Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Gyarmat – 6. ledna 1829 Staré Brno) byl český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky. Svým mnohostranným dílem předznamenal i podnítil české národní obrození, třebaže sám k romantickým obrozencům nejen chronologicky, ale ani svým založením nepatřil.
Byl nejvýznamnějším představitelem racionalistického osvícenství v českých zemích a k jeho největším zásluhám patří zavedení a soustavné uplatňování kritické metody ve vědeckém bádání bez ohledu na dopad jeho výsledků. Dobrovský byl jedním ze zakládajících členů Královské české společnosti nauk a společně s hrabětem Kašparem Šternberkem rovněž spoluzaložil Vlastenecké (dnes Národní) muzeum. Kromě klasických jazyků ovládal i hebrejštinu a některé další orientální jazyky, kterým se chtěl původně odborně věnovat, později postupně ovládl i všechny tehdy známé jazyky slovanské. Po Husovi a Komenském je právem pokládán za třetího Čecha světového významu. T. G. Masaryk jej označil za „prvního světového Čecha nové doby“.
Dobrovského latinsky a německy psané dílo zahrnuje 363 již za jeho života publikovaných studií, monografií a kratších statí nebo recenzí a dalších 37 publikací, na kterých se podílel jako redaktor či editor. Jeho rozsáhlou vědeckou činnost lze rozdělit do několika základních oblastí, jimiž jsou historie, historiografie, biblistika, paleoslavistika, slovanská filologie a bohemistika. V českém kontextu jsou z Dobrovského spisů nejzásadnější: Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury) a především jeho česká gramatika Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého). Dobrovský se ve své době pokusil rekonstruovat tzv. bratrský pravopis čili podobu češtiny v období jejího největšího rozkvětu v 16. a 17. století, neboť za nejklasičtější český text považoval kralický překlad Bible. Jazyk, jejž popsal ve své gramatice, je dodnes základem spisovné češtiny.
Spisy, kterými Dobrovský vytvořil systematické základy slavistiky či slovanských studií se všemi historickými, náboženskými a kulturními přesahy, měly zvláště v 19. století značný vliv ve všech slovanských zemích. Jeho nejvýznamnějším dílem v tomto mezinárodním kontextu je gramatický spis o staroslověnštině Institutiones linguae slavicae dialecti veteris (Základy jazyka staroslověnského). V ruském prostředí byla Dobrovského díla po dlouhou dobu součástí osnov na katedrách slavistiky. V Bělorusku byla zase impulzem pro studium zdejšího folklóru. Inspiraci v nich dále hledalo také ukrajinské národní hnutí, které bylo Dobrovského myšlenkami ovlivněno při formování spisovné ukrajinštiny. Dalšími oblastmi, v nichž docházelo k plodné recepci jeho jazykovědných spisů, potom byly např. Slovinsko a Lužice.
Život
Dětství a mládí (1753–1768) náhled|Horšovský Týn (Bischofteinitz); pohled na jihozápadní část náměstí|alt=Barevná fotografie s pohled z věže domu přes náměstí a domy vesměs s červenými střechami náhled|Pamětní deska na místě domku Jakuba Doubravského v Solnici, otce Josefa Dobrovského Josef Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 v uherském Gyarmatu v Novohradské župě (dnešním Balassagyarmatu) v rodině dragounského desátníka Jakuba Doubravského (1701–1764). Jméno Dobrovský vzniklo chybou při zápisu do církevní matriky. Dobrovského otec byl drobný rolník z jazykově české obce Solnice v Orlickém podhůří. Aby unikl z bídy, nechal se naverbovat do vojska Marie Terezie, které bránilo Uhry. Bylo mu již padesát let, když se oženil s Dobrovského matkou, o mnoho let mladší, negramotnou Magdalenou, rozenou Wannerovou (1731/2–1797) z Čáslavska, jež byla dcerou české matky a alsaského otce. Doma se mluvilo německy.
Nedlouho po Josefově narození se otec jako vysloužilý voják usadil s rodinou v Horšovském Týně (Bischofteinitz) s převážně německým obyvatelstvem. Katecheta místní školy doporučil nadaného hocha k dalšímu studiu, takže se v roce 1762 devítiletý Josef dostal na čtyřleté nižší gymnázium bosých augustiniánů v tehdejším Německém Brodě. Zde přišel poprvé do kontaktu s českými dětmi a naučil se česky. Od svých spolužáků však zpočátku ledacos vytrpěl: v listu Hankovi z roku 1828 vzpomínal na posměšnou říkanku „Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici je házel“ a rovněž na krvavé rány na hlavě, když po něm házeli kameny.
Poté, co Dobrovského otec v roce 1764 zemřel, provdala se jeho matka v Horšovském Týně za německého perníkáře Valentina Steinbacha, s nímž pak měla tři dcery. Vedle nich měl Josef ještě dva vlastní bratry (Matěje a Františka) z prvního matčina manželství. Po absolvování gramatikálních a humanitních tříd pokračoval od roku 1766 na jezuitském gymnáziu v Klatovech, které po dvou letech se zdarem ukončil. Ve školním roce 1767/68 byl patnáctiletý Dobrovský přijat na filosofickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy. náhled|Pomník Josepha Steplinga od sochaře Ignáce Platzera v areálu Klementina z roku 1780.|alt=Kanelovaný podstavec s nápisovou deskou a vavřínovými festony nese postavu dítěte s trubkou; dítě se opírá o urnu, dekorovanou vavřínovými závěsy
Studium (1768–1776)
Filosofie na Univerzitě Karlo-Ferdinandově (1768–1771) V době Dobrovského studia byla filosofická fakulta Univerzity Karlo-Ferdinandovy ještě do značné míry provázána s církevními strukturami: většinu pedagogů tvořili jezuité a např. všechny čtyři fakulty se každoročně účastnily přísahy, že budou hájit neposkvrněné početí Panny Marie. Přesto již také sem začaly pozvolna pronikat nové myšlenky a témata typická pro katolické osvícenství. Kromě vlastní filosofie se na fakultě vyučovala matematika, spekulativní i experimentální fyzika, etika, přírodní vědy, montanistika, kameralistika, rétorika, krásné vědy a rovněž orientální jazyky. Tyto předměty profesoři přednášeli latinsky. Jedinou výjimkou byl osvícenský kněz z Lužice Karl Heinrich Seibt, který již užíval německého jazyka. Jeho přednášky o etice, pedagogice, německé stylistice, literatuře a historii, které studenty „oslňovaly svou duchaplností a vybroušeností“, měly na mladého Dobrovského významný vliv. Seibt probudil jeho kriticismus a příznačnou ironii a ovlivnil jeho styl vyjadřování v německy psaných textech. Byl to rovněž Seibt, který ho v roce 1777 navrhl jako učitele hebrejštiny v Lužickém semináři a který ho později doporučil hraběti Nosticovi jako vychovatele jeho synů.
Vedle Seibta měl na Dobrovského důležitý vliv matematik a jezuita Joseph Stepling, pro něhož byla charakteristická náboženská a mravní vážnost spojená s „břitkou racionalitou a otevřeností vůči novým vědeckým přístupům“. Také jemu Dobrovský vděčil za četné přímluvy u zámožných rodin, neboť si během svého studia musel přivydělávat jako domácí učitel. Již na filosofické fakultě se pevně ustálily některé jeho základní postoje, např. nedůvěra ke spekulaci a metafyzice, důraz na ověřitelnost faktů i záliba v historické a textové kritice. Z filosofů jej zaujal zvláště předkritický Kant.Více o filosofických a nábožensko-etických názorech Dobrovského viz zde: V roce 1771 osmnáctiletý Dobrovský absolvoval magisterské studium s nejlepším prospěchem ve svém ročníku, a protože se chtěl nadále věnovat vědě, rozhodl se pro kněžský stav.
Ve školním roce 1771/72 začal studovat teologii. První rok na teologické fakultě se účastnil přednášek z církevních dějin, což odpovídalo tehdejším tereziánským předpisům. Potom jej Stepling s ohledem na jeho další kariéru doporučil provinciálovi Tovaryšstva Ježíšova. Po přísných zkouškách z filosofie se tak Dobrovský navzdory tomu, že mu již bylo 19 let, ocitl v roce 1772 v brněnském noviciátu.BRANDL, Vincenc. Život Josefa Dobrovského. Kapitola I, s. 10–12.TÁBORSKÝ, Josef. Reformní katolík Josef Dobrovský, s. 37.
Jezuitský noviciát v Brně (1772–1773) Tuhá disciplína a těsné myšlenkové mantinely noviciátu se zcela neslučovaly s povahou kriticky uvažujícího mladého muže, který řádové povinnosti plnil s jistým odstupem a nejraději se zde zabýval studiem a četbou. Na druhou stranu byla tehdy péče o novice svěřena mimo jiné literárně činnému Františku Azzonimu, který měl jako kazatel zkušenosti z pobytu v jihoamerickém Quitu. Dobrovský později zdůvodnil svůj motiv pro vstup do řádu v listu polskému filologovi Bandtkemu takto: „Mé jezuitské smýšlení budete si moci vysvětlit z toho, že jsem u jezuitů v Brně strávil pouze jeden rok (1773). Ale tehdy jsem měl chuť jet do Indie jako misionář a jezuitou jsem se stal proto, abych viděl nový svět.“TÁBORSKÝ, Josef. Reformní katolík Josef Dobrovský, s. 41. Dne 21. července 1773 byl papežskou bulou jezuitský řád zrušen. Podle vzpomínek spolunovice Helferta četl Dobrovský při rozloučení s přáteli svou latinsky psanou báseň o lodi mladíků, která byla z přístavu vypuzena do velkého moře.BRANDL, Vincenc. Život Josefa Dobrovského. Kapitola I, s. 12.
Teologie na Univerzitě Karlo-Ferdinandově (1774–1777) náhled|Nostický palác na Maltézském náměstí v Praze na Malé Straně|alt=Barevná fotografie s pohledem na honosný zdobený dům (Nostický palác), v přední části parkoviště a řada zaparkovaných aut Na podzim roku 1773 se Dobrovský vrátil do Prahy, aby tu dokončil bohoslovecké studium. Když se totiž zabral do studia orientálních jazyků, nemínil se již kněžského stavu zříci. Zrušení jezuitského řádu se citelně dotklo poměrů na teologické fakultě. Jezuité byli nuceni odejít a na jejich místa nastoupili světští kněží a příslušníci jiných řádů. Do čela fakulty byl jmenován osvícensky smýšlející opat břevnovsko-broumovský Franz Stephan Rautenstrauch, který královně předložil projekt celkové reformy studijního plánu. Duch těchto reforem se projevil zvláště v oblasti dogmatiky, která byla zproštěna tradičních výkladů sv. Augustina, Tomáše, Scota apod. Spekulativní složka byla potlačena a ke slovu přišly metody zdomácnělé v protestantské teologii.
Z nového studijního programu si Dobrovský, jenž reformu uvítal, zvolil upravené studium biblické teologie. Zde se věnoval textové kritice a exegezi, takže mohl uplatnit své filologické nadání, vrozený kriticismus i zájem o náboženské otázky. Vliv profesorů, jako byli hebraisté Leopold Tirsch a Hieronymus Frida, nelze přeceňovat, neboť pro Dobrovského mělo v této fázi větší význam samostudium a učitelé stojící mimo univerzitu, mezi nimi především pavlánský orientalista a později rovněž slavista Václav Fortunát Durych. Vzhledem k náskoku protestantské biblistiky sledoval mj. také práci německého teologa a orientalisty Johanna Davida Michaelise, za jehož žáka se považoval. Z dalších pedagogů fakulty v něm zanechal dojem křižovník Franz Christian Pittroff.TÁBORSKÝ, Josef. Reformní katolík Josef Dobrovský, s. 44–46.
Již během studia 10. června 1775 přijal Dobrovský nižší svěcení, 3. března 1776 byl vysvěcen na subdiakona, 20. září téhož roku na diakona. Všichni jáhni, kteří byli vysvěceni spolu s ním, dosáhli kněžství ještě v roce 1777, jen Dobrovský byl vysvěcen na kněze až roku 1786. V roce 1777 úspěšně završil své formální teologické vzdělání a vydal se – jako pouhý jáhen – do praktického života. Na základě Seibtova a Steplingova doporučení byl přijat jako domácí učitel do domu hrabat z Nostic.BRANDL, Vincenc. Život Josefa Dobrovského. Kapitola I, s. 12–14.TÁBORSKÝ, Josef. Reformní katolík Josef Dobrovský, s. 42–47.
Soukromým učitelem v domě Nosticů (1777–1787) náhled|Pečeť Královské české společnosti nauk s nápisem Societas Scientiarum Bohemica, Praga MDCCLXXXIV|alt=Reprodukce pečeti Královské české společnosti nauk s nápisem Societas Scientiarum Bohemica, Praga MDCCLXXXIV