René Albert Dreyfus (6. května 1905 – 16. srpna 1993) byl francouzský automobilový závodník aktivní od poloviny 20. do konce 30. let 20. století. René Dreyfus byl na začátku 60. let 20. století vyznamenán Řádem čestné legie francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem.
Život Dreyfus se narodil a vyrůstal v Nice v židovské rodině, byl synem bohatého obchodníka s lněným zbožím. Narodil se jako prostřední ze tří dětí. Brzy projevil zájem o automobily a v devíti letech se naučil řídit otcův Clement-Bayard. Jeho bratr Maurice sloužil v mládí jako jeho obchodní partner a během jeho závodní kariéry od roku 1924 jako manažer. Později se přidal k Motoclubu de Nice, což byl v podstatě juniorský spolek “dospělého” Automobile Club de Nice. Podepsal se za svou matku a začal startovat v místních závodech. Nějakým způsobem se mu nakonec podařilo matku přesvědčit, že kdyby měl Bugatti, byl by schopen navštívit více zákazníků rodinné papírny a tak získal své první závodní auto. Tak začala jeho závodní kariéra.
Když vypukla druhá světová válka, Dreyfus vstoupil do francouzské armády, kde sloužil jako řidič kamionu. V roce 1940 ho však francouzská vláda náhle vyslala do Spojených států, aby reprezentoval Francii v závodě Indianapolis 500 s vozem Maserati 8CTF. Ačkoli závod v předchozím roce vyhrál vůz Maserati řízený Američanem Wilburem Shawem, ani Dreyfus, ani jeho týmový partner René Le Bègue nebyli obeznámeni s mechanickými požadavky a velmi odlišnými pravidly závodů v Indianapolis. Tento problém ještě zhoršovala neznalost angličtiny obou jezdců a neochota americké závodní komunity vidět Evropana vyhrát „Velký americký závod“. Navzdory četným značným neúspěchům a penalizacím za nepochopení detailů pravidel, počínaje pokusy o kvalifikaci svých dvou vozů, se Dreyfusovi a Le Bègueovi podařilo společně řídit jeden vůz, který se jim podařilo kvalifikovat, z konce startovního pole na desáté místo. Shaw závod opět vyhrál v dalším Maserati.
Mezitím Němci dobyli Paříž a jako Žid, který proslul ponížením německého závodního úsilí, Dreyfusovi francouzská vláda doporučila, aby se nevracel do okupované Francie. Místo toho se usadil v New Yorku, kde si otevřel francouzskou restauraci „Le Gourmet“. Po vstupu Spojených států do války se Dreyfus v roce 1942 přihlásil do armády Spojených států a sloužil v Evropě jako vyšetřovatel v italském tažení. Po válce, v roce 1945, získal americké občanství a přivedl svého bratra Maurice zpět do New Yorku, kde otevřeli další francouzskou restauraci „ Le Chanteclair “ na 49. ulici u Madison Avenue na Manhattanu v New Yorku. Ta se brzy stala polooficiálním newyorským místem setkávání světové automobilové komunity, přičemž rivalita minulosti byla překonána duchem bratrství. Dlouho existovala jako Madison Avenue Sports Car Driving and Chowder Society, oficiálně založená v březnu 1957.
Dreyfus pokračoval po válce v závodění sporadicky, např. 24 hodin Le Mans v roce 1952. Jeho poslední start na okruhu Circuit de la Sarthe se uskutečnil v roce 1952, tehdy ve věku 47 let, kdy ho jeho jmenovec, se kterým nebyl příbuzný, Pierre-Louis Dreyfus , známý také pod pseudonymem „Heldé“, pozval, aby sdílel Ferrari 340 America Barchetta, s nímž jezdil jeho blízký přítel Chinetti – ale po pěti hodinách závodu odstoupil kvůli problémům se spojkou. Jeho posledním dokončeným závodem byl závod Mistrovství světa sportovních vozů 12 hodin Sebringu v roce 1955, kdy Stanley „Wacky“ Arnolt požádal Dreyfuse, aby se stal kapitánem závodního týmu Arnolt Bolide-Bristol. Dreyfus dovedl tým k vítězství v Sebring Team Trophy a k umístění na 1., 2. a 3. místě v celkové třídě. On sám ve zmiňované dvanáctihodinovce obsadil se spolujezdcem Robertem Grierem 29. místo, v kategorii dvoulitrových motorů skončili jako čtvrtí.
V roce 1980 byl znovu pozván na Velkou cenu Monaka, aby oslavil 50. výročí svého vítězství. Ve věku 75 let osobně projel celou Evropu a projel všechna místa své závodní kariéry, přičemž na každé zastávce se mu dostalo veřejné oslavy a poct. Na banketu po závodě byl znovu přiveden na pódium, aby se posadil do Bugatti, ve kterém o půl století dříve vyhrál. Byl také hlavním maršálem Velké ceny Spojených států v roce 1980 ve Watkins Glen.
Závodní kariéra Dreyfus, který řídil vozy Bugatti, Maserati, Alfa Romeo a Delahaye proti některým z největších jezdců všech dob, vyhrál 36 závodů po celé Evropě, například Grand Prix Monaka, Florencie, Remeše, Belgie, Corku, Dieppe, Pau a Tripolisu v severní Africe. V roce 1923 René vyhrál svou třídu v závodě na okruhu des Gattires, v roce 1924 vyhrál ve své třídě další amatérský závod. V následujících pěti letech vyhrál tři po sobě jdoucí šampionáty Francouzské riviéry, tzv. Mistrovství Riviéry.
Bugatti (1925-1930, 1932) V roce 1925 začal závodit s vozem Mathis a poté přešel na Bugatti Brescia a později na Bugatti T37A a Bugatti T35B. Připojil se k Moto Clubu de Nice pro mladší závodní automobilové nadšence. Prvního významného úspěchu dosáhl na závodě do vrchu La Turbie, který se konal 25. února 1926. Byl to jeden z nejstarších automobilových závodů vůbec, neboť poprvé pořádán byl r. 1897. Traf pro závod automobilů měřila 6,5 km (pro motocykly 7,975 km), start byl ve výši 15 m n. m., cíl pak ve výši 500 m n. m. Dreyfus zvítězil na Bugatti v kategorii sportovních vozů do 1500 cm³.
V roce 1928 se připojil k týmu Ecure Ernesta Fridericha (3. v Grand Prix Francie 1923). V závodě na okruhu Esterel-Plage St. Raphael (Grand Prix d'Antibes), který konal se 11. března s Bugatti T37A uspěl. Závod konal se na malém okruhu měřícím 2,5 km a ten se jel na 20 kol (50 km). V celkové klasifikaci byl vítězem L. Chiron (Bugatti). Dreyfus na Bugatti zvítězil ve sportovních vozech do 1,5 l zdvihového objemu. V dubnu 1928 se 2× umístil na 3. místě v absolutní klasifikaci. Bylo to 1. dubna s Bugatti T37A na okruhu Riviery u Cannes (vyhrál třídu Vouturette) a 9. dubna na okruhu Esterel-Plage St. Raphael ve Velké mezinárodní ceně d'Antibes. V závodě Targa Florio 6. května skončil na 8. místě s Bugatti T37A. V tomto závodě na 5. místě dojela Eliška Junková (Bugatti T35B). Koncem roku (4. listopadu) Dreyfus v závodě do vrchu Platrieres poblíž Aix en Provence zvítězil ve třídě závodních vozů do 1,5 l a 16. prosince vytvořil traťový rekord v závodě do vrchu Californie (u Cannes) a zvítězil v celkovém pořadí. náhled|Dreyfus na Bugatti T37A zvítězil ve třídě do 1,5 l v závodě do vrchu La Turbie (1928) V roce 1929 si v Dieppe připsal své první velké vítězství. Předtím ale 3. února vyhrál na Bugatti T37A závod do vrchu Domaine de Rothchild (Grasse), 3. března v závodních automobilech vyhrál třídu do 1,5 l na závodě Grand Prix d'Antibes, vyhrál stejnou třídu i v závodě do vrchu La Turbie (17. března) a na okruhu Riviera v Super-Cannes 7. dubna celkově skončil na 2. místě a vyhrál třídu do 1,5 l. V roce 1929 se zúčastnil svého prvního profesionálního závodu, inaugurační Velké ceny Monaka (14. dubna), kde skončil první ve své třídě do 1,5 l a celkově pátý. Tento první závod v Monte Carlu vyhrál William Grover-Williams na Bugatti T35B. V závodě do vrchu Les Alpilles (Avignon) konaném 26. května zvítězil v absolutním pořadí.
Potom si pořídil nový závodní vůz Bugatti T35B a postavil se s ním 7. července na start 1. Grand Prix Dieppe. Závod také označený jako Dieppský meeting se jel trojúhelníkové trati na 25 kol/201,5 km. V hlavním závodě Cena města Dieppe zvítězil Dreyfus za 1:46:54,4 hod. průměrnou rychlostí 113,089 km/h, když zaznamenal i nejrychlejší kolo závodu 117,951 km/h. V silné mezinárodní konkurenci na okruhu Circuito de Lasarte ve Velké ceně San Sebastiánu 25. července obsadil po startu z poslední řady na roštu 4. místo, když zvítězil fenomenální a loňský vítěz tohoto závodu Louis Chiron na stejném typu T35B. Závod se jel na 40 kol x 17,315 km = 692,6 km. Velká cena Tunisu na rychlém silničním okruhu Bardo (40 kol x 8,023 km = 320,92 km) byla posledním velkým závodem mezinárodní závodní sezóny 1929 (17. listopadu). Tato událost představovala italsko-francouzský souboj a vyvinula se v jeden z nejtěžších závodů sezóny. Z 24 vozů na startu si Borzacchiniho šestnáctiválcové Maserati V4 zpočátku drželo navrch, ale brzy odstoupilo a předalo vedení vozu Alfa Romeo P2 Brilliho Periho. Pozoruhodně rychlá horda nezávislých Bugatti, řízených Lehouxem, Dreyfusem, Etancelinem, Lamym a Liagrem, nedala italskému hraběti ani chvilku klidu. Hrabě Gastone Brilli Peri po téměř 2,5 hodinách zvítězil před Lehouxem a Dreyfusem. Nejrychlejší kolo zajel René Dreyfus (Bugatti) za 3:30,2 s = 137,4 km/h. náhled|Vítěz závodu do vrchu La Turbie Dreyfus na Bugatti T35B (1930) V roce 1930 Dreyfus zaznamenal nejúspěšnější rok své dosavadní kariéry. Připsal si dvě vítězství v lokálních velkých cenách Grand Prix Saint Raphaël na okruhu Esterel-Plage (2. března) a Grand Prix Marny v Remeši (29. června) a také životní úspěch vítězství v Grand Prix Monaka. Vítězství v Monte Carlu bylo doprovázeno zajímavou technickou novinkou. Vůz Bugatti T35B stáje Ecurie Friederich bylo vybaveno extra palivovou nádrží, která Dreyfusovi umožnila jet nepřetržitě závod bez zastavování v depu pro dočerpání paliva. Takový přístup nebyl v oné době zrovna běžný. Obecně se mělo za to, že zastávka je nutná také proto, aby si jezdec alespoň trochu oddychl. Nicméně, ať to vypadalo sebedivněji, René Dreyfus uvažoval z hlediska závodní strategie správně. Chiron získal brzy po startu vedení a Dreyfus se držel kolem sedmé pozice. Po patnácti kolech však byl již třetí a na konci čtyřicátého dýchal Louisovi na záda. Chiron musel pro palivo, zatímco René vesele otočil kohoutkem přídavné nádrže a pokračoval dál. Louis se sice stihl vrátit do závodu na první pozici, ale dlouho Francouzovým útokům neodolal. René byl v cíli první a získal do té doby své největší vítězství. Tato Velká cena byla zvláštní i tím, že dojelo jen 6 vozů, všichni na Bugatti. Za Dreyfusem dojeli tovární jezdci Bugatti Chiron a Bouriat. Mimo okruhových závodů byl úspěšný i v závodech do vrchu, když 23. března vyhrál a současně vytvořil traťový rekord v závodě do vrchu La Turbie u Nice, dále pak vyhrál 26. října Griffoulet (Toulouse) a 11. listopadu Mi-Corniche (Monaco). náhled|Start Grand Prix Tunisu 1932. Dreyfus na Maserati 8C ve 2. řadě zcela vlevo (st. č. 8).
Maserati 1931-2 Dreyfus byl v letech 1931-32 továrním jezdcem Maserati (Officine A. Maserati), ale bez větších úspěchů. V roce 1931 nedojel Velké ceny v Tunisu, v Monaku, v Alessandrii, závod Targa Florio, v Německu a v Pescaře (Coppa Acerbo). Na stupně vítězů či do klasifikovaných jezdců pronikl pouze ve Velké ceně Říma (2. místo) a ve Velké ceně Marny (2. místo). Do tabulky mistrovství Evropy se mu započítalo jen 8. místo (společně s P. Ghersim) z Grand Prix Francie na Maserati 26M a v šampionátu obsadil 15. místo. Se sportovním Maserati 8C zvítězil společně Castelbacem 1. července v šestihodinovce v Tunisu. Na konec sezony si pořídil soukromě, nové Bugatti Type 51 s dvojitým vačkovým hřídelem. Brignolská sekce klubu 'l'Automobile club du Var' a Moto Club de Brigoles uspořádaly 27. září závod na 2,2 km dlouhém silničním okruhu v Brignoles (20 kol), 15 km severně od Toulonu v jižní Francii. V tomto sprintérském závodu zvítězil Dreyfus.
Ani v roce 1932 se Dreyfusovi u Maserati příliš nedařilo. Na úvod sezony s novým vozem Maserati 8C 2800 obsadil 7. místo 3. března na okruhu v Kartágu při Grand Prix Tunisu. V Monaku 17. dubna po polovině závodu odstoupil pro zlomený hnací hřídel a upadlé kolo, v Římě byl klasifikován ve finálové jízdě na 10. místě, na téměř domácí trati v Nîmes dojel na pěkném 2. místě (se starším typem 26M). náhled|René Dreyfus dojel na 2. místě s Maserati 26M při Grand Prix Nîmes (1932)
Bugatti 1932-4