náhled|Danton, Desmoulins a Chabot před revolučním tribunálem. Rytina, 1834, musée Carnavalet. Proces s Georgesem Dantonem a dantonisty se konal v Paříži v roce 1794 mezi 2. dubnem (13. germinalu roku II) a 5. dubnem (16. germinalu) před Revolučním tribunálem.

První slyšení 2. dubna 1794 Veřejný žalobce Fouquier-Tinville ráno 13. germinalu stanovil porotu a vyloučil jednotlivce, kteří by mohli být vůči obviněnému shovívaví. Z přibližně šedesáti registrovaných porotců bylo devět desetin podezřelých.

Porota se skládala ze sedmi členů:

loutnista Léopold Renaudin parukář Ganney tesař François Trinchard hudebník Lumière chirurg Joseph Souberbielle výrobce hraček Desboisseaux Leroy

Kolem 11. hodiny, poté, co porotci prokázali nestrannost a neochvějnost, Camille Desmoulins neúspěšně napadl porotce Renaudina. Georges Jacques Danton byl devátým obžalovaným.

Poté byla přečtena Amarova zpráva o případu korupce (aféra Východoindické společnosti). Většinu slyšení zabrala Chabotova aféra, výpověď Cambona, svědka obžaloby, prokládaná otázkami Fabra d'Églantina. François Chabot a Abbé d'Espagnac obvinili Juliena zvaného z Toulouse. Georges Danton požádal o předvolání několika svědků: Laignelot, Fréron, Deforgues (ministr zahraničních věcí), Étienne-Jean Panis. vedle Revolučního tribunálu je tato žádost adresována členům Výboru všeobecné bezpečnosti, kteří přišli řídit průběh jednání.

Georges Danton požádal o vytvoření komise v rámci Konventu, která by přijala odsouzení, které on, Camille Desmoulins a Pierre Philippeaux chtěli vznést proti systému diktatury uplatňovanému Výborem veřejného blaha. Martial Herman tuto žádost odmítl. Krátce nato byla schůze přerušena a odročena na následující den.

Druhé slyšení 3. dubna 1794 Před soud byl postaven nový obžalovaný, François-Joseph Westermann, zatčený předchozího dne. Stejně jako Abbé d'Espagnac byl shledán vinným z účasti na aféře Jean de Batz–Jacques-René Hébert. Westermann požádal o slyšení a byl vyslýchán jedním ze soudců před soudní síní.

Když bylo slyšení obnoveno, byla přečtena Saint-Justova zpráva. Předsedající soudce se zaměřil na případ korupce (aféra Východoindické společnosti). Na Dantonovo naléhání promluvit Herman souhlasil s tím, že ho bude vyslýchat. Tento výslech zabral většinu slyšení.

Danton oznámil, že na Saint-Justovu zprávu bude reagovat bod po bodu. Herman nechtěl proměnit tento proces v proces s Výborem veřejného blaha, vyzval proto Dantona, aby vše vysvětlil, aniž by kohokoli udal, a omezil se na svou vlastní obhajobu.

Danton odmítl obvinění týkající se aféry Champ-de-Mars. Když se ho předseda zeptal, zda emigroval do Anglie, Danton odpověděl, že tam odjel se svými švagry služebně. Primárně však uvedl vlastenecký motiv. Danton předložil svědectví, která by ho očistila, zejména ohledně jeho chování v noci z 9. na 10. srpna 1792 a vyprovokovala hypotetické svědky obžaloby.

Následovala otázka tajných fondů. Danton přiznal, že mu bylo svěřeno padesát milionů livrů. Úpravou textu Revolučního bulletinu bylo umožnilo, že byl Danton prezentován jako příjemce 50 milionů livrů, a že byl schopen vysvětlit použití pouze 200 000 liver.

Georges Danton se dále zabýval Duportovou aférou a tvrdil, že udělal vše pro to, aby byl Duport zatčen, a vinu za jeho propuštění svalil na Marata. Danton poté odmítl obvinění ze spoluúčasti se girondisty. Pokud jde o jeho vztah s Dumouriezem, nabízel vágní omluvu a vyhýbal se detailům.

Předseda navrhl Dantonovi, aby odložil zbytek své obhajoby; Danton souhlasil. Zasedání bylo přerušeno kolem 16. hodiny. Na pokyn Fouquier-Tinvillea bylo rozhodnuto Dantona umlčet a rozhodl, že soudní proces proběhne bez výslechu svědků (s výjimkou Cambona, který sice odsuzoval Fabreho d'Églantine, ale ve své kritice Dantona byl velmi zdrženlivý). Fouquier-Tinville se obrátil na Výbor veřejného blaha s žádostí, zda by mohl předvolat svědky požadované obhajobou. Výbor však nepovolil žádného svědka. Fouquier-Tinville se proto musel smířit s tím, že po procesu s hébertisty urychlí i Dantonův proces.

Třetí slyšení 4. dubna 1794 Byl předvolán Louis-Marie Lullier, státní zástupce pařížského departmentu, který byl v minulosti úzce spjat s Hébertem, Chaumettem a baronem de Batzem, aby odpověděl na otázky a vyslechl si přečtení obžaloby.

Danton, jak bylo dohodnuto, požádal o pokračování své obhajoby. Herman odmítl s argumentem, že je třeba vyslechnout i další obžalované. Danton s podporou Desmoulinse a Philippeauxe protestoval.

Znovu požadoval předvolání svědků, jejichž seznam on a jeho přátelé poskytli, a jmenování komise Konventu. Fouquier-Tinville a Herman mu to zamítli. Fouquier-Tinville prohlásil, že čeká na rozhodnutí výborů.

Georges Danton obnovil svá obvinění proti Saint-Justovi, Barère de Vieuzac, Billaud-Varenne, Couthonovi a Robespierrovi z Výboru veřejného blaha a proti Vadierovi, Amarovi a Voullandovi z Výboru pro bezpečnost. Apeloval na lid ohledně tohoto nezákonného odmítnutí. Veřejnost ptotestovala a následně požadovala svědky. Fouquier-Tinville zpanikařil a sepsal dopis, který Herman upravil a oba muži jej zaslali Výboru veřejného blaha.

Debaty pokračovaly ve velmi napjaté atmosféře slyšením obžalovaných, kteří dosud nebyli vyslechnuti. Během výslechu Jeana-Françoise Delacroixe se Georges Danton musel obhajovat proti obvinění z drancování v Belgii v souvislosti se zabráním Béthune v dubnu 1793. Danton protestoval proti pomluvě.

Mezi 16. a 17. hodinou Hermana uklidnila nóta od Collota d'Herboise oznamující hlasování o požadovaném dekretu, jehož text mu bude zaslán spolu s dokumenty, které osvětlí celou hloubku spiknutí. Krátce nato dorazili Vadier, Amar a Voulland a Fouquier-Tinville se k nim připojil v místnosti pro svědky. Po obdržení dokumentů vyjádřil úlevu. Dekret byl bez debaty v Konventu vynucen Saint-Justem.

Když byl téhož večera nebo následujícího rána přečten rozsudek týkající se obžalovaného, Danton povstal a vyzval publikum, aby dosvědčilo, že neurazil soud, lid ani národní spravedlnost.

Po přečtení dekretu následovalo přečtení Laflottova odsouzení ohledně vězeňského spiknutí, které zosnovali vězni lucemburské věznice s cílem osvobodit dantonisty a jehož vůdci jsou generál Dillon a Lucile Desmoulins. Camille Desmoulins se zhroutil a křičel, že chtějí zavraždit i jeho ženu.

Čtvrté slyšení 5. dubna 1794 Zasedání 16. germinalu mělo být rozhodující. Dekret vydaný během procesu s girondisty (říjen 1793) umožňoval porotcům po třech dnech prohlásit se za dostatečně informované, čímž by bylo řízení ukončeno. A tyto tři dny už uplynuly.

Danton a Delacroix marně opakovali svou žádost o výslech svědků, jejichž seznam poskytli. Fouquier-Tinville odpověděl, že sám se zdržel předvolání svědků obžaloby, aby vyhověl příkazům Konventu. Vyslechnut byl pouze Cambon. Je možné, že Cambonova výpověď, která byla pro Fabre d'Églantine a Françoise Chabota usvědčující, ale pro Dantona spíše příznivá, vedla státního zástupce k tomu, že ještě před obdržením příkazu od Výboru veřejného blaha upustil od předvolání osob, které nesplnily úkol, který jim byl svěřen. Fouquier-Tinville dodal, že tribunál bude soudit na základě písemných důkazů. Ovšem na rozdíl od Desmoulinse, proti němuž byly jeho noviny Le Vieux Cordelier samy o sobě důkazem, neexistovaly žádné písemné důkazy proti Dantonovi, ale pouze proti Delaunayovi a jeho komplicům.

Danton a Delacroix, když viděli, jak předsedající vyslýchá poslední obžalované, požádali o pokračování ve svých obhajobách, které byly přerušeny o dva dny dříve. Fouquier-Tinville se ptá porotců, zda se považují za dostatečně informované. Obžalovaní hlasitě protestují.

Herman nechá oba pro jejich chování vyloučit z řízení. Obžalovaní byli vytaženi ze svých lavic a odvedeni do Conciergerie.

Porotci se radili o osudu Dantonových příznivců. Po dvou hodinách se porotci prohlásili za dostatečně informované. Aby porotce přesvědčili, poskytli jim Herman a Fouquier-Tinville na příkaz Výboru veřejného blaha několik dokumentů, včetně dopisu objeveného v domě Georgese Dantona, o kterém se domnívali, že dokazuje jeho vinu. Podle některých historiků se pravděpodobně jednalo o dopis anglického agenta adresovaný bankéři Perregeauxovi, datovaný 13. září 1793, který vyzývá Perregeauxe, aby finančně odměnil osoby vystupující proto revoluci, jejichž jména byla zašifrována. Tento dopis není padělek, ale nemusel být zabaven Dantonovi. Tento dopis měl posílit přesvědčení porotců.

Po dalším, ale krátkém rokování porotci Lulliera osvobodili a odsoudili ostatních patnáct obžalovaných k trestu smrti: Fabre d'Églantine, François Chabot, Marie-Jean Hérault de Scales, Claude Basire, Joseph Delaunay, Georges Jacques Danton, Camille Desmoulins, Pierre Philippeaux, Emma d'Espagía, Junius Frey, Emmanuel Frey, Andrés Guzmán, Johann Friedrich Diedrichsen, François-Joseph Westermann, Jean-François Delacroix.

Oficiální tisk (Le Moniteur universel z 31. března, 1. a 2. dubna 1794) nezveřejnil ani plné znění zatykače, ani seznam signatářů. Výnosy byly prezentovány jako kolektivní rozhodnutí shromážděných výborů, bez individualizace odpovědnosti.

Zatykač na Georgese Dantona, Camilla Desmoulinse, Delacroixe a Philippeauxa ze dne 30. března 1794 nese společné podpisy členů Výboru veřejného blaha a Výboru obecné bezpečnosti. Dokument, který je uložen v Národním archivu, obsahuje 18 čitelných podpisů na první straně a 2 další podpisy na následující straně.

Filmové ztvárnění Danton, režie Andrzej Wajda, v hlavních rolích Gérard Depardieu (Danton), Patrice Chéreau (Desmoulins), Jacques Villeret (Westermann), Roger Planchon (Fouquier-Tinville). Francouzská revoluce, režie Richard T. Heffron, v hlavních rolích Klaus Maria Brandauer (Danton), François Cluzet (Desmoulins), Yves Beneyton (Fouquier-Tinville).

Reference

Kategorie:Francie v roce 1794 Kategorie:Velká francouzská revoluce Kategorie:Politické procesy Kategorie:Události v Paříži Kategorie:Trestní procesy ve Francii Kategorie:Dějiny francouzského práva