Československé legie v Rusku je označení pro jednotky československých legií, tj. dobrovolnických jednotek Čechů a Slováků za první světové války, utvořené v letech 1916–1918 na území Ruského impéria. Jejich předchůdcem byla Česká družina, jednotka vytvořená z českých a slovenských krajanů na Rusi. Síly postupně etablované v armádní sbor, podléhající velení československého zahraničního odboje, se zapojily do bojů nejdříve proti rakousko-uherské a německé armádě na Ukrajině a poté spolu s Bílou armádou a zahraničními interventy proti Rudé armádě. Následně pak naprostá většina byla nucena absolvovat tzv. Sibiřskou anabázi, tj. obsazení klíčových úseků Transsibiřské magistrály a stažení se do mezitím vzniknuvšího Československa přes přístav ve Vladivostoku a následně námořní cestou do Evropy.
Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých, dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií, což představovalo počet přes 70 000 osob.
Historie
Česká družina náhled|237x237pixelů|Protirakouská manifestace Čechoslováků v Tverské ulici v Moskvě, srpen 1914|vlevo S vypuknutím první světové války se pak ruští Češi ocitli ve složité situaci, protože většina z nich byla občany nepřátelského státu, Rakouska-Uherska. Již od prvních dnů války probíhaly v ruských a ukrajinských městech demonstrace českých a slovenských krajanů na znamení loajality k Rusku a Srbsku, 3. srpna 1914 byl pak navržen projekt převodu příslušníků české komunity k ruskému občanství. 6. srpna došlo v Petrohradě ke vzniku Komitétu pro pomoc obětem války, jehož předsedou byl zvolen petrohradský obchodník Bohumil Čermák. Spolek zaměřený primárně na pomoc rakousko-uherské armády v ruském zajetí začal zároveň provádět přípravy na formování jednotek Čechů a Slováků bojujících za vznik vlastního národního státu, zprocesoval také memorandum českých krajanů ruské vládě z druhé poloviny srpna roku 1914.
Následná koordinace s dalšími krajanskými centry zajistila vznik České družiny, dobrovolnického praporu českých a slovenských vojáků z řad krajanů v ruské armádě, formovaného od srpna 1914 v Kyjevě. 28. září zde proběhlo slavnostní přibití a vysvěcení jejího praporu, spravovaného nejstarším členem jednotky, Jaroslavem Heydukem, a již v říjnu 1914 odešla na frontu, kde se jako součást 3. armády generála Radko-Dmitrijeva zúčastnila bitvy o Halič. V rámci ruské armády zpočátku působila výhradně pod velením ruských důstojníků. Od března 1915 povolil vrchní velitel ruské armády, velkovévoda Nikolaj Nikolajevič, přijímat do jednotky také Čechy a Slováky z řad zajatců a přeběhlíků – bývalých vojáků rakousko-uherské armády. Výsledkem bylo, že do konce roku 1915 byla Česká družina, tehdy pod velením Vjačeslava Platonoviče Trojanova přeměněna v 1. střelecký pluk Svatého Václava, který následně dosáhl počtu asi 2100 mužů. Ten byl později, v roce 1917, na popud plukovníka Konstantina Mamontova, při návštěvě T. G. Masaryka, byl pluk přejmenován na 1. československý střelecký pluk Mistra Jana Husi.
Čs. střelecký pluk Roku 1915 byl pak vytvořen Svaz československých spolků na Rusi mající za cíl sjednotit české a slovenské krajany v Rusku v podpoře aktivit exilové skupiny Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika zasazujících se o vznik samostatného Československa. Organizace vedená Bohumilem Čermákem koordinovala krajanská centra v Petrohradě, Moskvě, Varšavě a Kyjevě, zároveň začala vydávat vlastní časopis Čechoslovák, jehož byl Čermák vydavatelem a redaktorem, v listu působil mj. též novinář a pozdější diplomat Bohdan Pavlů a historik Jiří Klecanda. Časopis publikoval také náborové texty a jazykové příručky určené Čechům a Slovákům v ruském zajetí. Jeho tvůrci byli stoupenci tzv. petrohradského ideového směru, který odmítal panslavistické myšlenky a nechtěl se s podporou při vzniku státu opírat o politicky nestabilní carské Rusko, které se s pokračující válkou navíc začínalo hospodářsky hroutit. V tomto ohledu se rozcházel s pojetím Josefa Düricha, poslance Říšské rady a jedné z ústředních postav československé komunity v Kyjevě.
V únoru 1916 vznikla v Paříži Československá národní rada (ČSNR). Její představitelé (Masaryk, Dürich, Štefánik, Beneš) aktivně usilovali o získání souhlasu států Dohody k vytvoření samostatné dobrovolnické československé armády. V té době byla již rada koordinována s vedením všech čs. vojenských formací, působících proti Ústředním mocnostem na východní i západní frontě. Na jaře 1916 byl v ruské armádě zformován 2. československý střelecký pluk Jana Žižky. V polovině dubna již generál Alekseev povolil vytvoření střelecké brigády a do konce roku 1916 tak pod velením plukovníka V. P. Trojanova vznikla Československá střelecká brigáda, sestávající ze tří pluků čítajících asi 3 a půl tisíce nižších a vyšších důstojníků. Únorová revoluce postoj ruské vlády k československým dobrovolníkům (legionářům) nezměnila, naopak jejich podpora ruskému válečnému úsilí byla vítána. ČSNR vytvořila v Rusku vlastní pobočku, která byla ruskou prozatímní vládou uznána za jediného zástupce Čechů a Slováků v Rusku.
Bitva u Zborova náhled|upright|vlevo|Památník ve ZborověV červnové ofenzivě ruské armády v Haliči, které se československá brigáda poprvé účastnila jako samostatná operační jednotka, prorazila frontu v oblasti Zborova a dosáhla významného strategického i bojového vítězství. Legie vzaly mj. asi 6 000 zajatců a ukořistili 15 děl, ztratily pak až 150 padlých a až 1 000 zraněných z 5 000, kteří byli v jejich řadách. Vstup československých jednotek do bitvy šokoval rakousko-uherské velení a jednotky 9. rakousko-uherského sboru byly téže noci staženy do zálohy a nahrazeny 51. německým sborem. Za tento úspěch byl velitel brigády povýšen na generálmajora. Na základě posílení pocitu loajality zrušila ruská vláda na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T. G. Masaryka, který od 15. května 1917 legie v Rusku organizoval, omezení při vytváření československých jednotek a legií nový vrchní velitel generál L. G. Kornilov 4. července 1917 rozhodl o zahájení formování 2. divize. V rychlém spádu byly zorganizovány pěší pluky č. 5. Pražský, 6. Hanácký, 7. Tatranský, 8. Slezský, dále dvě ženijní roty a dvě dělostřelecké brigády.
Dne 26. září 1917 podepsal náčelník štábu vrchního velitele generál N. N. Duchonin rozkaz k vytvoření samostatného československého sboru dvou divizí a záložní brigády jako součásti ruské armády. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků v legiích (ve dvou divizích o osmi pěších a dvou jízdních plucích, po Zborovu počínajíc 4. Prokopa Velikého na doplnění 1. divize a 5. plukem pražským T. G. Masaryka, již ve druhé divizi) a přes 60 tisíc v zajateckých táborech ve spolcích, které Masaryk organizoval jako rezervu legií (základ 3. divize). K 1. československé divizi patřil také Kornilovův přepadový pluk, přejmenovaný na Slovanský pluk. neboť se skládal také z Čechů, Slováků a Jugoslávců. Ve všech částech sboru byly zavedeny francouzské vojenské disciplinární předpisy a zaveden ruský velitelský jazyk. Na žádost Československé národní rady (ČSN) a Masaryka osobně byli do čela sboru postaveni ruští generálové: velitel generálmajor Vladimír Nikolajevič Šokorov a náčelník štábu generálmajor Michail Konstantinovič Ditěrichs. Pověřenými zástupci ČSNR u sboru se stali Prokop Maxa a Jiří Klecanda. Stávajícím velením ruské armády byl Masaryk považován za jejich nejvyššího velitele.Holeček Vojta, Medek Rudolf: Obrázková kronika Za Svobodu, 2. díl, "Pod vedením T. G. Masaryka", Praha 1925 Jako přítel všeho moderního podpořil Masaryk v legiích též vznik letecké školy, mj. za přispění letce Vlastimila Fialy, z níž se po válce vyvinula Masarykova letecká liga. Letadla většinou nenesla bomby ani kulomety, měla jen ruční zbraně a byla používána při přesunu a boji zejména k průzkumným účelům.
Říjnová revoluce Říjnová revoluce v roce 1917 a mírová jednání zahájená sovětskou vládou s ústředními mocnostmi postavila ČSNS do obtížné pozice. Po obdržení zprávy o vítězství ozbrojeného povstání bolševiků v Petrohradě vyhlásilo její vedení bezpodmínečnou podporu Prozatímní vládě a uzavřelo dohodu s velením Kyjevského vojenského okruhu a Jihozápadního frontu o postupu pro použití československých jednotek, která na jedné straně potvrzovala nevměšování se legií do ozbrojených ruských vnitrostátních střetů, na straně druhé hlásala jejich přání pokračovat v boji proti mocnostem Trojspolku. Ve dnech 9. až 13. listopadu 1917 spolu s kadety z kyjevských vojenských škol obsadila část 1. divize (2. pluk Jiřího z Poděbrad) prakticky bez boje k potlačení bolševických nepokojů Kyjev, byla však na základě tohoto rozhodnutí odvolána a nedlouho nato pak zavládlo příměří. Při bojích před Kresčatikem však zahynul poručík Hrdina.
náhled|Československé legie, 2. divize, jednotka 6. střeleckého pluku, 1917
Mezitím ČSNR požádala francouzskou vládu a francouzského prezidenta Raymonda Poincarého, aby uznali všechny československé vojenské formace jako součást francouzské armády. Po kolapsu ruské státní moci mohly jednotky pokračovat v boji za nezávislost na Rakousko-Uhersku. V témže roce 1917 byly společným rozhodnutím francouzské vlády a ČSNR ve Francii vytvořeny Československé legie a ČSNR uznána jako jediný a nejvyšší orgán všech československých vojenských útvarů na straně Dohody. Na základě výnosu francouzské vlády z 19. prosince 1917 o organizaci autonomní československé armády ve Francii byl československý sbor v Rusku formálně podřízen francouzskému velení a dostával instrukce z Francie.
Během rozvíjející se ofenzívy sovětských vojsk na Kyjev se bolševici dostali do kontaktu s jednotkami 2. československé divize, která byla ve formaci u Kyjeva, a Masaryk uzavřel s vrchním velitelem M. A. Muravyovem dohodu o neutralitě. 26. ledna (8. února) dobyla sovětská vojska Kyjev a nastolila zde sovětskou moc. 16. února Muravyov informoval Masaryka, že vláda sovětského Ruska nemá žádné námitky proti odchodu Čechoslováků do Francie. Masaryk opustil legionáře na Rusi v den svých 68. narozenin 7. března 1918 odjezdem vlakem z Moskvy a následně se vydal na strastiplnou cestu přes transsibiřskou magistrálu lazaretním vlakem a stal se zdejším kvartýrmajstrem legionářů až do Vladivostoku. Velitelem druhé divize byl jmenován ruský generál Petr N. Podhájecký.
Desítky tisíc legionářů se však do Francie mohli dostat pouze přes území Ruska, kde se v té době všude etablovala sovětská moc. Aby nedošlo k narušení vztahů se sovětskou vládou Ruska, Československá národní rada se kategoricky zdržela jakéhokoli zásahu proti ní, a proto odmítla pomoc ruské Ústřední radě v boji proti sovětským jednotkám.
Bitva u Bachmače a Brestlitevský mír náhled|upright|vpravo|Pamětní deska bitvy u Bachmače v Olomouci