Buderus (postupně Sozietät JW Buderus, OHG Gebrüder Buderus, Aktiengesellschaft Buderus'sche Eisenwerke, Buderussche Handelsgesellschaft, Buderus AG ) je německá značka (dříve společnost), která je od roku 2003 v majetku spol. Bosch, zabývající se tavením a zpracováním železa se sídlem v německém Wetzlaru.
Tato rodinná firma byla založena 14. března 1731 Johannem Wilhelmem Buderusem I. Postupně v průběhu staletí přecházela na jeho potomky a rozšiřovala se, aby se stala jednou z největších slévárenských společností jak Německu, tak v celé Evropě. Patří mezi nejdéle zavedené velké společnost v Evropě.
Roku 2003 tehdejší společnost Buderus AG s jejími třemi dceřinými společnostmi Buderus Heiztechnik GmbH, Buderus Guss GmbH a Edelstahlwerke Buderus AG převzala společnost Robert Bosch GmbH. Kovozávod Edelstahlwerke Buderus AG, nyní Buderus Edelstah, byla v roce 2005 prodána rakouské společnosti Böhler-Uddeholm AG. Buderus Guss GmbH byl prodán do mnichovské soukromé společnosti Orlando Management, celý, kromě výroby brzdových kotoučů, který se nalézá v obci Breidenbach. Podnik na výrobu brzdových kotoučů nadále funguje pod Buderus Guss GmbH a zůstává jako nezávislá dceřiná společnost v divizi Chassis Systems Control společnosti Robert Bosch GmbH. Bývalá společnost Buderus Heiztechnik GmbH působí pod názvem Bosch-Thermotechnik GmbH a je stále součástí Robert Bosch GmbH. Značka „Buderus“ je i nadále používána pro výrobky v oblasti vytápění a sanitárního vybavení.
Historie společnosti
Prehistorie do roku 1731 náhled|Historické logo V roce 1678 postavila rodina Buderusů první vysoké pece v Hirzenhainu v západní části pohoří Vogelsberg (kraj Wetteraukreis ve státě Hesensko). Historie vlastní firmy Buderus se začala psát v první polovině 18. století, kdy byla v oblasti Lahn-Dill a v Horním Hesensku nalezena četná ložiska železného rudy . Právo těžit tuto rudu měli panovníci. Ti zakládali železárny, které buď jsami spravovali, najali si správce hutí, nebo je pronajímaly. Friedrich Ernst hrabě ze Solms-Laubachu založil v roce 1707 u Ruppertsburgu na svém území po něm pojmenovanou Fridrichovu huť a tím znovu obnovil železářský a ocelářský průmysl, který se zde v důsledku třicetileté války zastavil. Na jaře roku 1707 byla zahájena stavba nové dřevouhelné vysoké pece s vlastní slévárnou. V roce 1709 byl uveden do provozu hamr se slévárnou ke zpracování surového železa na kujné. náhled|Desátý potomek zakladatele firmy a jeho nástupce Johann Wilhelm Buderus II. Roku 1717 se Johann Wilhelm Buderus I, narozený v Nassau (Lahn) roku 1690 jako syn učitele, kaplana a později pastora, stal obchodním a technickým vedoucím Fridrichovy hutě;. Přestože byl Buderus pouze správcem, investoval nemalé vlastní prostředky do provozu železárny, která měla od roku 1718 kromě dřevouhelné vysoké pece a slévárny již dva hamry. Později v roce 1729 vlastnil většinu provozního kapitálu Fridrichovy hutě a byl tedy de facto šéfem celých železáren.
Pronájem Fridrichovy hutě a rozšíření rodinného podniku (1731–1806) 14. března 1731 složil Johann Wilhelm Buderus I. zálohu, čímž na něj přešel pronájem Fridrichovy hutě a přidružených hamrů (Hamr u Hesenského mostu a Horní hamr). Tento den je považován za datum založení společnosti. Dne 26. června 1734 uzavřel Buderus novou nájemní smlouvu s hrabětem Fridrichem Magnusem II. ze Solms-Laubachu, ve které si pronajal huť na 22 let. Zemřel 23. června 1753. Později 17. prosince stejného roku byla podepsána nová nájemní smlouva s jeho druhou manželkou (vdovou) Elisabethou Magdalenou Buderus. Jeho vdova vedla společnost po celou dobu nepokojů sedmileté války, která vypukla o tři roky později, v roce 1756, a těžce zasáhla střední Hesensko.
Buderusův syn – Johann Wilhelm Buderus II. – byl přijat do firmy po dokončení hutnického vzdělání v lednu 1762 . Pod jeho vedením, kterého se ujal o čtyři roky později jako oficiální nájemce Fridrichovy hutě, rodinný podnik vystoupal nad úroveň regionálního výrobce železa v regionu Vogelsberg a expandoval do oblasti kolem Lahn a Weil. Dne 1. února 1779 si Johann Wilhelm Buderus II pronajal další hamr u Schellnhausenu od správy kraje Hesensko-Darmstadt a ve stejném roce také získal výhradní právo prodávat železo v pěti hesenských kancelářích Burg-Gemünden, Grebenau, Grünberg, Schotten. a Ulrichstein . Roku 1798 získal areál Audenschmiede ve Weiltalu. Jednalo se o důležitou železárnu v oblasti Nassau-Weilburg, centrum tehdejšího železářského průmyslu na středním Lahnu. Johann Wilhelm Buderus II., který byl sám od roku 1776 hrabětem ze Solms-Laubach jmenován Bergratem, zemřel 1. května 1806. Majetek jeho otce – a tím i jeho počáteční kapitál – činil v roce 1762 asi 710 zlatých; po jeho smrti bylo rodinné jmění oceněno na 180 000 zlatých.
Založení společnosti, další expanze (1806–1840) Po smrti Johanna Wilhelma II. přešla společnost rovným dílem na jeho tři pozůstalé syny Johanna Christiana Wilhelma, Antona Georga Wilhelma Christiana a Georga Friedricha Andrease Buderuse (* 9. března 1777; † 26. února 1840 ve Frankfurtu nad Mohanem, později známý pouze jako Georg Buderus I.). Tito tři synové 2. ledna 1807 své majetky spojili a založili rodinnou společnost JW Buderus Söhne se sídlem ve Friedrichshütte u Laubachu . náhled| Děti z rodiny Buderusů, obraz z roku 1866 Po úmrtí svých dvou bratrů vedl Georg Buderus I. společnost dále sám. a usiloval o další expanzi firmy. V roce 1812 si pronajal Huť Löhnberger u Weilburgu a roku 1817 železárny v Hirzenhainu. Hlavní závod, Fridrichova huť, byl modernizován a v roce 1821 rozšířen o vysokou pec a novou budovu huti. Roku 1817 bylo dokončeno nové rodinné sídlo. Horní hammer se stal vlastnictvím rodiny Buderus a byl přejmenován na Georgův hamr . V roce 1822 Georg Buderus I koupil Christianshütte u Schupbachu v hrabství Wied-Runkel. O dva roky později (1824) byl zakoupen Schellnhausener Hammerwerk který byl předtím pouze pronajat. Továrna byla roku 1827 přejmenována na Louisin hamr po Georgově manželce. V roce 1830 se stal rodinným majetkem také železný hamr, který se nacházel v hrabství Leiningen-Westerburg .
V průběhu této expanze byli do vedení rodinné firmy zařazeni další rodinní členové. Roku 1830 vstoupili do podniku tři synovci Georga Buderuse I.: Georg Carl Theodor Buderus (* 1808; † 1873, později Georg Buderus II ), Alexander Richard August Leberecht Theodor Moritz Buderus (* 1814; † 1871), oba synové Johann Buderus, a Friedrich Ludwig August Buderus (* 1810), syn Antona Buderuse. O osm let později, dne 1. července 1838, byla uzavřena nová smlouva o partnerství mezi tehdejším majitelem Georgem Buderusem I. a těmito třemi synovci. Generální inventura z 31. prosince 1836 odhaluje:
Hutě ve vlastním majetku: Audenschmiede a Christianshütte Pronájem: Löhnberger Hütte, Friedrichshütte s Hessenbrücker Hammer a Hirzenhainer Hütte Hamry ve vlastním majetku: Louisin hamr, Georgův hamr a Gemünder Hammer Doly: důl Eisenstein, stříbrný důl Mehlbach a hnědouhelný důl Buderus Další majetek: mlýn Hessenbrücker, mlýn Horloffs, dům ve Weilburgu a velkoslévárna ve Frankfurtu nad Mohanem.
Nákupy a uzavření hutí (1840–1860) Georg Buderus I. zemřel ve svém druhém sídle ve Frankfurtu nad Mohanem 26. února 1840. Jeho manželka Louisa obdržela vyrovnání od synovců, kteří po jeho úmrtí přerozdělili podíly ve společnosti. Richard a Georg Buderus II získali každý 5/18 (27,8 %) a Friedrich Buderus 8/18 (44,4 %) podílů ve společnosti.
Roku 1846 byly pronajaty hutě Aßlarer a Oberndorfer, které se obě nacházely v kraji Wetzlar a patřily pod panství Solms-Braunfels . Obě hutě však dlouhodobě nebyly ziskové. Huť Aßlarer byla uzavřena roku 1859 a Oberndorfer roku 1861. V roce 1855 přibyla nová huť a hamr, které byly koupeny od Wolfganga Ernsta III. knížete z Ysenburgu a Büdingenu. Oblast Neuenschmidten, která se nachází v údolí Bracht u Wächtersbachu, byla v té době pro huti krajně nepříznivá. Železná ruda sem musela být z oblasti Wetzlaru dopravovány povozy. To se ukázalo jako nerentabilní, a proto byla i tato huť v roce 1859 odstavena. Uzavírání hutí souviselo s Velkou hospodářskou krizí, která přišla ze Severní Ameriky v roce 1857 a která měla negativní dopad krom společnosti Buderus i na německý železářský průmysl jako celek.
24. května 1856 se společnost rozhodla svolat správní radu. V tehdejším představenstvu byli tři výše zmínění synovci a tři dlouholetí vedoucí pracovníci: Gottfried Stuhl z Fridrichovy hutě v Laubachu, Fritz Spies z hutě Löhnberger u Weilburgu a Georg Friedrich Carl Heitefuss z hutě Aßlarer. Aßlar byl původním sídlem správy, avšak po ukončení tamní těžby bylo sídlo společnosti přemístěno do Wetzlaru.
Když Friedrich Buderus roku 1857 koupil, bez jakékoliv konzultace s kolegy a na vlastní účet válcovnu plechu „Albion“ u Neuwiedu, vyvolal vážnou a nakonec nenapravitelnou roztržku. Opakovaně se snažil začlenit tento závod do společnosti, ale jeho bratranci byli vždy proti, a tak nakonec založil vlastní společnost pod názvem L. Fr. Buderus Germania .
Napojení na celostátní železniční síť a do Porúří (od roku 1862), zavedení koksových vysokých pecí Roku 1861 získal Buderus huť Hedwigs u Lollaru . Bylo to na dráze Main-Weser-Bahn, díky čemuž výrobky ze surového železa mohly být nyní rychle a snadno expedovány zdálenějším zákazníkům. Kromě toho přibyla možnost získávat koks z Porúří přes Paderborn za mnohem nižší cenu než přes předchozí železniční trasu. Nyní existovalo přímé železniční spojení mezi oblastí Lahn bohatou na železnou rudu a oblastí Porúří která je bohatá na uhlí. V roce 1862 byla otevřena železnice Deutz-Giessen . Přeprava rudy a prodej železa se tak konečně staly nezávislými na regionu Lahn. náhled| Takzvaná věž Gichtturm v Lollaru s nápisem Main-Weser-Hütte Na základě přilehlé železniční trati byla huť Hedwigs přejmenována na Main-Weser-Hütte . Stala se základem moderního rozvoje firmy Buderus. V závodě, který roku 1854 postavil Justus Kilian poblíž Lollar, musel Buderus nejprve postavit nové vysoké pece, neboť staré byly nepoužitelné. Devátého listopadu 1863 byla spuštěna první vysoká pec Minerva. Druhá vysoká pec, Vulkan, následovala v listopadu příštího roku. Vulkan byla první koksová vysoká pec na území středního a horního Lahnu. Nový závod řídil od roku 1862 Georg Buderus III. (* 14. června 1838 v Hirzenhainu; † 28. června 1895 v Lollaru), nejstarší syn Georga Buderuse II. Zavedením koksáren se uhelny staly nadbytečnými a nerentabilními, kvůli čemuž byly později také uzavřeny. V polovině 60. let 19. století byly odstaveny hamry Georgův a Hessenbrücker, v roce 1866 huť Löhnberger a v roce 1872 byl odstaven i Louisin hamr.
Nadruhou stranu těžba vystoupala roku 1867 až na 129 412 tun železné rudy. Jádro těžby pro Buderus se v 19. století přesunulo z Horního Hesenska do oblasti Lahn, přičemž se především zaměřila na horskou oblast Wetzlar, kde se předpokládali bohatá ložiska.
Konec partnerství (1870) Roku 1870 rodinné hádky (odstartované nákupem válcovny Albion) zesílily natolik, až nakonec již nemohly být urovnány vnitřními rodinnými smlouvami. Zodpovědný za tyto spory byl především Friedrich Buderus a jeho osobitá obchodní politika. Partnerství bylo oficiálně ukončeno 18. ledna 1870. Od té doby existovaly dvě samostatné společnosti Buderus, První byla L. Fr. Buderus zu Audenschmiede, ze kterých Friedrich Buderus obdržel Audenovu kovárnu, většinu dobývacího prostoru u Weilburgu a odstupné 225 000 marek. Druhá společnost se jmenovala Offene Handelsgesellschaft Gebrüder Buderus zur Main-Weser-Hütte bei Lollar a pokračovali v ní bratři Richard a Georg. Fridrichova huť, prapůvod rodinného podniku Buderus, byla prodána roku 1870, neboť se společnost nedokázala dohodnout s vedením hrabství Solms-Laubach na nové nájemní smlouvě.