Tumulus Saint-Michel je neolitický mohylový hrob nacházející se na okraji francouzského města Carnac, asi 500 m severovýchodně od centra města ve francouzském departementu Morbihan v metropolitním regionu Bretaň.

Jedná se o archetyp „carnackého mohylového hrobu“, který obsahuje několik pohřebních struktur různé architektury (dolmenové komory, truhly). Centrální hrobka, objevená již v roce 1862, poskytla bohaté pohřební vybavení.

V červenci 2025 byl tumulus zapsán na seznam světového dědictví UNESCO jako součást Megalitů v Carnacu a na březích Morbihanu.

Historie Vykopávky v letech 1862 a 1864 V roce 1862 členové Société polymathique du Morbihan (Morbihanské polyhistorické společnosti), přesvědčeni, že tumulus obsahuje „alespoň jeden dolmen”, získali od prefekta Juliena Lefebvra povolení k vykopávkám.

Průzkum památky byl svěřen bratrům Gallesovým (René a Louis). René Galles předpokládal, že mohyla obsahuje „buď kryptu s krytou galerií, nebo řadu izolovaných dolmenů“, a proto nejprve začal kopat na východním konci mohyly, ale kvůli absenci výsledků od tohoto záměru upustil. Galles pak zcela změnil metodu a nechal vykopat od vrcholu mohyly řadu sondážních šachet skrz vrstvu tvořenou suchými kameny a v hloubce 0,80 m objevil vrstvu kompaktní zeminy o maximální tloušťce 1,60 m, kterou považoval za zaschlé bahno, jehož funkcí bylo utěsnit podzemní mohylu. Poté nechal vykopat novou průzkumnou štolu z vrcholu přibližně uprostřed mohyly a v hloubce 8 m objevil „řadu velkých kamenů naznačujících neurčitý záměr vybudovat zeď a zjevně tvořících součást vnitřní památky”. Galles tím objevil centrální hrobku obsahující bohatý pohřební inventář: „Již skrz trhlinu bylo vidět prázdno a naše lampy osvětlovaly na tmavé podlaze dva keltské meče a tři velké jaspisové perly, které se leskly modře uprostřed krypty, jako by tam byly umístěny teprve včera“.

V roce 1864, když Galles zjistil, že velikost mohyly je zcela nepřiměřená velikosti objevené pohřební komory, vyslovil hypotézu, že musí existovat další pohřební struktury, a zahájil nové prozkoumávání mohyly. Proto nechal vykopat důlní štolu od západního konce mohyly směrem k dříve objevené kopmoře. Vykopaná štola měřila 36 m na délku a 1,30 m na šířku. Bloky tvořící vnitřek mohyly mezi sebou zanechávají prázdné prostory, které Galles prozkoumává pomocí svíčky do hloubky asi 3 m na každé straně chodby, ale v západní části mohyly neobjevil žádné další stavby. Vyslovuje tedy hypotézu, že vzhledem k symetrii vůči truhle musí být i východní část mohyly bez jakýchkoli staveb.

Vykopávky Le Rouzica Archeolog Zacharie Le Rouzic nebyl přesvědčen o správnosti Gallesovy hypotézy a chtěl provést nové prozkoumání mohyly, ale Gabriel de Mortillet tomu bránil až do své smrti v roce 1899. Díky podpoře několika renomovaných historiků (Capitan, Châtelier, Closmadeuc) a slibu společného financování prací jeho přítelem, průmyslníkem Charlesem Kellerem, a muzeem Miln, Le Rouzic nakonec v roce 1900 získal povolení k vykopávkám.

Le Rouzic nechal vykopat štolu na jihovýchodě mohyly. 28 m východně od štítu kaple (který jim sloužil jako orientační bod) objevili archeologové několik pilířů a dolmenový stůl, který se rozhodli obejít vykopáním druhé štoly 3 m severněji. Objevili dlažbu, která naznačovala, že objevili přístupovou chodbu k dolmenu.

V letech 1900 až 1906 pokračoval Le Rouzic ve vykopávkách a kopáním chodeb postupně objevil dolmenovou komoru, pět přilehlých hrobek a na východ od hrobky objevené Gallesem malý dolmen s chodbou a řadu čtrnácti malých hrobek nepravidelného tvaru. Výzkumy vedl Le Rouzic, ale dohled nad nimi měl Geoffroy d'Ault du Mesnil, předseda komise pro megalitické památky, který měl zajistit zveřejnění výsledků, ale zemřel v roce 1921, aniž by zveřejnil zprávy o výzkumech.

Ochrana Mohyla je od roku v roce 1889 zařazena na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury..

V roce 1942 byla za německé okupace mohyla Saint-Michel ohrožena zvažovanou výstavbou bunkru (stejně jako mohyla Petit Mont), ale díky zásahu Maurice Jacqa byla mohyla ušetřena.

Možnosti prohlídky Galerie vykopané Le Rouzicem byly následně upraveny tak, aby byly přístupné veřejnosti, ale poté byly z bezpečnostních důvodů uzavřeny. V roce 2014, po dokončení renovačních prací, bylo místo znovu otevřeno pro návštěvníky, ale nyní je možné navštívit pouze vnější část mohyly.

Popis

Mohyla Saint-Michel je 125 m dlouhá, 65 m široká u základny a 16 m široká na vrcholu, s výškou 12 m. Jedná se o největší známý prehistorický mohylový hrob ve Francii: představuje archetyp velkých mohylových hrobů zvaných „carnacéens“, jako je Tumulus de Tumiac v Arzonu a Tumulus du Mané er Hroëck v Locmariaquer. Galles odhaduje jeho objem na přibližně 35 000 až 40 000 m3,.

Struktura mohyly je známa pouze z výkopových zpráv Gallese a Le Rouzica. Půda byla předem vyrovnána a pokryta první vrstvou zeminy, na které byl postaven centrální mohylový hrob o délce přibližně 98 m, šířce 10 m a výšce 5,60 m uprostřed, sestávající z kamenů naházených bez zjevného řádu, s výjimkou bezprostředního okolí truhel a dolmenů. Mohyla je pokryta vrstvou bahna, která má chránit mohylu před pronikáním vody a jejíž tloušťka se pohybuje od 0,60 m na východní straně do 1,80 m na západní straně a dosahuje až 14 m uprostřed na jižní straně. Tato vrstva je sama pokryta vrstvou kamenů o tloušťce 0,80 m. Konečná vrstva zeminy je detritického původu nebo byla pravděpodobně přidána při stavbě první kaple Saint-Michel de Carnac, aby se usnadnil přístup, neolitický tumulus tedy nebyl srovnán se zemí, ale pravděpodobně mírně vyvýšen.

Centrální hrobka objevená Gallesem je vysoká 0,95 m. Je orientována na východ/západ. Její architektura odpovídá megalitickému čistě trapézovému tvaru (1,52 m na západní straně, 2 m na jižní straně, 2,40 m na severní straně a 1,80 m na východní straně). Podlaha je dlážděna poměrně hrubě. Celek je zakryt dvěma krycími deskami, z nichž jedna má na vnitřní straně prohlubně. Kolem této centrální hrobky objevil Le Rouzic soubor malých truhel propojených malými chodbami, z nichž některé byly nad sebou v těle mohyly. Soubor hrobky a truhly tvoří centrální jádro nezávislé na východním dolmenu.

Východní dolmen je typu chodbového dolmenu. Je ohraničen osmi bočními kameny, které vymezují oválnou komoru o délce 2,75 m a šířce 1,75 m, orientovanou severojižně s vchodem na severu. Je zakryt čtyřmi krycími deskami, které nespočívají přímo na podpěrách, ale na suchém zdivu postaveném v konzolovém stylu. Jedna krycí deska má prohlubeň. Výška pod deskou dosahuje 1,45 m. Podlaha je pokryta hrubou dlažbou a vrstvou malých oblázků.

Východní dolmen, který byl zjevně přistavěn k již existujícímu centrálnímu jádru, naznačuje, že celý mohylový hrob odpovídá spíše chronologickému sledu staveb než funkční komplementaritě. Jeho stavba si vyžádala téměř 300 000 pracovních hodin.

Archeologické nálezy Archeologické nálezy z mohyly Saint-Michel jsou dnes uloženy v Muzeu pravěku v Carnacu. V hrobce objevil Galles na dlažbě podlahy honosné pohřební předměty a pod dlažbou kostní fragmenty: vykopávky Kamenné nástroje Ozdobné předměty Keramika Ostatní předměty Galles (1862) 11 leštěných seker z jadeitu, z toho 2 s otvory 2 velké leštěné sekery, rozbité 23 malých seker z tremolitu 2 úlomky pazourku 9 přívěsků a 101 korálků z variscitu bílé korálky z kosti fragmenty spálených lidských kostí (žebra, dlouhé kosti, krátké kosti) Le Rouzic (1900-1906) 4 křemenné úderníky čepele, úlomky a jádra z pazourku křemenné oblázky se stopami po úderu 1 fragment leštěné sekery z dioritu 12 korálků z variscitu neurčené fragmenty fragmenty 2 váz bez nožiček úlomky 2 bronzových zvonků kosti přežvýkavců

Jadeitové sekery pocházejí z neolitických lomů na hoře Monte Viso v italských Alpách a variscitové korálky ze dvou iberských nalezišť na pobřeží Atlantiku (Encinasola a Palazuelo de las Cuevas. Tyto prestižní předměty ilustrují pohyb předmětů na velké vzdálenosti a existenci sítě výměny mezi místními elitami, což svědčí o době, kdy byla oblast Carnac na počátku pátého tisíciletí před naším letopočtem velkým evropským centrem moci a bohatství,. Podle Le Rouzica odpovídá centrální hrobka pravděpodobně hrobce osoby vyššího postavení a okrajové hrobky hrobkám osob nebo zvířat, které ji měly doprovázet, některé z nich by dokonce mohly odpovídat pouhým ohništím.

Pokusy o datování starých vzorků pomocí uhlíku 14 nepřinesly uspokojivé výsledky: tři měření provedená na dřevěném uhlí vykazují znepokojivé rozptyly.Ačkoli lze nalezené předměty celkově datovat do neolitu, přítomnost bronzových předmětů objevených ve východním dolmenu však naznačuje možnost pozdějšího využití.

Galerie

Folklór Podle místní legendy je mohyla výsledkem kultu zasvěceného svatému Michaelovi - poutníci museli přinést pytel zeminy nebo pytel kamenů, aby na jeho počest postavili mohylu.

Reference

Kategorie:Historické památky v Bretani Kategorie:Stavby v departementu Morbihan Kategorie:Dolmeny ve Francii Kategorie:Světové dědictví (Francie)