Blahoslav Hrubý (23. října 1911, Josefov – 22. října 1990, New York) byl český a československý protestantský kněz, autor publikace s válečnou tematikou, emigrant po roce 1948, vydavatel nábožensko-politického časopisu a redaktor Svobodné Evropy.
Biografie
Studium Narodil se v Josefově poblíž Jaroměře. Když jeho otec musel jít na frontu, strávil první světovou válku u prarodičů na venkově poblíž Hradce Králové. Z josefovské školy následně přešel a studoval proti přání svého otce na reálném gymnáziu v Hradci Králové, a po úspěšném dokončení maturity s vyznamenání v roce 1930 se rozhodl věnovat teologii a filozofii. Začal se vzdělávat na Husově bohoslovecké fakultě v Praze a stal se součástí Akademické YMCA, kde se aktivně angažoval v jejích aktivitách. Po roce studia v Praze měl konflikt s policisty, když se během protestu nezaměstnaných postavil za neznámou zbitou ženu a strávil několik dní ve vězení na Pankráci. V důsledku toho mu vedení fakulty i českobratrské církve zajistilo stipendium na fakultě v Halle. V té době byl svědkem, jak Adolf Hitler a jeho příznivci přicházejí k moci, a tak se rozhodl varovat před důsledky nacismu a fašismu v příspěvcích v měsíčníku Křesťanská revue, kde již během studií v Praze publikoval, a pašoval zakázanou literaturu přes hranice. Po roce studií v Hallu pokračoval v Curychu a Ženevě a stále udržoval kontakt s protinacisty v Německu a stal se sekretářem Světové studentské asociace pro mír, svobodu a kulturu.
Druhá světová válka V roce 1936 promoval v Praze a působil jako farář československého protestantského sboru v Paříži, zároveň se věnoval československému vysílání francouzského rozhlasu a pomáhal uprchlíkům. Před okupací Paříže se na kole dostal do Marseille, kde nejen pomáhal židovským uprchlíkům, ale také chránil lidi před deportací tím, že vydával rodné listy a osobní doklady pro bezpečné překračování hranic. V Marseille byl rovněž jedním ze zakladatelů Československého pomocného výboru (Centre d’aide Tchécoslovaque), ve které se hledaly různé cesty pro uprchlíky. Jednu z nich podnikl i on a přes Španělsko dostal do Lisabonu s aktovkou dokumentů od konzula československé vlády v Londýně. Z Lisabonu přicestoval do New Yorku až na začátku ledna 1941 po třech měsících, protože svůj rodný list poskytl pro odcestování spisovateli Lionu Feuchtwangerovi a během této doby s Egonem Hostovským a Adolfem Hoffmeistrem stihl založit Výbor československých uprchlíků.
Z New Yorku se přestěhoval do Chicaga, kde měl v plánu dokončit doktorát, avšak po vstupu USA do války cítil potřebu se dobrovolně přihlásit do armády. Díky jeho jazykovým dovednostem byl přijat do zpravodajské služby Office of Strategic Services jako kapitán. V roce 1944 byl vyslán do Londýna, kde měl úkol zkoumat data o československém odboji a zajišťovat spojení s československou exilovou vládou. Na konci války byl v 3. americké armádě vedené generálem Pattonem, která osvobodila mj. západ a jihozápad Čech. Byl jedním z těch, kteří v květnu 1945 vyřídili představitelům České národní rady nabídku generála Pattona na pomoc bojující Praze, jejíž odmítnutí prosadil komunista Josef Smrkovský.
Po válce V květnu 1945 se vydal do Prahy, kde byl přiřazen k vojenské misi na americkém velvyslanectví v hospodářském odboru a stal se rovněž náměstkem velitele mise plukovníka Charlese Katka. Pomáhal sovětským a dalším uprchlíkům uniknout z území spravovaných Rudou armádou, nebo pomáhal při vyhledávání nacisty odcizeného majetku Karlovy univerzity. Prezident Edvard Beneš mu udělil Československou vojenskou medaili za zásluhy II. stupně na počest jeho vynikajících vojenských činů mimo bojiště. Když cestoval do Košic jako spoluředitel Americké pomoci Československu kvůli koordinaci dodávek potravin od UNRRA vinou neúrody, byl těžce zraněn při autonehodě. Krátce poté se zotavil a vrátil se zpět do USA k duchovní činnosti. Rok žil v Minnesotě, ale když v únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu v Československu, rozhodl se přiletět na XI. všesokolský slet, aby se ještě mohl naposledy rozloučit se svou matkou.
Svůj pobyt si prodloužil, protože se díky Janu Blahoslavovi Čapkovi seznámil s Olgou Sedláčkovou a v listopadu 1948, po třech měsících od seznámení, se vzali. Zajímala se o ně StB kvůli jejich návštěvníkům, jako byla například Milada Horáková nebo František Škarvan. Manželka se proto zřekla svého občanství pro mezinárodní ochranu. Byli pronásledováni, prohledávali jim byt a bylo jim zřejmé, že se chystá zatčení, když se zdržovalo vydání manželčina pasu. Když ho obdržela, využili volného víkendu a v sobotu 2. července 1949 odcestovali expresem bez ohlášení. Na hranicích zadrželi vlak, aby mohli ověřit oprávnění pro výjezd. Když se ale kvůli víkendu odpovědi od funkcionářů nedočkali a začali se ozývat nespokojení cestující, nechali je nakonec odjet. Později, když už byli v Norimberku, přišla policie do bytu, kde už ale nebyli.
Život v USA Po návratu do USA se stal asistentem pastora v presbyteriánské církvi na Manhattanu. Po zadržení Milady Horákové zahájil kampaň na podporu československých politických vězňů tím že, odesílali písemnosti významným světovým osobnostem, aby se za ně přimlouvaly. Byl ředitelem Protestantského programu zaměřeného na Československo v Rádiu Svobodná Evropa a v letech 1953–1955 výkonným ředitelem evropské kanceláře Amerického fondu pro československé uprchlíky v Mnichově. Získával víza pro uprchlíky a zajišťoval pro ně záruky, rozdával vánoční dárky a vytvořil síť zástupců v několika evropských zemích nebo v Brazílii.
V roce 1962 začala ateistická propaganda proti církvím a diskriminace věřících, což ho spolu s Dr. Paulem B. Andersonem přimělo k založení čtvrtletníku Náboženství v oblastech ovládaných komunisty (Religion in Communist Dominated Areas) pod záštitou Národní rady církví v USA. Tento časopis představoval problém pro všechny totalitní režimy, protože informoval o církevní a náboženské situaci, jakož i o porušování náboženských svobod a lidských práv v komunistických zemích. Když byla v roce 1971 kvůli sporu v Národní radě církví ukončena produkce, založil společně s přáteli Výzkumné centrum pro náboženství a lidská práva v uzavřených společnostech (Research Center for Religion and Human Rights in Closed Societies), jež pokračovalo ve vydávání časopisu. Organizoval různé akce, přednášel a svědčil před výbory Kongresu. V roce 1977 jako jeden z prvních požádal před výborem amerického Kongresu o pomoc a podporu pro pronásledované členy Charty 77.
Za celoživotní přínos v oblasti lidských práv obdržel společně se svojí manželkou Olgou v září 1988 vyznamenání od tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana, přičemž svou úctu k manželům vyjádřil i ve svém poděkování, které jim tehdy věnoval v televizním projevu.
I přes riziko srdeční choroby se Hrubý s manželkou vrátil do Československa po Sametové revoluci v létě 1990. Zemřel 22. října téhož roku, den před svými devětasedmdesátými narozeninami, v newyorské nemocnici.
U příležitosti oslav výročí vzniku Československa byl 28. října 1996 vyznamenán in memoriam prezidentem Václavem Havlem Řádem Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.
Odkazy
Reference
Literatura
Kategorie:Duchovní Českobratrské církve evangelické Kategorie:Čeští emigranti a exulanti Kategorie:Emigranti po únoru 1948 Kategorie:Američané českého původu Kategorie:Čeští exiloví spisovatelé Kategorie:Čeští novináři Kategorie:Čeští publicisté Kategorie:Osobnosti československého odboje během druhé světové války Kategorie:Nositelé Československé medaile za zásluhy Kategorie:Nositelé Řádu Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy Kategorie:Narození v roce 1910 Kategorie:Narození 23. října Kategorie:Narození v Josefově (Jaroměř) Kategorie:Úmrtí v roce 1990 Kategorie:Úmrtí 22. října Kategorie:Úmrtí v New Yorku Kategorie:Muži