Ana Victoria Jiménezová (31. srpna 1941 – 23. listopadu 2025) byla mexická fotografka, redaktorka a feministická aktivistka, která se aktivně účastnila druhé vlny mexického feministického hnutí. Nejznámější je svým archivem Archivo Ana Victoria Jiménez, který obsahuje fotografie, plakáty a letáky demonstrující nebo související s ženským aktivismem v Mexiku.
Pozadí Ana Victoria Jiménezová se narodila 31. srpna 1941 v Mexico City. Jejími rodiči byli Ana Álvarezová a Ramiro Jiménez. S aktivismem začala v sedmnácti letech.Abelleyra, Angélica. "Por el derecho a la felicidad: Entrevista con Ana Victoria Jiménez." Nierika: Revista de Estudios de Arte V 50. a 60. letech 20. století četla s rodinou mnoho časopisů Política a dalších novin, které informovaly o politickém klimatu; měla také mnoho přátel, se kterými se účastnila politických konferencí. Jiménezová je nejznámější svými fotografiemi a archivy, ale její vzdělání se fotografie netýkalo. Po dokončení studia na Sindicato de Pintores y Escultores pracovala jako sazečka v tiskárně. Jejím úkolem bylo kontrolovat pravopisné chyby v linotypových lisech. O několik let později pracovala pro IBM, kde trávila většinu času používáním přenosného stroje. Aktivismus a militantnost Jiménezové se nejprve projevily v Mexické komunistické straně a později v mexickém feministickém hnutí. Teprve po svém zapojení do ženského hnutí začala Jiménezová pracovat jako fotografka a archivářka. Po mnoha letech účasti a dokumentování hnutí se Jiménezová rozhodla začít pracovat jako nezávislá redaktorka, spoluautorka a vydavatelka. Ve svém psaní se zaměřila na historii Unión Nacional de Mujeres Mexicanas ( UNMM), jejích členek a umělkyň. Psala také do mnoha mexických časopisů, novin a knih, přičemž se zaměřovala na témata jako: domácí práce, biografie žen a rolnic.ANTIVILO PEÑA, Julia. “ARTE FEMINISTA LATINOAMERICANO Rupturas De Un Arte Político En La Producción Visual.” UNIVERSIDAD DE CHILE FACULTAD DE FILOSOFIA Y HUMANIDADES ESCUELA DE POSTGRADO, 2013, repositorio.uchile.cl/bitstream/handle/2250/114336/Antivilo Julia_2013.pdf.
V roce 2011 si její dokumentace ženského hnutí získala uznání a byla vystavena jako archiv na Universidad Iberoamericana. Poté se Ana Victoria Jiménezová účastnila významných výstav ve Spojených státech a pokračovala ve své práci jako redaktorka a autorka v Mexiku.
Nezískala maturitu. Navštěvovala však Sindicato de Pintores y Escultores v Mexiku, kde studovala grafické umění. Až později ve své fotografické kariéře absolvovala instruktážní kurz u známé fotografky Alicii D'Amico. V letech 1974-75 se Jiménezová rozhodla pokračovat ve svém fotografickém vzdělávání a zapsala se do kurzů, které ji měly naučit technikám.
Jiménezová zemřela v Mexico City 23. listopadu 2025 ve věku 84 let.ANTIVILO PEÑA, Julia. “ARTE FEMINISTA LATINOAMERICANO Rupturas De Un Arte Político En La Producción Visual.” UNIVERSIDAD DE CHILE FACULTAD DE FILOSOFIA Y HUMANIDADES ESCUELA DE POSTGRADO, 2013, repositorio.uchile.cl/bitstream/handle/2250/114336/Antivilo Julia_2013.pdf
Aktivismus
Komunismus Jiménezová se od 60. let 20. století věnovala aktivismu. Na začátku své aktivistické kariéry se stala součástí Komunistické strany. V rámci Komunistické strany, konkrétně v Komunistickém svazu mládeže, se stala tajemnicí Ústředního výboru strany. Během své účasti v komunistické straně s názvem Central Campesina Independiente a Frente Electoral del Pueblo (Ústřední rolnická nezávislá a volební fronta lidu) byla Jiménezová zatčena a zadržena během operace policie v Mexico City, která byla organizována s cílem zastavit radikální aktivity komunistů. Díky své pozici tajemnice Ústředního výboru mohla Jiménezová cestovat do Sovětského svazu a dalších komunistických zemí.
Feministické hnutí Jiménezová se aktivně podílela na mexických feministických hnutích, zejména v období porevoluce a druhé vlny, a podporovala tak feministická témata, jako je legalizace potratů, rovnost a uznání. Jiménezová, stále považována za komunistickou aktivistku, se stala členkou a zakladatelkou Unión Nacional de Mujeres Mexicanas (UNMM). Během svého působení v UNMM se stala zástupkyní skupiny v Mezinárodní demokratické federaci žen (FDIM) se sídlem v Berlíně. V rámci FDIM Jiménezová a další neustále pracovaly na bulletinech pro skupinu. Na konci 70. let se rozhodla stát se součástí Mujeres en Acción Solidaria (Ženy v solidaritě). Poté, co se stala součástí Mujeres en Acción Solidaria (MAS ), se aktivismus Jiménezové začal přesouvat k feminismu. Gabriela Aceves Sepulveda nám říká, že prostřednictvím hnutí Mujeres en Acción Solidaria, konkrétně po pochodu k mexickému Památníku matek (9. května 1971), pochodu, který požadoval změnu v manipulaci s Dnem matek a objektivizaci žen v médiích, Jiménezová aktivně začala dokumentovat demonstrace. Další skupinou, ke které se Jiménezová v roce 1972 rozhodla připojit, bylo Movimiento Nacional de Mujeres (MNM). MNM založila Esperanza Brito de Martí a další ženy, které pracovaly ve vysílání a tištěných médiích, jako například Martha de la Lama.
V rámci dalšího zapojení do feministického světa se Jiménezová zapojila do mnoha feministických uměleckých kolektivů. Podle Cecilie Fajardo-Hillové jí účast ve feministických uměleckých kolektivech umožnila zpochybnit diskriminaci v umění, které ženy čelily. Její kladení otázek ji vedlo k tvorbě děl, která odrážela osobní zkušenosti žen v hnutí, a k vytváření výstav, které implementovaly myšlenku, že by člověk měl zpochybňovat patriarchální kulturu v umění. Jednou z feministických uměleckých organizací, do které se zapojila, byla Tlacuilas y Retrateras, založená umělkyní a feministickou aktivistkou Mónicou Mayer. Byl to jeden z prvních feministických uměleckých kolektivů ve své zemi a proslul kontroverzním dílem La fiesta de XV años.Giunta, Andrea. "Feminist Disruptions in Mexican Art, 1975–1987".
Díla
Fotografie Velká část jejích uznávaných fotografií pochází z období mexického feministického hnutí. Mnoho snímků Jiménezové zobrazuje aktivistky během protestů a akcí, jako byl Pochod za dekriminalizaci potratů (1977) před mexickým Andělem nezávislosti a protest v Národním auditoriu proti myšlenkám soutěže Miss Universe Mexika. V době, kdy se Ana Victoria Jiménezová věnovala fotografování, prodala některá ze svých děl a dokonce byla požádána o vytvoření snímků pro katalogy obchodů. Její fotografie feministických demonstrací se mnohokrát objevily v novinách a časopisech, ale nebyly uvedeny v autorství. Jiménezová tvrdila, že se rozhodla fotografii opustit, když si uvědomila, že to není její obor, na rozdíl od její práce redaktorky. Ve fotografování však pokračovala až do 90. let.
Jiménezová začala s tvorbou fotografií v roce 1978, kdy začala spolupracovat s Cine Mujer, kolektivem založeným Rosou Marthou Fernandezovou a Beatriz Mar. Cine Mujer bylo založeno v roce 1975 s cílem vytvářet filmy, které zdůrazňují ženské problémy. V rámci Cine Mujer Jiménezová pořídila snímky pro mnoho filmů, například Cosas de Mujeres 1975-1978 (Ženské záležitosti). Cílem Cosas de Mujeres bylo odhalit omezení potratů, kterým ženy čelily. Snímky, které Jiménezová pro film vytvořila, byly prezentovány v mnoha kampaních, které se snažily dekriminalizovat potraty. Dalším filmem, který Jiménezová vytvořila s Cine Mujer, byl Rompiendo Silencio (Prolomení ticha), který byl uveden v roce 1979 a zaměřoval se na znásilněné ženy. Oba filmy byly natočeny v černobílé technologii na 16mm film a obsahovaly rozhovory, fiktivní vyprávění, fotografie a statistiky.Aceves, Gabriela (February 2019). "¿Cosas de Mujeres?" Feminist Networks of Collaboration in 1970s Mexico". Artelogie. no. 5. Gabriela Acevesová tvrdí, že fotografie Jiménezové, zachycující demonstrace feministek, přispěly k tomu, že mexické feministické hnutí získalo důvěryhodnost a stalo se místem, kde bojovalo za globální problémy žen.
První fotografická esej Jiménezové byla Jiménez: 1985. Tato fotografická esej vypráví příběh, ve kterém žena vyleze na strom, aby tam hovořila o svém mládí, a zároveň zobrazuje přání vdát se a splnit si své sny. Žena v tomto příběhu je nakonec zbita svým manželem a jsou jí odebrány děti, což vede k jejímu šílenství. Podle Andrey Giunty bylo Jiménezováovým účelem této fotografické eseje osvětlit vliv náboženství na ženy v Mexiku.
Dalšími fotografickými esejemi, které vytvořila, byly Ensayo Sobre Todo Trabajo Domestico (Esej o všech domácích pracích) a Cuaderno de Tareas. Ensayo Sobre Todo Trabajo Domestico je fotografická esej o domácích pracích z roku 1978, která obsahuje mnoho fotografií zachycujících každodenní život domácích pracovnic. Cuaderno de Tareas je také projekt v esejistické formě, který dokumentuje (v letech 1978–1981) domácí pracovnici. V tomto projektu mohou diváci vidět fotografie domácí pracovnice při výkonu své placené práce, jako je úklid a praní prádla. Jiménezová se rozhodla zdůraznit „zaměření“ na ruce pracovnice, „když vařila, uklízela koupelnu, prala ručně, skládala prádlo, psala na psacím stroji a používala šicí stroj.“ Cecilia Fajardo-Hill tvrdí, že práce Jiménezové v tomto projektu měla za cíl „uznat hodnotu práce v domácnosti“, což bylo téma, o kterém v této době psalo mnoho feministek.
Fotografický styl Any Victorie Jiménezové byl na konci 70. let 20. století silně spojován s radikálním feminismem. Podle Any Victorie Jiménezové byl její styl fotografování spontánní, když poprvé začala fotografovat. Využívala časopisy ke čtení o technikách, ale nevěděla, jak profesionálně zacházet s fotoaparátem; fotila, jak se jí zlíbilo. Po absolvování školení v roce 1975 Jiménezová tvrdila, že věděla, jak lépe zacházet s fotoaparátem a fotografovat. Před školením uvedla, že pořizovala snímky z velké vzdálenosti, protože se „bála fotoaparátu“, ale poté se začala přibližovat k lidem, které zachytila. Během práce ve skupinách si Jiménezová postavila doma tmavou komoru, kde se naučila vyvíjet fotolitografie pro výrobu negativů pro tiskové produkce. Dokonce experimentovala s fotolitografií pro tisk vlastních fotografií a děl.
International Dinner Party Mezinárodní večírek (International Dinner Party) uspořádala Suzanne Lacy na počest své mentorky Judy Chicago. Tato výstava vznikla v kontextu první chicagské výstavy. Konala se v Muzeu moderního umění v San Franciscu. Jiménezová tuto výstavu dokumentovala a zúčastnila se jí. Výstava se skládala z třiceti devíti keramických talířů se sochami k večeři na stole, ubrusů s kovovými prvky, útržků kůže a kousků dřeva. Výstava byla dlouhá čtyřicet čtyři metrů a byla veřejnosti vystavena po dobu tří měsíců. Kromě uznání Judy Chicago byla výstava věnována také mnoha vynikajícím ženám, jako například: Elvira Trueba, Adelina Zendejas, Amalia Castillo Ledón a Concha Michel.
"El juego de la sirena tratando de romper el circulo sin fin" S Tlacuilas y Retrateras Jiménezová fotografovala a účastnila se organizovaného představení „La Fiesta de Quinceaños“ pro publikum více než dvou tisíc lidí. Toto představení se konalo v Akademii San Carlos v centru Mexico City. Představení bylo organizováno s cílem analyzovat událost quinceñeras, „tradiční oslavy, která označuje sexuální rituál přechodu z dívčího věku do ženství“. Skupina uspořádala představení napodobující tanec, který obvykle předvádějí patnáctileté dívky a jejich mužští doprovod. Součástí „La Fiesta de Quinceaños“ byla i další vystoupení Maris Bustamante, Mónicy Mayer, Victora Lermy a Rubena Valencie. Kromě fotografování akce Jiménezová vytvořila vlastní deskovou hru založenou na deskové hře Hadi a žebříky, kterou nazvala „ El juego de la sirena tratando de romper el círculo sin fin'“. Deskovou hru znovu vytvořila s využitím vlastních fotografií. Její verze hry demonstrovala život mexických žen jako hru „diktovanou oslavami, tradičními mýty a ženskými archetypy, včetně mořské panny Sor Juana Inés de la Cruz “, a sociálními problémy (jako je menstruace a násilí páchané na ženách).
Další díla