Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cathédrale Notre-Dame-de-l'Assomption) je gotický biskupský chrám nacházející se ve francouzském městě Clermont-Ferrand. Její výstavba byla zahájena roku 1248 v samotném srdci Clermontu, historické metropole Auvergne. Současná stavba nahradila starší románskou katedrálu, které předcházely další dva křesťanské svatostánky. Původně byl chrám zasvěcen svatému Vitalovi a svatému Agricolovi.

Většina dnešní podoby katedrály pochází z druhé poloviny 13. století. Jde o první významnou stavbu, při jejíž realizaci byl jako stavební materiál použit tmavý sopečný kámen z Volvic (tzv. pierre de Volvic), který jí dodává specifický vzhled. Západní průčelí a další renovace jsou dílem architekta Eugèna Viollet-le-Duca z druhé poloviny 19. století. Díky své monumentálnosti a unikátnímu charakteru tvoří katedrála jeden z hlavních symbolů města.

Katedrála stojí na vrcholu centrálního pahorku, který tvoří historické jádro města. Nachází se na křižovatce starých uliček a náměstí, která dodnes kopírují půdorys středověkého opevnění ze 3. století. Jižní prostranství před chrámem ústí na náměstí Place de la Victoire, jemuž dominuje socha papeže Urbana II., který zde během koncilu v roce 1095 vyhlásil první křížovou výpravu.

Historie

Prvotní stavby V 5. století nechal Namatius, biskup obce Arvernů, postavit první kostel. Křesťanské bohoslužby se díky tomu přesunuly z tehdejší okrajové čtvrti, kterou Řehoř z Tours ve svých dějinách Historia Francorum nazývá „vicus christianorum“ (dnešní čtvrť Saint-Alyre), přímo do centra dění. Namatius budovu zasvětil svatému Vitalovi a Agricolovi, jejichž ostatky nechal převézt z Ravenny. Podle Řehoře z Tours šlo o nejstarší vnitroměstský kostel bazilikálního typu zdobený mramorem, s jednou hlavní a dvěma bočními loděmi. „Byl 150 stop dlouhý (43,5 m), 60 stop široký (17,4 m) a 50 stop vysoký (14,5 m), měl 42 oken, 70 sloupů a 8 vchodů,“ uvádí kronikář.

Významnou osobností 5. století byl také biskup Sidonius Apollinaris – básník, politik a zeť jednoho z posledních římských císařů, Avita. Mezi lety 470 a 475 organizoval obranu města před opakovanými útoky vizigótských vojsk krále Euricha. Přestože Arvernové město ubránili, Řím jej nakonec Vizigótům přenechal výměnou za Provence.

Původní katedrálu nechal v roce 760 zbořit Pipin Krátký, ale biskup Adebert ji v letech 764–768 nechal obnovit. Poté, co stavbu v roce 915 znovu zničili Normané, zahájil její rekonstrukci v románském slohu biskup Štěpán II. (Étienne II.), bývalý opat z Conques a bratr clermontského vikomta.

Románská katedrála

Výstavba Biskup Štěpán II. nechal stavitelem Alleaumem vybudovat v pořadí již třetí, tentokrát románskou katedrálu, která byla zasvěcena Panně Marii v roce 946. Stavba byla považována za nepřekonatelný vzor a pravděpodobně sloužila jako prototyp pro řadu dalších kostelů v oblasti Auvergne.

V 11. století zažila katedrála období rozkvětu. Clermontští biskupové tehdy získali od Viléma V. z Auvergne právo razit vlastní mince – toto privilegium si udrželi až do vlády Františka I.

O století později, v 12. století, ji opat Suger nazýval „biskupskou Pannou Marií“, aby ji odlišil od „hlavní Panny Marie“, tedy baziliky Notre-Dame-du-Port. To vedlo clermontského historika Ambroise Tardieua k domněnce, že právě bazilika Notre-Dame-du-Port mohla po normanských nájezdech v 10. století dočasně sloužit jako katedrála.

Krypta Krypta, objevená v roce 1885, se dochovala ve značně poškozeném stavu – s pobořenými klenbami, výkopy pro umístění sarkofágů a narušená základy pozdější gotické katedrály.

Původní půdorys krypty lze rekonstruovat do podoby kolem roku 1000. Podle textu mnicha Helgauda z opatství Saint-Benoît-sur-Loire víme, že sloužila jako předloha pro kryptu kolegiálního kostela Saint-Aignan v Orléans, kterou nechal vystavět král Robert Pobožný a která byla vysvěcena v roce 1029.

Střed krypty tvoří tři konfese ústící do čtvercového sálu. Ten se skládá ze tří lodí s křížovými klenbami podepřenými sloupy. Na tento prostor navazuje o něco užší chór, v němž se nacházejí dvě půlkruhové niky a jedna čtvercová, v níž je umístěn oltář s úzkým střílnovým oknem v ose.

Celý komplex obepíná úzká chodba (ambit), která po obou stranách umožňuje přístup do centrálního sálu i do horního kostela. K dochované zakřivené části ambitu přiléhají čtyři téměř čtvercové kaple s mimostředně umístěnými vchody. Tyto prostory, později využívané jako pohřební kaple, byly rozšířeny ve 12. nebo na začátku 13. století.

V kryptě se rovněž nachází vzácný mramorový sarkofág ze 4. století.

Socha Panny Marie V 10. století se právě v Clermontu objevila vůbec první socha Madony v majestátu. Kolem roku 946 nechal Štěpán II., bývalý opat z Conques, zhotovit relikviářovou sochu Panny Marie. Inspiroval se pravděpodobně relikviářem svaté Víry (Sainte Foy), zdobeným ryzím zlatem, který vznikl zřejmě v 9. století. Tato první socha, určená pro oltář nové katedrály, se nepochybně stala předlohou pro všechny románské „auvergneské madony“. Relikviář měl hlavu z pozlaceného stříbra osázenou drahokamy, tělo pokrývaly pláty zlata, stříbra a mědi a samotný trůn byl rovněž zdoben zlatem a drahými kameny.

Během Francouzské revoluce byla socha zničena a roztavena pro potřeby pařížské mincovny. Zmínky o ní se však dochovaly v rukopisu Codex Claromontanus v clermontské knihovně. Tento kodex, napsaný v latině v 11. století, obsahuje vyprávění jáhna Arnauda o vidění Roberta, opata z Mozacu, v němž popisuje okolnosti vzniku sochy: „Zasvětil [katedrálu] ke cti Matky Boží, provždy Panny, a učinil ji tak krásnou, že v našich dobách by se jí v celém vesmíru nic nevyrovnalo.“ Na zadní straně listu se nachází perokresba zachycující podobu sochy. Panna Maria sedí na trůnu a na klíně drží Ježíška, který je však vyobrazen s tváří dospělého muže. Ruce postavy jsou nápadně naddimenzované.

Gotická katedrála

Návrh projektu náhled|Katedrála v Clermont-Ferrandu na armoriálu Guillaume Revela, kolem roku 1450. náhled|Katedrála v Clermont-Ferrandu na plánu Françoise Fuziera z roku 1575. náhled|Katedrála v Clermont-Ferrandu na rytině Jacquese Chéreaua z roku 1740. náhled|Kresba opěrného oblouku katedrály v Clermont-Ferrandu (E. Viollet-le-Duc, 1856).

V roce 1248 se biskup Hugues de la Tour rozhodl zahájit stavbu nové katedrály. Inspirovala ho pařížská Sainte-Chapelle, která ho při jeho návštěvě metropole zcela nadchla. Vybudování chrámu v prestižním severofrancouzském gotickém stylu mu mělo pomoci potvrdit nadvládu nad městem, které se vrátilo do biskupských rukou teprve před několika desetiletími.

Vedením stavby byl pověřen Jean Deschamps, autor katedrál v Narbonne a Limoges. Inspirován vzory z Beauvais a Amiens, vytvořil originální plány: okna nevyplňují celý prostor mezi podpěrami a postrádají nástěnné oblouky (formerety), klenební žebra se napojují přímo do klenby, eliptický půdorys pilířů v závěru chóru umožňuje, aby do svatyně pronikalo maximum světla z oken v apsidě, přesahy terasy umožňují volný průchod kolem opěrných oblouků.

Hlavní zvláštností stavby je použitý materiál: volvický kámen (typ trachyandezitu). Ten dává katedrále charakteristickou tmavou barvu a díky své pevnosti umožnil vybudovat mimořádně štíhlé pilíře. Právě kvůli této černé barvě ji bratři Goncourtové později nazvali „katedrálou uhlířů“.

Jean Deschamps pracoval v letech 1248 až 1287 na chóru, v němž svatý Ludvík oženil svého syna (budoucího Filipa Smělého) s Isabelou Aragonskou. Král možná právě při této příležitosti financoval část vitráží, které pravděpodobně pocházejí ze stejné dílny jako ty v Sainte-Chapelle. Chór, transept a začátek lodi byly dokončeny kolem roku 1273. Poté se tempo prací zvolnilo. V roce 1317 byly k užívání připraveny první tři klenební pole. V témže roce však vznik diecéze Saint-Flour odčerpal finanční prostředky, což vedlo k dalšímu zpomalení výstavby.

Po otci převzal vedení stavby Pierre Deschamps, který v pracích pokračoval až do roku 1325 za křížení lodí. Dodržel otcovu koncepci vertikálního členění, díky čemuž působí celek i přes dlouhou dobu výstavby jednotně. V letech 1325 až 1340 byly neznámým mistrem vybudovány věže nad rameny transeptu.

Hlavní loď byla dokončena patrně ve 40. letech 14. století, přičemž se opírala o průčelí původní románské stavby. To bylo definitivně strženo až v 19. století. Do té doby zůstalo několik projektů na dokončení fasády nerealizováno.

Architektonické nákresy Jeana Deschampse Na terase nad ochozem (deambulatoriem) se dochovaly vyryté nákresy Jeana Deschampse – přípravné výkresy určené pro kameníky.

Tyto nákresy sloužily k výrobě dřevěných šablon, které určovaly profil a rozměry opracovávaných kamenů. Šablony pak přímo na stavbě využívali kameníci a zedníci.

Podle těchto ryteckých předloh bylo realizováno například okno v kapli Panny Marie Neustálé pomoci, štít severního portálu nebo jedno z oken hlavní lodi.

Při své návštěvě Clermontu v srpnu 1805 zanechal mladý François René de Chateaubriand velmi živé svědectví o architektonických kvalitách katedrály, zejména o lehkosti a štíhlosti její konstrukce:

Věže transeptu

Věž Bayette Věž Bayette, která přiléhá k východní straně severního portálu, vděčí za své jméno strážnému (bayeur), jenž v minulosti hlídkoval na jejím vrcholu. Na jejím vrcholu stojí vížka zdobená kovaným zvonem (kampanilou) s bohatým zdobením a jihoevropským rázem. Jde o jedinou dochovanou věž z původních čtyř identických věží.

Věž dosahuje výšky 50 metrů a v minulosti sloužila městu jako zvonice (beffroi). Dlouhou dobu na ní byly umístěny hodiny: první z roku 1407, druhé z roku 1606 a poslední z roku 1823. Současný zvon pochází z roku 1606 a svolával kanovníky katedrály k bohoslužbám.

S věží je spjata i historie vědy – radní Périer, švagr Blaise Pascala, zde pokračoval v pokusech s atmosférickým tlakem, které započal na vrcholu hory Puy de Dôme.

Pozdně středověký vývoj (14.–15. století) V letech 1340 až 1355 dokončil architekt Pierre Juglar de Cébazat (známý svou prací v La Chaise-Dieu) tři klenební pole hlavní lodi, čímž se stavba propojila s románskými věžemi původního Štěpánova kostela. Nepokoje spojené se stoletou válkou mu však nedovolily dílo dokončit. V následujících letech se kapitula omezila pouze na zadání nového sochařsky zdobeného ostění pro dveře sakristie.

náhled|200px|vlevo|Jižní rozeta. Rozeta nad severním portálem s převládající modrou barvou pochází ze 14. století, stejně jako oranžově laděná rozeta nad jižním portálem. Obě jsou vepsány do čtverce o straně 8,50 metru. Jižní průčelí z roku 1350 původně směřovalo k biskupským budovám. První tři pole lodi jsou kryta terasou v jihofrancouzském stylu, o kterou se opírají opěrné oblouky zdobené příporami a chrliči.

V roce 1427 získal clermontský biskup Martin Gouges od krále Karla VII. právo razit zlaté a stříbrné mince. Za jeho pontifikátu také místní dílna zhotovila letner (vítězný oblouk) v pozdně gotickém (flamboyantním) stylu.

V letech 1444 až 1474 byla nad chórem vztyčena zvonice zvaná „du retour“, která však byla v roce 1741 stržena.

V roce 1490 narušilo zdivo zemětřesení, po němž nad jižním portálem zůstala dlouhá, dodnes viditelná prasklina.

Období revoluce náhled|vlevo|Nápis na katedrále v Clermontu. Během Velké francouzské revoluce zamýšleli revolucionáři chrám strhnout. K rozsáhlému ničení došlo v letech 1790 a 1793, avšak benediktin Michel François Verdier de Latour je dokázal přesvědčit, že budova může sloužit jako ideální místo pro lidová shromáždění. Zničení tak podlehly „pouze“ letner, chórové lavice, oltář, sochy a mobiliář (s výjimkou velikonočního svícnu od Philippa Caffieriho). Rovněž byly srovnány se zemí tři ze čtyř věží transeptu. Gotický letner katedrály tehdy odkoupil místní podnikatel; jeho části jsou dodnes k vidění jako součást domu č. 46 v ulici Fontgiève v Clermont-Ferrandu.