Lubnice, Slavíkovice aj.) Wernhardova sestra či blízká příbuzná Heilwida se za markraběte Vladislava Jindřicha provdalaKacetl Jiří, Lazárek Petr, Molík David: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, 2013, a byla také zakladatelkou cisterciácké fundace v Oslavanech (r. 1225).
Za vlády moravských markrabat Přemysla a jeho synovce, později vévody a krále Přemysla Otakara II., získal vlivné postavení další ministeriál pánů z Perneku Vickart von Thürnau, od roku 1256 purkrabí vranovský, který daroval patronátní právo kostela ve Vratěníně klášteru v Gerasu. Zemřel před rokem 1265 a zanechal po sobě choť Wolfhildu. Roku 1271 hrad patřil Vikartovu bratranci Wernhardovi, jenž si již dříve vybudoval sídlo na Budči u Jemnice. Počátky zaniklého ženského kláštera augustiniánů u Moravských Budějovic jsou spojeny se šlechticem z rodu Tyrna a vlastníkem Myslibořic (1271).Gregor Volný: Kirchliche Topographie, děkanát Želetava Na konci 13. století získali hrad Tyrnu Habsburkové a ti jej propůjčili i s hradem Litschau Janu z Klinkenberka/Johann von Klingerberg (Chlingerverch).
Rod Ranožírovců a Rancířov Prvním známým sídlem rodu Ranožírovci byla v oblasti jihozápadní Moravy ves Rancířov u dolnorakouské hranice, pojmenována nejspíše po prvním Ranožírovci. V letech 1234–1238 držel Ranožir také statky v okolí Jihlavy a hradiště v nedalekém Stonařově. V roce 1257 darovali bratři Smil z Bílkova, Markvart (patron kostela), Jaroš a Ratibor klášteru v rakouské Jeruši patronátní právo zdejšího kostela. Na listině svědčili: Wichard de Thürnau (ves Unterthürnau u Drosendorfu); Tobis; Leopold Peschel; Gaitmar, syn z Frejštejna; bratři Marquard, Wolfram a Albert ze Slatiny; Bertold z Primmersdorfu; Ortlieb z Goggitsche (ves u Gerasu); Walter z Kottaun (ves u Gerasu); Walter, měšťan; Konrad z Hornu a Pergrinius.Geras, Stiftsarchiv Urkunden (1188–1992) 1257, in: monasterium.net, , accessed at 2017-01-04
Hlavní linie Ranožírovců se usadila v bezprostřední blízkosti Dačic na hradě Bílkově. Head Bílkov držel Smil z Bílkova, nejstarší syn Ranožíra II, který za vlády Přemysla Otakara II. zastával na Bítově úřad purkrabího, v letech 1253–1254 se účastnil křížové výpravy do pohanských Prus a roku 1277 vedl jménem krále spolu s biskupem Brunem a notářem Oldřichem mírová jednání s Rudolfem Habsburským. Naposled je Smil z Bílkova zmiňován v roce 1279. Po Smilovi spravoval bílkovské panství jeho syn Ješek. Pravděpodobně přes Ješkovou dceru Kláru z Bílkova přešlo bílkovské panství roku 1339 na pány z Hradce, kdy se Klára stala druhou chotí Oldřicha z Hradce.
V roce 1305 obdržel klášter v Jeruši (po patronátech ke kostelům ve Vratěníně, Kostelní Myslové a Rancířově) čtvrtou patronaci na území Moravy, kdy mu Markvart (Marquard) z Rančířova (u Jihlavy) daroval se souhlasem bratra Jaroše (Jerus) z Vydří a Smila (dictus de Plencsh) patronátní právo ke kostelu sv. Petra v Rančířově. Listinu ztvrzoval také opat Erhard z Jeruše, probošt Dětřich (Theoderich) z Louky (Bruck an der Thaya) a rytíř Oldřich (Ulrich) z Martinic (měl bratra rytíře Vavřince (Laurencius) z Martinic).Dětřich, biskup olomoucký, schvaluje dohodu uzavřenou mezi Dětřichem, opatem kláštera zábrdovického, a Kateřinou, abatyší herburského kláštera v Brně, ve věci vsi Diváky. 29. květen 1287. Svědek Laurencius de Mertnitz a jeho bratr, rytíři moravští, CDM V, s. 285, č. 84Geras, Stiftsarchiv Urkunden (1188–1992) 1305 XI 28, in: monasterium.net, , accessed at 2017-01-04 V roce 1347 je na hradě Frejštejně připomínána také kaple sv. Kateřiny. V Dolním Rakousku držel klášter v Jeruši patronace nad kostely ve vsích: Geras, Pernegg, Nondorf, Blumau, Kirchberg a. d. Wild, Japons, Drosendorf, Eibenstein a Weikartschlag.
Bítovská provincie a Lichtenburkové Po vymření Přemyslovců po meči se hrad Bítov stal od roku 1307 lénem Lichtenburků pocházejících ze široce rozvětveného rodu pánů z Ronova. Rod zbohatl zejména na těžbě stříbra u dnešního Havlíčkova Brodu (dříve Německý Brod). V roce 1278 získal Bítov Rajmund, zakladatel moravské větve Lichtenburků. Rajmund z Lichtenburka své bítovské panství záhy rozšířil o dolnorakouské majetky, které získal skrze sňatek s Adélou z Planku, s kterou měl dceru Markétu (jeptišku) a syny Jindřicha, Čeňka a Smila.Podle listiny Smila z Bítova a jeho synovce Jana byl již zemřelý Siefried z Planku strýcem Smilovy matky. Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055–1742) 1344 II 02, in: monasterium.net. Strýcem matky Adély byl Seifried (Siegfried) z Planku (Plank am Kamp). V roce 1341 nechal Seifried ve svém dolnorakouském Stiefernu postavit novou faru a za dědice veškerého svého majetku určil bratry Smila a Čeňka z Lichtenburka.Altenburg, Stiftsarchiv Urkunden (1144–1943) 1347 IX 27, in: monasterium.net, , accessed at 2016-12-21+01:00 Seifried z Planku se připomíná ještě v roce 1349 na listině při obdarování kostela ve Stiefernu jako pán u Bítova (Ich Seyfrid von Planykch, Herr zu Vetaw).Altenburg, Stiftsarchiv Urkunden (1144–1943) 1349, in: monasterium.net, , accessed at 2016-12-21+01:00 Rajmundovi synové Smil a Čeněk se na hradě usadili natrvalo a začali se nazývat Bítovští z Lichtenburka.
Páni z Hradce Také pozemky na Dačicku se ve 13. století začínaly dostávat do rukou šlechtických rodů. Páni z Říše (později z Hrádku) vlastnili v pol. 13. století v oblasti kolem vsi Stará Říše celkem 11 vsí. Roku 1301 získal panství Smil z Bílkova a po něm jeho syn Ješek, jehož dcerou byla Klára, druhá žena Oldřicha z Hradce, jež přinesla pánům z Hradce bílkovské panství věnem (r. 1339). Oldřich později s králem Janem Lucemburským směnil Telč za panství Bánov. V nejzazším koutě jihozápadní Moravy se páni z Hradce stali majiteli rozsáhlé državy: na jihu drželi Slavonice, na východě Bílkov, na severu Telč a na západě jindřichohradecké panství. Po Oldřichově smrti se majetek rozdrobil mezi čtyři bratry: Jindřich z Hradce získal polovinu Hradce, Menhart Telč, Oldřich druhou polovinu Hradce a Heřman bílkovské panství s Dačicemi, přičemž Slavonice si bratři rozdělili mezi sebe na čtyři díly. Bílkovské panství zapsal Heřman roku 1399 své dceři Elišce a jejímu prvnímu choti Janovi z Kravař (druhý choť Jiří z Lichtemburka). Po dlouhotrvajících sporech vykoupili páni z Hradce nakonec na zač. 14. století své bývalé bílkovské panství zpět.Nekuda, Vladimír: Vlastivěda moravská. Dačicko, Slavonicko, Telčsko, s. 178 – 179. Dějiny Dačic, s. 51 - 52.
Lubnická država Rod pánů z Frejštejna (Vreyensteyn), na hradě založeném potomky pána Wernharda z Trnavy (Unterthürnau), se znovu připomíná v roce 1310, kdy Markvart z Frejštejna (Marquart Frey) ručil Raimundovi z Lichtenburka při obdarování oslavanského kláštera.CDM 6, 1307–1333, s. 31. Rajmund z Lichtenburka zastavuje oslavanskému klášteru plat 10 hřiven pražských grošů na vesnicích Radkovicích, Udeřicích (zaniklá ves) a Bačicích, listinu stvrzují pán Smil z Krumvaldu, jeho bratr Wolfram, Bohuslav z Šakvic, Jaroš z Vydří, Maršík z Knínic a Marquart z Frejštejna. V roce 1322 a 1323 se při obdarování kláštera ve Zwetlu objevuje ve svědečných řadách Oldřich Frey (Ulrich Vrey), za kterého byl hrad stavebně rozšířen.Liechtenfels, 13. prosinec 1322, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055–1742) 1323 II 02, in: monasterium.net. Albrechtsberg, 2. února 1323, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055–1742) 1323 II 02, in: monasterium.net. Ve 30. letech byl spravován purkrabím Konrádem ze Sichelbachu (ves u dolnorakouského Kirchstettenu). V roce 1331 prodal bítovský purkrabí Ben (Boněk či Bohuňka) se souhlasem Raimundových synů Smila a Čeňka frejštejnskému purkrabímu Konrádovi ze Sichelbachu a jeho ženě Budislavě pod právem ssutí (předkupním právem ke zbytku nedílu) za 15 a půl hřivny velkých peněz tři lány u Hafnerluwen (Hafnerluden, česky Lubnice) a v případě porušení tohoto práva pod hrozbou ležení.Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae - Urkundensammlung zur Geschichte Mährens, Nr. CDXIV., s. 388
Jan z Klinkenberka (Johann von Klingerberg/Chlingerverch), zástavní majitel hradu Litschau, držel také hrad Thürnau (Tierna), vsi Rabesreith a Luden nedaleko Drosendorfu, městečko Vratěnín a Mladoňovice. Jeho chotí byla Agnes von Maissau. Z manželství pošly děti: syn Jindřich (Heinrich), dcery Eliška (Elisabeth), Anežka (Agnes) a Barbora (Barbara). Rytíř Jan obdržel za své služby králi Janu Lucemburskému pravděpodobně celou výsluhu po pánech z Thürnau, jelikož v roce 1338 se v jeho majetku nacházel nejen Vratěnín a Mladoňovice, ale také popluží (pole) u Lubence (snad ves Luden) a u Sonovic (zaniklá ves), ves Rancířov, v Mešovicích dědiny platné, v Hafnerluden dvůr s dědinami platnými a v Kostníkách dědiny platné.Časopis Matice Moravské, XV., 1891, s.599 a 560.
Dcera Barbora († kolem r. 1347) se provdala za Jindřich III. z Waldsee. Z manželství pošla dcera Alheid, která se někdy kolem roku 1353 provdala za Leutolda III. z Kueringu-Dürnsteinu. V roce 1343 svědčil Barbořin otec zemřel v roce 1345. Úmrtím jejího bratra Jindřicha, jenž padl v bitvě u Kresčaku († 1346), vymřela linie Klingenberg-Litschau po meči. O rok později zemřela i Jindřichova choť Barbara.Franz Karl Wißgrill: Schauplatz des landsässigen Nieder-Österreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande, Wien 1794–1804, Band 5, s. 170. Mimo této linie se připomíná v Dolním Rakousku také linie Klinkenberků ze Švábska (obzvláště ve švýcarských kantonech Thurgau a Hegau). Jindřich III. z Waldsee se podruhé oženil s dcerou Otta z Volkenstorfu. V září 1347 se Jindřich III. z Wallsee účastnil jednání mezi vévodou Albrechtem II. Rakouským a králem Karlem IV. v Praze. Rodová větev pánů z Waldsee-Drosendorf vymřela Oldřichem IV. z Waldsee († 1400).