Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|Cháron, ilustrace Gustava Dorého náhled|Ilustrace ke III. zpěvu
III. zpěv Pekla se odehrává v předpeklí (Antinferno), kde jsou trestáni liknavci, a poté na břehu Acherónu, první ze čtveřice pekelných řek. Děj se odehrává v noci z 8. na 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace v noci z 25. na 26. března 1300.
V tomto zpěvu Dante s Vergiliem procházejí pekelnou branou a poprvé se setkávají s Chárónem, převozníkem duší přes řeku Acherón.
Rozbor zpěvu
Pekelná brána (v. 1–21) náhled|Brána pekla, jak si ji představoval William Blake Dante a Vergilius dorazí před bránu pekel. Nápis na ní varuje, že kdokoli skrz ni projde, čeká ho už jen bolest a zoufalství. Píše se zde, že brána byla zbudována z popudu spravedlnosti Nejsvětější Trojice, zastoupené svými atributy: božská moc (Otec), nejvyšší moudrost (Syn) a prvotní láska (Duch svatý). Před vznikem brány nebylo podle nápisu stvořeno nic, co by nebylo věčné, a i ona sama je věčná — čímž se odkazuje na to, že peklo vzniklo až po pádu Lucifera, tedy po počátku zla, zatímco předtím existovaly jen věci věčné a neporušitelné: andělé, první látka, nebesa a živly. Závěrečná výzva, aby každý, kdo vstupuje, zanechal veškerou naději, zdůrazňuje, že cesta zatracenců do pekla je cesta bez návratu, a připomíná obdobný verš z Vergiliovy Aeneidy, kde do podsvětí sestupuje Aeneas (VI, 126–129).
Dante, polekaný sdělením, které čte, Vergilia žádá o vysvětlení. Vergilius odpovídá, že zde je třeba odvrhnout veškerou pochybnost a zbabělost, neboť se nacházejí na místě, kde spatří trýzněné duše, jež ztratily dobro intelektu čili poznání Boha. Vergilius Danta uklidní, vezme ho za ruku a s vlídnou tváří ho uvede do „skrytých věcí“ — tedy do říše oddělené od světa živých.
Liknavci (v. 22–69) náhled|uIlustrace k první části III. zpěvu, Priamo della Quercia (15. století) náhled|uPředpeklí (1499–1502), fresku namaloval Luca Signorelli, kaple San Brizio v orvietské katedrále První dojem z pekla je sluchový: vzdechy, pláč a křik se rozléhají „vzduchem beze hvězd“ (tj. bez oblohy). V gradaci zvuků jsou slyšet slova bolesti, hlasy hněvu, tleskání — vše v atmosféře, v níž — jako v písečné bouři — nelze rozeznat, zda je den či noc. Ve srovnání s Vergiliovým líčením zvuků Avernu v Aeneidě (VI, 557–558) se Dantův popis mnohem více než na pouhý vnější záznam soustředí na zoufalství, jež tyto vjemy vyvolávají v živém člověku.
Dante, pln zmatku, se Vergilia táže, kdo jsou tito lidé, tak zdolaní bolestí. Vergilius mu vysvětluje, že se nacházejí v předpeklí, kde jsou trestáni ti, kdo žili „bez hanby i zásluh“ — takzvaní liknavci, duše, které se za života z čiré zbabělosti nepřiklonily k dobru ani ke zlu.
Mezi nimi jsou i andělé, kteří se při Luciferově vzpouře nepostavili ani na jeho stranu, ani na stranu Boha, a zůstali stranou. Jde o plod Dantovy invence, snad inspirovaný lidovými legendami, ale bez opory v Písmu či patristice.
Tito zavržení jsou vyhnáni z nebe, protože by kazili jeho lesk, ale odmítá je přijmout dokonce i samo peklo. Dante se ptá, proč tolik naříkají, a Vergilius vysvětluje jejich trest: bez naděje na smrt, jež by ukončila jejich utrpení, vedou tak ubohý „slepý život“, že v nich osud kohokoli jiného budí závist; na světě nezanechali sebemenší památku a zřeklo se jich milosrdenství i spravedlnost. Vergilius Danta důrazně vyzývá, ať o nich už nemluví, jen se podívá a jde dál.
Při průchodu kolem však Dante přesto popíše jejich trest: ženou se za praporcem (či snad cárem látky beze smyslu), který bezustání víří, a je jich tak nesčetně mnoho, až Dante odmítá uvěřit, že smrt dokázala zahubit tolik lidí. Odplata (dantovské contrappasso) je navěky odsuzuje pobíhat nazí, sužováni sršni a mouchami, které jim rozdírají tělo do krve, a u jejich nohou se hemží červi živící se směsí krve a slz.Steno Vazzana, Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso, přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové, 2025, s. 24–27.Gioacchino Maruffi, „Smrt v Dantově Pekle“, in: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. a přel. Martin Pokorný, Praha: Institut pro studium literatury, 2016, s. 44–45.
„Velké odmítnutí“ Mezi trestanými dušemi Dante zahlédne stín kohosi, „kdo ze zbabělosti učinil velké odmítnutí“ (v. 60). Komentátoři zde navrhli nejrůznější kandidáty, koho má tato bezejmenná postava představovat. Nejčastěji je takto uváděn papež Celestýna V., který se roku 1294 vzdal papežského stolce, ale také Giano della Bella, biblický Ezau či Pilát Pontský, případně se uvažuje o čistě symbolické postavě. Ve prospěch Celestýna V. svědčí to, že Dante osoby, které nejmenuje, obvykle pokládá za natolik proslulé, že stačí pouhá narážka — a doboví komentátoři i iluminátoři jej s touto postavou skutečně spojovali.
Řeka Acherón a převozník Chárón (v. 70–129) náhled|uIlustrace k druhé části III. zpěvu, Priamo della Quercia (15. století) náhled|Cháron žene duše do loďky, ilustrace Paula Gustava Dorého Když se Dante zahledí dál, spatří na břehu veletoku zástupy duší připravených k přeplutí a táže se Vergilia, kdo to je; odpověď však zní, že se to dozví až u samotné „trudné řeky“ Acherónu. Dante se za svou netrpělivost zastydí a mlčky se sklopenýma očima kráčí ke břehu.
Připlouvá loď vedená starcem, „zešedlým věkem“, který křičí: „Běda vám, vy duše zlé!“ Popis Cháróna, převozníka duší, obsahuje prvky z Vergiliovy Aeneidy (VI, 298–304), Dante jej ale podává stručněji a s větší symbolickou naléhavostí než statičtější popis latinského básníka.
Následuje Chárónova promluva, v níž převozník duším bere veškerou naději a zdůrazňuje, že jejich trest je věčný: již nikdy nespatří nebe, pohltí je věčná tma, oheň a mráz. Poté se Chárón obrátí na Danta a řekne mu, že jakožto živá duše se od mrtvých musí oddělit; tato loď není pro něj — čeká ho jiná, „lehčí“, jež ho jednou doveze k jinému břehu (narážka na očistec). Vergilius Cháróna zarazí s tím, že se děje vůle nebes a že se má přestat ptát. Chárón uposlechne a zmlkne, ale z očí mu šlehá plamenný hněv.
Duše nových zatracenců po Chárónově výhrůžce zbledly strachy, cvakají jim zuby a proklínají Boha, své rodiče, lidský rod, místo, čas i símě svého zrození. Poté se s pláčem shromáždí na onom zlém břehu, kam směřuje každý, kdo nežil v Boží bázni; démon Chárón je s ohnivýma očima svolává a veslem tluče každého, kdo zaváhá. Podobně jako na podzim padají listy, až nakonec větev zůstane holá, snáší se i „zlé símě Adamovo“ z břehu do lodi jedno po druhém jako pták přivolaný na signál sokolníka. Tak se plaví přes temnou vlnu, a než první zástup dosáhne opačného břehu, už se zde shromažďuje zástup nový.
Nastalou chvíli považuje Vergilius za vhodný moment k vysvětlení: sbíhají se sem ze všech zemí všichni, kdo zemřou v Božím hněvu, a božská spravedlnost je žene, aby řeku přepluli, takže se jejich strach se mění v touhu a očekávání.
Zemětřesení a Dantova mdloba (v. 130–136) náhled|Zpěv 3, Giovanni Stradano, 1587 Sotva Vergilius domluví, temná země se znenadání otřese tak silně, že se vypravěč Dante při pouhé vzpomínce na tu chvíli znovu zbrotí potem. Ze země nasáklé slzami se vyřinou výpary a vzduchem se mihne rudý blesk; ten Danta zcela zbaví smyslů a on omdlévá, jako by ho zničehonic přepadl spánek.
Podle Aristotelovy přírodovědy se mělo za to, že zemětřesení způsobují mocné proudy větru uvězněné v podzemí, které se teplem rozpínají a nemohou nalézt cestu ven. Tyto jevy mají ale i odezvu v Písmu, kde bývají zemětřesení, vichry, blesky a hromy často projevem Božího sestoupení do dějin.
Na začátku následujícího zpěvu Danta probouzí právě hřmot onoho blesku a poutník se zázračně ocitá na opačném břehu řeky. Tento vypravěčský postup mu umožňuje překročit Acherón, ačkoli sám není zatracen, a ukazuje, jak Dante do svého putování čas od času vnáší nadpřirozené prvky. Ty jsou koneckonců projevem Voží vůle, která — jak ještě mnohokrát uvidíme — v podsvětí podle potřeby překračuje přírodní zákony, jež sama ustavila ve světě živých.
Ukázka textu Úvodní verše nápisu nad branou pekla v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):
Mnou vchází se do města věčné strasti, mnou vchází se v bol, který nemá rána, mnou vchází se do zatracenců vlasti.
Hlas spravednosti pohnul světu Pána; moc boží sklenula mé brány stinné a s první láskou moudrost svrchovaná.
Před vznikem mým nebyly věci jiné, jen věčné vyjma, já též věčně stojím; nech naděje, čí noha sem se šine!
Odkazy
Reference
Literatura MARUFFI, Gioacchino. „Smrt v Dantově Pekle“. In: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova. Ed. a přel. Martin Pokorný. Praha: Institut pro studium literatury, 2016, s. 39–46. VAZZANA, Steno. Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso. Přel. Martin Pokorný. Praha: Herrmann & synové, 2025.
Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro
Externí odkazy
Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project
03