Jaroslav Pokorný (13. listopadu 1920 Praha – 23. září 1983 Praha) byl divadelní historik, teoretik, kritik, dramaturg, divadelní pedagog a překladatel převážně z italštiny, ale i z latiny, řečtiny, němčiny a francouzštiny. Do historie českého divadla vstoupil v době protektorátu, kdy jeho další působení ovlivnila společnost kolem E. F. Buriana a osobní i profesní kontakty s Miroslavem Kouřilem. Stal se předním ideologem spoluurčujícím vývoj českého divadelnictví po druhé světové válce. Vlastní dramatické tvorbě se věnoval pouze v počátcích své profesní dráhy. Převážnou částí jeho díla se stala překladatelská a editorská tvorba. Jako divadelní kritik a publicista se zaměřil především na dílo Jindřicha Honzla. Překládal a editorsky se věnoval italským básníkům a dramatikům (Ludovico Ariosto, Carlo Goldoni, Francesco Petrarca). Jako autor a redaktor se podílel na řadě hesel českých osobností v italské divadelní encyklopedii Enciclopedia dello spettacolo.

Během padesátých let 20. století postupně opouštěl komunistickou ideologii, aby se v sedmdesátých letech 20. století zcela přiklonil k historickým faktům dějin divadla. Přes rozporuplnou etapu jeho působení v českém divadelnictví během února 1948 a následně poté, patří k českým osobnostem, které díky svým odborným znalostem získali respekt doma i v zahraničí.

Životopis Narodil se do rodiny inženýra chemie a úřednice. Otec zemřel v jeho šesti letech při neštěstí v továrně. Když mu bylo třináct let byla za neznámých podmínek zastřelena jeho matka. Žil s babičkou. V roce 1939 absolvoval Akademické gymnázium na pražských Vinohradech. Začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii a divadelní vědu. Po uzavření vysokých škol pracoval v redakci týdeníku Hospodářský kritik (1939–1940), následně mezi lety 1940 a 1941 jako lektor v divadle E. F. Buriana a mezi lety 1942 a 1943 jako překladatel a lektor v divadelní agentuře Alfa. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, stal se v letech 1943–1945 formálním členem sboru filmových statistů zřejmě ve společnosti Lucernafilm.

Po skončení druhé světové války vystudoval filozofii, estetiku a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). Od počátku studií byl zaměstnán jako dramaturg Družstva divadel Práce a od roku 1946 jako redaktor Programu divadla Práce. Následně působil jako dramaturg Činohry 5. května (1946–1947), jako externí spolupracovník Honzlova studia Národního divadla (1947–1948) a jako dramaturg Národního divadla (1948–1953).

Doktorát obhájil na brněnské Masarykově univerzitě v roce 1948 prací Složky divadelního výrazu. V roce 1970 získal titul kandidát věd na FF UK obhájením práce Goldoni und das venezianische Theater. V akademickém roce 1949–1950 přednášel na Katedře divadelní vědy Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (DAMU) a do roku 1957 působil jako docent obecných dějin divadla na DAMU. Poté se rohodl pro svobodné povolání. V roce 1957 se stal členem Mezinárodní federace pro výzkum divadla FIRT (Féderation Internationale pour la Recherche Théâtrale). Mezi lety 1959–1961 působil jako dopisovatel České tiskové kanceláře v Římě a mezi lezy 1965–1969 byl asistentem na katedře bohemistiky na Neapolské univerzitě (Università degli Studi di Napoli Federico II).

Jeho první žena Marie Pokorná (1922–1969) zahynula při těžké autonehodě u Livorna. Dcera Jaroslava Pokorná se stala herečkou a syn Ivan Pokorný režisérem. Podruhé se oženil s herečkou Libuší Peškovou (1924–1994). Rád cestoval, například navštívil Sovětský svaz, Řecko, Rakousko. Delší dobu pobýval v Itálii, v Jugoslávii a Indii. Zemřel v Praze po těžké nemoci.

Tvorba

Politické směřování Od mládí sympatizoval s programem komunistické strany. V dubnu roku 1945 patřil k zakládajícím členům ilegální Revoluční odborové rady divadelníků. Aktivně se zapojil do tvořící se organizace českého divadelnictví. V roce 1946 se stal členem divadelní komise při ÚV KSČ a v únoru 1948 členem Akčního výboru Svazu českého herectva. Prosazoval uplatňování stranické politiky v divadle a kultuře. Témata jeho textů vycházela z úkolů vytyčených na stranických sjezdech. Řešení problémů v českém divadelnictví viděl v přísné centralizaci. Upřednostňoval současnou českou tvorbu a opakovaně kritizoval uvádění operní a operetní tvorby, kterou považoval za buržoazní přežitek. Často vedl spory (například s Frankem Tetauerem, Miroslavem Ruttem nebo Otakarem Vočadlem), které končily soudními žalobami. V roce 1949 patřil mezi zakladatele divadelního jednatelství DILIA a společně s Miroslavem Kouřilem založil divadelní nakladatelství Umění lidu. V roce 1950 byl vyloučen z KSČ, protože v soukromém dopise manželce vtipkoval o armádě a politice strany. V následujícím roce po řadě obhajovacích listů na „vlivná místa“ byl do KSČ znovu přijat.

Během padesátých let 20. století se začal distancovat od prosazování jednostranných názorů a zavrhování avantgardních umělců jako byli například V. E. Mejerchold, B. Feuerstein nebo František Zelenka. Následně odešel z kulturně-politických funkcí a pouze občas komentoval dění v divadelním životě. Během sedmdesátých let 20. století napsal v rámci série sborníků Prolegomena scénografické encyklopedie (1971–1973) texty o E. F. Burianovi a Jindřichu Honzlovi. Zbavil se ideologických postojů a opíral se o faktografické znalosti z dějin divadla.

Dramatická tvorba Převážnou část jeho díla tvořila překladatelská a editorská tvorba, které se věnoval po celý svůj profesní život. Pro jeho dramatickou tvorbu byl charakteristický experiment. Volil symbolickou formu, filozofování nebo reportážní styl. Místo samotného děje převládaly ideje. Ve své prvotině Plavci (1940) se inspiroval středověkou duchovní hrou. Tragikomedie Marlin (Pohřběte mrtvé!) (1947) promítala motivy ze života Christophera Marlowa. Ve scénické kantátě Písně Omara Pijáka (1942) mu byl inspirací učenec Omar Chajjám. K další jeho tvorbě patřilo agitační pásmo Ejhle, město! (1945), provozované na nákladních autech, objíždějících republiku, nebo budovatelské drama Most (1948). Koncem čtyřicátých let 20. století se původní dramatické tvorbě přestal věnovat. Zabýval se dramatizací próz (Jevgenij Oněgin) a tvorbou Jana Hanuše (Plameny, Sluha dvou pánů, Pochodeň Prométheova, Labyrint).

Publikační činnost Patřil k osobnostem, které formovali poválečné směřování českého divadla. Od počátku čtyřicátých let 20. století byly jeho teoretické studie ovlivněny pracemi Jindřicha Honzla a Jiřího Veltruského. Věnoval se různým teoretickým i historickým tématům (divadelní kritika, jevištní překladatelství, režie, dramaturgie, lidové a dětské divadlo atd.), které publikoval v periodikách Hospodářský kritik, Kulturní práce, Lidová kultura, Praha v týdnu, Listy mladých, Literární noviny, Tvorba, Krásná literatura, Nový život apod. Své texty vydával také v odborných teatrologických časopisech jako např. Otázky divadla a filmu, Divadlo, Sovětské divadlo, Divadelní noviny. Mezi lety 1945–1946 redigoval časopis Program divadla Práce D 46, mezi lety 1946–1947 Divadelní magazín a následně činoherní řadu časopisu Národní divadlo (1949–1950). Používal šifry JP, pn, rn. Studie většího rozsahu prezentoval ve sbornících Kdo vytváří divadlo, Počátky české marxistické divadelní kritiky, Prolegomena scénografické encyklopedie, William Shakespeare v hudbě a na našem jevišti.

Uspořádal, redigoval a vydal sborníky: 50 let Moskevského uměleckého divadla (1948), Činoherní dramaturgie (1949), Alois Jirásek: Jan Žižka (1950, s A. Dvořákem); J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnonhorští havíři (1950, s M. Bláhovou), Soupis repertoáru Národního divadla 1945–1950 (1951), dva svazky studií a projevů J. Honzla (K novému významu umění a Divadelní a literární podobizny), F. Petrarca: Listy velkým i malým tohoto světa (1974), Záhadný nesmrtelný. Dramatik Heinrich von Kleist (1980, s A. Scherlem a S. Scherlovou), Leonardo da Vinci: Nápady (1982) a Vídeňské lidové divadlo od Hanswursta Stranitzkého k Nestroyovi (1990, s J. Balvínem a A. Scherlem).

Mezi lety 1954–1962 se podílel na tvorbě italské divadelní encyklopedie Enciclopedia dello spettacolo. Byl autorem řady hesel českých osobností (Karel Dostal, Leopolda Dostalová, Viktor Dyk, Otokar Fischer, Jiří Frejka, Jaroslav Hašek, Karel Hugo Hilar, Vlastislav Hofman, Hana Kvapilová, K. H. Mácha, bratři Mrštíkové, Jindřich Mošna, Jan Neruda, Vítězslav Nezval, Ladislav Pešek, Gabriela Preissová, Fráňa Šrámek, Zdeněk Štěpánek, J. K. Tyl, Jiří Voskovec, Jan Werich, Julius Zeyer a další). Texty se v české podobě nezachovaly.

Překladatelská činnost Překladatelská činnost zůstala v rámci jeho tvorby dominantní. Překládal především z italštiny, španělštiny, němčiny, řečtiny a sanskrtu divadelní hry například C. Goldoniho (Impresario ze Smyrny, Benátská vdovička, Treperendy aj.), N. Machiavelliho (Mandragora), Johanna Nepomuka Nestroe (Byt k pronajmutí), Aischyla (Spoutaný Prometheus), Sofokla (Oidipús vladař), Šúdraky (Hliněný vozíček). Přeložil řadu odborné teatrologické literatury autorů M. Vitruvia Pollia, řeckého dramatika Juliua Polluxe, historika Franze Mehringa nebo George Derwenta Thomsona.

Překládal také italskou prózu (N. Machiavelli, Alberto Moravia, Vasco Pratolini, G. Tomasi di Lampedusa) a poezii (F. Petrarca, Salvatore Quasimodo, Lorenzo I. Medicejský) nebo řeckou poezii (Archilochos, Hippónax, Empedoklés) a další autory. Jako překladatel a editor se účastnil vydání výborů básní italské renesanční poezie a staré řecké poezie.

Patřil k prvním překladatelům, kteří používali tzv. volnou překladatelskou metodu. Tito autoři se více než o doslovnost původního textu snažili o zachování myšlenky a atmosféry. U některých překladů nelze přesně určit autorství, neboť býval podepsán pod tvorbou zakázaných autorů, jako byl například Josef Hiršal nebo Jan Vladislav.

Odkazy Reference

Externí odkazy Jaroslav Pokorný v České divadelní encyklopedii

Kategorie:Čeští překladatelé Kategorie:Čeští překladatelé z italštiny Kategorie:Čeští překladatelé z francouzštiny Kategorie:Čeští překladatelé z latiny Kategorie:Čeští překladatelé z řečtiny Kategorie:Čeští divadelní režiséři Kategorie:Čeští divadelní kritici Kategorie:Čeští dramaturgové Kategorie:Absolventi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy‎ Kategorie:Čeští divadelní pedagogové Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Pedagogové na DAMU‎ Kategorie:Narození v roce 1920 Kategorie:Narození 13. listopadu Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí v roce 1983 Kategorie:Úmrtí 23. září Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Muži