Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|Limbus, ilustrace William Blakee
IV. zpěv Pekla se odehrává v prvním kruhu, totiž v Limbu, kde přebývají ctnostní nepokřtění. Děj se odehrává v noci z 8. na 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace v noci z 25. na 26. března 1300.
Rozbor zpěvu
Limbus (v. 1–63) vlevo|náhled|Nepokřtění Po mdlobě, kterou u Danta vyvolal rudý blesk na břehu Acherónu, se básník na počátku zpěvu probouzí hřmotem blesku, který ho nadpřirozeně přenesl na druhý břeh řeky. Tímto zázračným řešením obchází podmínku, kterou kladl převozník Chárón — totiž že na jeho loď nesmí vstoupit žádná živá duše.
Když se Dante vzpamatuje, rozhlédne se a zjistí, že se ocitl na okraji propasti „nekonečných útrap“ čili věčných nářků. Vzduch je „temný, hluboký a zamlžený“, takže ať se sebevíc snaží cokoli rozeznat, nevidí nic určitého — hledí do temnot pekla, kam nikdy nepronikne slunce. Vergilius to místo nazývá „slepým světem“ a chystá se vykročit jako první, Dante za ním. Vergilius je však „zsinalý“, a Dante, znepokojen jeho vzhledem, se ptá na důvod. Vergilius mu vysvětlí, že příčinou zblednutí je „úzkost“ (ve smyslu zármutku) z toho, že musí vstoupit do pekla, konkrétně — aniž by to výslovně řekl — do Limbu, místa jeho vlastního trestu, jenž pramení ze soucitu.
Oba pak vstupují do prvního kruhu a Dante ihned registruje zvláštní sluchový vjem: neslyší pláč, nýbrž jen vzdechy, jež rozechvívají „věčný“ vzduch. Bolest zde totiž není způsobena tělesným trápením, nýbrž postihuje zástupy „dětí, žen a mužů“. Dante a Vergilius se nacházejí v Limbu (z latinského limbus, „okraj“), místa, kde přebývají ti, kdo se neprovinili ničím vyjma dědičného hříchu, který nesmazali přijetím křtu: jsou zde mrtvě narozené děti, spravedliví lidé narození před příchodem Krista a ti, kdo z různých důvodů neměli možnost poznat jeho poselství (Dante posléze jmenuje i tři muslimy); dříve zde byli i Židé očekávající příchod Krista, které Ježíš vysvobodil, když sestoupil do pekel. Dante se tak — na rozdíl od učení církevních otců, zejména Tomáše Akvinského, podle něhož v Limbu přebývaly jen nepokřtěné děti — domnívá, že se zde nacházeli všichni spravedliví, avšak nepokřtění lidé.Steno Vazzana, Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso, přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové, 2025, s. 27–31.
Vergilius vysvětluje, že se zde nacházejí ti, kdo se sice ničím neprovinili, ale ať měli sebevětší zásluhy, scházel jim křest, „brána víry“: sám Vergilius je mezi nimi a cítí se stejně „ztracený“ jako ostatní, neboť „bez naděje žijeme v touze“ — musí totiž žít bez naděje na spatření Boha, ve věčné touze a lítosti. Dante je tímto vyznáním dojat a ptá se Vergilia, zda odsud někdy někdo pro své zásluhy odešel mezi blažené. Vergilius vypráví, že krátce po svém příchodu na toto místo spatřil přicházet Krista (v celém Pekle ani jednou neuvedeného jménem, zde označeného opisy typu „mocný", "ověnčený znamením vítězství", "nejvyšší tvůrce", "nepřítel všeho zla“), který si odtud odvedl starozákonní židy, zejména ty, kdo se svěřili do Božích rukou (Abraháma, Noema, Mojžíše a další). Tato epizoda je čerpána z Nikodémova evangelia.
Vergilius vyjmenovává: Adama („prvního otce“), Ábela, Noema, Mojžíše, Abraháma, krále Davida, krále Šalomouna, Izáka („otec Jákob“), Jákoba („řečeného Izrael“), jeho ženu Ráchel, dvanáct Jákobových synů a „mnohé další“ — tedy všechny, kdo věřili v příchod Krista. Byli to, vysvětluje Vergilius, první lidé, kdo došli spásy.
Velcí antičtí básníci (v. 64–105) náhled|Dante se setkává s velkými antickými básníky (IV. zpěv). Ilustrace Paula Gustava Dorého. Zatímco oba básníci hovoří a procházejí „lesem“ — jak Dante nazývá zástup duchů v Limbu —, všimne si ohně, který přemáhá temnotu, takže lze už zdálky rozeznat „ctihodný“ lid, jenž tu sídlí; v následujících tercínách se slovo „čest“ (onore) a jeho odvozeniny objeví celkem osmkrát — je to klíčový pojem celého popisu.
Dante se ptá Vergilia, ducha ctícího vědu a umění, kdo jsou ti, kdo jsou od ostatních odděleni takovouto poctou. Vergilius odpovídá, že jde o ty, jejichž „slavné jméno“, tedy sláva zasloužená za života, jim vydobylo v nebi takovou milost, že jsou zvýhodněni i zde. Vzápětí zazní hlas: „Uctěte nejvyššího básníka; jeho stín se vrací, jenž byl odloučen“. Ta slova platí Vergiliovi a pronáší je jeden ze čtveřice stínů, které jim vycházejí vstříc, s výrazem ani smutným, ani veselým — ne proto, že by netrpěli stejnou marnou touhou spatřit Boha, ale protože jim právě přísluší výsadní právo nemuse svou bolest dávat najevo. Vergilius je ještě dříve, než se přiblíží, představí: první, s mečem v ruce, je Homér, „vládce básníků“ (a básník epický, proto meč — ač Dante sám jeho díla nečetl a znal je jen z latinských parafrází), následuje Horatius „satirik“, Ovidius a Lúkanos (z nichž Komedie mnohokrát cituje). Vergilius vysvětluje, že jsou to všechno básníci, a proto ho přivítali „jedním hlasem“, sborově.
Dante se k této družině, vedené „pánem nejvyššího zpěvu“ (chápáno jako označení tragického básnického stylu — tedy Homéra, případně samotného Vergilia), po Vergiliově úsměvném přivítání připojí; přijmou ho mezi sebe, což pro Danta znamená nejvyšší poctu — začlenit se coby šestý do tak významné společnosti. Dante si tím uvědomuje své přímé duchovní příbuzenství s antickými klasiky, a aniž by se uchyloval ke skromnosti, kterou pokládá za vlastnost lidí „skromných“ čili průměrných, s potěšením se k této společnosti hlásí.
Zástup pak míří ke světlu a hovoří o věcech, „o nichž mlčet je krásné, jako bylo krásné tam o nich mluvit“: obsah rozhovoru se čtenář nedozvídá.
Hrad ušlechtilých duchů (v. 106–151) náhled|Ilustrace ke IV. zpěvu, Priamo della Quercia (15. století) náhled|Spiriti magni, stránka Codexu Altonensis náhled|Zpěv 4, Giovanni Stradano, 1587 Společně dorazí k úpatí „vznešeného hradu“, obehnaného sedmerými hradbami a příkopem s „půvabnou říčkou“; přejdou ji, jako by šlapali po pevné zemi, a projdou sedmi branami až na louku se svěží zelení. O výkladu těchto symbolických čísel bylo popsáno mnoho stran, aniž se dospělo k nezpochybnitelnému řešení. Hrad, podobný vergiliovským Elysejským polím, patrně představuje lidskou ušlechtilost, založenou na čtyřech mravních ctnostech (prozíravost, spravedlnost, statečnost, mírnost) spojených se třemi ctnostmi rozumovými (rozumnost, věda, moudrost); chybí zde ctnosti teologické, jediné, jež těmto duším scházely; podle jiného výkladu sedmero hradeb/bran představuje sedmero svobodných umění a hrad zosobňuje vědu, případně filozofii se sedmi obory. Říčka by pak byla překážkou ušlechtilosti, kterou básníci snadno překročí a jež by mohla symbolizovat pozemské statky, marnost či něco podobného. Samotné světlo kolem hradu je symbolem poznání. Bez ohledu na jednotlivé výklady je zřejmý Dantův záměr vzdát hold velkým osobnostem starověku — idylické ladění tohoto zpěvu z něj činí patrně nejméně „pekelnou“ část celé kantiky.
Hrad obklopuje sedmero hradeb (je „sedmkrát obkroužen vysokými zdmi“). Číslo sedm má dva odlišné symbolické výklady: buď odkazuje na sedmero ctností dobrého křesťana — prozíravost, spravedlnost, statečnost, mírnost (což jsou též ctnosti dobrého občana) a víru, naději, lásku (ctnosti teologické) — nebo na sedmero dobových studijních oborů: gramatiku, dialektiku, rétoriku (souhrnně trivium) a harmonii (musica), aritmetiku, geometrii a astronomii (souhrnně kvadrivium). Uvnitř hradu přebývají osobnosti vyzařující autoritu, s pohledem „pozvolným a vážným“, jež mluví zřídka a tichým, libozvučným hlasem. Dante s ostatními poté vystoupí na zelenající se pahorek, odkud lze spatřit všechny obyvatele hradu, a začíná výčet „velkých duchů“.
Dante nejprve jmenuje několik Trójanů, od nichž pocházejí Římané, národ Bohem vyvolený jako zakladatel Říma, jenž se skrze papežství stane „hlavou světa“: je mezi nimi Elektra, prapramáti Trojanů, s mnoha druhy, mezi nimiž je i Hektor, Aeneas a Caesar, ozbrojený a s „dravčím“ pohledem.
Následují dvě panny-bojovnice z Vergiliovy Aeneidy: Camilla a Penthesilea.
Výčet římské historie, mytické i skutečné, pokračuje jmény král Latinus, Lavinie, Lucius Iunius Brutus (jenž vyhnal Tarquinia Pyšného), Lucretia, Iulia, Marcie a Cornelie.
Stranou coby příslušník odlišné civilizace sedí velký muslimský vojevůdce Saladin.
Po těchto osobnostech „činu“ následují podle některých komentátorů osobnosti „myšlenky“, totiž filozofové: Aristotelés, označený za „mistra těch, kteří vědí, vprostřed filozofické rodiny“, dále Sókratés, Platón (tito dva jsou usazeni Aristotelovi nejblíže jakožto nejvýznamnější), Démokritos („jenž svět staví na náhodě“), Diogenés (identifikace není jistá), Anaxagorás, Táles, Empedoklés, Hérakleitos a Zénón (není jisté, který z nositelů tohoto jména tu je míněn).
Následuje přírodovědec Dioskoridés, poté opět básníci a spisovatelé: Orfeus, Cicero, Linos a Seneca; matematici a astronomové Eukleidés a Ptolemaios; lékaři Hippokratés, Avicenna a Galénos; a nakonec aristotelský komentátor Averroes (třetí muslimská postava tohoto výčtu).
Dante zpěv uzavírá slovy, že nemůže vylíčit všechny (samotnému výčtu věnoval už devět tercín), neboť ho žene „dlouhé téma“, totiž dlouhá cesta, kterou má ještě vylíčit a která ho často přinutí leccos pominout. Šestice se poté rozdělí: Vergilius Dantovi připomíná, že musí „jinou cestou“ opustit klid „vzduchu, jenž se chvěje“ (vzdechy, jak bylo řečeno na počátku zpěvu) a opustit i světlo.
Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):
Sen v hlavě zdrtila mi hromu rána, že vyletěl jsem vzhůru polekaný jak osoba, jež náhle zburcována.
Mé oči zotaveny na vše strany se obracejí, pevně upírají, by poznaly, u jaké dlím teď brány.
A pravdou bylo: stál jsem na pokraji té propasti tmy, zahynutí, zmaru, jež bouři nářků nekonečných tají.
Odkazy
Reference
Literatura VAZZANA, Steno. Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso. Přel. Martin Pokorný. Praha: Herrmann & synové, 2025.
Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro
Externí odkazy
Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project
04