Bibliografický záznam je záznam v bibliografickém rejstříku nebo knihovním katalogu, který identifikuje a popisuje konkrétní zdroj. Bibliografický záznam obsahuje údaje nutné k tomu, aby uživatel mohl správně určit a získat daný zdroj, a další doplňkové údaje, všechny zapsané ve formalizovaném bibliografickém formátu. Další informace mohou podporovat funkce konkrétních databází jako vyhledávání (např. dle klíčových slov), nebo mohou poskytovat doplňkové informace o daném zdroji (např. abstrakt článku).

Bibliografické záznamy je obvykle možné vyhledat v bibliografických rejstřících (tedy např. bibliografických databázích) podle autora, názvu, rejstříkových termínů či klíčových slov. Bibliografický záznam je někdy označován také jako zástupný záznam nebo metadata. Bibliografický záznam může popisovat klasické fyzické papírové publikace, digitalizované dokumenty i dokumenty, které jako digitální vznikly (born digital). Procesy tvorby, výměny a uchovávání bibliografických záznamů jsou součástí procesu zvaného bibliografická kontrola.

Historie

Nejranější známé bibliografické záznamy pochází z katalogu náboženských textů datovaného do období kolem roku 2000 př. n. l. Katalog byl psaný klínovým písmem na hliněných destičkách a texty v něm byly identifikovány klíčovými slovy v sumerštině. Kallimachos z Kyrény byl ve 3. století př. n. l. pověřen katalogizací Alexandrijské knihovny a vytvořil tzv. pinakes, bibliografické záznamy na 120 svitcích.

Knihovní katalogy v rané fázi amerického knihovnictví v koloniálním období a evropského knihovnictví v osvícenském období byly obvykle dostupné ve formě knihy, ať již ručně psané či tištěné. I v moderním období byly název a autor informace dostačující k odlišení od jiných děl a k zařazení dokumentu ve sbírce. S tím, jak rostly počty vydávaných dokumentů a běžnými se stávaly další typy zdrojů, se stal sběr většího množství popisných informací k jejich rozlišení nutností. Přístup k bibliografickému záznamu jako sbírce datových položek se zdál být v knihovnictví dostačující až do rozvoje nových distribučních metod vydávaných dokumentů (zejména digitálních). Ten zpochybnil jeho univerzálnost a otevřel diskusi o jeho budoucnosti.

Formáty

Podoba novodobých formátů bibliografických záznamů pochází z éry tradičních knihoven s fyzickými dokumenty, nepropojenými sbírkami a vlastními knihovními katalogy. Moderní formáty tohle historické dědictví odráží ve své struktuře, ale jsou strojově čitelné a nejčastěji odpovídají standardům MARC. Specializované bibliografické databáze (jako Chemical Abstracts, Medline, PsycInfo, nebo Web of Science) neužívají stejné bibliografické standardy jaké jsou běžné v knihovnictví. Nejzámější standard je Common Comunication Format.

V roce 2011 začala americká Knihovna Kongresu vyvíjet BIBFRAME, systém popisu zdrojů (Resource Description Framework) pro zaznamenávání bibliografických dat, jako následovníka MARC 21. V roce 2016 byla vydána verze BIBFRAME 2.0, kterou Knihovna kongresu začala využívat ke katalogizaci dokumentů při plánovaném přechodu z automatizovaného knihovního systému Voyager na FOLIO. Oficiálně knihovna na BIBFRAME přešla na jaře 2025 a 30. července téhož roku pak implementovala i FOLIO. Příkladu Knihovny kongresu následovalo v přípravách na přechod na nový standard a systém i množství amerických univerzitních knihoven (knihovny Kolumbijské univerzity, Stanfordovy univerzity atd.) a knihoven z USA i dalších států.

BIBFRAME je novým typem formátu proto, že zdroje popisuje za užití různých entit a popisu vztahu mezi nimi. Oproti tomu klasické knihovní formáty agregují větší množství různých informací do jednoho záznamu.Miller et al., Bibliographic Framework as a Web of Data: Linked Data Model and Supporting Services, s. 6.

Odkazy Reference

Související články

Bibliografická citace Knihovní jednotka

Kategorie:Bibliografie Kategorie:Informační instituce Kategorie:Knihovnictví