John Edward Redmond (1. září 1856 – 6. března 1918) byl irský nacionalistický politik, advokát a poslanec Dolní sněmovny Spojeného království. Nejvíce se proslavil jako vůdce umírněné Irské parlamentní strany (IPP) od roku 1900 až do své smrti v roce 1918. Byl také vůdcem polovojenské organizace Národní dobrovolníci, frakce Irských dobrovolníků.
Redmond byl smířlivý politik a během svého politického života dosáhl dvou hlavních cílů: udržel jednotu Irské parlamentní strany a prosadil schválení schválení zákona o vládě Irska v září 1914. Zákon zaručil Irsku omezenou samosprávu v rámci Spojeného království. Zavedení samosprávy však bylo pozastaveno po vypuknutí první světové války. Po Velikonočním povstání v roce 1916 se irské veřejné mínění posunulo ve prospěch militantního republikanismu a úplné irské nezávislosti, takže jeho strana ztratila v irské politice svou dominanci.
Cesta do politiky Narodil se do staré prominentní katolické rodiny na venkově v Irsku, několik jeho příbuzných byli politici.
Redmond se poprvé zúčastnil politických schůzek s Charlesem Stewartem Parnellem v roce 1879. Po smrti svého otce později v roce 1880 napsal Parnellovi s žádostí o přijetí jako kandidáta Nacionalistické strany (od roku 1882 Irské parlamentní strany) v doplňovacích volbách na obsazení uvolněného místa, ale byl zklamán, když se dozvěděl, že Parnell již slíbil volné místo svému tajemníkovi Timu Healymu. Redmond nicméně Healyho jako kandidáta podpořil a když se uvolnilo další místo, tentokrát v New Rossu, vyhrál volby bez odporu jako kandidát Parnellitů. Po zvolení (31. ledna 1881) spěchal do Dolní sněmovny, následující den pronesl svůj první projev uprostřed bouřlivých scén po zatčení Michaela Davitta, tehdejšího vůdce Land League, a byl téhož večera vyloučen z Dolní sněmovny.
V letech 1881 až 1885 působil jako poslanec za New Ross, v letech 1885 až 1891 za North Wexford a od roku 1891 až do své smrti v roce 1918 za Waterford City.
V listopadu 1890 došlo k rozkolu v Irské parlamentní straně kvůli otázce Parnellova vedení, když ve spektakulárním rozvodovém řízení vyšla najevo jeho dlouholetá aféra s Katharine O'Sheaovou. Redmond stál při Parnellovi a snažil se udržet menšinovou frakci aktivní. Když Parnell v roce 1891 zemřel, Redmond se stal poslancem za Waterford a převzal vedení parnellovské frakce rozštěpené strany. Redmond postrádal Parnellovo charisma, ale prokázal jak své organizační schopnosti, tak značné rétorické dovednosti. Redmond také získal finanční prostředky na Parnellův pomník v Dublinu. Protiparnellitská většina vytvořila Irskou národní federaci (INF) pod vedením Johna Dillona.
Redmond byl zvolen předsedou strany 6. února 1900, kdy se INF znovu připojila k IPP, a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1918. Redmond, parnellitista, byl kompromisní volba kvůli osobní rivalitě mezi odpůrci Parnella. Proto nikdy neměl nad stranou takovou kontrolu jako jeho předchůdce. Jeho autorita a vedení byly neustálým vyvažováním sil mezi tak vlivnými kolegy, jako byli John Dillon (jenž Redmonda nahradil po jeho smrti), William O'Brien, Timothy Healy a Joseph Devlin. Přesto stranu úspěšně vedl do všeobecných voleb v září 1900 .
První světová válka Během první světové války Redmond vyzval Irské dobrovolníky, aby se připojili k irským plukům Nové britské armády a podpořili britské a spojenecké válečné úsilí o obnovení „svobody malých národů“ na evropském kontinentu. Redmond tím chtěl zajistit zavedení samosprávy po válce, u níž se očekávalo, že nebude trvat dlouho.
Redmondova výzva však způsobila rozdělení Irských dobrovolníků. Naprostá většina ze 140 000 mužů následovala Redmonda a vytvořila Národní dobrovolníky, kteří se s nadšením přihlásili do irských pluků 10. a 16. (irské) divize Nové britské armády, zatímco menšina přibližně 9 700 členů zůstala v původních irských dobrovolnících. Redmond věřil, že hegemonie a vojenská expanze Německé říše ohrožují svobodu Evropy, a že Irsko má povinnost se zapojit do války.
Velikonoční povstání Během roku 1915 se Redmond cítil jistý, že cesta k dosažení samosprávy bez krveprolití je již částečně vydlážděna. Podporovaly ho pokračující úspěchy strany v doplňovacích volbách a cítil se dostatečně silný, aby odmítl nabídku křesla v kabinetu. I v roce 1916 se cítil nesmírně sebevědomý a optimistický, a to i přes včasná varování Bonara Lawa před hrozícím povstáním. Redmond neočekával Velikonoční povstání v roce 1916, které zinscenovali zbývající Irští dobrovolníci a Irská občanská armáda vedená řadou vlivných republikánů v čele s Patrickem Pearsem. V roce 1913 stáli oba na stejném pódiu při veřejném shromáždění a Pearse chválil Redmondovo úsilí o dosažení slibu samosprávy, ale o tři roky později Pearse vedl ozbrojené povstání proti britské vládě na témže místě.
Redmond později uznal, že povstání představovalo zdrcující úder jeho celoživotní politice prosazování změn ústavní cestou. Stejně tak povstání pomohlo podnítit republikánské nálady, zejména když generál Maxwell popravil vůdce povstání a zacházel s nimi jako s válečnými zrádci
Dne 3. května 1916, poté, co byli popraveni tři z vůdců povstání – Pearse, Thomas MacDonagh a Tom Clarke – Redmond ve sněmovně prohlásil: „Zdá se, že toto povstání je naštěstí již u konce. Bylo potlačeno s rozhodností, což bylo nejen správné, ale bylo také povinností vlády takto postupovat.“ Zároveň však vyzval vládu, „aby neprojevovala nepřiměřenou tvrdost či přísnost vůči velkým masám těch, kteří jsou do povstání zapleteni.“ Prosby Redmonda a Johna Dillona, aby se s rebely zacházelo shovívavě, byly ignorovány.
Smrt a úpadek strany John Redmond zemřel 6. března 1918 v Londýně po operaci střevní neprůchodnosti. Přestože se operace zpočátku zdála úspěšná, krátce poté dostal srdeční selhání a zemřel. V té době byl již ve špatném zdravotním stavu a také politicky oslaben po neúspěchu jednání o irské samosprávě; údajně o sobě ke konci života řekl, že je „zlomený člověk“.
Redmonda ve vedení strany vystřídal John Dillon a ušetřil mu další politické neúspěchy, když se Británie po německé jarní ofenzívě v dubnu 1918 Británie, uvězněná v zoufalé opotřebovávací válce, pokusila zavést v Irsku brannou povinnost spojenou se zavedením samosprávy. Irští nacionalisté v čele s Dillonem opustili Dolní sněmovnu a vrátili se do Irska, aby se během následné krize připojili k rozsáhlému odporu a protestům.
Krize posílila republikánskou stranu Sinn Féin natolik, že v prosincových všeobecných volbách získala drtivou většinu křesel, což umírněné Irské parlamentní straně ponechalo pouze šest křesel s 220 837 odevzdanými hlasy (21,7 %) (pokles oproti 84 křesel ze 103 v roce 1910). Strana nezískala poměrný podíl křesel, protože volby se nekonaly podle poměrného zastoupení, ale podle britského většinového volebního systému. Unionisté naopak získali 26 mandátů za 287 618 hlasů (28,3 %), zatímco Sinn Féin získala 476 087 hlasů (tedy 46,9 %) pro 48 mandátů, plus 25 mandátů bez protikandidáta, celkem tedy 73 mandátů. V lednu 1919 jednostranné prohlášení nezávislosti prvního Dáilu, kterého se zúčastnilo dvacet sedm členů Sinn Féin (ostatní byli ve vězení nebo se nemohli zúčastnit), vyhlásilo Irskou republiku. Navazující druhý Dáil byl nahrazen založením Irského svobodného státu. Následovala irská občanská válka.
Samospráva byla nakonec zavedena v roce 1921 na základě zákona o vládě Irska z roku 1920, který zavedl dva parlamenty samosprávy, ačkoli je přijalo pouze šest hrabství tvořících Severní Irsko.
Odkazy
Reference
Kategorie:Irští politici Kategorie:Narození v roce 1856 Kategorie:Úmrtí v roce 1918 Kategorie:Úmrtí v Londýně Kategorie:Narození 1. září Kategorie:Úmrtí 6. března Kategorie:Muži