František Palacký (14. června 1798 HodslaviceMatriční záznam o narození a křtu – 26. května 1876 Praha – Nové MěstoMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Lobkovice ) byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v Praze ve vrcholném období českého národního obrození. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku Otec národa.
Pocházel z evangelické rodiny moravského venkovského učitele, studoval hlavně v Prešpurku zejména samostudiem jazyky, poezii, filozofii a historii. Po příchodu do Prahy roku 1823 se u Josefa Dobrovského zaučil v práci s historickými prameny a pracoval jako genealog pro Františka ze Šternberka a další šlechtické rody, čímž získal vlivné konexe a přístup do soukromých archivů. Rychle se vědecky i společensky etabloval, v roce 1827 začal vydávat Muzejník, ve stejném roce se hmotně zabezpečil sňatkem s Terezií Měchurovou a byl určen za zemského historiografa. V této funkci přistoupil ke zcela novému zpracování českých dějin, kvůli kterému shromáždil a zpracoval mnoho domácího i zahraničního archivního materiálu a vypracoval řadu přípravných studií. Od roku 1836 vydával po částech německy psané dějiny, finální dílo vydané česky v letech 1848–1876 se nazývá Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě a je dovedeno do roku 1526. Palackého průkopnické životní dílo vyniká vědeckým zpracováním množství do té doby neznámých pramenů a zároveň filosofickým uchopením a literárním zpracováním tématu národních dějin.
Na podporu české literatury založil Matici českou a později Svatobor, s Josefem Jungmannem získali pro Prahu slavistu Pavla Josefa Šafaříka, který převzal Muzejník. Zasloužil se o reorganizaci Českého muzea a vedl sbor pro zřízení Národního divadla. V revolučním roce 1848 stál v čele české společnosti s politickým programem austroslavismu, Rakouska tvořeného federací rovnoprávných národů jako hráz proti pangermanismu a ruskému panslavismu. Program prosazoval ve slavném Psaní do Frankfurtu, jako předseda slovanského sjezdu a na kroměřížském sněmu. Po porážce revoluce a obnovení absolutismu se Palacký přes svou loajalitu Rakousku znelíbil, stáhl se do ústraní a pracoval na svých Dějinách. Novou naději na prosazení programu a následné zklamání přinesl říjnový diplom z roku 1860. Palackého spolupracovníkem a politickým nástupcem se stal jeho zeť František Ladislav Rieger. Politicky se přiblížili k státoprávnímu pojetí české šlechty a zastupovali konzervativní politickou stranu Staročechů. Palacký austroslavismus znovu vyložil ve spisu Idea státu rakouského, kde varuje před centralismem a dualismem se slavným proroctvím: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Zemřel nedlouho po vydání posledního dílu svých Dějin s pevnou důvěrou v budoucnost svého národa.
Život
Dětství a studia Narodil se v Hodslavicích na severovýchodní Moravě jako páté z 12 dětí, z nichž 8 se dožilo dospělosti. Pocházel z protestantské rodiny augsburského vyznání s dlouhou tradicí. Jeho otec Jiří Palacký (* 1768) byl učitelem na místní škole a lokálním faktorem domácích tkalců, jeho matka byla Anna, rozená Křižanová, po její smrti se otec podruhé oženil s Julianou. František a jeho bratři se nejprve vzdělávali u svého otce. František poté (1807–1809) nastoupil do významné zámecké školy (filantropinium) v německojazyčném Kunvaldu (dnešní Kunín) u Nového Jičína, zřízené hraběnkou Marií Walburgou Zeil-Waldburg. V letech 1809–1812 pokračoval studiem latinské školy v Trenčíně a následovalo evangelické lyceum (do roku 1818) v Prešpurku – dnes Bratislava), kde se seznámil a spřátelil s Pavlem Josefem Šafaříkem. V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem.
Raná praxe náhled|Palacký ve Vídni na jaře roku 1821, olejomalba Františka Tkadlíka Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, syn nepokračoval dál ve studiích, ale nastoupil v letech 1819–1823 jako vychovatel do uherských šlechtických rodin. Důvodem odmítnutí otcova přání, aby se stal pastorem ve Slezsku, byla láska k uherské šlechtičně Nině Zerdahelyové, rozené Báloghové, se kterou se Palacký seznámil v Prešpurku.„Velká prešpurská láska Františka Palackého“. Ústecký deník. 12. září 2012.
Rok 1820 František Palacký strávil jako vychovatel se svými svěřenci Karlem a Janem Nepomukem Czúsovými ve Vídni. Toto působení ve vyšších společenských kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době hlavně ve filozofii a estetice (ovlivněn byl především I. Kantem, F. Schillerem a J. G. Herderem). Získal také dobrý přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzivně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu, řečtinu, němčinu, češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice (Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tematikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o Kateřině Veliké, později o Janu Husovi, a rozsáhlý historický epos o Napoleonovi, ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad Ossiana, podvržené básnické prózy z keltských dějin Skotska.
Někdy v roce 1819 se Palacký rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna, kterého žádal o přijetí a o pomoc: poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do metodiky historikovy práce. Jungmannovi se Palackého cílevědomost, koncepčnost a oddanost oboru líbila, poskytl mu maximum svých znalostí i společenských kontaktů a stal se jeho celoživotním přítelem. V březnu 1823 Palacký napsal dopis podobného znění i Josefu Dobrovskému a nedlouho poté (11. dubna 1823) dorazil do Prahy osobně. náhled|Busta Františka Palackého, Palackého náměstí, Slavkov u Brna
Začínající historik Nejprve Palackého zaměstnal Josef Dobrovský, později František Šternberk-Manderscheid na tvorbě šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře. Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského, kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil.
V této době se již stal v Praze mezi vzdělanými a vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejímž výrazném talentu a intelektuálních kvalitách se nepochybovalo.
V roce 1827 Palacký začal vydávat na nabídku hraběte Kašpara Šternberka muzejní časopisy (německý měsíčník Monatsschrift des böhmen Museums a český čtvrtletník Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách). Je zajímavé, že mezi českými vlastenci bylo zpočátku značné množství sporů (především s F. L. Čelakovským), kterým se nelíbila forma a pravopis těchto časopisů. V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později (1832) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík. Vedle redaktorské činnosti se na chodu muzea podílel i jako člen muzejního výboru (od 1830) a od 1834 jako jednatel tohoto výboru.
Rodinný život náhled|Palackého busta na MacNevenově paláci v Praze František Palacký se roku 1827 oženil s Terezií Měchurovou, mladší dcerou velkostatkáře a advokáta Jana Měchury. Svatba se konala na Měchurově zámku Otín na Klatovsku a sňatek byl uzavřen 16. září v kostele v přilehlé Předslavi. Rodina i rodinný lékař Václav Staněk mu sňatek rozmlouvali s odůvodněním, že Terezie má těžkou srdeční vadu a není pro manželství způsobilá. S Terezií měl dvě děti, syna Jana (budoucího přírodovědce), a dceru Marii, později provdanou za Františka Ladislava Riegera. Jejich vychovatelem byl Václav Vladivoj Tomek, který ve svých Pamětech popsal těžkou práci, kterou měl zejména s hyperaktivním a neposlušným Janem. Díky dobrému majetkovému zabezpečení rodiny Měchurových a později také rodiny svého zetě Františka Ladislava Riegera, mohl Palacký psát své dílo v klidu rodinných panství, jednak ve víkendovém Červeném domě (též zvaném Červený lis) v Libni u Prahy, a dále na zámcích v Otíně, Chocomyšli nebo v Lobkovicích u Mělníka a na Riegerově Malči na Vysočině. S ohledem na chatrné zdraví své manželky (měla srdeční vadu), kterou Palacký velmi a stále miloval, rodina jezdila často do lázní, nejčastěji na dnešní francouzskou Riviéru do Nice (tehdy italsky Nizza), také do okolí Neapole.
Stavovským historiografem V roce 1827 s ním začaly vyjednávat české stavy, které jej chtěly po smrti Františka Pubičky jmenovat do pozice oficiálního stavovského historiografa. Pro určité komplikace byl opravdu jmenován až 1838, plat ovšem dostával již mnohem dříve s tím, že měl dokončit Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens. Protože však toto dílo bylo v 30. letech metodicky i koncepčně zastaralé, začal Palacký usilovat o možnost sepsat české dějiny úplně nově, na základě pramenných fondů i diplomatického charakteru a s ohledem i na sociální, hospodářský, náboženský a kulturní vývoj státu. Stavy po usilovném přesvědčování svolily v březnu 1831. Výsledkem takto nově pojatých českých dějin se staly Geschichte von Böhmen (1836–1867).
V letech 1827–1848 cestoval po archivech celé Evropy, aby vytěžil písemné prameny k českým dějinám. Začal v Čechách archivem v Třeboni, pokračoval v Drážďanech, Lipsku a Berlíně. Nejdéle pobýval v Itálii v Římě, kde se spřátelil s malířem Josefem Vojtěchem Hellichem, dále v Udine, Perugii, Padově, Benátkách, Florencii, Neapoli, velmi často studoval ve Vídni i v dalších městech monarchie. Přátelil se dále s Jánem Kollárem, Karlem Havlíčkem Borovským, Egonem Ebertem, či s lékaři Heldem a Staňkem. náhled|František Palacký
V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie, který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká, jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný. Od roku 1829 byl řádným členem Královské české společnosti nauk, Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích, s. 90. sekretářem (1839–1844), direktorem (předsedou) pak v letech 1835–1836 a 1868–1875.Bohemia docta..., s. 142–144.
V roce 1840 vyšel první díl Archivu českého, edice česky psaných historických pramenů, která obsahovala i podklady pro další díly Geschichte von Böhmen. Na tvorbě této edice se podíleli také V. V. Tomek a K. J. Erben, kteří společně s Palackým prozkoumávali archívy a opisovali listiny. S Tomkem začal posléze Palacký počítat jako se svým zástupcem ve funkci stavovského historiografa.
V době, kdy připravoval k vydání třetí díl svých Geschichte von Böhmen (který měl obsahovat vývoj státu v době předhusitské a husitské), již během publikování dílčích prací a dále při schvalování konečné verze se dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou, neboť ta jej obvinila, že podání počátků husitství je namířeno proti katolické církvi (a to i přesto, že se Palacký, byť protestant, úzkostlivě snažil své náboženské cítění do vědecké práce nevměšovat).
Od roku 1844 pracoval na českém překladu tohoto díla, nejednalo se však o čistý překlad, do značné míry v české verzi prohloubil historiografickou reflexi českých dějin a kladl větší důraz na české obyvatelstvo jako nositele českých dějin. Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.