Ferdinand I., zvaný Dobrotivý ( Ferdinand I. "der Gütige", jako uherský a český král Ferdinand V., 19. dubna 1793, Vídeň – 29. června 1875, Praha) z habsbursko-lotrinské dynastie byl v letech 1835–1848 rakouský císař, král uhersko-chorvatský a poslední korunovaný král český. Sám byl u poddaných oblíbený, reálně ale neměl téměř žádnou moc. Jeho vláda – resp. vláda triumvirátu státní rady, která jej fakticky dozorovala a vládla za něj – se kryje s tzv. dobou předbřeznovou a nechvalně známým metternichovským absolutismem, jehož neřešené rozpory nakonec vyústily ve velkou revoluci roku 1848/49. V jejím průběhu byl vládními kruhy Ferdinand donucen abdikovat a zbývající více než čtvrtstoletí dožil v Praze, Zákupech a Ploskovicích, kde patřil ke svérázným postavám místního života, známý svou dobrotivou povahou.
Život
Původ a dětství vlevo|náhled|Ilustrace ze švédské historické knihy Illustrerad verldshistoria z roku 1879 Ferdinand Karel Leopold Josef František Marcelin se narodil jako nejstarší syn posledního římského a prvního rakouského císaře a uherského a českého krále Františka I. a jeho manželky Marie Terezy Neapolsko-Sicilské.
Otec plný radosti oznámil narození syna v osobních ručně psaných dopisech některým svým příbuzným v zahraničí a hovořil o „šťastném porodu“, což byla pravda, a o „zdravém princi“, což ale pravda nebyla: křehké dítě mělo abnormálně velkou hlavu a udržet ho při životě se podařilo s velkými obtížemi za pomoci ošetřovatelského personálu a lékařů. Dítě se také nevyvíjelo tak, jak se očekávalo v jeho věku. Ferdinand trpěl epilepsií, křivicíFelix Czeike: Historisches Lexikon Wien. Band 2: De–Gy. Kremayr & Scheriau, Wien 1993, ISBN 3-218-00544-2, S. 281 (Der hier bisher als viertes Mitglied genannte Onkel Ferdinands, Erzherzog Ludwig, ist in Meyer und Czeike nicht erwähnt). a hydrocefalem.
Poměrně pozdě se začal učil chodit a mluvit a jeho chování a vystupování vzbuzovaly obavy. Proto, na rozdíl od obvyklých zvyků vídeňského dvora, zůstal v ženské péči až do devíti let a v šesti letech nebyl svěřen pod dohled mužského učitele.Friedrich Weissensteiner: Frauen auf Habsburgs Thron – die österreichischen Kaiserinnen. Ueberreuter, Wien 1998, ISBN 3-8000-3709-2. Od raného mládí byl velmi slabé konstituce a dostalo se mu vzdělání, neopdovídající jeho budoucímu poslání. Jeho zájmy se točily kolem heraldiky a techniky a také např. zemědělství. Do devíti let však nezískal téměř žádné vzdělání, neboť tehdejší lékaři věřili, že fyzická a duševní námaha vede ke zhoršení stavu epileptických pacientů. Protože jeho pokroky byly malé, panovaly určité obavy o následnictví.
Ferdinandovy nemoci byly pravděpodobně způsobeny geneticky, neboť neměl osm praprarodičů, jak je běžné, ale pouze čtyři (jev zvaný implex či ztráta předků). Jeho otec a matka pocházeli od stejných prarodičů, Františka I. Štěpána a Marie Terezie a španělského krále Karla III. a Marie Amálie. Ferdinandovi rodiče tak byli bratranci prvního stupně, přičemž Ferdinandovi prarodiče byli sourozenci. Ferdinandův děd z otcovy strany Leopold II. byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny a jeho děd z matčiny strany Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský byl bratrem jeho babičky z otcovy strany Marie Ludoviky Španělské. Takto blízké příbuzenství mělo za následek, že většina z Františkových a Mariiných dětí se musela potýkat s genetickou degenerací a jen část z nich byla schopna samostatného života.
V dubnu 1802 převzal výchovu malého Ferdinanada baron František Maria ze Steffaneo-Carnea. Baron se k dítěti choval s velkým pochopením a výrazně posunul jeho vývoj vpřed. Ferdinandova matka Marie Tereza si ho však nevážila a zařídila jeho propuštění.
Rozhodně není možné ho označit za slabomyslného, hovořil pěti jazyky, měl hudební nadání, hrál na klavír a trubku, nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se o vývoj techniky. Na druhou stranu byl poněkud flegmatický, náladový a náchylný k záchvatům vzteku, když se věci nevyvíjely podle jeho představ a z jeho zdravotních problémů vyplývala některá další omezení.
Matka Marie Tereza zemřela v roce 1807, týden před Ferdinandovými čtrnáctinami. V roce 1808 se ovdovělý František I. znovu oženil. Jeho manželkou se stala Marie Ludovika a prvním krokem Ferdinandovy nevlastní matky bylo propuštění několika učitelů, které považovala za nevhodné a pro tehdy patnáctiletého Ferdinanda vybrala barona Josepha von Erberga (jehož manželka byla ajou císařových dcer).
Nový učitel u Ferdinanda podporoval samostatnost, naučil se číst a psát a dostával lekce jezdectví, tance, šermu a hry na klavír, byl u něho rozpoznán talent pro kreslení a se souhlasem císařovny se učil zahradničit. Jeho učitelem dějepisu byl budoucí profesor Josef Benignus Maus. V roce 1814 se u učitele Josepha von Erberga objevily známky počínající schizofrenie, proto byl ze své funkce propuštěn, a císařovna Marie Ludovika následně prohlásila Ferdinandovo vzdělání za ukončené. Poté Ferdinand absolvoval další výuku ve vojenských záležitostech a v přírodních a technických předmětech.Friedrich Weissensteiner: Frauen auf Habsburgs Thron – die österreichischen Kaiserinnen. Ueberreuter, Wien 1998, ISBN 3-8000-3709-2.
Vláda náhled|vpravo|Císař a král Ferdinand I. na majestátním portrétu L. Kupelwiesera z roku 1847 (v pozadí, po jeho pravé ruce zobrazeny svatoštěpánská, rakouská císařská a svatováclavská koruna) náhled|Korunovace císaře Ferdinanda I. českým králem v chrámu svatého Víta v Praze, 1836 Se vznikem Rakouského císařství roku 1804 se jeho otec stal císařem rakouským a Ferdinand rakouským korunním princem. Teprve od roku 1829, jako 36letý, se účastnil zasedání Státní rady a jeho otec mu svěřil podepisování a vyřizování záležitostí státní správy.
Dne 28. září 1830 byl v Prešpurku korunován uherským králem jako Ferdinand V. a nadále mu náležel titul „mladší král uherský a arcivévoda rakouský“. Při korunovačním obřadu pronesl řeč v maďarštině a stal se tak po Marii Terezii druhým a posledním králem, který při tomto obřadu hovořil v mateřštině svých poddaných.
Ani korunovace na žádost císaře Františka I. mu však nezajistila větší politickou nezávislost, neboť skutečným činitelem rozhodnutí ve většině oblastí politiky monarchie státní kancléř Metternich, jednající jménem císaře. Čestný dar 50 000 dukátů, který Ferdinandovi věnoval uherští stavové, jak bylo v takových případech zvykem, předal Ferdinand, pravděpodobně na Metternichův návrh, na podporu chudých maďarských obcí a na financování Maďarské akademie, která měla být zřízena v Pešti.Meyers Konversations-Lexikon, 5. Auflage, 6. Band, Bibliographisches Institut, Leipzig und Wien 1894, S. 296 f.
Manželství Dne 12. února 1831 se korunní princ Ferdinand na Metternichovo doporučení (v zastoupení) oženil s Marií Annou (1803–1884), dcerou arcivévodkyně Marie Terezy Rakouské-Este a krále Viktora Emanuela I. Osobně se pak vzali 27. února 1831. Manželství zůstalo bezdětné. Korunovační dar od města Vídně a další svatební dary věnovali na výstavbu vodovodu císaře Ferdinanda ve Vídni.
Ferdinand jako císař Po smrti Františka I. 2. března 1835 se stal rakouským císařem a 7. září 1836 byl v Praze korunován na českého krále jako Ferdinand V. Ferdinand tak byl zatím posledním panovníkem korunovaným korunou svatého Václava. Jeho nástupci, František Josef I. a Karel I., byli korunováni v Budapešti, nikoli v Praze. Ferdinand věnoval korunovační dar 50 000 dukátů z císařských statků na charitativní a jiné veřejné účely.
6. září 1838 byl korunován králem Lombardska-Benátska jako poslední panovník korunovaný železnou korunou Lombardie. V den své korunovace udělil všeobecnou amnestii za všechny předchozí politické přestupky spáchané jeho poddanými v italských provinciích. V témže roce daroval 88 obrazů Akademii výtvarných umění ve Vídni.
Ferdinand byl pro svou dobrosrdečnost jedním z nejoblíbenějších panovníků, stával se ale též terčem nejrůznějších vtipů a někdy byl dokonce posměšně zván „chudáček prosťáček Ferdáček“ (der arme Trottel Nandel). Pro tehdejší absolutistické pojetí vlády představovala zjevná slabost nového císaře ve vedení země problém.
Dne 4. března 1836 Ferdinand udělil Salomonu Mayerovi von Rothschild neomezené privilegium na výstavbu železniční trati mezi Vídní a Bochnií, částečně díky prosazování pánů Metternicha a Kolovrata. Za Ferdinandova panování byla 23. listopadu 1837 do provozu uvedena 13 kilometrů dlouhá železniční trať mezi Floridsdorfem a Deutsch-Wagramem, pro niž Rothschild navrhl název Severní dráha císaře Ferdinanda. Výstavba železnic soukromými společnostmi výrazně urychlila industrializaci Rakouska.
Sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před svou smrtí, s ohledem na synovu údajnou slaboduchost a slabé vladařské schopnosti, fakticky vložil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl kancléř Metternich a státní ministr hrabě František Antonín Libštejnský z Kolovrat, odpovědný za domácí politiku.Meyers Konversations-Lexikon, 5. Auflage, 6. Band, Bibliographisches Institut, Leipzig und Wien 1894, S. 296 f.Felix Czeike: Historisches Lexikon Wien. Band 2: De–Gy. Kremayr & Scheriau, Wien 1993, ISBN 3-218-00544-2, S. 281 (Der hier bisher als viertes Mitglied genannte Onkel Ferdinands, Erzherzog Ludwig, ist in Meyer und Czeike nicht erwähnt). Oba naposledy jmenovaní však zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí, což nakonec vedlo až k revoluci v roce 1848.
Politická situace v císařství se však začala postupně zhoršovat již dříve jako důsledek Metternichova režimu a sílícího nacionalismu. Červencová revoluce (1830) ve Francii částečně předznamenala události v Rakousku. Krakovské povstání z 18. února 1846 vedlo k anexi Krakova Rakouskem. Metternichův systém s cenzurou, dohledem a tajnou policií zajistil, že se o politice veřejně nediskutovalo. Biedermeierovská veřejnost se musela spokojit s neškodnou zábavou. V roce 1847 ještě byla založena Rakouská akademie věd.
Politická situace v Rakousku vyústila v březnovou revoluci. Nepokoje přiměly Metternicha k rezignaci a 13. března 1848 opustil zemi. Dne 15. března Ferdinand I. – nyní na doporučení hraběte Kolovrata, jejž jmenoval prvním rakouským premiérem – zrušil cenzuru a 25. dubna Pillersdorfskou ústavou zavedl další kroky k liberalizaci, která však revolucionáře neuspokojila. Zástupci Národní gardy, dělníků a vídeňských studentů předložili 15. května ve vídeňském Hofburgu, kam získali přístup, „bouřlivou petici“ s podstatně dalekosáhlejšími požadavky. Ferdinand a jeho dvůr se proto 17. května raději přestěhovali do innsbruckého Hofburgu.
Ačkoli se císař do hlavního města vrátil v polovině srpna 1848, do Olomouce se vydal až po vypuknutí Říjnového povstání. Vládnutí v té době již bylo otázkou reakce na požadavky lidu: v průběhu roku zmatený císař „vystřídal“ nejméně šest premiérů.
Po konzultaci s nejbližšími členy rodiny bylo bezdětnému císaři doporučeno, aby abdikoval. Rodina se shodla také na tom že na jeho místo nenastoupí bratr František Karel, jemuž měl trůn podle rodinných zákonů právem připadnout. Zejména manželka Františka Karla, Žofie Frederika, doporučovala generační obměnu ve prospěch jejich syna a Ferdinandova synovce, Františka Josefa. František Karel se vzdal svého nároku na trůn, Ferdinand souhlasil a dne 2. prosince 1848 v Arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I. Podle svědka (Hübnera) Ferdinand poté svému synovci Františku Josefovi řekl: „Gott segne dich, sei brav, es ist gern geschehen.“
Po abdikaci