Ján Zachara (27. srpna 1928 Kubrá – 2. ledna 2025 Nová Dubnica) byl československý boxer, vítěz olympijských her v roce 1952.
Osobní život Narodil se v obci Kubrá (dnes součást Trenčína), ale převážnou většinu dětství strávil v Trenčíně na Dolním Městě ve čtvrti Priekopy (v okolí bývalé Weilovi cihelny). str.33http://www.trencan.6f.sk/Brabenec/0164-Tehelne/index.html Měl dvě starší sestry Annu a Márii. Obě sestry se brzo vdaly a odešly z domova. Matka Mária a otec JánV knize je uveden jako Ondrej byli námezdnými dělníky, pracovali manuálně podle toho, ve které dílně/fabrice byla zrovna práce. Otec byl navíc odborář, komunista. Věřil v ideologii Lenina, Stalina a Dimitrova a v tomto duchu vychovával i své děti. V roce 1944 byl otec za ilegální činnost (letáky) 6 měsíců ve vězení v Ilavě a konec války strávil v koncentračním táboře Ravensbrück.
S manželkou Annou se ženil v roce 1949. Měli spolu dceru Mariannu (* 1952) a syna Jána (* 1957). Nejstarší vnuk se jmenoval Stanislav (* 1974). Od roku 1956 žil v Dubnici nad Váhom odkud se v roce 1962 stěhoval do nedaleké Nové Dubnice. V roce 1970 začal v Nové Dubnici s výstavbou vlastního řadového domku. Po dokončení domku žil ve čtvrti Na Miklovkách v ulici Andreja Sládkoviča.
Neměl jednoduché dětství, odmala vypomáhal rodičům s domácími pracemi – denně tahal dřevo z lesa, aby bylo čím topit – od lesníka měli dovoleno tahat pouze suché větve a přivydělával si různými brigádami například v nedaleké Weilově cihelně nohama mísil vodu se zeminou. Po zavření otce nastoupil v 16 letech do textilky jako čistič tkalcovských stavů. str. 56 Po válce se vyučil strojním zámečníkem při trenčínském textilním závodě Tiberghien (později Slovena, Merina) a pracoval jako údržbář tkalcovských stavů. str.82
V Dubnickém závodě ZŤS pracoval na plný úvazek od 1. ledna 1957. Začínal jako normovač, ale tato práce mu povahově nevyhovovala. Po třech měsících přešel do hutí, kde pálil materiál pro elektrické obloukové pece. str.61 Po maturitě na podnikové strojírenské průmyslovce v roce 1962 se stal dílnovedoucím (mistrem) na licí jámě v konkilárně. V roce 1978 měl pod sebou 35 pracovníků.
Byl také tajemníkem závodní organizace komunistické strana Slovenska (ZO KSS) a členem komise ochrany a bezpečnosti práce. Jako vysoký politický pracovník mohl rozhodovat o osudu lidí. Případy jestli někomu uškodil, nejsou známé. Naopak mnoha lidem pomohl, zastal se jich.
Pamatoval si radost ze svého prvního úspěchu. Bylo to v roce 1943 a on skončil třetí na mistrovství Slovenska nováčků. Jako odměnu dostal bronzovou plaketu s boxerem. Dvě noci od radosti nespal. Tyto pocity paradoxně nezažíval v Helsinkách na stupních vítězů se zlatou olympijskou medailí. Necítil radost. Stál na těch stupních jako solnej sloup, díval se na vlajku jak stoupá vzhůru, krk měl stáhnutý a jen z velké dálky slyšel ruch okolního světa. Nikdy důvod toho pocitu nedokázal přesně vyjádřit.
Patřil mezi sportovce, co dodržovali přísnou životospráva. I když se šel večer pobavit na zábavu, tak ve 22 hodin odcházel. Nepil alkohol a nekouřil.
Ve své sportovní kariéře byl pouze jednou knockoutován. Přičítal to tomu, že den předtím výjimečně porušil svůj přísný denní režim. Byl na jaře 1958 na vojenském cvičení v Kroměříži a tu noc se vracel domů z besedy do kasární po půlnoci. Na vrátnici ho čekal telegram, že musí přijet do Svitu a odboxovat ligu proti RH Karlovým Varům. V půl čtvrté ráno nasedl na vlak, odpoledne byl ve Svitu a v 18 h nastupoval v ringu proti Halalovi. Později řešil morální dilema, že kdyby odmítl na zápas přijet s odůvodněním, že není zcela fit, jestli by neudělal lépe. Jeho morální vlastnosti mu v tom bránili, ale byl si vědom toho, že svým náhlým příjezdem týmu vůbec nepomohl. Naopak si uřízl ostudu, protože běžný divák nemohl vědět čím si prošel za posledních 24 hodin.
Za svoji sportovní a trenérskou činnost byl oceněn tituly: mistr sportu (1953), zasloužilý mistr sportu (1958), zasloužilý trenér (1972), zásluhy o čs. tělovýchovu I. stupně.
Celý život je obklopen svojí rodinou. O manželku, která musela po operaci hlavy do předčasného důchodu, se po zbytek jejího života (2012) staral. V domku v Nové Dubnici žije se svoji dcerou Marianou a zetěm, kterým odkázal svojí zlatou olympijskou medaili. Dcera se narodila v únoru v olympijském roce 1952.
Ján Zachara zemřel 2. ledna 2025 ve věku 96 let v Nové Dubnici na Slovensku.
Sportovní kariéra V dětství hrál fotbal a to dokonce závodně jako brankář v klubu TTS (Trenčianski textiláci a strojári). Po luxaci ramene však vypadl ze základní sestavy a po čase byl i z týmu vyřazen jako neperspektivní. Chvíli zkoušel štěstí v Robotníckom ŠK, ale v záloze kam ho stavěli, nevynikal. Na post brankaře byl příliš malý a hubený., , , Kopačky nebyly zadarmo a na boxerský trénink mohl přijít i bosý. K boxu se dostal shodou okolností. Za války, v době Slovenského štátu, patřil box na Slovensku k preferovaným sportům kvůli jeho branným možnostem. str.8 V roce 1942 viděl poprvé boxerská ligové utkání v bývalé sokolovně na Sihoti, která za války přešla pod správu Hlinkovy gardy. V předzápasů mládeže poznal své dva kamarády ze čtvrti, kteří mu následně prozradili kdy a ke komu chodí boxovat. Jeho prvním trenérem v klubu BC Tiberghien byl Martin Podhradský. Podhradský vyrůstal s rodiči ve Francii, kde se také naučil boxovat. Začátky v oddíle neměl jednoduché, protože ve 14 letech měl pro box silnou podváhu. str.9 Navíc když už ho trenér po nějaké době postavil k prvnímu utkání družstev tak ze strachu utekl. str.12 Styděl se pak přijít na trénink, než ho trenér Podhradský potkal náhodou na ulici a motivoval ho k další práci. str. 45 Od té doby začal brousit svoji vyhlášenou techniku. Trenérovy lapy a stínový box se staly na dlouhou dobu jeho spratingpartnery. str. 47 Svůj první velký výsledek v ringu zaznamenal v roce 1943, když na mistrovství Slovenska v kategorii nováčků skončil na třetím místě. str. 50
Z existenčních důvodů se po uvěznění otce v letech 1944 až do konci války věnoval boxu jen okrajově. Poprvé na sebe upozornil na podzim 1945 a v prosinci skončil třetí v muší váze do 50,8 kg na mistrovství republiky mužů v Brně.
Začátky v reprezentaci (1946) V roce 1946 byl již členem československé reprezentace v muší váze do 50,8 kg. O post reprezentační jedničky soupeřil s trnavským Jozefem Holovičem. Vrcholem roku byl pro něho start na zářijovém Všeslovanském mistrovství družstev v Praze. V úvodním utkání s Polskem porazil v muší váze do 50,8 kg na body Tadeusze Stasiaka a přispěl k celkovému vítězství družstva 10:6 na body. Ve druhém utkání proti Jugoslávii porazil na body Lajčo Djulaie (Lajose Gyulaie) a přispěl k celkovému vítězství družstva 9:7 na body. V posledním utkání proti Sovětskému svazu nastoupil proti Levu Segalovičovi. Vyrovnaný zápas zvládl skvěle technicky. Rozhodčí nakonec prohlásili souboj za nerozhodný a Československé družstvo prohrálo 2:14 na body. V celkovém pořadí ČSR skončilo na druhém místě. Později uvedl, že měl ze svého ostříleného soupeře Segaloviče (ročník 1916) doslova strach. Ze strachu dělal v ringu úplné divy, jen aby nebyl knokautován – už tehdy zvládal záklony, side-stepy, pivotování nebo daking. V prosinci prohrál ve finále mistrovství republiky v muší váze do 50,8 kg s dubňanský Milošem Stehlíkem.
Přestup do Baťovan k Tormovi (1947) V roce 1947 startoval na dubnovém mistrovství republiky v bantamové váze do 53,5 kg, ale v semifinále ho porazil opět Miloš Stehlík. Tím přišel o nominaci na květnové mistrovství Evropy v irském Dublinu. V daném roce se dlouho nemohl dostat do své dřívější formy. V mezikrajském utkání Slovensko vs. Morava v červnu nastoupil opět v muší váze do 50,8 proti Františku Majdlochovi a prohrál výrazně na body. V novinách byl jeho výkon kritizován slovy, že je pouze stínem toho Zachary z minulého roku. Důvodem byly špatné tréninkové podmínky v jeho domovském oddíle RŠK Slovena Trenčín. Často hostoval, v mezinárodních zápasech se objevil v dresu SK Železničiari Slovakia Bratislava. O přestupu do Bratislavy uvažoval, ale smlouvu se nepodařilo dotáhnout do konce. str.22 Nakonec ho v květnu získali ŠK Baťovany (Partizánske), kam od 1. června přestoupil k Júliusovi Tormovi. V listopadu byl opět kritizován jeho výkon v mezistátním utkání s Polskem, nestačil kondičně na Wawrzyniece Bazarnika.
Rekreace v Tatrách a nejasná nominace na LOH 1948 V olympijském roce 1948 se dostal do své dřívější formy. Měl pozorovací talent a v Baťovanech kam přestoupil z Trenčína, začal trénovat po vzoru Júliuse Tormy. Byl mu stále v patách, sledoval co a jak dělá, aby se mu mohl co nejvíce přiblížit. Nikdo ho k tomu nenutil, dělal to zcela dobrovolně. Předtím v Trenčíně neměl žádný tréninkový plán. Torma ho naučil lépe pracovat s tělem, zařazením gymnastiky do přípravy. str. 23
V lednu ho Sväz slovenských pästiarov amatérou (SSPA) nominal do týmu určeného k přípravě na srpnové olympijské hry v Londýně v bantamové váze do 54 kg společně s Kazimírem Mužlayem a Štefanem Matejčíkem. V únoru v mezistátním utkání družstev s Maďarskem v Budapešti porazil v muší váze do 54 kg úřadujícího mistra Evropy Maďara László Bogácse, ale svým bodovým příspěvkem nezabránil vysoké prohře 4:12. V dubnu byl nominován na mezistátní utkání družstev s Rakouskem. S Júliusem Tormou však měli v tomto termínu poukaz na podnikovou rekreaci ve Vysokých Tatrách a podle všeho se rozhodli pro rekreaci. Československá unie boxeru amatérů na základě toho pozastavila jejich klubu ŠK Baťovany činnost. ŠK Baťovany na to vzápětí reagovali prohlášením, že nominace na utkání přišla oficiálně poštou až 7. dubna odpoledne (utkání se konalo 8. dubna) a to již oba byli na zmíněné rekreaci v Tatrách. Vedení ŠK Baťovany následně oba z rekreace stáhla a chtěla je poslat letecky podnikovým letadlem do Prahy. Jenže kvůli špatným povětrnostním podmínkám letadlo nemohlo vzlétnout a tak se oba vrátili zpátky do Tater. Závěr ŠK Baťovan tedy zněl, nominace měla přijít včas a ne na poslední chvíli. Na otázku proč jeli na tu rekreaci, když informaci o své nominaci věděli z novin (tisku) již 1. dubna klub komentoval diplomaticky ve smyslu, že co vyjde v tisku, není právoplatné. Československá unie boxeru amatérů uznala své pochybení s korespondencí a obnovila ŠK Baťovanům činnost. Celá tato aféra byla důsledkem problémů a rivality mezi českými a slovenskými sportovními orgány, která se táhla až do roku 1993.
Jeho nominace na olympijské hry v Londýně se nevyvíjela dobře. V červnu noviny Cieľ uvedly, že do olympijské nominace byli vybráni za Slovensko (SSPA) Július Torma, Rudolf Kellner, v jeho váhovce Kazimír Mužlay a o čtvrté místo si to měl rozdat on se Štefanem Matejčíkem na vylučovacím turnaji v Brně. Důvody, proč měl v červnu bratislavský Mužlay navrch, byly prosté – v květnu získal titul mistra republiky v Hranici, na kterém Zachara z důvodů zranění nestartoval a Zacharu následně v lize těsně na body porazil. Vylučovací turnaj 17. června pro účast na olympijských hrách v Brně neměl dobrou organizaci. Pořadatelé prezentovali program zápasů, který nedodržely. Zachara v něm nastoupil proti Miloši Stehlíkovi a zvítězil (Matejčík startoval o váhu výše). Vylučovací turnaj se nakonec nedokončil, protože nespokojení diváci znemožnili další souboje. Koncem června zveřejnily noviny Rudé právo nominaci boxerů na olympijské hry v Londýně s náhradníky v závorce. Zachara byl uvedený v závorce za Kazimírem Mužlayem.