Počátky české literatury je období vývoje české literatury, které lze vymezit 9. stoletím až polovinou 14. století. Patří sem všechna literární díla, která vznikla v té době na území českých zemí, bez ohledu na jazyk, kterým byla psána, tedy literární památky staroslověnské, latinské, české a v minimální míře i německé. Je logické, že zpočátku hrály velkou roli překlady (především z řečtiny) a jsou proto vnímány jako samostatná, výrazná díla, ač v pozdějších obdobích literární historie klade důraz spíše na díla originální. V této etapě vznikalo poměrně málo knih, bylo to dáno především jejich nákladností a pracností. Nejvýznamnějšími literárními památkami tohoto období jsou Proglas, Život Konstantinův, Život Metodějův, Kristiánova legenda, Kosmova kronika, Zbraslavská kronika, Alexandreida, Dalimilova kronika a písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo české země.
Období Velkomoravské říše (do asi 950) Památky z doby Velkomoravské říše jsou psány staroslověnštinou, použité písmo se nazývá hlaholice. Obojí na Moravu přinesli svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, kteří sem přišli na pozvání knížete Rastislava v roce 863 za účelem posílení křesťanství a omezení bavorského vlivu, a kteří tento jazyk vytvořili na základě jihoslovanského nářečí z okolí řecké Soluně. Staroslověnština a hlaholice pak sehrály roli ve vývoji vzdělanosti a písemnictví v celé východní Evropě. Dílo
Proglas – nejstarší česká literární památka (asi 2. polovina 9. stol.). Jde o veršovanou předmluvu ke staroslověnskému překladu evangelií. Text vznikl nejprve řecky – jeho autorem je patrně Konstantinkol.: Panorama české literatury, Olomouc, Rubico 1994. a posléze byl přeložen do staroslověnštiny. Text je především obhajobou práva na staroslověnský překlad bible, tedy polemikou s tzv. trojjazyčníky, kteří tvrdili, že bible by měla existovat jen ve třech posvátných jazycích – latině, řečtině a hebrejštině. Jde zřejmě o první originální literární text vzniklý na Velké Moravě, neboť již řecký originál Konstantin sepsal zde. Ovšem je stále ještě překladem.http://www.ceskaliteratura.cz/texty/proglas.htm Moravsko-panonské legendy (Život Metodějův, Život Konstantinův) – dva hagiografické spisy, někdy uváděné pod společným názvem. Jejich literární význam je mimořádný, neboť jde o první nepřeložené, originální staroslověnské texty, které vznikly na Velké Moravě. Je v nich vylíčen život Konstantina a Metoděje. Pohybují se na pomezí historiografie a legendy. Popisují i zázraky, ale mají i faktografické pasáže, které jsou považovány za věrohodné, byť některé chronologické údaje mohou být nepřesné kvůli práci se symbolickou hodnotou čísel. Texty popisují i mučednickou smrt obou věrozvěstů a obsahují obhajobu jejich svatořečení. Panonské legendy se nazývaly proto, že oblasti dnešního Maďarska a Jižní Moravy říkali Římané Panonie. Život Konstantinův je stylisticky rafinovanější a podrobnější než Život Metodějův, který počítá se čtenářovou znalostí Života Konstantinova a faktografii tam obsaženou již jen stručně shrnuje. Místo toho se soustředí na polemiku s bavorskými, latinskými kněžími.https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:95W8teeEav8J:https://leporelo.info/zivot-konstantinuv-zivot-metodejuv+&cd=9&hl=cs&ct=clnk&gl=cz Staroslověnská bible – základní dílo cyrilometodějské misie, které začalo vznikat ještě v Cařihradě, kde Konstantin přeložil do staroslověnštiny evangeliář (tedy pasáže z evangelií uspořádané podle církevního kalendáře). Texty evangelií pak Konstantin přeložil již na Velké Moravě, texty Starého zákona překládal Metoděj. Ze Staroslověnské bible se nám dochovaly jen zlomky. Abecední modlitba – veršovaná modlitba, patrně dílo Konstantinovo. Využívá dvanáctislabičného sylabického verše. Spolu s Proglasem tak jde de facto o první básně v české literatuře. Navíc využívá principu akrostichu – je uspořádána dle abecedy (hlaholice). Zákon sudnyj ljudem – soudní zákoník. Jde o překlad řeckých právních předpisů (tzv. Eklogy z roku 740) obsahující některé nové, originální pasáže, za jejichž autora je považován Metoděj.http://www.dejepis.com/dokument/zakon-sudnyj-ljudem/ Nomokánon – staroslověnský překlad spisu Jana Scholastika Synagoga. Jakýsi sborník církevních pravidel a světských zákonů. Později se pro tyto překlady vžil název Kormčí kniha. Kyjevské listy – spis psaný hlaholicí a se značným množstvím „velkomoravismů“, který byl nalezen roku 1874 v Kyjevě (odtud název). O tom, zda pochází z Velké Moravy (autorem mohl být kněz Gorazd), vedou odborníci diskuse. Slovo o objevení ostatků sv. Klimenta – hagiografický spis vzniklý patrně rovněž na Velké Moravě, známe ho však jen díky pozdním opisům ze 16. století.
Soužití staroslověnské a latinské literatury (od 950 do asi 1100)
V 10. století se těžiště staroslověnské literární tvorby přesunulo z Moravy do Čech, když byli po Metodějově smrti z Moravy vypuzeni jeho žáci a část z nich se usadila právě v Čechách (část odešla především do Bulharska). Ve stejné době se v Čechách začínají objevovat i latinské texty. Latina a staroslověnština spolu soutěží, ale koexistují v míru. V 11. století je centrem staroslověnské kultury Sázavský klášter, založený roku 1032 Břetislavem I. Staroslověnština je přesto postupně vytlačována latinou, zvláště po církevním schizmatu roku 1054. Slovanští mniši musejí Sázavský klášter opustit roku 1097 (vracejí se do Čech až za Karla IV., který jim daruje klášter Na Slovanech (Emauzy), ale jde již jen o epizodu, větší roli staroslověnština v české literatuře již poté nesehraje). Latinská díla však v 11. století nevznikají jako izolovaný útvar, naopak jsou staroslověnskými texty ovlivněna, často předpokládáme, že jde o překlady staroslověnských předloh a stejně tak naopak – staroslověnské texty jsou někdy překlady předloh latinských. Sílící přemyslovský stát měl vliv na tehdejší tvorbu – vznikají díla oslavující přemyslovské světce (sv. Václav, sv. Ludmila). Oblíbeny jsou především legendy (viz též Česká středověká legenda).
Dílo Staroslověnština Život svaté Ludmily (též Staroslověnská legenda o sv. Ludmile) – předpokládaná, v opisech však nedochovaná staroslověnská legenda, která s velkou pravděpodobností vznikla na území přemyslovských Čech v průběhu 10. století. Její existenci lze dosuzovat dle zmínek v latinské legendě Fuit, v Kristiánově legendě, a především z existence tzv. proložní ludmilské legendy, která je pravděpodobně krátkým výtahem z jednoho z pozdních opisů Staroslověnské legendy o sv. Ludmile. Život svatého Václava (též První staroslověnská legenda o sv. Václavu) – staroslověnská legenda z první poloviny 10. století, klíčová památka české václavské hagiografie, která popisuje zavraždění knížete Václava bratrem Boleslavem a zdůvodňuje jeho prohlášení za svatého. Podstatným znakem je, že na rozdíl od Života Konstantinova a Života Metodějova již nepřipomíná byzantské vzory. Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu (též Kniha o rodu a utrpení sv. Václava) – staroslověnský modifikovaný překlad latinské Gumpoldovy legendy z konce 10. a začátku 11. století. Větší pozornost než historické stránce již věnuje zázrakům. Pražské hlaholské zlomky – fragmenty staroslověnských liturgických textů z 11. století. Hospodine, pomiluj ny (Hospodine smiluj se nad námi) – nejstarší duchovní píseň v Čechách z konce 10. stol., nebo počátku 11. stol. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). Jako jedna z mála literárních památek své doby přežívá i v současnosti. Někotoraja zapověď – soubor kajícnických předpisů, pravděpodobně z 11. století.
Latina Když se šířila křesťanská víra (Crescente fide christiana) – latinsky psaná svatováclavská legenda. Poměrně historizující, z čehož lze usuzovat, že vychází ze staroslověnského vzoru.http://texty.citanka.cz/prlegendy/l1-6.html Byl v zemi české (Fuit in provincia Boemorum) – latinsky psaná legenda o sv. Ludmile.http://texty.citanka.cz/prlegendy/l1-9.html Kristiánova legenda (Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius – Život a utrpení svatého Václava a svaté Ludmily, babičky jeho) – pochází patrně z konce 10. století. Pravděpodobně nejvýznamnější latinské dílo tohoto období. Je psáno prózou. Pozoruhodné na něm je, že ač psáno latinsky, v textu hájí staroslověnskou tradici. Text má vysokou literární úroveň, proto také mnozí literární historici nevěří, že by mohl pocházet z 10. století. Sám autor v předmluvě tvrdí, že je příbuzným biskupa Vojtěcha. Oldřich Králík přišel s hypotézou, že autorem byl Vojtěchův bratr Radim (pozdější biskup v Hnězdně známý jako Gaudencius). Dušan Třeštík tvrdil, že autorem je syn Boleslava I. Strachkvas. Autor sám sebe v textu nazývá Christianus, což však může být míněno jako „Křesťan“, nikoli jako Kristián.http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/neznamy-autor/kristianova-legenda.html Gumpoldova legenda – latinsky psaná legenda o sv. Václavu z poslední třetiny 10. století. Kodex vyšehradský – pochází z roku 1085, obsahuje církevní texty. Byl vytvořen (pravděpodobně) pro královskou korunovaci Vratislava II. a někdy proto bývá počítán ke korunovačním klenotům. Bývá označován za nejcennější dochovaný rukopis v českých zemích. Jeho hodnota řemeslná (iluminace, vazba, písařské umění) převyšuje tu literární.http://praha.idnes.cz/vysehradsky-kodex-vystava-klementinum-fcq-/praha-zpravy.aspx?c=A150131_113115_praha-zpravy_aha Nařízení Břetislavova (Decreta Bracislai) – byla sepsána během tažení knížete Břetislava do Hnězdna, kde nechal kníže vyzdvihnout ostatky sv. Vojtěcha, což se stalo roku 1039. Má silně protipohanský charakter. Víme o nich díky zmínce v Kosmově kronice, text se nedochoval. Obsahují mj. zákaz krčem a zavádějí zkoušku (ordál) žhavým železem.https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:cjuG-1UA2akJ:https://leporelo.info/dekreta-bretislavova+&cd=3&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
Vrchol latinské literatury v českých zemích (12. a první polovina 13. století)
Latinská literatura získává převahu, duchovenstvo opisuje a pokouší se překládat latinské knihy, postupně se začíná objevovat i čeština.
Legendy jsou stále populární – psány jsou prózou, objevují se však i kroniky a tzv. kazatelské texty – psány latinsky, ale kázalo se podle nich česky. Z této doby pocházejí i tzv. bohemika – česká slova v latinském textu, většinou se jedná o místní názvy či osobní jména. Dalším útvarem jsou glosy (vpisky), většinou český překlad připsaný v latinském textu (zejm. tzv. Svatojiřské přípisky a české poznámky Alberta Bohema).
Dílo Latina Versus de passione sancti Adalberti (Verše o utrpení svatého Vojtěcha) – veršovaná legenda z 1. pol. 12. století popisující život Vojtěcha Slavníkovce. Byly využity tzv. leoninské hexametry. Vzorem byla legenda římského mnicha Jana Canaparia. Existují spekulace, že autorem mohl být Kosmas, ale odborníci v této věci dosud shodu nenalezli.http://texty.citanka.cz/prlegendy/l1-13.html Vita minor (Menší život) – legenda o svatém Prokopovi, psána prózou, byla velmi oblíbená. Diffundente sole iustitiae radios (Když slunce spravedlnosti šířilo paprsky) – další legenda o sv. Prokopu. Opatovický homiliář – soubor kázání, nejstarší kniha tohoto typu vzniklá na našem území. Je nazývána dle svého uložení v benediktinském klášteře v Opatovicích. Obsahuje 133 kázání. Často se v nich brojí proti uctívání hor, stromů a pramenů, což dokazuje, že pohanství bylo stále živé. K významným kazatelům, jejichž kázání jsou zde zachycena, patřil například Jindřich Zdík. Olomoucký kolektář – horologium sepsané v olomouckém skriptoriu Jindřicha Zdíka. Za třicetileté války odvezeno do Švédska.http://www.novinky.cz/kultura/179824-svedove-zapujcili-do-olomouce-skoro-900-let-stary-rukopis-nevycislitelne-hodnoty.html