Vrchní zemský hejtman Slezska ( Oberlandeshauptmann /von Schlesien/) byla funkce místodržícího, který v letech 1335 až 1742 zastupoval českého krále ve Slezsku, jedné z vedlejších zemí Koruny české.

Zemský hejtman byl jmenován králem a vedl Úřad nejvyššího zemského hejmana, známý také jako „nejvyšší úřad“ (něm. „Oberamt“). Zemský hejtman dohlížel na místodržící slezských vévodství a dědičných knížectví, jakož i na slezské stavy. Vykonával dobrovolnou soudní pravomoc nad knížaty a byl mimo jiné zodpovědný za výběr daní.

Historie Prvním vrchním hejtmanem Slezska byl vratislavský biskup Konrád Olešnický. Byl jmenován králem Zikmundem 16. dubna 1422 a byl pověřen vojenskou obranou proti husitům ve Slezsku.Andreas Rüther: Handbuch Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich Band 15.I, S. 408–410 Teprve za krále Matyáše Korvína (1469–1490), který do své říše začlenil česká území Moravy, Slezska a Lužice, byla zavedena účinná regionální správa a úřad nejvyššího hejtmana se v roce 1474 stal trvalou institucí.Ulrich Schmilewski: Großes Landesprivileg für die Fürsten und Stände in Schlesien Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen Protože se Korvínovi nepodařilo pro tento úřad zajistit slezského knížete, jmenoval v prosinci 1474 vrchním hejtmanem spišského hraběte Štěpána Zápolského, jenž byl také hejtmanem dědičného Knížectví svídnicko-javorského. Ve Velkém zemském privilegiu (Privilegium Wladislai) z roku 1498 jeho nástupce, král Vladislav II., mimo jiné potvrdil instituci nejvyššího hejtmana a stanovil, že tento úřad bude od nynějška vždy zastáván slezským knížetem. Tím se kodifikovala stávající ústava země a změnila se povaha úřadu nejvyššího hejtmana, který nyní neměl být jen královským úředníkem, ale také zástupcem stavů.

Poté, co se vlády v českých zemích v roce 1526 ujali Habsburkové, zůstala pozice nejvyššího hejtmana zpočátku beze změněn. Po smrti hejtmana Karla I. Minsterberského v roce 1536 byl novým hejtmanem jmenován kníže-biskup Jakub ze Salzy. Tento souběh úřadů měl mimo jiné zabránit šíření protestantismu. Král Ferdinand I. zároveň zakázal knížeti-biskupovi svolávat knížecí sněm bez královského svolení. Po smrti biskupa Jana VI. ze Žiče v roce 1608 Rudolf II. ve svém majestátu z 20. srpna 1609Kaiser Rudolfs Majestätsbrief für Schlesien vom 28. August 1609 Universitäts- und Landesbibliothek Sachsen-Anhalt nařídil, že vrchní hejtmanství má být převedeno na světského protestantského slezského knížete a že biskup vratislavský bude od nynějška z tohoto úřadu vyloučen. Rudolfův nástupce Matyáš tato privilegia potvrdil 9. října 1611 a také souhlasil se zřízením německého kancléřství pro SlezskoThomas Fellner: Nr. 27. Die österreichische Zentralverwaltung Aktenstücke 1491 - 1681 Wien {#91;u.a.], 1907 Aktenstücke, die mährische und schlesische Sonderkanzlei betreffend. 1608—1617 a Lužici se sídlem v Praze. Konverzí těšínského knížete Adama Václava v roce 1617 se úřad vrátil do rukou katolíků a po jeho smrti krátce poté krátce do rukou protestantů. V roce 1624 bylo vrchnímu správci zakázáno svolávat knížecí sněmy bez výslovného svolení císaře.

Po abdikaci knížete Jiřího Rudolfa v roce 1629 ztratil úřad svůj dřívější charakter orgánu závislého na stavech, neboť císař Ferdinand II. jej proměnil v dozorčí a správní orgán pod svou kontrolou. Tím se z vrchního zemského úřadu stal čistě císařský orgán, v němž vrchní zemský úřad předsedal, ale jen s omezeným vlivem. Čestného předsednictví, bez jakékoli skutečné moci, nyní převzal kníže Jindřich Václav Minsterberský výměnou za slib svobody vyznání pro své země. Poté, co další dekret Ferdinanda III. z roku 1639 fakticky zrušil účast stavů, rezignoval na protest císaři loajální Karel Eusebius z Lichtenštejna na svůj úřad. V roce 1719 byl úřad vyňat z působnosti knížete-biskupa Františka Ludvíka Falcko-Neuburského a již nebyl obsazen členy knížecí kurie. Císař Karel VI. správu dočasně převedl na svídnicko-javorského hejtmana Jana Antonína Gottharda ze Schaffgotsche, který záležitosti spravoval jako „Oberamtsdirektor“ (vrchní správní ředitel).

S anexí Slezska Pruskem v roce 1741 byl úřad nejvyššího hejtmanství zrušen.

Seznam vrchních zemských hejtmanů

1422–14?? Konrád Olešnický, biskup vratislavský a kníže niský 1474–1479 Štěpán Zápolský, spišský hrabě 1480–1481 Jan Filipec, biskup velkovaradínský 1481–1488 Jan Bělík z Kornic, nejvyšší zemský úředník pro Horní Slezsko 1481–1488 Jiří ze Steinu, nejvyšší zemský úředník pro Dolní Slezsko 1488/89 Bedřich I., vévoda lehnický 1490–1497 Jan IV. Roth, kníže-biskup 1497–1504 Kazimír II., vévoda těšínský, byl odvolán kvůli neúspěchu při potírání loupežnictví. 1504–1507 Zikmund I. Polský, ve funkci hlohovského knížete, kterou mu svěřil jeho bratr, český král Vadislav II. Během jeho úřadování byla dne 3. února 1504 uzavřena tzv. „Kolowratská smlouva“, kterou sepsal český kancléř Albrecht Libštejnský z Kolovrat. Smlouva určovala, že biskupy a kanovníky ve Vratislavi, včetně nabývání lén, se mohou stát nejen slezští velmoži, ale také příslušníci zbylých zemí Koruny české. 1507–1509 Jan IV. Turzo, kníže-biskup; jmenován bez ohledu na Kolovratskou smlouvu. 1509–1517 znovu Kazimír II. Těšínský; obdržel doživotně zemské hejtmanství v Opavském knížectví a také užívání dědičného titulu hlohovského knížete. 1516–1526 Bedřich II., vévoda lehnický, nejvyšší zemský úředník pro Dolní Slezsko 1527–1536 Karel I., vévoda minsterberský a olešnický, dříve zemský správce Horní Lužice, nejvyšší zemský hejtman v Čechách a do roku 1533 zemský hejtman hlohovský. Kvůli turecké hrozbě rozšířily stavy v roce 1532 jeho pravomoc také na zemskou hotovost. 1536–1539 Jakub ze Salzy, kníže-biskup 1539–1562 Baltazar z Promnic, kníže-biskup 1562–1574 Kašpar z Logau, kníže-biskup 1574–1585 Martin von Gerstmann, kníže-biskup; zasedal ve správě hejtmanského úřadu také v evangelických radách. 1586–1596 Odnřej z Jerinu, kníže-biskup 1597–1599 neobsazeno 1599–1600 Pavel Albert,S. 160 (PDF; 1,9 MB) kníže-biskup; zemřel ještě před biskupským vysvěcením. Jelikož nebyl Slezan, bylo jeho jmenování zemským hejtmanem porušením Kolovratské smlouvy z roku 1504. 1600–1608 Jan VI. ze Žiče, kníže-biskup; na pokyn zemského pána vyloučil na podzim 1607 krnovského vévodu Jana Jiřího Braniborského ze zasedání knížecích a stavovských sněmů. 1608–1617 Karel II., vévoda minsterberský a olešnický 1617 Adam Václav, vévoda těšínský; zemřel v roce jmenování. 1617–1620 Jan Kristián, vévoda lehnický a břežský. Po Pražské defenestraci z roku 1618 se uchýlil k císaři do Vídně, aby projednal sporné body Slezska s Čechami a Moravou. Poselstvo bylo vyláno do Prahy, aby povstalcům sdělilo, že se ve Slezsku budou v otázce náboženství stavět na jejich stranu, ale zároveň budou podporovat císaře. 1621–1629 Jiří Rudolf, vévoda lehnický 1629–1639 Jindřich Václav, vévoda olešnický a bernštatský. Když se v roce 1632 protestantská slezská knížata pokusila o sblížení se švédsko-saskými uchvatiteli, odmítl Jindřich Václav, který chtě zachoval věrnost císaři, svolání knížecího sněmu a předběžně odcestoval ze země. 1639–1641 Karel Eusebius, kníže z Lichtenštejna a vévoda opavský a krnovský 1641–1664 Jiří III., vévoda břežský 1664–1671 Šebastián z Rostocku, kníže-biskup. Jeho jmenování mělo přinést urychlení protireformace a zajištěna přítomnost hejtmana ve Vratislavi. 1672–1675 Kryštof Leopold ze Schaffgotsche, již od roku 1665 prezidentem slezské komory 1675–1682 Bedřich Hesensko-Darmstadtský, kníže-biskup; získal úřad teprve roku 1675 s podmínkou, že přesídlí do Slezska. 1682–1684 Jan Kašpar z Ampringenu, vévoda bruntálský a velmistr Řádu německých rytířů 1685–1719 František Ludvík Neuburský, kníže-biskup; v roce 1719 byl pro svou častou nepřítomnost zproštěn úřadu. 1719–1741 Jan Antonín Gotthard ze Schaffgotsche, zemský hejtman dědičného Svídnicko-javorského knížectví; dočasně vedl vrchní úřad jako „ředitel vrchního úřadu“ („Oberamtsdirektor“) až do anexe Slezska Pruskem.

Odkazy Reference

Literatura Historische Kommission für Schlesien (Hrsg.): Geschichte Schlesiens, Bd. 1, Sigmaringen 1988, ISBN 3-7995-6341-5, S. 194, 218–237. Ludwig Petry und Josef Joachim Menzel (Hrsg.): Geschichte Schlesiens. Band 2, ISBN 3-7995-6342-3, S. 5, 8f., 14, 20, 30, 35–39, 42–46, 49, 51, 58–61, 65, 69, 75, 77, 80f. und 94. Joachim Bahlcke (Hrsg.): Schlesien und die Schlesier (= Vertreibungsgebiete und vertriebene Deutsche; Bd. 7). Langen Müller, München 1996, ISBN 3-7844-2549-6, S. 37–41, 53–63, 70 und 81. Hugo Weczerka (Hrsg.): Handbuch der historischen Stätten. Band: Schlesien (= Kröners Taschenausgabe. Band 316). Kröner, Stuttgart 1977, ISBN 3-520-31601-3, S. LII, LV, LX und LXII. Gerhard Scheuermann: Das Breslau-Lexikon in zwei Bänden. Laumann-Verlag, Dülmen 1994, ISBN 3-87466-157-1, S. 1161.

Kategorie:Země Koruny české Kategorie:Dějiny Slezska Kategorie:Slezští zemští hejtmanové