Andrej Patrus, , (29. března 1917 Tereblja – 19. dubna 1980 Kyjev) byl rusínský básník, prozaik, novinář, překladatel, zástupce velitele 2. paradesantní brigády československého armádního sboru.
Život Andrei Patrus pocházel z rodiny dřevorubce. Od roku 1934 začal publikovat básně a povídky v edicích Нашъ Путь, Наши стремленія, Русскій Народный Голосъ, Карпаторусское Слово a v překladu i v českých vydáních. Jeho první publikací byla báseň Мой кличъ, která byla v roce 1934 uveřejněna v novinách Нашъ Путь. V té době byl středoškolákem na gymnáziu v Chustu, kam nastoupil v roce 1928 po absolvování lidové školy v rodné obce. V roce 1935 byl z gymnázia vyloučen za členství v tajné skupině Komsomol. Středoškolská studia pak absolvoval externě na gymnáziu v Mukačevu (1935–1937). Ve dvacátém roce svého života vydal básník svou první básnickou sbírku Плетью по совѣсти (Užhorod, „Školní pomoc“, 1937), v níž převládaly sociální a politické motivy.
V Mukačevě nastudovalo ochotnické divadlo jeho hru Сватання. V témže roce 1937 se navíc stal členem Komunistické strany Ukrajiny a zaujal místo literárního redaktora stranického časopisu Голос молоді, vydávaného v Užhorodu. V listopadu 1938, kdy byl Užhorod podle vídeňské arbitráže předán Maďarům, přijal Andrii Patrus počátkem roku 1939 práci v redakci chustských novin Русскій народный голосъ. Ale již v únoru 1939 přešel na místo literárního redaktora ukrajinských nacionalistických novin Нова Свобода v Chustu, kde působil do 16. března 1939. Jeho tehdejší básně a články plně odpovídaly charakteru novin.
Po pádu Karpatské Ukrajiny se vrátil do Terebly a až do května 1939 byl v domácím vězení a vyslýchán maďarským četnictvem. 29. září 1939, krátce po zřízení sovětsko-maďarské hranice v Karpatech, ilegálně uprchl se dvěma kamarády do Sovětskéhoý svazu, kde byli zatčeni a uvězněni v Kamenci Podolském. Vlivní členové Komunistické strany Sovětského svazu se však za Patruse zaručili a on byl propuštěn se statusem politického emigranta. Dostal práci jako novinář v místních novinách. Na začátku německo-sovětské války byl do listopadu 1941 v Rudé armádě a poté byl poslán do Buzuluku, kde se formoval 1. československý samostatný prapor. Zůstal zde jako překladatel pro československou vojenskou misi, která sídlila v nedalekém Kujbyševu (Samaře), kde se účastnil rozhlasového vysílání, udržoval kontakty s československými exulanty v Londýně, psal články o karpatském tisku v Americe a v roce 1943 publikoval sbírka básní Батьківщина кличе до бою. Zasloužil se o osvobození tisíců Rusínů z gulagu a doplnění československého armádního sboru. V misi byl do října 1943, poté byl poslán zpět do Buzuluku a jako zástupce velitele 2. paradesantní brigády Čs. armádního sboru procházel bojištěm až do konce války. Po válce se vrátil domů a poté zjistil, že v roce 1943 byl odsouzen Komunistickou stranou Ukrajiny za „kontakty s Pavlem Ciberem, emigrační tendence, odchod ze stranické linie a nemorální chování“. Byl přijat za člena Komunistické strany Ukrajiny (b), Svazu spisovatelů Ukrajiny, stal se členem redakční rady předních regionálních novin Закарпатська Правда a stal se šéfem regionální organizace spisovatelů. Zvítězil v soutěži o nejlepší poetickou dopisní ódu Stalinovi a získal značné finanční ocenění. V říjnu 1947 byl zatčen NKVD a obviněn, že je „parazit fašistů a anglický špión“. Patrusův případ byl v podstatě ozvěnou prvního velkého politického procesu v Československu po komunistickém puči, v němž byl hlavním obviněným generál Heliodor Píka, Patrusův náčelník vojenské mise v SSSR. Píka byl oběšen a Patrus dostal 25 let v Gulagu. Trest si odpykával ve Vorkutě (Komijská republika), kde pracoval v dole. Poté byl převeden do koncentračního tábora Ozerlag, v oblasti města Tajšet, kde pracoval jako dřevorubec a operátor motorové pily. V roce 1956 byl rehabilitován a mohl se vrátit domů. Žil ve vesnici Mynaj u Užhorodu, spolupracoval v místním zpravodajství a významných ukrajinských periodikách. Aktivně vydával nové knihy. V posledních letech žil v Kyjevě, kde zemřel a byl pochován.
Dílo Sbírky poezie Плетью по совести (Ужгород, 1937; rusky), Батьківщина кличе до бою (Куйбишев, 1943), дної матері ми діти (Ужгород, 1946), У сім'ї радянській (Ужгорород, 1947), Що в серці найсвятіше (1958), Іду життям (1960), Бескиде, відрадо моя (1961), Колиска орлина (1963), Малиново квітнуть ялини (1966), Терези часу (1967), Верховина (1978). Sbírka básní a povídek «Рідний край кличе» (New York, 1938). Sbírka satirických a humorných povídek «Чорт на мотоциклі» (1966). Vojenská historická esej З левами на щитах:Генерал Свобода ( Se lvy na štítech: Generál Svoboda) 1975. Překlady z češtiny, slovenštiny, maďarštiny.
Reference
Kategorie:Básníci 20. století Kategorie:Spisovatelé 20. století Kategorie:Novináři Kategorie:Překladatelé Kategorie:Příslušníci 1. československého armádního sboru Kategorie:Vězni gulagů Kategorie:Rusíni Kategorie:Narození 29. března Kategorie:Narození v roce 1917 Kategorie:Úmrtí 19. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1980 Kategorie:Úmrtí v Kyjevě Kategorie:Muži