Giuseppe Campari

Giuseppe Campari (8. června 1892 Lodi – 10. září 1933 Monza) byl italský automobilový závodník, který přes 20 let závodil na vozech Alfa Romeo, ale také byl známým operním zpěvákem. Třikrát vyhrál italský šampionát závodních vozů (v letech 1928, 1929 a 1931) a v mistrovství Evropy jezdců Grand Prix obsadil v roce 1931 2. místo.

Životopis Narodil se v malém městečku Graffignana u Lodi v regionu Lombardie jihozápadně od Milána. Na jednom z milánských předměstí si otevřel malou dílnu, kterou v roce 1912 zavřel a nechal se zaměstnat ve společnosti Alfa Romeo (tehdy ještě jen A.L.F.A.). V Alfě nastoupil na pozici mechanika, ale o několik málo měsíců později se stal testovacím jezdcem. Odtud již neměl k závodění daleko. Jeho prvním závodem byl v roce 1913 závod do vrchu Parma-Poggio di Berceto. V roce 1914 se stal senzací Targa Florio, kde skončil čtvrtý. Jeho prvním poválečným závodem byla opět Targa Florio, ale tentokrát se neumístil. náhled|Giuseppe Campari, karikatura (1930) Jeho hmotnost byla přes 100 kg a jeho velkou životní radostí kromě závodění bylo dobré jídlo a hudební žánr Grand opera. Zároveň byl dobrým kuchařem. Byl ženatý se známou operní zpěvačkou Linou Cavallero a sám profesionálně zpíval v divadle Donizetti v Bergamu. V polovině 20. let 20. století koupil vilu poblíž milánského hipodromu (Ippodromo di San Siro) a stadionu San Siro (stadio Giuseppe Meazza), kde se svou ženou žil. Nebylo neobvyklé, že prezentoval ukázky svého vlastního jemného barytonového hlasu zpíváním árií svým kolegům řidičům. Zpíval árie z Giuseppe Verdiho „Rigoletto“ a „Traviata“, z Ruggera Leoncavalla či z Giacoma Pucciniho „Pagliacci“ nebo „Tosca“, kdykoli se cítil povzneseně. Fanoušci mu říkali „El Negher“ (Černoch) kvůli černým vlasům, občasnému kníru a snědé, opálené pleti.

Za tým Alfy Romeo jezdil 20 let. V roce 1920 získal svůj a pro Alfu Romeo první triumf vítězstvím na toskánském okruhu Mugello na Alfě Romeo 40/60. V tomto roce také vyhrál několik závodů do vrchu. Své okruhové vítězství v Mugellu pak zopakoval následující rok a na Targa Florio dojel třetí. Revoluční vůz Alfa Romeo P 2 Monoposto, který zkonstruoval Vittorio Jano (1891–1965), Campari proslavil. Vůz dovedl k prvnímu vítězství na Grand Prix Francie 1924 v Lyonu. Campari byl na cestě k vítězství i v GP Francie 1925, ale odstoupil ze závodu, když bylo oznámeno, že Antonio Ascariho po havárii v tomto závodě zemřel. Ten rok skočil jako druhý na Velkých cenách v Monze a v Miláně. Poté, co se Alfa Romeo stáhla ze závodů GP, Campari nadále řídil své vozy jako nezávislý jezdec. Vyhrál v letech 1927-1928 a 1931 Velkou cenu Pescary (Coppa Acerbo) a dvakrát zvítězil v Mille Miglia v letech 1928-1929 spolu s Guiliem Ramponim. V letech 1928-1929 a 1931 se stal italským šampionem v závodech automobilů. Když 1. prosince 1929 vznikla Scuderia Ferrari, tak si Enzo Ferrari zajistil Campariho jako prvního jezdce týmu. Campari pokračoval střídavě v závodění za Scuderia Ferrari a SA Alfa Romeo. Od roku 1932 Campariho kariéra závodního jezdce začala ztrácet svůj lesk. V týmu s Nuvolarim, Caracciolou a Borzacchinim se ocitl až na čtvrtém místě a tak na začátku roku 1933 přešel k Maserati. Tam zaznamenal poslední velké vítězství ve Velké ceně Francie.náhled|Piloti Alfa Romeo a Italo Balbo. Zleva Achille Varzi (4.), Giuseppe Campari (6.) a Tazio Nuvolari (10.) maršál Italo Balbo (8.) a Prospero Gianferrari (7.). Campari získal čestný titul Cavalieri della Corona d´Italia (Rytíř Řádu italské koruny). Časopis Auto ve svém prosincovém čísle 1931 ale uvedl, že Campari dostal od italské vlády Řád italské koruny s titulem komandéra (Commendatore ?). To by znamenalo 3. nejvyšší stupeň tohoto řádu a ne nejnižší, 5. stupeň – rytíř. Jeho závodní činnost mu vynesla na odměnách i slušný majetek. Jednou řekl svému celoživotnímu příteli Enzo Ferrarimu ve svém milánském dialektu:“…mi vu a cuer e me disen de canta', vu a canta' e me disen de cuer…” („Chci závodit a říkají mi, abych zpíval, já chodím zpívat a říkají mi, abych závodil… “).

Campari se rozhodl na podzim 1933 opustit motoristické závody a místo toho soustředit veškeré své úsilí na operu. Jen 10. září 1933 před domácím publikem jel na GP Monzy, aby odjel svůj poslední závod. V prvním kole nezvládl řízení a autem přeletěl přes betonový okraj dráhy, kde zůstal ležet pod vozem. Poté, co Campari přežil 20 let závodění bez větších zranění, byl vozem rozdrcen a na místě zemřel.

Závodní kariéra V roce 1913 ve věku 21 let získal pozoruhodné 2. místo ve třídě, celkově 6. místo, v závodě do vrchu Parma-Poggio di Berceto (1. ročník, 28. září, 53 km), kdy řídil vůz ALFA (Anonima Lombarda Fabbrica Automobili). V roce 1914 se zúčastnil 9. ročníku Targa Florio (Giro di Sicilia), vyčerpávajícího závodu dlouhého 979 km po pobřežních silnicích Sicílie, a o týden později obsadil 4. místo v závodu, který se konal rovněž na Sicílii na tzv. velkém okruhu 148,823 kilometrů dlouhém jako Coppa Florio (Floriův pohár). Další v celkovém pořadí 2. místo při závodě do vrchu Parma-Poggio di Berceto 25. června 1914 za tým SCAT Ernesta Ceirana bylo jeho posledním startem před vypuknutím první světové války a evropské závodění se na čtyři roky zastavilo.

Automobilové závody byly po válečném konfliktu v Evropě obnoveny v roce 1919. Mezitím vznikla nová společnost Alfa Romeo (Anonima Lombarda Fabbrica Automobili Romeo), kterou založil a vlastnil italský inženýr a podnikatel Nicola Romeo (1876–1938). Campari se nejprve s vozem Alfa Romeo 40/60 HP 6,1 l zúčastnil 10. ročníku závodu Targa Florio, ale nedojel do cíle. Campari v roce 1920 vyhrál svůj první závod do vrchu Parma-Poggio di Berceto na voze Alfa Romeo 40/60 v čase 38:25,4 min (4. ročník, 30. května, 53 km) a 20. června skončil na 3. místě v závodě do vrchu Coppa della Consuma (u Florencie, 5. ročník, 16 km). S vozem Alfa Romeo 40/60 vyhrál v tomto i svůj první závod na okruhu. Bylo to 13. června na autodromu v Mugellu v Toskánsku, kde se konal 1. ročník závodu na tomto okruhu. Toto vítězství bývá označováno za první opravdu velký závodní úspěch firmy Alfy Romeo.

Sezónu 1921 Campari zahájil ve svém oblíbeném závodě do vrchu Parma-Poggio di Berceto, kde 8. května obsadil 2. místo. Na Targa Florio (29. května) obsadil 3. místo za tým SA Italiana Ing. Nicola Romeo & C na Alfa Romeo 40/60, těsně za vítězným Fiatem hraběte Giulia Masettiho a Mercedesem německého jezdce Maxe Sailera. Vozy tentokráte musely ujet čtyři kola 108 km dlouhého okruhu Medium Madonie, tedy rovných 432 km. V II. ročníku závodu na autodromu v Mugellu, který se konal 24. června 1921 Campari svoje vítězství zopakoval (opět Alfa Romeo 40/60). Na 2. místě skončil jistý Enzo Ferrari na Diattu 4DC. Na 1. ročníku Grand Prix Gentlemanů (I Gran Premio Gentlemen) v Brescii, který se konal 11. září, Campari sice nedojel na voze Alfa Romeo 1914 Grand Prix do cíle, ale zapsal si alespoň nejrychlejší kolo závodu. Odpadl jen jedno kolo před cílem z důvodu prasklého chladiče. náhled|Giuseppe Campari na Alfa Romeo 40-60 HP při Targa Florio (1922) V roce 1922 se mu na okruzích příliš nedařilo. Na Targa Florio 2. dubna sice dojel ale až na 11. místě (před ním skončil mj. 7. Otto Hieronimus, za ním 13. Otto Salzer, 16. Enzo Ferrari a 19. Alfred Neubauer). Team Alfa Romeo však obdržel pohár R. Biglia za nejlépe klasifikovaný tým. Na 3. ročníku závodu na autodromu v Mugellu 18. června se svým stárnoucím vozem Alfa Romeo 40/60 nedojel do cíle pro poškození vozu při nárazu a třetí skončil 30. července do kopce Aosta-Gran San Bernardo (3. ročník, délka 30,5 km) za Alfierim Maseratim na Isotta-Fraschini Spl 6,3 l. V podzimní Velké ceně (Gran Premio d'Autunno) na Monze 22. října s vozem Alfa Romeo 20/30 ES (řadový čtyřválec 4,2 l) zajel nejrychlejší kolo závodu v 10. kole za 4:14,2 min tzn. 141,6 km/h, pak ale v 19. kole (ze 40) odpadl pro uvolněné kolo. V roce 1923, 15. dubna na Targa Florio s vozem Alfa Romeo RLTF23 (řadový šestiválec 3 l) odpadl v průběhu 2. kola, když po 1. kole jel na 2. místě, a na dalších závodech v tomto roce nestartoval. Navíc 8. září 1923 jeho přítel Ugo Sivocci zahynul při tréninku na Grand Prix Itálie (jela se i jako Velká cena Evropy) v Monze, když řídil Alfa Romeo P1. Typ P1 měl šestiválcový motor OHC se zdvihovým objemem 1992 cm³ (vrtání ø 65 x zdvih 100 mm) o výkonu 70 kW/95 k při 5000 ot/min bez kompresoru a 85 kW/115 k při 5000 ot./min s přeplňováním. Alfa Romeo (SA Ital. Ing. Nicola Romeo) stáhla všechny přihlášené vozy P1 ze závodu jako projev respektu, Antonio Ascari a Campari se závodu tedy nezúčastnili. náhled|Campari s vozem Alfa Romeo RLTF na Targa Florio (1924) Po "školních" létech 1919-1923 Campari dozrál a v období 1924-1932 byl skutečnou hvězdou závodních okruhů. Na Sicílii 27. dubna 1924 s vozem Alfa Romeo RLTF24 (řadový šestiválec 3 l) dojel na slušném 5. místě (Targa Florio, 432 km) a na 3. místě (Coppa Florio, 540 km). Na závodech do vrchu Dornach-Gempen u Basileje 18. května (6. ročník, 5,6 km) na závodní Alfě Romeo v čase 5:00,8 min Campari zvítězil v rekordu trati a 6. června v závodě Montreux-Caux, (2. ročník, 5,96 km) na voze Alfa Romeo 6C připojil další vítězství a opět v rekordu tratě. Největšího úspěchu své dosavadní závodní dráhy však dosáhl při Velké ceně Francie 1924 (současně jako 2. Velká cena Evropy, 810 km), která se 3. srpna konala v Lyonu. Tuto GP Campari překvapivě vyhrál v průměrné rychlosti 114,2 km/h, když řídil jeden ze tří nových dvoulitrových vozů Alfa Romeo P2 s Attiliem Marinonim jako spolujedoucím mechanikem. O minutu později projel cílem jako druhý Albert Divo na Delage. Pro konstruktéra, inženýra Vittoria Jana to bylo první velké vítězství nového vozu P2 (osmiválcový motor 1989 cm³ o vrtání ø 61 x zdvih 85 mm a o výkonu 100 kW/140 k při 5500 ot/min s kompresorem. Na podzim při Velké ceně Itálie (19. října) vozy P2 triumfovaly, obsadily prvá 4 místa a nikdo jiný z dalších 8 vozů do cíle nedojel. Campari společně s Presentim v tomto závodě obsadili 3. místo. V průběhu závodu totiž Campari náhle onemocněl, a proto byl vystřídám náhradním řidičem. náhled|Antonio Ascari uprostřed (se svetrem "Alfa Romeo"). Napravo od něj je Giuseppe Campari (s malým knírem) s vítěznou cenou za GP Evropy (1924)