Jak bude po smrti je povídka českého spisovatele a filozofa Ladislava Klímy, v níž hlavní hrdina jednou k večeru při popíjení v hotelu upadne do mdlob a od té doby se potýká mezi bděním a sněním, které přechází do fantaskních halucinací, aby nakonec s úděsem došel k poznání, že skonal. Povídka je zakončena vysvětlujícím dovětkem, přičemž stěžejní roli v ději hraje věta „Obešel já polí pět“. Příběh má groteskně-absurdní atmosféru, která nespočívá jen v individuálním příběhu hlavní postavy, ale i užitými dějovými a jazykovými prvky. Na tuto povídku přímo navazuje povídka Smrt – sen, která se vrací do minulosti hlavní postavy a kde je smysl stěžejní věty osvětlen.
Povídka vyšla nejprve časopisecky v roce 1920 a později knižně ve sbírce příběhů Slavná Nemesis. Jedná se tak o jedno z mála děl, které vyšlo ještě za Klímova života. V příběhu lze vysledovat podobnosti s jinými Klímovými prózami a symboliku skrytou v barvách a jménech. Povídka inspirovala další umělce jako třeba undergroundovou skupinu The Plastic People of the Universe k vydání stejnojmenného alba.
Vznik a historie vydávání
Vůbec první náčrt povídky se objevuje pod názvem Povídky z Postmortalie jako součást Klímova románu Velký roman a její sepsání tak lze datovat zhruba do let 1906 až 1909. Soustavně však začal Klíma na povídce pracovat koncem léta 1919 a v roce 1920 povídka vyšla v časopise českých Židů Rozvoj. Jedná se tak o jeden z mála textů, které vyšly za Klímova života a jehož název zvolil sám autor a ne editoři posmrtně vydaných textů. Knižně vyšla povídka poprvé v souboru Slavná Nemesis, jehož součástí je i stejnojmenná novela, v roce 1932. Povídka byla posléze vydána v roce 1967 jako součást výboru z Klímova díla nazvaného Vteřiny věčnosti. Vybrané pasáže z povídky, které pro potřeby hudební skupiny The Plastic People of the Universe vybral a upravil Vratislav Brabenec, byly otištěny ve výboru nazvaném Z v roce 1997.
Klíma se k povídce vrátil a již v roce 1921 si k ní napsal poznámky s úmyslem podstatně ji rozšířit. Tyto poznámky daly vzniknout povídce nazvané Smrt – sen, která navazuje na Jak bude po smrti a která byla opublikována až bezmála šedesát let po Klímově smrti. K jejímu prvnímu vydání došlo díky Vladislavu Zadrobílkovi nejprve v roce 1987 v samizdatu a posléze i oficiálně v roce 1991 ve výboru Jsem absolutní vůle. Obě části, Jak bude po smrti a Smrt – sen, byly v podobě jedné ucelené novely (s vynechaným závěrem první povídky) poprvé vydány pod názvem Jak bude po smrti v souboru Klímových textů Victoria Aeterna v roce 1992.
Styl a kontext
Pojmenování
V původním textu vydaném časopisecky v Rozvoji je příjmení hlavní postavy psáno vždy jako Lebermeier, což lze vyložit jako složeninu německého Leber, to jest játra, a meier, znamenajícího nájemce, správce. Narážku na játra lze spatřovat v tom, že protagonista si ničí játra přílišnou konzumací alkoholu. Játra pak mají mít vztah ke spaní a snění, kdy porušená játra způsobují poruchy spánku. Jde-li o druhou část příjmení, tak ta pochází buď z německého Meier, které původně označovalo „správce dvora“, či židovského Meir, které znamená učitele. V pozdějších vydáních se ale užívá i příjmení Lebenmayer a v původním rukopise se vyskytují tři verze příjmení hlavní postavy: Lebermeier, Lebermayer i Lebenmeyer.
V povídce se hlavní postava jmenuje Matyáš, v jejím pokračování Smrt – sen pak Richard. Zatímco jméno Matyáš pochází z hebrejštiny a znamená „dar boha“, jméno Richard je odvozeno ze staroněmeckého rih (vladař) a hart (silný). Pro srovnání, v další Klímově próze, Velkém romanu, se objevuje postava Mateo vystupující jako alkoholik i postava Ricardo představující filosofa řešícího záhadu jsoucna.
V celé povídce je plným jménem zmíněn pouze protagonista Matyáš Lebermeier a hotel U stříbrného slunce. Ostatní pojmenování jsou zredukována na počáteční písmeno. Lebermeier je obchodníkem v T. a žije ve městě E., na počátku popíjí v okresním městě J. V dovětku se hovoří o muži R., jemuž byl text zaslán. Takto neurčitě volená pojmenování umocňují pocit odcizení a lze je . Matyáš prochází pro něj nepřátelským světem.
Postupující šílenství
Čas i místo povídky jsou záměrně vágní. Časově je povídka zasazena pouze do „dne před onou nocí“ a ačkoliv text pečlivě zaznamenává, v jakou hodinu k té které události došlo, není z textu jasné, v jaké epoše se děj odehrává. Precizně měřený čas nejen prozrazuje racionálnost a logičnost hlavní postavy, ale představuje i zdánlivou přehlednost a uspořádanost světa, který v průběhu děje upadá do čím dál většího chaosu. Tento úpadek spolu s neschopností hlavní postavy zorientovat se v takovém světě je ztvárněn prudkými změnami místa i celé scény. Matyáš se probouzí na jiném místě, než na kterém usínal. Děj přechází z reality do snů bez jakékoliv vysvětlující zmínky, čímž Klíma dosahuje naprostého znejistění čtenáře, který tak stejně jako hlavní protagonista není schopen rozlišit, co je sen a co skutečnost. Matyáš se neustále snaží svoji situaci logicky vysvětlovat. Protože selhává, dostavuje se skepse a Matyáš začne za lež považovat i celý svůj život.
Povídka vrcholí scénou, kdy Matyáš v rakvi spatří sebe sama. V samém závěru vypravování pak kolem sebe spatří klády, které jej začnou vrážet do země. Zatloukání protagonisty kládami do země je v textu několikrát předjímáno, kdy občas zaslechne pomalu se blížící dunivé údery. Navíc se ke konci rozpomíná, že už kdysi dávno jimi do země zatloukán byl. Zatloukáním hlavní postavy do země povídky končí, znovu a intenzivněji se objevuje v jejím pokračování Smrt – sen.
Vztah k dalším dílům
Povídka se kompozičně podobá dalším Klímovým povídkám Já a strýc a Podivná příhoda ze souboru Slavná Nemesis, kde se kromě textu popisujícího samotný děj objevuje i předmluva či doslov, který komentuje původ či autora textu. Takový komentář, v povídce Jak bude po smrti situovaný na konec textu coby promluva redaktora, usnadňuje čtenáři uchopení jinak velmi nepřehledného příběhu. Bez doslovu by povídka vyznívala mnohem iracionálněni a znepokojivěji.
Podobně jako v novele Slavná Nemesis či románu Utrpení knížete Sternenhocha i zde je hned v úvodu představen motiv, hrající posléze v textu klíčovou roli. V povídce jím je věta „Obešel já polí pět,“ která nejprve zazní jen jako jakási nápověda pro budoucí děj. Už při druhém výskytu v textu však přináší dějový zvrat, kdy Matyáš při jejím pronesení ztratí vědomí. Při každém dalším zopakování této věty pojme Matyáše nevysvětlitelný děs a ztrácí vědomí, aby se současně příběh přesunul do jiného prostoru. Věta tak . Hrůznost věty je podtržena tím, že je pronášena zcela obyčejně vypadajícím mužem.
V povídce hraje symbolickou roli žlutá barva. Žlutě nejenom svítí svíčky nad rakví hlavní postavy, ale jsou tak popisovány i věci, s nimiž se tato barva obvykle nepojí. Jako žluté jsou popisovány mraky, nebe či dokonce hrůza. V pokračování povídky se hovoří o žlutých ledech. Naopak věci obyčejně žluté jsou popisovány jinými barvami. Slunce zčervenává, červená je silnice, soumrak je zelený apod. Klíma tímto umocňuje efekt převráceného absurdního světa. Podobná scéna té, kdy Matyáš hledí na své mrtvé tělo za svitu svící, se objevuje i ve Velkém romanu. Tam Fabio též vystupuje do svého pokoje, klíčovou dírkou spatří žluté světlo a v pokoji pak sám sebe, brousícího šavli. Následuje hovor Fabia se svým „dvojníkem“. Podobně postava muže, který Matyášovi sděluje osudovou větu a který je v pokračování Smrt – sen pojmenován Vrháč, se podobá postavě Času ve Velkém romanu. I tam se Čas pomalu plíží a ač se mu snaží oběti uniknout, stále se k nim přibližuje.
Inspirace
Povídka inspirovala další umělce. Roku 1978 uplynulo padesát let od úmrtí Ladislava Klímy a Ivan Martin Jirous tento rok vyhlásil „rokem Ladislav Klímy“. Při této příležitosti Vratislav Brabenec upravil několik Klímových textů včetně povídky Jak bude po smrti pro zhudebnění undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe, která na jejím základě v roce 1979 vydala stejnojmenné album. Na motivy povídky natočil Bedřich Glaser v roce 2006 krátkometrážní film Host. Kapitola Skutečná událost díla Prométheova játra spisovatele Jiřího Koláře je uvedena citátem pocházejícího právě z Klímovy povídky. Jako odkaz na Klímovu povídku lze chápat i báseň Jak bude po smrti? básníka J. H. Krchovského.
Děj
Ctihodný kramář, pan Matyáš Lebermayer, jednoho večera při popíjení v jídelně hotelu U stříbrného slunce v dosti podnapilém stavu uslyší od vedlejšího stolu pronášet větu: „I obešel já polí pět.“ Zmocní se ho na okamžik děs. Zanedlouho poté si jde odskočit na dvorek hotelu a při cestě zpět do jídelny při zaslechnutí téže věty ztratí vědomí. Od té chvíle se začne potácet ve stavech, kdy není schopen odlišit skutečnost od snu a upadá do stále hlubších pochybností o světě i sobě samém. Po procitnutí na dvorku se vrátí do hotelu a krátce nato odchází na vlak, kterým odjede domů. Tam usíná. Následuje výjev, kdy se prochází podzimní krajinou a z lesa opodál vychází muž, který je Matyášovi předzvěstí smrti. Lebermayer se dá na útěk a hodlá se schovat do blízkého hostince. Těsně před vchodem ho ale muž dohoní a praví mu žoviálně „Obešel já polí pět.“ Matyáš děsem omdlívá a probouzí se ráno v pokojíku hotelu U stříbrného slunce, kde mu číšník vysvětlí, že ho sem donesli předešlého dne zcela opilého. Po odchodu číšníka Lebermayerovi v myšlenkách vytane opět tajemný muž pronášející osudovou větu a ztratí vědomí.
Probudí se v tomtéž pokoji o polednách, mátožně se umyje a oblékne a dostaví se halucinace, kdy například vidí, jak mu z konečků prstů rostou stopky s dětskými hlavičkami. Rozhodne se hotel opustit bez placení a když jde kolem kuchyně, změní se v myš, aby proklouzl kolem kuchařek. Dojde za město a zaslechne blížící se dunivé údery, na něž nedbá. U cihelny upadne do škarpy a usne. Po probuzení za soumraku už po cihelně není památky a Lebermayer se hodlá vrátit na noc do hotelu U stříbrného slunce. Jeho jedinou starostí je v dané chvíli jeho ukrutný hlad. Ve městě mezitím zmizelo mnoho domů včetně samotného hotelu, mnozí obyvatelé pobíhají po ulicích a ze zoufalství pláčou. Lebermayer chce vyžebrat večeři, lidé ho však poznají a chtějí zlynčovat. Zachrání se proměnou v myš a uteče stokou s výkaly.
Tu započne další výjev, kdy se Matyáš objeví večer v parku u nádraží a rozradostněn nasedne na vlak domů. Ve vlaku opět slyší dunivé zvuky, tentokrát mnohem silnější a bližší než prve, a rozpomene se na les klád, tlukoucích ho do země. V cílové stanici mu průvodčí pomůže z vlaku a Lebermayer dojde až před svůj dům, kde ho vzpomínka na kdysi milovanou manželku opět přivede do stavu plného bdění. V průjezdu se ho však lekne dcerka jednoho z jeho nájemníků a Matyáš dostane neblahou předtuchu. Vstoupí do své pracovny a tam vidí svícemi osvětlenou rakev s vlastní mrtvolou. Jeho žena spatří tento výjev a omdlí. V tu chvíli kolem sebe Lebermayer uvidí les klád, který ho vráží do země, přičemž zazní „Obešel já polí pět“. Tím končí samotný příběh, povídka je však doplněna dovětkem, dle něhož byl tento příběh otištěn v jedné spiritistní revue, jejíhož redaktora vypravěč kontaktoval. Onen redaktor ve své odpovědi vysvětluje, že text byl do redakce zaslán ve větším rozsahu a otištěna je jen jeho první část. Dále popisuje, že po vydání do jeho redakce vtrhl rozzuřený pan Lebermayer a zdemoloval mu kancelář, a proto redaktor již druhou část zaslaného textu nevydá. Redaktor svou odpověď zakončuje filozofickou úvahou vycházející z Klímových myšlenek.
Ukázka
Pokračování povídky