Wilma Aris (* 1937 Turín) je italská herečkahttps://www.imdb.com/name/nm1588909/, showgirl, fotografka a subreta, známá především svým působením v revue divadle během 50. let 20. století. Její občanské jméno bylo Wilma Corradi.

Životopis

Počátky Dcera herečky Mary Carisi (která se stala matkou v osmnácti a pojmenovala ji Wilma na počest Wilmy Banky, herečky známé mimo jiné z filmu Syn šejka s Rudolfem Valentinem), v osmi letech její otec opustil rodinu; matka navzdory vzniklým ekonomickým potížím vychovávala dceru v jejich domě na Via Susa v Turíně a zároveň jí pomáhala rozvíjet její umělecké kvality. Zapsala ji do školy klasického tance mistra Graziosa Cecchettiho, známého učitele baletní školy Teatro Regio (na Via Rossini), a do školy hry na klavír.

Později, když byla Wilma již teenagerkou, účastnila se módních přehlídek jako modelka a soutěží krásy, které díky své pozoruhodné atraktivitě často vyhrávala (například Miss Cinema): a právě díky její kráse si jí v roce 1951, když přecházela Piazza Solferino, všimla Wanda Osiris, která v divadle Alfieri uváděla svou revue Galanteria, a pozvala ji na konkurz, kterým Wilma prošla a ve čtrnácti letech se stala tanečnicí.

O několik dní později se zúčastnila konkurzu do společnosti Erminia Macaria a zkouškou prošla. Její matka si však pro svou dceru vybrala Osirise, protože měla s turínskou komičkou Wilmou koncertovat po celé Evropě, nejen po Itálii (jako s římskou tanečnicí). Byl to začátek pozoruhodné kariéry, která však brzy skončila.

Úspěch Italské noviny se brzy začaly bavit o Wilmě Aris (toto bylo umělecké jméno, které si zvolila) jako o nejmladší italské tanečnici: úspěch, kterého dívka dosáhla nejen díky své pozoruhodné kráse, ale také díky svým tanečním, pěveckým a hereckým schopnostem, ji vedl ke spolupráci se všemi nejslavnějšími italskými společnostmi, od společnosti Waltera Chiariho (v Tutto fa Broadway) až po společnost Carla Dapporta v Baracca e burattini.

Kino Přirozeným odbytištěm v této fázi její kariéry byl film: debutovala v roce 1953 filmem Ci trovi in galleria od Maura Bologniniho, který dosáhl velkého úspěchu i v zahraničí, zejména ve Francii (s názvem Une fille impossible); i z tohoto důvodu si ji režisér Jean Boyer povolal do filmu Ces voyous d'hommes, který byl v Itálii uveden pod názvem Il paese dei campanelli a kde hrála po boku mladé Sophie Lorenové.

Hrála také ve filmu Teodora, byzantská císařovna od Riccarda Fredy (s Giannou Marií Canale a Irene Papasovou), v Gli uomini, che mascalzoni od Glauca Pellegriniho (kde se znovu setkala s Walterem Chiarim) a ve Viva la rivista! od Enza Trapaniho (ve kterém spolupracovala s Isou Barzizzou, Carlem Campaninim a opět s Chiari a Dapportem).

Ústup Na konci roku 1954 byla Wilmě nabídnuta smlouva se společností Uga Tognazziho: brzy mohla dosáhnout vrcholů italské zábavy, ale těsně před podpisem utekla z domova (ještě nezletilá), aby se provdala za průmyslníka z Parmy, kterého potkala o několik týdnů dříve v milánském Teatro Lirico, a uchýlila se do soukromého života.

Z manželství se narodily dvě děti, prvorozené v roce 1955 (a Mara Carisi se ve věku pouhých 36 let stala jednou z nejmladších italských babiček); své umělecké sklony projevovala ve fotografování a natáčela výkony svého manžela, který miloval soutěže v automobilových závodech (účastnil se i některých ročníků Mille Miglia).

Na konci šedesátých let se rozvedla a přestěhovala do Říma.

Návrat a nová aktivita fotografky V hlavním městě začala spolupracovat s perkusionistou Karlem Potterem, stala se hráčkou na konga a založila čistě ženský orchestr; v tomto období se, byť sporadicky, vrátila k herectví a hrála také ve hře L'Agnese va a morire (podle románu Renaty Viganò) od Giuliana Montalda s Michelem Placidem.

Poté se přestěhovala do Londýna, kde zahájila novou kariéru fotografky, používala své skutečné jméno a vystavovala v Anglii a Dánsku, stejně jako v Itálii.

Filmografie Ci troviamo in galleria (Jsme v galerii), režie Mauro Bolognini (1953) Teodora, imperatrice di Bisanzio (Theodora, byzantská císařovna), režie Riccardo Freda (1953) Gli uomini, che mascalzoni! (Muži, jací darebáci!), režie Glauco Pellegrini (1953) Viva la rivista! (Ať žije časopis!), režie Enzo Trapani (1954) Baracca e burattini (Chatrč a loutky), režie Sergio Corbucci (1954) Il paese dei campanelli (Země zvonů), režie Jean Boyer (1954) Malizia, režie Salvatore Samperi (1972) L'Agnese va a morire (Agnes jde zemřít), režie Giuliano Montaldo (1976) Il prato (Louka), režie Paolo a Vittorio Tavianiové (1979)

Bibliografie Časopis Tempo č. 3, 17. ledna 1953 La Stampa (různá čísla z let 1953 a 1954) Rosa Rocatti Bono, Wilma, una soubrette di 14 anni (Wilma, čtrnáctiletá tanečnice) z Turína, příloha deníku La Stampa z 30. listopadu 2007, strana 45

Odkazy Reference

Související články Ženy ve fotografii Seznam italských fotografek

Externí odkazy

Kategorie:Italští fotografové Kategorie:Narození v roce 1937 Kategorie:Narození v Turíně Kategorie:Ženy