Mykola Kostjantynovyč Cholodnyj (31. července 1939, Jagydny Chutor, Krasnopillia, Koropský rajónMykola Kholodny: Biography, Poetry Club – únor 2006, Kozelecký rajón) byl ukrajinský básník 60. let, literární kritik, publicista, překladatel. V šedesátých letech 20. století aktivní autor samizdatu. Člen skupiny literárních performerů Bu-Ba-Bu (1997), nositel ceny V. Sosjura (1998), ceny V. Nefelina, ceny Blagovest, ceny Papeže za knihu „O duši v písni a o písni v duši“ (Řím, 1979). Osobnost roku 1999 podle American Biographical Institute, zařazen do mezinárodní encyklopedie "Outstanding Figures of the 20th Century".Ганна Черкаська: Народився на світ я людиною, а, на жаль, помираю борцем, Ua Modna, 2015Remembering Mykola Kholodny, City Specialized Youth Library (MSMB), 2025
Životopis Školy a osobní život Narodil se v rolnické rodině ve vesnici Jagydny Chutor, Krasnopillia. Jeho otec, Kostiantyn Ivanovyč (1918-1964) bojoval za války u Stalingradu a s armádou došel až do Rakouska. Zúčastnil se pak války s Japonskem v roce 1945, ale nechtěl se vrátit do kolchozního poddanství a zůstal na Sibiři poblíž svých rozkulačených příbuzných ve vyhnanství, kde v roce 1964 tragicky zemřel. Jeho matka Hanna Michajlovna Čucha (1916-1984) se odmítla k němu připojit a pracovala v kolchozu.
Mykola chodil od roku 1946 do základní školy ve vesnici Stiahailivka a v roce 1953 absolvoval Karilskou sedmiletou školu. V roce 1949, když chodil do páté třídy, vytvořil obrázek "Stalin zemřel. Lidé modlete se k Bohu", který pohodil na školní chodbě. Vedení školy ho identifikovalo podle rukopisu, ale bálo se případ řešit a omezilo se na výchovný rozhovor. Jako mladistvý si vyzkoušel práci v dolech, ale utrpěl tam zranění obličeje a ruky, které se stalo jeho životním handicapem.
V roce 1950 poslal své básně Pavlo Tyčynovi, který mu zařídil odběr novin Literární Ukrajina.
Roku 1955 byl vyloučen ze střední školy v Krasnopiljeu za pokus o pěstování kníru. Dne 1. září vyšla v novinách „Радянська Коропщина“ jeho báseň „Zahálčivý brigadýr (Бригадир-нероба)“ pod pseudonymem „M. Petrenko“. Musel pak utéct z vesnice do Myrhorodu a pracoval tam jako dělník. Cholodnyj přispíval do novin, v roce 1957 se účastnil setkání dělnických kolektivů, zaznamenával folklór a posílal ho do Ústavu folkloru Ukrajinské akademie věd. Roku 1961 nastoupil na Filologickou fakultu Kyjevské univerzity, kde se seznámil s Ivanem Dzjubou. V roce 1965 byl z univerzity vyloučen poté, co vystoupil na diskusi o románu Arsena Iščuka Rekrutové («Вербівчани»). Byl od té doby pod stálým dohledem KGB, která narušovala i jeho osobní život.
V roce 1968 s pomocí kandidáta filologie Ivana Varčenka přestoupil a absolvoval Oděskou univerzitu.Холодний Микола Костянтинович, Енциклопедія Сучасної України Kvůli sbírce „Výkřik z hrobu“ byl nucen opustit Kyjev. Od 60. let udržoval po 14 let romantický vztah s textilní výtvarnicí Terezou Cymbalynec a nakonec se s ní oženil. Manželství ale fungovalo jen krátce jako vztah na dálku a kvůli jeho zákazu pobytu v Kyjevě se nakonec rozpadlo. Veřejná činnost a perzekuce V 60. letech 20. století byl aktivním autorem samizdatu. Jeho díla se vyznačují ironií, alegorií a silným vlasteneckým patosem, verše se stávají „okřídlenými“.
Od roku 1962 se účastnil činnosti Klubu tvůrčí mládeže „Sučasnik“, vystupoval na literárních večerech ve Svazu spisovatelů, ve školách, na univerzitách, v továrních kulturních střediscích, v parcích, účastnil se pochodňového průvodu k pomníku Ivana Franka.
V prosinci 1962 byla z plánu Státního literárního nakladatelství stažena Cholodného první sbírka „Rudý sen“, kterou kladně recenzoval Ivan Dzjuba. V prosinci 1963 přednesl svůj první tvůrčí referát v budově Svazu ukrajinských spisovatelů. V roce 1964 na univerzitním Dni filologů přednesl báseň o „300. výročí sjednocení Ukrajiny s Ruskem“, což vedlo děkana P. Fedčenka k přeřazení Cholodného na večerní studium pod hrozbou vyloučení. K tomu nakonec došlo o rok později.
V dubnu 1965 básník vystoupil na studentské vědecké konferenci s referátem „O duši v písni a o písni v duši“, kde se pozitivně zmínil o Symonu Petljurovi a Ulasu Samčukovi. V srpnu se vydal do karpatské vesnice Šešory, kde se měl zúčastnit slavnostního odhalení pomníku Tarase Ševčenka. Spolu s Vjačeslavem Čornovilem a Zynovií Franko a dalšími zorganizoval protestní shromáždění v souvislosti se zákazem odhalení pomníku.
V září 1965 zvolilo Literární studio Vasyla Čumaka „Sič“ Cholodného svým předsedou, a to v rozporu s vůlí stranického výboru univerzity. 5. prosince 1965 Cholodnyj kriticky vystoupil na diskusi o románu profesora Arsena Iščuka Rekrutové («Вербівчани»), který byl nominován na Národní cenu Tarase Ševčenka. Později v jednom rozhovoru vzpomínal: „Ten román nestál za nic. Ševčenkovu cenu mu nikdy nedali". Následující den byl vyloučen z Komsomolu a z 5. ročníku. Přespával u svých přátel v Kyjevě a účastnil se mnoha literárních večerů, kde četl své drsné, buřičské, revoluční a romantické básně. Jeho básně se staly populární a vyšly v antologii ukrajinské poezie v Praze.
Ve dnech 18. a 19. dubna 1966 protestoval Cholodnyj spolu s Linou Kostěnko a Ivanem Dračem před lvovským krajským soudem, kde byli souzeni Mychajlo Osadčyj, Myroslava Zvaryčevská, Bohdan a Mychajlo Horynovi. V květnu byl v samizdatu rozšířen jeho devadesátistránkový dopis Petro Šelestovi, který se týkal porušování Všeobecné deklarace lidských práv. 28. května 1966 byl za recitaci básní „Frankův monolog“ a „Psi“ u pomníku Ivana Franka u příležitosti 50. výročí jeho úmrtí v Kyjevě na 15 dní zatčen a umístěn v Lukianivské věznici spolu s Olesem Serhijenkem, Viktorem Kovalčukem a Valerijem Nabokem, kde drželi hladovku. Byli krmeni násilím a týráni. Po propuštění byl Cholodnyj vyhoštěn z Kyjeva.
V červnu až říjnu 1966 pracoval jako hlídač na zahradě státního statku ve vesnici Novo-Oleksandrivka v Jachotynské oblasti, kde překládal z ruštiny do ukrajinštiny rukopis Oleny Apanovyčové „Ozbrojené síly Ukrajiny v první polovině 18. století“. Dne 9. března 1967 přednesl Cholodnyj veřejně básně k vydání newyorské antologie ukrajinské poezie „Šedesát ukrajinských básníků šedesátých let“ (sestavil B. Kravcov). Byl poté odvolán z funkce instruktora-metodika Dobrověličkovského domu kultury Kirovohradské oblasti.
V červenci 1968 publikoval básně ve slovenském časopise Dukla, což vedlo k jeho propuštění ze samhorodské školy v okrese Skvyra. V téže době se v bytě Viktora Někrasova seznámil s Andrejem Sacharovem a Vladimirem Bukovským.
V roce 1968 byla Cholodného sbírka Elektrárna života vyřazena z tematického plánu nakladatelství Sovětský spisovatel. V listopadu vyšly jeho básně v novinách Svoboda v USA, v prosinci tamtéž v časopisu „Sovremennik“ č. 12 a almanachu "Polární záře" (sestavil Jar Slavutyč, Edmonton, Kanada). Roku 1969 vydalo exilové nakladatelství Smoloskyp (Toronto, Baltimore, Paříž) jeho sbírku "Výkřik z hrobu" bez udání příjmení autora. Cholodnyj byl vyřazen z pořadníku bytového družstva Slovo Svazu spisovatelů a propuštěn z práce ve škole Kozyněc.
V roce 1970 pracoval na disertační práci z psycholingvistiky „Lidé prizmatem svého jazyka“ (zabavena při domovní prohlídce u M. Osadčyje v lednu 1972). Jeho básně vyly publikovány v necenzurovaném samizdatovém časopise Ukrajinský bulletin. Vjačeslav Čornovil ho označil za nejpopulárnějšího básníka na Ukrajině. Cholodnyj byl členem redakční rady lvovského samizdatového časopisu Skryňa (vyšlo pouze 1 číslo) a připravil stanovy Svazu nezávislých spisovatelů. Byl propuštěn z Mykulytské školy v Borodianském okrese.
V prosinci 1971 rozeslal plénu Svazu ukrajinských spisovatelů dopis o problematice práce s tvůrčí mládeží. V souvislosti se zatýkáním v šedesátých letech se 14. ledna 1972 obrátil na čínského vůdce Mao Ce-tunga s žádostí o udělení politického azylu. V roce 1972 byl zatčen za „protisovětskou propagandu“ (článek 62, část 1). Hlavním důvodem obžaloby byla jeho sbírka básní „Výkřik z hrobu“, která vyšla na Západě. Odsuzující recenzi na ni napsal kritik Arsen Kaspruk.V roce 1977 Vasyl Stus rozebral Kasprukovu recenzi v dopise Levko Lukjanenkovi: „O sbírce M. Cholodného „Výkřik z hrobu“ napsal Kaspruk následující: „V některých básních se Cholodnyj tváří jako přítel lidu, ale „jeho“ lid je cosi abstraktního a neuchopitelného. Skutečný pracující lid, sovětský lid, nenávidí a píše o něm s pohrdáním a despektem („tvůrce dějin hraje domino až do rána“). Kaspruk dále píše, že Cholodnyj „chová naděje na buržoazně nacionalistickou obrodu Ukrajiny, chová blouznivé představy o ozbrojeném povstání proti stávajícímu systému, o pomstě dělníkům za jejich oddanost socialistické vlasti“. Přesně tak! A kdysi, na počátku 60. let, po XX. sjezdu KSSS, mladí lidé nemohli pochopit, jak se mohly uskutečnit masakry z 30. let. Jeden takový literární kritik jako Kaspruk - kdyby měl tu moc a nůž v ruce - by toho Cholodného rozřezal kus po kuse.“ Podle jiné verze byl autorem recenze Cholodného sbírky jeho spolužák, přítel a kolega z Literárního institutu Anatolij Kovtunenko.Gratulace k šedesátinám Arsenu Kasprukovi od jeho spolužáka a dobrého přítele, literárního kritika Anatolije Kovtunenka. Pamětní stránka na památku Arsena KasprukaPřípad Vasyla Stuse Rozsudek a komentář / Časopis „Moderna“ 1975, № 12, s. 67. Sám Cholodnyj v rozhovoru v roce 1999 vzpomínal na recenzi, jejímž autorem byl údajně KovtunenkoOvsienko V. V. | Rozhovor Mykoly Cholodného, 6. října 1999. Vyšetřovatel L. Berestovskij Cholodného vydíral psychiatrickým vyšetřením. 7. července 1972 byl v novinách „Literární Ukrajina“ zveřejněn dopis formulovaný KGB pod jménem Mykoly Cholodného, v němž přiznává svou vinu a odmítá své "politicky nesprávné básně". Básník byl propuštěn a administrativně vyhoštěn z Kyjeva pod dohledem KGB.
V srpnu 1972 Cholodnyj vydal avantgardní manifest „Ve stejném voze, ale ne ve stejném ešelonu“ a pokouší se vytvořit literární sdružení „Čuma“ („Slyšíte? Jsme avantgarda!“). Jeho působení ve školství provázela četná udání, předvolání od KGB, zákazy a obvinění z nacionalismu. Byl předvolán jako svědek v procesech s Z. Antonjukem a Ivanem Svitlyčným, kde vystoupil na jejich obhajobu.
Po další ztrátě zaměstnání pracoval jako učitel ve Vinnycji, kde v roce 1974 založil s místními spisovateli „Studio Ustym Karmaljuk“ („SUKA“), které bylo poraženo na okresní ideologické schůzi. Ve Vinnycji byl zatčen a neoprávněně opět propuštěn ze zaměstnání. Od července 1976 žil v Osteru v Černihivské oblasti. V listopadu byl propuštěn z funkce vedoucího místního historického muzea. Pracoval jako venkovský učitel, ale byl opakovaně propouštěn.
V roce 1979 vyšla ve vatikánské ukrajinské tiskárně jeho kniha „O duši v písni a o písni v duši“. Byla oceněna čestnou cenou Papeže a v roce 1981 se dočkala dotisku v Kanadě a USA.
V dubnu 1982 byl Cholodnyj obviněn ze zničení sochy Lenina, portrétu Brežněva a ručníku „300 let Ukrajiny s Ruskem“ a byl na 10 dní poslán do Černihivské oblastní psychiatrické nemocnice. Když 16. února 1984 zemřela ve vesnici Karylske Cholodného matka a on odjel na její pohřeb, ředitel školy mu udělil důtku za absenci. Roku 1984 požádal o politický azyl Ronalda Reagana. Za to mu okresní důstojník KGB vydal varování a Kozelecký okresní lidový soud vydal rozhodnutí, kterým zakázal Cholodnému opustit město Oster. Byl opět propuštěn ze zaměstnání. Město Oster nemohl opustit ani během černobylské katastrofy. V roce 1987 inicioval stavbu kostela ve své rodné vesnici.
V roce 1989 založil v Osteru pobočku první ukrajinské nezávislé strany Lidové hnutí Ukrajiny (Народний Рух України ) a na městské radnicí vyvěsil modrožlutou vlajku. Založil okresní literární sdružení v Kozeleci pojmenované po zakázaném spisovateli Vasylu Nefelinovi. V roce 1990 vstoupil do Mezinárodní asociace ukrajinistů.
Rehabilitace, ocenění, úmrtí