Karel Sabina, pseudonymy Arian Želinský a Leo Blass (29. prosince 1813 Praha-Staré MěstoMatriční záznam o narození a křtu farnosti Praha-Staré Město (kostel sv. Haštala) – 9. listopadu 1877 PrahaMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském), byl český spisovatel, básník, dramatik, filosof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik.
Život
Mládí Matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala uvádí 29. prosinec 1813, v soupisu pražských obyvatel zapsáno mylně datum narození 30. 12. 1813 (ve skutečnosti jde o datum křtu).Soupis pražských obyvatel, Sabina Karl Narodil se v Praze jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové, která tehdy bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, považovaného za jeho otce a vychovatele. Chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se jevil jako talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 1831–1833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, další dva roky ve Vídni.
Během studentských let patřil k okruhu Karla Hynka Máchy. Z tohoto okruhu vzešla mladá romantická generace 30. a 40. let 19. století. V roce 1831 společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v listopadovém povstání.
Předrevoluční léta Po studiích se Sabina živil jako soukromý vychovatel a učitel v měšťanských rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, takřka bohémsky, pln naivních ideálů bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které útočily na poměry v Rakousku.
Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech Květy a Včela a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, podle Jakuba Arbesa byl vyšetřován kvůli básni Ku vzdáleným. Tak již na počátku své literární činnosti narazil na cenzuru. Při tomto vyšetřování listiny a dokumenty u něj nalezené vedly k podezření z členství v revolučním spolku Mladá Evropa. Po tomto incidentu byl pod policejním dohledem a všechny jeho otištěné články byly důkladně kontrolovány. Znechucený odešel roku 1838 do Vídně a doufal, že alespoň na čas unikne policejnímu dozoru. V počátcích svého působení ve Vídni se seznámil s panem Gross-Hofingerem, který se jej díky jeho talentu ujal a pověřil jej redigováním svého listu Der Adler. Tento časopis byl proněmecký; v pozdějších letech byl považován za jeho prvopočáteční zradu na národu. Dále do Adlera přispíval svými liberalistickými až revolučními články a vyvolával pobouření. Po roce se tato publicistická činnost roznesla a vzbudila pohoršení u hraběte Josefa Sedlnického, tehdejšího ministra policie, a tak byl Sabina donucen zastavit přispívání do tohoto deníku a vrátit se zpět do Prahy a k publicistice, ale bez materiálního zajištění, jaké měl ve Vídni. Stál u zrodu pražského německého časopisu Ost und West, v němž bojoval za slovanskou literaturu a uveřejňoval překlady slovanské prózy i poezie pod nadpisem Die neu-bӧhmische Literatur. Přeložil do němčiny například Kollárovy Národnie zpievanky, Gogolův Nos a dva zpěvy z Máchových Cikánů. Byl opět v roce 1839 vyslýchán, když napsal do Ost und West článek Erwiderung, který oponoval článku Adria o hanobení českého národa.
V roce 1845 se stal členem protirakouského demokraticko-revolučního hnutí Repeal, které si zvolilo název podle irského vzoru. Scházeli se v pivovaře u sv. Tomáše. Tito repealisté utvořili v roce 1848 stranu demokraticko-radikální; s určitým socialistickým podtextem. Celkově se stal jedním z prvních lidí hlásajících myšlenku socialismu.
Revoluční léta Revoluční rok 1848 byl dobou velkých změn. Sabina byl hlavním revolučním organizátorem. Díky svým výborným řečnickým schopnostem se stal vůdčí osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství. První jeho velký řečnický úspěch byl zaznamenán 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních (kde byl vytvořen Svatováclavský, později Národní výbor a kde také pracoval), když tři hodiny líčil úspěch vídeňské revoluce. Měl údajně plamenný, sugestivní až démonický projev, kterým si dokázal získat lidové masy. V roce 1848 se díky částečnému uvolnění poměrů dostal k redigování Pražských novin a Včely, které byly silně radikalizované a působily jako forma protirakouského odboje. Tyto deníky vedl až do konce roku 1848 mimo konec června, kdy byl zatčen a po tři měsíce vězněn v bývalém klášteře sv. Jiří na Hradčanech.náhled|vlevo|250px|Hrob Karla Sabiny na Olšanských hřbitovech v Praze Zanedlouho po propuštění se zasloužil o vznik nového listu Noviny Lípy Slovanské, který vydával nově založený obrozenecký spolek Slovanská lípa, jehož členem Sabina také byl. Tento časopis se spolu s Pražským Večerním listem a Občanskými Novinami stal čistě demokratickým. V Novinách Slovanské lípy dokonce zveřejnil Bakuninovu brožuru Hlas k Slovanům, která pomlouvala české poslance na Říšském sněmu. Díky tomu na sebe opět upoutal pozornost a přílišný radikalismus mu vytkl i sám Karel Havlíček Borovský. Za uveřejnění Bakuninových spisů byl opět stíhán a vyšetřován. Poté byl z redakce Novin Slovanské lípy odvolán a začal vydávat demokraticko-sociální sborník Tábor.
Za údajné připravování protirakouského spiknutí pod vlivem M. A. Bakunina byl 10. května 1849 zatčen a ve vyšetřovací vazbě strávil tři a půl roku. Původně byl odsouzen k trestu smrti oběšením, ale později byl trest smrti zmírněn na osmnáctileté vězení. Tento trest vykonával v olomoucké věznici. Pobyt ve věznici se pro něj stal dosti krutým a bolestným, v prvních letech byl v jedné místnosti pouze s jedním Maďarem, až ke konci se potkal v jedné cele s Podlipským a Zimmerem, dalšími revolucionáři.
Život po návratu z vězení 27. června 1857 byl z vězení propuštěn. Většina politických vězňů z revolučních let 1848–1849 byla omilostněna. Politické poměry se změnily. V těchto časech revolucionáři nebyli módní a absolutismus se opět uhnízdil v mysli lidu. Sabina se pokusil o znovuobnovení své literární činnosti. Před propuštěním však byl důrazně vyzván, aby bez souhlasu policie nic nepublikoval. Kvůli porušení tohoto zákazu byl v roce 1858 opět několik dní vězněn.
Jeho literární činnost po propuštění směřovala jednak k popularizaci tvorby K. H. Máchy s literární generací májovců. Dále byl od 60. let uznávaným libretistou čtyř českých oper. Spolupracoval také s Janem Erazimem Sojkou na edici knihy Naši mužové.
V roce 1861 pracoval v redakci Národních listů a o pět let později zastával funkci dramaturga v Prozatímním divadle. Dále se věnoval řečnické činnosti. Řečnil v Umělecké besedě, Osvětě a mnohých dělnických spolcích spjatých s kulturní, osvětovou a socialistickou činností, dále pak na různých společenských akcích, např. při položení základního kamene Národního divadla nebo na slavnosti konané na počest Jana Husa v Kostnici v roce 1868. V roce 1871 také redigoval časopis Slovan.
Udavačská činnost Pravděpodobně kvůli finanční nouzi v červnu 1859 podlehl tlaku tajné politické policie a souhlasil, že jí bude donášet informace o vlastencích a politicích výměnou za to, že bude moci tiskem publikovat honorované texty. Byl zavázán jako agent s krycím jménem Roman, s výplatou 100 zlatých měsíčně. Mezi lidmi, o kterých policii informoval, byli mj. básník Josef Václav Frič (ten však vzápětí emigroval), ekonom František Ladislav Rieger či spisovatel Emanuel Vávra (který byl zároveň Sabinovým zetěm). V roce 1865 si Sabina stěžoval na ministerstvu policie ve Vídni na snížení výplaty o polovinu.
V létě 1872 však jiný spolupracovník tajné policie vyzradil Sabinovu příteli Juliu Grégrovi podrobnosti z jednoho donašečského spisu. Poté, co si Grégr informaci ověřil, pozval Sabinu na schůzku se skupinou mladočeských vlastenců – ta se uskutečnila 30. července 1872 a v uzavřené společnosti bylo šokovanému Sabinovi oznámeno, že jeho dlouhodobá udavačská činnost byla prozrazena a že má na vybranou: buď do 8 dní opustit České království a zachovat si pověst, anebo zůstat v Praze a počítat s okamžitým zveřejněním své činnosti pro rakouskou policii. Sabina přijal nabídku vyhnanství a 7. srpna přesídlil do Drážďan, nicméně někdo ze skupiny vlastenců (kteří nyní sami sebe označili za Národní soud) stejně nechal v Národních listech dne 10. srpna 1872 otisknout anonymní článek se skandálním odhalením Sabinova konfidentství.
Sabina se přestal cítit vázán gentlemanskou dohodou, vrátil se do Prahy a snažil se své jméno očistit, vysvětlit svou činnost a dokonce zažaloval samozvaný Národní soud za přečin veřejného násilí. Jeho až hysterické výlevy však měly opačný výsledek a tlak novinářů i odsudky veřejnosti nakonec nabyly takové síly, že už se ani neodvažoval vycházet ven za bílého dne. Chodil na procházky pouze v noci a většinou v přestrojení, neboť se bál lidí, kteří se o jeho konfidentské činnosti mohli dočíst téměř všude a stával se cílem osobních útoků i na ulici. Byl označován za zrádce národa, dokonce i v německých novinách.
Nakonec se odvážil publikovat pouze anonymně nebo pod pseudonymy, živořil v chudobě a osamělosti. Zemřel na celkové vyčerpání těla i duše 9. listopadu 1877 v domě v Mariánské ulici v Praze. Na poslední rozloučení na Olšanský hřbitov jej doprovázel pouze malý zástup socialisticko-demokratických dělníků, neúčastnil se ho nikdo z jeho bývalých vlasteneckých přátel. Jeho hrob zůstal až do roku 1932 neoznačen.
Rodinný život Žil na Novém Městě pražském s Josefou Schönauerovou (1820–1887), s níž měl dceru EufrosinuMatriční záznam o narození a křtu Eufroziny Sabinové farnosti při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském (1844–??) a syna Aloise (1846–??); syn podle soupisu pražských obyvatel užíval příjmení matky. Josefa Schönauerová byla Němka pocházející z Žatce.Matrika narozených, Žatec, 1815–1827, snímek 115 Karel Sabina se s ní měl seznámit u smíchovské podnikatelské rodiny Portheimů, kde byl vychovatelem a ona služebnou.
Dílo
Poezie 1841 – Básně (knižní debut, sbírka básní v máchovském duchu). II. svazek už za svého života nevydal – byl publikován až v roce 1911.
Prozaické práce 1837 – Hrobník (novela, časopisecky, knižně pak 1844) 1844 – Obrazy ze XIV. a XV. věku (soubor povídek) 1847 – Vesničané (novela, jedna z prvních českých realistických prací na téma českého venkova) 1857 – Blouznění (román) 1858 – Hedvika (román) 1858 – Věčný ženich (humoristický román) 1858 Upomínka na K. H. Máchu (vzpomínková skica v Almanachu Máj) 1860 – Jen tři léta! (román), vylíčení české vesnice po r. 1848 ve světle kapitalistických vztahů. Na několika výrazných postavách ukazuje, jak probíhalo ožebračování české vesnice finančním spekulantstvím a jak se český sedlák vyrovnával se starou tradicí a přizpůsoboval novým poměrům. Autor vyslovuje nepokryté sympatie k těm, kdo se snaží proniknout pod povrch společenského dění, kdo nemyslí na sebe, nýbrž na lidstvo a národ a odsuzuje ty, kdo znají jen osobní a sobecké zájmy. Vít a Helena, kteří sní o přestavbě lidské společnosti, representují v románu síly pokroku, o jejichž konečném vítězství nad zpátečnictvím a cizopasnickým příživnictvím je pevně přesvědčen. 1863 – Na poušti (román se zednářskou tematikou) 1870 – Oživené hroby (novela, jakýsi vězeňský deník se silnými autobiografickými prvky). 1874 – Morana, čili, Svět a jeho nicoty – vydal pod pseudonymem Arian Želinský, jako výraz své osobní, filozofické, a především literární reakce na tzv. národní soud, který jej demaskoval jako policejního agenta a učinil z něj exkomunikovaného zrádce národa.