Extradice ( (právnicky) vydat stíhanou osobu jinému státu k potrestání) je jedním z druhů horizontální mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Její podstatou je zajištění obviněného nebo odsouzeného na území jiného státu a jeho následné vydání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody do státu vyžadujícího. Poddruhem extradice je také předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Obdobou vydávání v oblasti vertikální mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech je předávání mezinárodním trestním soudům a tribunálům. V některých federálních státech se pojem vydávání (extradice) používá také pro vydávání mezi jednotlivými členskými státy (např. Spojené státy americké). Vydávání je upraveno tzv. extradičním právem.
V závislosti na „směru“ pohledu se terminologicky rozlišuje mezi vyžádáním (označuje extradici z pohledu státu vyžadujícího, tj. státu, který o vydání žádá) a vydáním (označuje extradici z pohledu státu dožádaného, tj. státu, který je o vydání žádán).
Historie Předchůdce extradice lze nalézt již v první doložené mezinárodní smlouvě vůbec, mírové smlouvě mezi egyptským faraonem Ramessem II. a chetitským vládcem Chattušilem III. z roku 1272 př. n. l. (někdy udáván letopočet 1269 př. n. l.), která obsahuje šest článků zavazujících k vzájemnému navracení poddaných jednoho panovníka, kteří uprchnou na území druhého panovníka, a to jak pokud jde o osoby urozené, tak pokud jde o prosté poddané. První konkrétní historicky doložený případ extradice je z roku 1591, kdy byl ze Skotska do Anglie vydán Sir Brian na Murra O'Rourke (1540?-1591), který byl později téhož roku v Anglii odsouzen a oběšen za rebelii, které se dopustil v Irsku, které bylo v té době v personální unii s Anglií, a před anglickou justicí prchl z Irska do Skotska.
Moderní mezinárodní extradiční právo se formuje po velké francouzské revoluci, kdy se objevuje koncept odmítnutí vydání pro trestné činy politické. Dalším vývojem, směřujícím zejména k formalizaci postupů, prochází extradiční právo na konci 19. a počátku 20. století. Naopak ke zjednodušení těchto postupů dochází po konci 2. světové války, v Evropě zejména v důsledku aktivit Rady Evropy. K dalšímu zjednodušování pak dochází v rámci Evropské unie.
Prameny extradičního práva
Prameny mezinárodněprávní úpravy vydávání náhled|Originál Evropské úmluvy o vydávání. Vydávání je upraveno v celé řadě mnohostranných i dvoustranných smluv, a to jak mnohostranných extradičních smluv, jako je např. Evropská úmluva o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.), dvoustranných extradičních smluv, jako je např. Smlouva o vzájemném vydávání zločinců mezi republikou Československou a Spojenými státy severoamerickými z 2. 7. 1925 (č. 48/1926 Sb. z. a n.), dvoustranných smluv o právní pomoci v širším smyslu, jako je např. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Syrskou arabskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních z 18. 4. 1984 (č. 8/1986 Sb.), tak i mnohostranných smluv obsahujících pouze tzv. extradiční doložku (tj. jednotlivé ustanovení o vydávání pro trestné činy, k jejichž stíhání a trestání mnohostranná smlouva smluvní strany zavazuje), jako je např. Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu z 9. 12. 1999 (č. 18/2006 Sb. m. s.; čl. 11). Vydávání je však v praxi možné i na bezesmluvním základě při zaručení reciprocity (vzájemnosti). Existuje jen málo států, které na bezesmluvním základě pachatele trestných činů nevydávají vůbec či jen v omezeném rozsahu. I tyto státy však často osobu, o které je jim známo, že je v jiném státě trestně stíhána či se pobytem na jejich území vyhýbá výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí v jiném státě, ze svého území vyhostí (nejde-li o jejich vlastního státního příslušníka – viz níže).
Pro extradiční praxi mají význam rovněž mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách a judikatura mezinárodních soudů pro lidská práva (zejména Evropského soudu pro lidská práva), které nepřímo omezují možnosti vydání (např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering), resp. ke kterým je nezbytné přihlížet při rozhodování o vydání.
Prameny vnitrostátní úpravy vydávání Prameny vnitrostátní právní úpravy vydávání se v různých státech liší jednak v závislosti na míře kodifikace trestního práva procesního a jednak v závislosti na způsobu řešení vztahu vnitrostátního a mezinárodního práva. Zpravidla je pramenem konkrétní vnitrostátní úpravy buď zvláštní pasáž právního předpisu, který upravuje trestní řízení, či zvláštního právního předpisu o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech (např. Německo, Rakousko), anebo zvláštní právní předpis o vydávání, tzv. extradiční zákon (zejména státy Common Law, např. Velká Británie, Irsko, Kanada, Nový Zéland).
V České republice je extradiční řízení upraveno ve druhé hlavě třetí části zvláštního zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, který s účinností od 1. ledna 2014 zcela nahradil ustanovení hlavy dvacáté páté trestního řádu (č. 141/1961 Sb.). Svůj význam si však trestní řád ve svých obecných ustanoveních ponechal, stejně jako Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Pro extradiční praxi mají význam rovněž vnitroresortní předpisy, zejména instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014, č. j. 37/2013-MOT-J/65, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních (publikována pod č. 14/2014 SIS), která má povahu zvláštního předpisu k vnitřnímu a kancelářskému řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. dubna 2014, č. j. 42/2013-MOT-J/60, o postupu soudů ve styku s členskými státy Evropské unie ve věcech trestních (publikována pod č. 17/2014 SIS), která má pak povahu zvláštního předpisu k prvně zmíněné instrukci, a pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2013, o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
Obecné podmínky vydávání Základní zásadou mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech aplikovatelnou i při vydávání je zásada reciprocity (vzájemnosti). Státy tak vyhovují extradičním žádostem jiných států pouze v takovém rozsahu, v jakém by daný vyžadující stát vyhověl obdobné žádosti státu dožádaného. Pokud není vydávání mezi vyžadujícím a dožádaným státem upraven mezinárodní smlouvou, je před vyhověním extradiční žádosti dožádaným státem požadováno, aby stát vyžadující poskytl tzv. ujištění o vzájemnosti.
O vydání lze žádat jen pro některý z tzv. extradičních trestných činů při splnění podmínky oboustranné trestnosti, tj. pro čin, který je trestným činem podle práva vyžadujícího i dožádaného státu a pro který aplikovatelná právní úprava vydání připouští; tyto trestné činy jsou buď taxativně vyčteny v příslušné extradiční smlouvě, nebo jsou v příslušné extradiční smlouvě definovány obecně, zejména podle horní hranice trestní sazby, anebo jsou jedním či druhým způsobem definovány ve vnitrostátním právu dožádaného státu v případě vydání na bezesmluvním základě. Splněny přitom musí být i obecné podmínky trestnosti, jako jsou věk pachatele, příčetnost atd. Extradičními trestnými činy nebývají trestné činy fiskální ani trestné činy ryze vojenské či politické povahy, některé mezinárodní smlouvy je nicméně mezi extradiční trestné činy řadí (např. Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vydávání ze 17. 3. 1978, v České republice publikovaný pod č. 30/1997 Sb., mezi extradiční trestné činy řadí trestné činy fiskální).
Trestný čin, pro který je o vydání žádáno, také nesmí být promlčen ve vyžadujícím ani v dožádaném státě – podle některých mezinárodních smluv je však přihlíženo k úpravě promlčení pouze podle práva vyžadujícího státu.
Státy, které ve svých ústavách či v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jichž jsou smluvními stranami, zakazují trest smrti, rovněž odmítají vydání pro účely trestního stíhání, v jehož rámci může dojít k uložení trestu smrti, nebo pro účely vykonání již uloženého trestu smrti, ledaže vyžadující stát poskytne dostatečné ujištění, že takový trest nebude uložen, resp. že nebude vykonán, bude-li nebo byl-li uložen.
Podmínkou vydání, která vyplývá mj. z extrateritoriálního účinku některých mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách je rovněž obecná úroveň dodržování základních lidských práv ve vyžadujícím státě. Pokud by v případě vydání hrozilo vydávané osobě mučení či jiné kruté či nelidské zacházení, resp. zacházení s mučením srovnatelné, bylo by její vydání nepřípustné. Hrozba nelidského zacházení přitom může vyplývat např. i z obecných podmínek panujících ve věznicích ve vyžadujícím státě (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering).
Vydání azylanta je vyloučeno do státu, vůči němuž jí byl azyl v dožádaném státě přiznán, by bylo porušením tzv. zásady non-refoulement (čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1951, která byla v České republice publikována pod č. 208/1993 Sb.), a proto není přípustné.
Řada států (zejména státy Common Law, ale i řada států kontinentálního právního okruhu) podmiňuje vydání osoby, která byla ve vyžadujícím státě odsouzena v nepřítomnosti (in absentia), poskytnutím ujištění, že po vydání bude mít tato osoba právo na nový proces.
Vydávání vlastních občanů Podle obyčejového mezinárodního práva mají státy právo (nikoli však povinnost) odmítnout vydání svého vlastního občana. Státy Common Law (např. Spojené státy americké, Izrael), ale i některé další (např. Nizozemsko, Estonsko) své občany běžně vydávají, byť některé z nich váží vydávání vlastních občanů na existenci smluvního závazku vzájemného vydávání vlastní občany (např. Belize). Některé státy jsou ochotny vydávat své vlastní státní příslušníky k trestnímu stíhání do ciziny i bez zaručení vzájemnosti, ovšem pouze za podmínky, že vydaná osoba bude v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vrácena svého domovského státu, aby uložený trest vykonala tam (tzv. nizozemská klauzule – Dutch clause). Jedním ze známých příkladů, kdy došlo k odmítnutí vydání vlastního občana, je případ režiséra Romana Polanského, francouzského státního příslušníka, o jehož vydání z Francie žádaly Spojené státy americké. Podobně v roce 2007 Rusko odmítlo vydat Andreje Lugového, podezřelého z vraždy Alexandra Litviněnka, do Velké Británie, přičemž vycházelo jak z vlastní Ústavy, která vydávání vlastních občanů zakazuje, tak z čl. 6 Evropské úmluvy o vydávání, který výslovně umožňuje vydání vlastního občana odmítnout.
Vydání českého občana z České republiky do ciziny je podle § 91 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních možné pouze s jeho souhlasem. Předání vlastního občana do ciziny na základě evropského zatýkacího rozkazu je naproti tomu možné i bez jeho souhlasu.
Aut dedere aut iudicare Skutečnost, že osoba nebyla vydána z dožádaného státu do státu vyžadujícího, nemusí nutně znamenat, že trestnímu stíhání či výkonu trestu vždy unikne. Podle zásady aut dedere aut iudicare, tedy „vydat nebo soudit“ (někdy také aut dedere aut punire, „vydat nebo potrestat“), která je ve vnitrostátním trestním právu reflektována, pokud jde o vlastní státní příslušníky, v zásadě aktivní personality a v tzv. subsidiární zásadě univerzality, pokud jde o státní příslušníky cizí, je stát, který odmítl vydání, povinen věc předložit svým orgánům činným v trestním řízení a postupovat, jako by byl předmětný trestný čin spáchán v jeho jurisdikci, zejména pokud je k vydání jinak smluvně zavázán a nejde-li o extradiční trestný čin nebo jde o trestný čin podle práva dožádaného státu promlčený. Téhož cíle lze dosáhnout rovněž využitím institutu předání trestního řízení či předání výkonu rozsudku.