náhled|Budova Evropského soudního dvora v Lucemburku Inkreal vs. Dúha reality (C‑566/22) je případ Soudního dvora Evropské unie z roku 2024, stěžejní pro evropské mezinárodní právo soukromé. Evropský soudní dvůr v něm došel k závěru, že si subjekty v členském státě EU mohou platně dohodnout, že se jejich budoucí, čistě vnitrostátní spor, bude řešit u soudů jiného členského státu EU.
Okolnosti případu a rozsudek FD, osoba s bydlištěm na Slovensku, poskytla slovenské společnosti v letech 2016 a 2017 Dúha reality s. r. o. peněžní zápůjčku, a to na základě dvou smluv. Obě tyto smlouvy obsahovaly i ujednání, dle kterého se případný spor měl řešit před českými soudy, dle českého občanského soudního řádu. FD posléze postoupila své pohledávky slovenské společnosti Inkreal s. r. o. Společnost Dúha reality následně svůj dluh v ujednané době nesplnila, společnost Inkreal se proto, v souladu se smluvním ujednáním o příslušnosti českých soudů, v roce 2021 jakožto věřitel obrátila na český Nejvyšší soud, aby určil příslušný soud v Česku. Nejvyšší soud se posléze obrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou ohledně toho, zda vůbec mohou být v tomto případě české soudy příslušné.
V rámci EU si mohou dva subjekty určit, soudy kterého členského státu budou případný (soukromoprávní) spor řešit, a to na základě čl. 25 nařízení Brusel I Bis. Toto nařízení lze ale nicméně uplatnit jen na vztahy mající mezinárodní prvek. O tom, zda pouhé smluvní ujednání o příslušnosti soudů jiného státu lze za mezinárodní prvek považovat, byly před vydáním rozhodnutí vedeny rozsáhlé diskuze.
Generální advokát soudnímu dvoru navrhl, aby ve svém rozhodnutí zaujal stanovisku, které volbu příslušných soudů v daném případě nepřipouští, mj. i s ohledem na to, že evropské právo nemůže zcela odstranit národní pravidla určení příslušnosti. Odkázal také na Haagskou úmluvu ze dne 15. listopadu 1965 o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech, na kterou nařízení Brusel I Bis přímo odkazuje, a která možnost takového ujednání přímo zapovídá. Evropský soudní dvůr nicméně rozhodl opačně a volbu příslušného soudu v jiném členském státě i v rámci ryze vnitrostátních vztahů připustil. Dle soudního dvora fakt, že nařízení přímo odkazuje na Haagskou úmluvu implikuje, že zákonodárce byl s pravidly z ní vycházejícími přímo seznámen, tedy že je musel do textu nařízení nezahrnout úmyslně.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Celý text rozsudku
Kategorie:Případy Soudního dvora Evropské unie Kategorie:Evropský justiční prostor