Opatství svatého Jiří v Boscherville ( ) je historický klášterní komplex, který se nachází na území francouzské obce Saint-Martin-de-Boscherville v departementu Seine-Maritime v regionu Normandii.
Zdejší monumentální klášterní kostel se dochoval v naprosto unikátní čistotě – je téměř stoprocentně postaven v ryzím románském slohu.
Celý sakrální areál požívá nejvyšší vícenásobné státní památkové ochrany (Monument historique): 1840: Zápis samotného románského klášterního kostela na vůbec první národní seznam památek Francie; 1862: Samostatná památková klasifikace křížové chodby; 1875: Oficiální zápis a ochrana jedinečné románské kapitulní síně; 1987: Památková evidence dotčených katastrálních parcel klášterního areálu; 1989: Komplexní zanesení a plošná ochrana všech archeologických podzemních pozůstatků, reliktů a dochovaných hospodářských budov konventu.
Do náročné a delikátní památkové obnovy zdevastovaného areálu se v letech 1987 až 1988 masivně zapojili mezinárodní dobrovolníci z renomovaného francouzského památkářského sdružení Chantiers Histoire et Architecture Médiévales (C.H.A.M.).
Dějiny
Stavební archeologie pohanského naleziště Nejstarší lidská přítomnost na tomto posvátném místě sahá až do gallo-románské epochy. Již v průběhu 1. století n. l. zde vyrostl čtvercový pohanský chrám obklopený otevřeným dřevěným pasážovým ochozem (ochozovou galerií). V průběhu 2. století byla tato stavba nahrazena staticky masivnějším gallo-románským chrámem typu fanum. Po pádu římského impéria a s nástupem franské křesťanské éry byla přímo do centrální vnitřní svatyně tohoto pohanského fana vestavěna první raně středověká křesťanská hrobová kaple. Archeologické výzkumy bezpečně prokázaly, že lokalita byla nepřerušeně využívána od 1. do 3. století jako pohanské kultovní centrum a od 7. století se stala dějištěm nepřetržitého budování navazujících křesťanských staveb, které tvoří přímé základy pozdějšího slavného opatství.
V roce 1055 usadil normanský velmož Raoul de Tancarville (zvaný též Raoul-le-Chambellan) do této staré farní hrobové kaple (která vykazovala skromné rozměry 15,50 × 7,50 metru) první stálou komunitu světských kanovníků. Když se tato svatyně stala pro rozrůstající se sbor příliš těsnou, byla na základech starověkého římského chrámu vybudována velkolepá goticko-románská kolegiátní svatyně zasvěcená svatému Jiří. Její původní kněžiště s rovným závěrem se v základech nacházelo přímo pod podlahou současné kapitulní síně a stavbu doplňovala menší kvadratura křížové chodby. Tento stavební postup detailně a s obrovskou přesností popisuje dochovaná vzácná zakládací listina z roku 1080.
V první fázi se kanovníci intenzivně věnovali kazatelské a vzdělávací činnosti, přičemž se opírali o politickou i finanční pomoc místní vysoké aristokracie. Jakmile však kapitula zbohatla a získala obrovský mocenský vliv, popudila proti sobě své původní šlechtické mecenáše. Světský způsob života kanovníků navíc nedokázal ideově odolat obrovskému soudobému rozmachu reformovaného mnišství, které do Evropy přinášelo nové duchovní hodnoty přísné apoštolské chudoby a asketického komunitního života. Stejně jako v Boscherville tehdy z mapy Normandie během reformy úplně zmizelo na třicet velkých světských kolegiátních kapitul. V letech 1113 až 1114 je Guillaume de Tancarville, nejvyšší komoří anglického krále Jindřicha I. Beauclerca, z chrámu nekompromisně vyhnal, aby na jejich místě založil plnohodnotné benediktinské opatství svatého Jiří.
Zlatý věk benediktinského opatství Normanský komoří Raoul de Tancarville (zemřelý kolem roku 1066) zajistil nejstarší nadační majetek kláštera bohatými pozemkovými donacemi ještě pro otcovu původní kolegiátní kapitulu svatého Jiří.
Jeho syn Guillaume I. de Tancarville (cca 1075–1129), který zastával prestižní úřad nejvyššího dědičného komořího pro Normandii i Anglii, pak kolem let 1112–1113 přetransformoval kapitulu na monumentální samostatné opatství: S. GEORGIUS DE BALCHERI-VILLA. Díky jeho mimořádnému politickému patronátu a vlivu u dvora přilákal nový klášter obrovské množství šlechtických darů, mezi nimiž vynikala donace anglického krále Jindřicha I., který benediktinům daroval vysoce lukrativní námořní přístav Bénouville. Klášterní chrám se stal rovněž oficiálním rodovým pohřebištěm celého knížecího rodu Tancarville.
Původní světské kanovníky v Boscherville nahradil sbor deseti přísných benediktinských mnichů, kteří sem byli povoláni ze slavného mateřského opatství Saint-Évroult. Mateřský klášter se sice pokoušel Boscherville právně degradovat a udržet jej v pozici pouhého podřízeného převorství, nicméně zakladatelé z rodu Tancarville svými obřími finančními dary umožnili prvnímu boschervillskému opatovi Louisovi (v úřadu 1114–1157) vybudovat naprosto samostatný, velkolepý románský chrám i navazující konventní budovy.
Jeho nástupce, opat Victor (v úřadu 1157–1211), který do kláštera přišel z řádového domu Saint-Victor de Caux, vyzdvihl úroveň opatství na samotný vrchol – nechal vystavět novou kvadraturu křížové chodby, reprezentativní klášterní konventní křídlo, ale především novou kapitulní síň, která podává jasné svědectví o jeho mimořádném rafinovaném uměleckém vkusu a v jejíž podlaze byl po své smrti také osobně pohřben. Při moderním archeologickém otevření jeho hrobky byla v rakvi objevena nádherná, mistrně gravírovaná a cizelovaná opatská berla zhotovená z drahé mosazi na samém počátku 13. století.
Během svého patnáctiletého opatství musel následující opat Richard I. tvrdě bránit plnou autonomii kláštera, kterou se stále pokoušelo právně napadnout mateřské opatství Saint-Evroult; tyto vleklé územně-právní nároky definitivně ukončila až slavná papežská bula Honoria III. z roku 1225, která boschervillským benediktinům přiřkla plnou nezávislost na mateřském opatství. V interiéru klášterního kostela pak byla v roce 1235 původní románská tesařská klenba (otevřený krov) nahrazena monumentální, staticky pokročilou raně gotickou žebrovou klenbou.
Od samotného založení kláštera až do roku 1244 se tak rozkládá vůbec nejprosperovanější, nejbohatší a umělecky nejplodnější epocha v dějinách celého boschervillského opatství.
Období úpadku (13. až 15. století) Obrovský příliv finančních darů a pozemkových odkazů, který klášter těšil pod dřívější normanskou správou, se výrazně zpomalil v období, kdy rod Tancarville převzal úřad nejvyšších komořích anglického krále. Guillaume IV. de Tancarville navíc začal své mecenášské zájmy dělit a upřednostňoval žebravý řád františkánů v Rouenu.
Mezi lety 1249 a 1269 prováděl rouenský arcibiskup Eudes Rigaud v klášteře téměř každoroční přísné metropolitní vizitace a opakovaně v konventu konstatoval těžkou řádovou nekázeň a morální rozklad. Počet mnichů klesl na pouhých dvacet, benediktini porušovali klauzuru a umožňovali cizím osobám volný přístup do kvadratury křížové chodby. Zbytky z opatského stolu již nebyly charitativně distribuovány chudým, ale mniši je darovali svým světským sluhům. Klášter navíc prokazatelně postrádal kvalitní, úplnou a nepoškozenou Bibli určenou pro povinné společné čtení v refektáři, a sám tehdejší opat svévolně opouštěl společné bohoslužby a bojkotoval zejména ranní oficia (matutina). Arcibiskup mnichům pod hrozbou trestů nařídil okamžitou nápravu poměrů; při vizitaci v roce 1267 již prelát s uspokojením konstatoval, že řádová disciplína byla plně obnovena.
V roce 1305 vymřel rod Tancarville po meči a klášter ztratil své nejvěrnější zakladatele. Patronátní právo a držba panství přešly na šlechtický rod d'Harcourt a posléze na knížecí dům Orléans-Longueville, který na klášter štědře pamatoval, pročež boschervillské opatství natrvalo včlenilo heraldické znaky těchto svých nových novověkých mecenášů do svého vlastního klášterního znaku. Při oficiální státní návštěvě francouzského krále Karla V. v roce 1322 však v konventu žilo již pouhých deset až patnáct řeholníků.
V roce 1390 byl klášter z finančních důvodů nucen prodat vůbec poslední dceřinné převorství na půdě Anglie, které si dokázal udržet od dob normanského záboru; toto panství se nacházelo v rurální osadě Edith Weston v hrabství Rutland. V roce 1412 dosáhl opat Guillaume-Étienne u papežské kurie významného privilegia – pro sebe i všechny své nástupce získal právo nosit při liturgii pontifikální berlu a biskupskou mitru.
Během stoleté války byly veškeré venkovské držby a polnosti opatství brutálně zdevastovány nepřátelskými vojsky a klášter musel vynaložit obrovské sumy na nouzové opravy poškozeného kostela a křížové chodby. V průběhu 15. století klesl počet mnichů na historické minimum – v konventu zůstalo pouhých osm řeholníků, kteří již nebyli fyzicky schopni plnit složité závazky, zádušní mše a fundace uložené dřívějšími mecenáši. Řeholní povolání však na sklonku středověku zaznamenala nový rozkvět; v roce 1502 stoupl počet mnichů na dvanáct a v roce 1530 v klášteře žilo již dvacet plnoprávných řeholníků. Antoine Bohier byl vůbec jediným z regulérních boschervillských opatů, který dosáhl nejvyšších mezinárodních církevních poct a zemřel v kardinálské hodnosti jako arcibiskup v Bourges.
V letech 1506 až 1535 stál v čele kláštera významný opat Antoine Le Roux (jehož umělecky hodnotná figurální náhrobní deska se v interiéru dochovala dodnes), který nechal kompletně v pozdně gotickém duchu přestavět poničenou část kvadratury křížové chodby. Jeho smrtí se v Boscherville definitivně uzavírá staletá linie samostatných, svobodně volených regulérních opatů.
Éra komendatury a pustošení za náboženských válek
Následné uvalení institutu komendatury znamenalo pro klášter těžkou ránu. Král od té doby jmenoval do čela kláštera světské vysoké šlechtice či cizí hierarchy (tzv. opaty komendátory), kteří převorství užívali výhradně jako lukrativní zdroj osobních finančních příjmů (obročí). Jejich ekonomické zájmy byly zcela odlišné od potřeb řeholní komunity. Tito preláti v klášteře téměř nikdy fakticky nežili a zdržovali se buď ve svých vzdálených palácích, na biskupských dvorcích nebo na podstatně bohatších prebendách; tito muži navíc téměř nikdy nebyli členy benediktinského řádu. V samotném Boscherville byl komendátor zastoupen dosazeným převorem, což vedlo k úplné ztrátě vnitřní motivace, úpadku morálky a drastickému rozvolnění řádové disciplíny. Mezi těmito komendatárními opaty figurují například i dva mocní kardinálové z proslulého italského knížecího rodu d'Este, kteří do Boscherville s největší pravděpodobností v životě osobně vůbec nevkročili.
Další totální katastrofu pro klášterní areál přinesly krvavé hugenotské války. V letech 1562–1570 byli mniši nuceni z konventu uprchnout a skrývat se v lesích před fanatickou zuřivostí útočících protestantů. Hugenoti románský kostel kompletně znesvětili, surově ho oloupili o veškeré drahocenné paramenta, zlatnické poklady a historický mobiliář a všechny okolní budovy do základů vydrancovali. V roce 1590 se protestantská vojska pokusila kamenný kostel vyhodit do povětří a zapálit; ničivý požár tehdy zcela strávil budovu opatského paláce, renesanční část křížové chodby a obytné trakty řeholníků, které zůstaly v troskách.
Barokní obnova maurinskou kongregací (17. a 18. století)