Abú Džummajzovo povstání byla revolta domorodců v oblasti západního Dárfúru a východního Čadu proti centrální mahdistické vládě, která trvala od září 1888 do února 1889. Dárfúr byla vojenská provincie a ve všech větších sídlech byly vojenské posádky ansárů, které místní obyvatelstvo muselo živit. Vojáci vedle výběru daní vynucovali taktéž mahdistické ideály ve věci čistoty (jejich pojetí) islámské víry a chování, což v obyvatelích, kteří byli v některých ohledech nábožensky vlažní, vyvolávalo odpor. A nakonec ansárové dohlíželi na nucený exil lokálních vládců do Omdurmánu, kde byli drženi jako rukojmí, což se setkávalo s nevolí elit i prostých obyvatel.
Povstání propuklo původně jako lidová bouře v Dár Támě – jednom z dárfúrských vazalských sultanátů – v reakci na exil zdejšího sultána Ibráhíma a v jeho čele stál svatý muž Abú Džummajza. Dne 9. září 1888 povstalci vytlačili ansáry z dártámského hlavního města Kabkábíja a v říjnu zničili tábor ansárů v Abú Qurajnu (Dár Irinqá) jižně odtud. Po tomto triumfu povstání nabylo celoregionálních rozměrů a připojilo se k němu sedm sultánů, kteří dokázali na čas odložit tradiční spory a spojit se proti společnému nepříteli. Nyní početná a organizovaná povstalecká armáda dosáhla v listopadu 1888 ještě jednoho vítězství nad mahdistickým vojskem. Záhy poté Abú Džummajza zemřel na pravé neštovice a povstalecká koalice se začala rozpadat. Dobýt al-Fášir, baštu mahdistické moci v Dárfúru, se tak už nepodařilo a povstalci v únoru 1889 před městem utrpěli porážku. Ansárové brzy poté přešli do protiútoku a povstaleckou frontu zcela zlomili. Abú Džummajzovo povstání v jednu chvíli otřáslo mahdistickou vládou nad západním Súdánem a i přes jeho konečnou porážku ještě desítky let poté v celém regionu propukala povstání, která si jej brala za inspiraci.
Historické pozadí
V letech 1820–1821 vyslal egyptský místokrál Muhammad Alí vojenskou výpravu do Súdánu s cílem podrobit tato jižní území a zajistit přísun otroků, zlata, slonoviny a zisku z daní místních obyvatel. Egypťané vyzbrojení palnými zbraněmi vyvrátili Sennárský sultanát a zlomili moc dárfúrských sultánů nad Kordofánem. Osmanská nadvláda nad Súdánem (zvaná turkíja), zvláště v prvních desetiletích, pro zemi znamenala masivní hony na otroky (200 000 otroků za období 1825–1840), drancování, vysoké zdanění obyvatelstva a nevalnou úroveň státní správy – málokterému důstojníkovi nebo úředníkovi se chtělo z Alexandrie nebo Káhiry, do Súdánu se obvykle jezdilo za trest.
V druhé polovině 19. století Egypt pod tlakem evropských mocností upustil od otrokářství, ale v súdánské praxi to znamenalo, že místo od státu (který měl do té doby na obchod s otroky monopol) se obchod s otroky přesunul do rukou velkých podnikatelů, kteří v provinciích vlastnili velké bohatství, vydržovali soukromé armády a soustředili do svých rukou značnou moc. Místní elity, usedlá šlechta i šejkové kočovných kmenů, byli egyptské vládě většinou loajální, díky čemuž si udrželi moc a majetky. Průmyslová revoluce sice přinesla pokrok v dopravě, zemědělství či obchodu, ale užitek z toho opět měly jen elitní vrstvy.Hrbek (1966), op. cit., s. 180.
Vláda chedíva Ismá'íla pro Egypt a potažmo Súdán znamenala další vojenské výboje na jihu a vleklou finanční krizi, v jejímž důsledku Velká Británie a Francie utužovaly svůj vliv nad Egyptem a jeho vnitřní politikou. V roce 1874 egyptská armáda za pomoci britských důstojníků a súdánského velkootrokáře Zubajra Rahmy dobyla Dárfúr a svrhla zdejší sultanát, ovšem dárfúrská dynastie přežila a různí princové dále pokračovali v odboji (v období 1874–1898 celkem šest titulárních sultánů, mezi nimi Abú'l-Chajrát).
V roce 1881 vypuklo povstání vedené Muhammadem Ahmadem ibn Abdalláhem, islámským učencem a asketou, který se prohlásil mahdím, eschatologickou postavou, která dle Koránu přijde na konci věků, aby napravila křivdy pozemského světa. Mahdího povstání se nejprve uchytilo v jižním Kordofánu a odtud začalo postupovat do zbytku země.Hrbek (1966), op. cit., s. 185. Do Dárfúru se mahdistický vliv dostal v roce 1883, když povstalci porazili egyptskou armádu u Šajkánu a obsadili al-Ubajjid. Do al-Fáširu v lednu 1884 dorazil nový místodržící, Mahdího bratranec Muhammad Chálid Zuqal, kterému se řada místních vládců a zástupců etnických skupin rychle podrobila.
thumb|left|Dárfúr
Mahdistický režim (zvaný mahdíja) ovšem nebyl zdaleka akceptován všemi západodárfúrskými domorodci (kteří později tvořili ohnisko Abú Džummajzova povstání), mnozí v něm spatřovali jen dalšího tyrana v řadě.Kapteijns (1985a), op. cit., s. 77. Mahdistické povstání nebyla prostá snaha o politickou změnu – především nešlo o snahu o návrat poměrů před turkíjou –, ale chiliastický kult, který si nárokoval Bohem inspirovanou vládu a své ideály si ansárové nenechávali pro sebe, ale očekávali, že se jim podřídí všichni bez rozdílu, což v Dárfúru narazilo na odpor. Islám do této části Sahelu začal pronikat až v 17. století a dlouhou dobu zůstal záležitostí výhradně šlechty a sultánských dvorů, pro které představoval spíše punc legitimity a nástroj zahraniční politiky pro jednání s jinými muslimskými mocnostmi Středomoří a údolí Nilu. Jednu z hlavních výhod představovalo, že byla-li země (dár) uznána jako muslimská (dár al-islám) – ve smyslu, že měla muslimského panovníka –, její obyvatelé nesměli být cílem muslimských lovců otroků. O reálné náboženské vyznání poddaných se ovšem sultáni nezajímali a ti se ještě koncem 19. století tak z velké části drželi předislámských zvyků. Ty nyní ansárové, kteří tvořili posádky v každém větším sídle, začali tvrdě potlačovat. Vojáci projížděli krajinou, prováděli domovní prohlídky a přitom zabavovali a ničili všechno, co jim připadalo neislámské. Zvláštní pozornosti se těšil alkohol, čímž si ansárové vysloužili přezdívku kubbú kullú („vylít všechno“).Kapteijns (1985b), op. cit., s 392.
V roce 1885 zemřel al-Mahdí a do čela jeho hnutí se postavil chalífa Abdalláh ibn Muhammad, jenž brzy po svém nástupu zavedl novou praxi: nucené přesídlování lokálních vůdců do Omdurmánu i s jejich rodinami a nejbližšími spojenci, kde byli drženi jako rukojmí dlouhé roky.Kapteijns (1985a), op. cit., s. 80. Mahdíja se opírala o náboženskou legitimitu, neuznávala práva vládnoucích rodů sahelských sultanátů, kde se trůn dědil striktně v rámci vládnoucího rodu, a chtěla tyto dynastie zcela vykořenit.Kapteijns (1985b), op. cit., s. 391–392.Kapteijns (1985a), op. cit., s. 83. Někteří sultáni se těmto snahám snažili vzdorovat, dársilský sultán Abú Ríša chalífovu výzvu ignoroval a wadajský sultán Júsuf ibn Muhammad aš-Šaríf odřízl cesty do Dárfúru. Počátkem roku 1888 se místodržícím Dárfúru stal Uthmán Džánú, který okamžitě začal s vojenskou akcí proti domorodým odpůrcům a již v březnu slavil úspěch, když byl poražen titulární dárfúrský sultán Júsuf (jehož v srpnu nahradil Abú'l-Chajrát).Kapteijns (1985a), op. cit., s. 94. Pro své tvrdé metody si Uthmán Džánú vysloužil přezdívku Basal – „Cibule“. V září 1888 ansárové přepadli Kabkábíju, hlavní město Dár Támy a odvedli odtud stárnoucího sultána Ibráhíma ibn Sulajmána, což se stalo bezprostřední roznětkou odporu.
Průběh povstání
Proti ansárům vystoupil svatý muž Abú Džummajza (vlastním jménem Muhammad az-Zajn), výrobce amuletů a kouzelník, který kolem sebe shromáždil houf přívrženců, a poté oslovil přímo nového dártámským sultána Sulajmána a jeho bratry, které přesvědčil k ozbrojené akci. Povstalci se rozdělili do menších skupin a 9. září 1888 začali zabíjet izolované ansárské oddíly. Zbylí ansárští velitelé Abd al-Qádir Dalíl a al-Atá Usúl evakuovali Dár Támu na jih do Abú Qurajnu v Dár Irinqá, kde se k nim připojily posily vyslané Uthmánem Džánú pod velením al-Chatíma Músy. Tady se 23. září střetli a drtivě porazili skupinu Abú Džummajzových stoupenců, kteří operovali v oblasti a snažili se povstání rozšířit do sousedních Dár Džabal a Dár Masálít. Vítězství sice pozvedlo morálku ansárů, ale nedokázalo zabránit dalšímu šíření povstání.
Vedle politických či společenských aspektů mělo povstání i silný nábožensko-charismatický prvek. Abú Džummajza dovedl své posluchače svým kázáním zcela strhnout a byl to muž opředený legendami, které minimálně zčásti šířil on sám, takže o něm ani mahdisté, ani britská rozvědka v Káhiře, dlouho neměli ucelenou představu.Kapteijns (1985a), op. cit., s. 87. Abú Džummajza se neprohlašoval za nového mahdího či jinou eschatologickou postavu, ale sám sebe vnímal jako ryzího ansára, oddaného služebníka chalífy Abdalláha a pravověrného stoupence al-Mahdího myšlenek, kterým se ansárové v Dárfúru zpronevěřili a proto je se od nich očistit a uvést je zpět na pravou míru; svůj boj zcela konkrétně vnímal jako paralelu k rozbrojům mezi následovníky proroka Muhammada, které vypukly v muslimské obci po jeho smrti.al-Mubárak (1970), op. cit., s. 148. Abú Džummajza hrál roli náboženského a symbolického vůdce povstání, pozdější praktické vedení armád měli na starosti sultáni, především Abbakr a Abú'l-Chajrát.
Počátkem října proti abúqurajnskému táboru vytáhla hlavní skupina Abú Džummajzových svatých. Ansárové se rozhodli nečekat na obléhání a většina vojska pod velením al-Aty Usúla jim vytáhla v ústrety, zatímco Abd al-Qádir Dalíl a al-Chatím Músá zůstali v táboře. Povstalci se ale k Abú Qurajnu přiblížili jinou trasou, hlavnímu vojsku se vyhnuli a značně oslabený tábor přepadli a zničili, přičemž ukořistili značné množství zbraní a střeliva.al-Mubárak (1970), op. cit., s. 151.
Sultáni mobilizují
Uthmán Džánú z al-Fáširu vyslal dva tisíce vojáků vedených Muhammadem Bišárou, kterého pověřil vrchním velením všech jednotek v západním Dárfúru, dále povolal do al-Fáširu dosud věrné vazaly a požádal vládu v Omdurmánu o další zbraně. Bišárova armáda se vrátila do Dár Támy a obsadila hlavní město Kabkábíju, kam chtěl soustředit všechny přeživší ansárské jednotky a odtud vést postup proti povstalcům. Abú Džummajzovo vítězství u Abú Qurajnu upoutalo pozornost v celém středním a severním Dárfúru, jehož obyvatelé začali zvažovat, jak povstání využít ve svůj prospěch. První zareagovali Zagháwové, kteří začali ve velkém dezertovat z ansárské armády.al-Mubárak (1970), op. cit., s. 151–152. Jako další se zapojil titulární dárfúrský sultán Abú'l-Chajrát a masálíjský sultán Abbakr, také různé klany kočovných arabských kmenů se přidaly, či jen povstaly proti ansárům bez toho, že by se přímo spojily s Abú Džummajzovou koalicí.
Dne 26. října 1888 šestnáctitisícová armáda Muhammada Bišáry vytáhla z Kabkábíje směrem na západ do Dár Masálít, aby konfrontovala vojsko svatých posílené, dle ansárům dostupných informací, o oddíly masálíjského sultána Abbakra; v Kabkábíji zůstala posádka pod velením Abd al-Qádira Dalíla. Ansárové nejprve obsadili Kulkul a když zvědové nehlásili nepřítele, opatrně postoupili do Amm Durchun hluboko v dármasálíjském vnitrozemí. Povstalci zatím tábořili v Haráze Abdalláh, která byla vzdálena jen několik hodin pochodu od Amm Durchun. Dne 11. listopadu 1888 ansárové vytáhli proti nepříteli, ale byli zaskočeni, že povstalci byli početnější – na jejich straně už bojovala početná armáda Abú'l-Chajráta a posily z Dár Silá, Wadaje a od arabských kmenů. Po celodenní bitvě Muhammad Bišár zavelel k ústupu, který se změnil v hromadný útěk zbytků armády i kabkábíjské posádky zpět do al-Fáširu.al-Mubárak (1970), op. cit., s. 154–155.
Bitva o al-Fášir