Louis Aragon (3. října 1897 – 24. prosince 1982, vlastním jménem: Louis Andrieux) byl francouzský spisovatel. Původně vystudoval medicínu, za studií se seznámil s André Bretonem, který měl velký vliv na první etapu jeho tvorby, zejména básnické. V roce 1928 se rozešel se skupinou surrealistů, oprostil se od jejich poetiky a inspirace sny. Záhy nato vstoupil do Komunistické strany Francie. V roce 1930 navštívil SSSR, kde se seznámil s Vladimirem Majakovským a jeho švagrovou Elsou Trioletovou, která se posléze stala jeho ženou. V průběhu druhé světové války byl představitelem tzv. odbojové poezie. V poválečných letech byl významnou postavou francouzské Komunistické strany (četné cesty do SSSR a zemí východního bloku, roku 1962 mu byl na Karlově univerzitě v Praze udělen čestný doktorát). Po okupaci Československa v roce 1968 se ovšem od komunistické ideologie poněkud odklonil, nikdy ale neopustil levicovou orientaci.
Život Syn Louise Andrieuxe (policejní prefekt a bývalý senátor Folcalquieru) a Marguerite Toucasové se stal v roce 1924, potom co se zúčastnil hnutí dadaismu jedním ze zakladatelů surrealismu společně s André Bretonem, Paulem Éluaredem a Philippem Soupaultem. Následovně vstupuje s Bretonem a Eluardem do Francouzské komunistické strany. Z některých jeho textů zaznívá souhlas se stalinovským a bolševistickým terorem organizovaným Sovětským svazem(« J'appelle la terreur du fond de mes poumons » (La Révolution surréaliste – 1925) ; « L'éclat des fusillades ajoute au paysage une gaieté jusqu'alors inconnue : ce sont des ingénieurs et des médecins qu'on exécute. » (Front rouge – 1930)), jak je tomu například v Vive le Guépéou (Guépéou) ze sbírky Persécuté persécuteur z roku 1931. Kritickým vůči Sovětskému svazu se stává Aragon až po Stalinově smrti a pozdějším odhalení jeho zločinů Nikitou Chruščovem.
náhled|Francouzský básník Pierre Seghers s Louisem Aragonem a jeho manželkou Elsou (1941) Ve čtyřicátých letech je autorova básnická tvorba inspirována Elsou Trioletovou, Aragonovou ženou, spisovatelkou a mimo jiné také švagrovou Vladimira Majakovského. Literární dílo Louise Aragona v sobě nese autorovu skrytou ránu způsobenou odmítnutím Louise Andrieuxe uznat mladého básníka za svého pravého syna. Aragonova matka, Marguerite Toucasová, aby zachovala čest rodiny a svého milence, vydává malého Louise za svého adoptivního syna a Andrieuxe za jeho kmotra. Autor odkrývá tuto životní trýzeň ve své básnické sbírce Domaine Privé.
Během druhé světové války žádá Aragon odhodlaně spolu s Robertem Desnosem, Paulem Éluardem, Jeanem Prévostem, Jean-Pierrem Rosanyem a jinými komunistickou stranu, aby odolala nacismu. Zde je opět hluboce raněn, tentokrát svým přítelem Pierrem Drieuem La Rochellem, který se po „váhání mezi komunismem a nacismem“rozhoduje pro nacismus. Mezi těmito dvěma přáteli existují tzv. prolnutá díla: Gilles a Aurelien.
Po smrti své ženy v roce 1970 dává Aragon veřejně najevo své homosexuální sklony,Jérôme Dupuis, Je me souviens d'Aragon, L'Express 26/04/2007, na které poukázal již ve třicátých letech Drieu La Rochelle v Gilles. Roger Nimier ostatně o básníkovi říkával: „Je to jediný muž, který je schopen přijít na sjezd Ústředního výboru Francouzské komunistické strany v růžovém obleku.“
Louis Aragon umírá 24. prosince 1982, v přítomnosti svého přítele Jeana Ristata. Je pohřben v parku Moulin de Villeneuve v Saint-Arnoult-en-Yvelines, vedle své zesnulé ženy Elsy Trioletové.
Aragon, novinář
L'Humanité (Lidskost) V roce 1927 vstupuje Louis Aragon do Francouzské komunistické strany. Oproti většině svých přátel-surrealistů, kteří v následujících letech z komunistické strany vystoupí (někteří do ní později opět vstoupí, např. Paul Éluard), zůstává Aragon straně věrný až do své smrti. Ze všech jeho aktivistických činností je to právě žurnalistika, která ho doopravdy dostává do popředí událostí první poloviny 20. století. V roce 1933 začíná psát články na rozmanitá témata do časopisu L'Humanité.
Časopis Commune (Komuna) (1933–1939) náhled|249x249px|Louis Aragon (1981) V červenci toho samého roku (1933) se Aragon stává spolu s Paulem Nizanem tajemník redakce časopisu Commune, vydávaného Association des écrivains et artistes revolutionnaires (Spolek revolučních spisovatelů a umělců). Cílem tohoto spolku bylo sjednotit co nejvíce osobností ze světa kultury a umění a zapojit je do boje proti fašismu a nacismu. Počínaje lednem 1937 připadá Aragonovi místo v řídící komisi Commune, po boku Andrého Gida, Romaina Rollanda či Paula Vaillanta-Couturiera. Od té doby se Commune vydává za "francouzský literární časopis, bránící kulturu". V srpnu 1937 opouští redakci Gide, na podzim roku 1937 umírá Vaillant-Couturier, Romain Rolland pomalu stárne, a tak je na Louisovi Aragonovi, aby zastával pozici výkonného ředitele Commune. V prosinci 1938 přijímá jako šéfredaktora mladého novináře Jacquese Decoura. Pod Aragonovým vedením sehrála Commune hlavní roli při mobilizaci intelektuálů na obranu španělské republiky.
Ředitel Ce soir (Dnes večer) v letech 1937–1939 V březnu 1937 povolává Strana Aragona, aby řídil redakci večerníku Ce soir, který sama vydává. O vedení redakce tohoto večerníku, který se snaží konkurovat Paris-Soir, se stará společně s Jeanem-Richardem Blochem. Aragon je tak v literární oblasti velmi činný, jelikož kromě vedení redakce Ce soir, přispívá do časopisu Commune a přitom ještě píše své romány. Roku 1939 je Ce soir zakázán a začíná se vydávat až po Osvobození. Aragon a Jean-Richard Bloch se opět ujímají vedení redakce. Po Blochove smrti řídí večerník Aragon sám. Časopis, do kterého psal mimo jiné i Emile Danoën, zaniká v roce 1953.
Les lettres françaises (Francouzské listy) (1953–1972) Jako ředitel literárního týdeníku Les lettres françaises, vydávaného Odbojem a vlastněného Komunistickou stranou, se Aragon po pozastavení Ce soir stává vlastníkem finančně a politicky nezávislých novin. S podporou šéfredaktora Pierra Daixe se tyto noviny pouštějí počátkem šedesátých let do čím dál více otevřenějšího boje proti stalinismu a jeho následkům v zemích východního bloku. Při této příležitosti se Aragon setkává s autory jako Alexander Solženicyn či Milan Kundera. Potom, co deník odsoudí vstup sovětských tanků do Prahy v roce 1968, jsou vztahy se Sovětským svazem a se zeměmi východního bloku naprosto přerušeny. Redakce časopisu Les lettres françaises se dostává do finančních potíží. Neobdržejíce od Komunistické strany žádnou finanční podporu, přestává redakce v roce 1972 časopis vydávat. V roce 1972 ukončuje svou novinářskou dráhu i sám Louis Aragon.
Angažovaný intelektuál
V surrealistických počátcích Po prožití děsivých událostí během První světové války, se Aragon, ještě než se stane militantním komunistou, přidává k hnutí surrealismu. Jeho přilnutí k tomuto novému směru může být vysvětleno jako projev revolty vůči společnosti, která ho kvůli svým charakterovým vadám a svým nespravedlnostem nemůže přijmout.
Oddaná věrnost stalinismu Mezi svými přáteli z roku 1920, kteří jsou členy Komunistické strany i v roce 1927, je Aragon jediný kdo ve Francouzské komunistické straně zůstává nastálo: André Breton a Paul Élouard opouští stranu na začátku třicátých let (Paul Élouard do ní však znovu vstupuje, prostřednictvím Aragona, v letech Odboje). Vracejíce se ze Sovětského svazu v roce 1931 vydává militantí a provokativní báseň Front rouge, ke které později, v sedmdesátých letech, dodává toto: „Ce poème que je déteste“ (Nesnáším tuto báseň).
Politický obrat v roce 1934, politika spojenců, lidová fronta a obrana francouzské kultury mu umožňují zhostit se úkolů a povinností, díky kterým se začíná rozvíjet. Titul intelektuála, který mu je přiřknut, není však úplně bez šrámů. V roce 1935, během Congrès mondial des écrivains pour la défense de la culture (Světový kongres spisovatelů za obranu kultury) není mezi těmi kteří vznesou pochyby vůči socialistickému sovětskému režimu, přestože je informován o teroru panujícím v Sovětském svazu. Staví se proti svému starému příteli André Bretonovi, který chce sjednotit kongresní komisi aby bránila vězněného Victora Serge. Co víc, v roce 1935, vychvaluje Aragon sovětský systém koncentračních táborů – gulagů.
V jeho nezničitelném optimismu a naivitě se po 20. Sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu začínají objevovat trhliny. Dosvědčuje to i Aragonova dlouhá báseň Le Roman inachevé z roku 1956. Avšak rok 1934 je optimistickou érou pro francouzské komunisty: Odmítají sektářství Komunistické strany z dvacátých let a spojují se se středními vrstvami francouzské společnosti, aby vytvořili silnou opoziční frontu proti evropským fašistům, kteří pomalu začínají zapouštět kořeny.
Odboj V srpnu 1939, v den podepsání německo-sovětského paktu vychvaluje Aragon v komunistickém deníkuCe soir, 23 août 1939, jehož je šéfredaktorem, Stalinovo rozhodnutí. Vyzývá Anglii a Francii, aby podepsali spojenectví se Sovětským svazem. Po vydání tohoto článku je novinářská činnost komunistické strany zakázána a samotná strana postavena mimo zákon. Několik komunistických vůdců je zatčeno. Aragon se ukrývá po několik dnů na čilské ambasádě, kde je schován svým přítelem Pablem NerudouPablo Neruda, J'avoue que j'ai vécu, Gallimard, 1987. Po zářijovém útoku německých nacistů na Polsko, v období nazvané také Podivná válka je povolán na frontu jako lékařský asistent.
Na východní frontě (otevřené v květnu 1940), kde francouzská armáda utrží porážku, dokazuje Aragon svou statečnost, za což je oceněn Červeným křížem a získává také ocenění Médaille militaire (Vojenská medaile). Z tohoto válečného období pochází velká část básní ve sbírce Les yeux d’Elsa vydané v roce 1942. Poté se Aragon dostává do Svobodné zóny, kde pokračuje ve psaní básní které tvoří druhou část této sbírky. Angažuje se – ať už jako autor nebo jako ilegální organizátor – v Odboji intelektuálů. Jeho básnické dílo je použito k podpoře vlastenectví, zejména sbírka Contribution au cycle de Gabriel Péri, kde oslavuje svou rodnou zem, Gabriela Périho a Honoré s´Estienne d'Orvese. S Elsou Trioletovou přispívají k založení Comité national des écrivains (Národní výbor spisovatelů) v jižní zóně.
V roce 1955 skládá Strophes pour se souvenir, báseň na oslavu zahraničního odboje. Mezi francouzskými partyzány a střelci (MOI) vychvaluje zejména skupinu Manouchian jejíž odsouzení bylo publikováno v Affiche rouge (Červeném plakátu).
Komunistický intelektuál Po Osvobození, díky vlivu který získal v Odboji, získává Louis Aragon status komunistického intelektuála, obránce politické linie. A tak se v Comité national des écrivains ujímá očisty v literárních kruzích, ve svých potřebách a ve svých výstřednostech. Je vyzván k tomu, aby obhájil odsouzení Titova režimu v Jugoslávii sověty, a vychválil vůdce té doby, především Maurice Thoreze.