Jonyč (rusky Ионыч) je povídka Antona Pavloviče Čechova napsaná roku 1898. Poprvé byla publikována v „Měsíčních literárních přílohách“ k časopisu „Niva“ (1898, č. 9).
V roce 1966 byla povídka zfilmována ve filmovém studiu Lenfilm a vyšla pod názvem Ve městě S. (v režii Josifa Chejfice).
Myšlenka
V květnu 1898 se Čechov po léčebném pobytu na jihu Francie vrátil do vesničky Melichovo. Povídku Jonyč napsal v pauzách mezi stavebními pracemi, otevřením nové školy a návštěvami.Berďnikov, 1974, s. 395.
Do svého zápisníku si Čechov načrtl konturu příběhu, jehož ústředním motivem byla podle předběžného uvážení rodina Filimonovových (v konečné verzi bylo příjmení pozměněno na Turkinovi):Čechov, A. P. Sobranije sočinenij v vosmi tomach. Moskva: Pravda, 1970, sv. 6, s. 482.
On je úředník, hraje na jevišti, zpívá, předvádí kouzla, vtipkuje: „Dobrý den, prosím pěkně;“ ona píše liberální novely, napodobuje: „Jsem do vás zamilovaná… ach, manžel to uvidí!“ – a to říká všem kolem sebe, když je s manželem. Chlapec v předsíni: „Zemři, nešťastnice!“ Poprvé se skutečně všechno v tomto nudném všedním městě zdálo zábavné a talentované.
Literární vědec Zinovij Papěrnyj při zkoumání Čechovových zápisníků dospěl k závěru, že se autorův původní záměr během psaní proměňoval: pokud chtěl původně zostudit pouze rodinu Filimonovových, pak v konečné verzi se tento výrok, který doktor Starcev pronáší o rodině Turkinových: „jestliže jsou nejtalentovanější lidé v celém městě tak bezduší, jaké tedy musí být samo město,“ obrací v Jonyčův rozsudek nad sebou samým.Papěrnyj, Z. S. Zapisnyje knižki Čechova. Moskva: Sovetskij pisatel, 1976, s. 52.
Děj
V gubernském městě S. rodina Turkinových oplývala takovými vymoženostmi jako knihovnou, divadlem nebo klubem. Hlava rodiny, Ivan Petrovič, pořádal zájmová divadelní představení. Jeho žena, Věra Josifovna, psala romány a novely. Dcera, Jekatěrina Ivanovna, která měla přezdívku Kocourek, hrála na klavír. Dokonce i lokaj Pavluša měl herecký talent.
Když se zemský doktor Dmitrij Jonovič Starcev usadil v Ďaliži, nedaleko od města S., byl představen Ivanu Petrovičovi a pozván na návštěvu. Večer strávený v domě Turkinových proběhl přátelsky: pili čaj, Věra Josifovna nahlas četla svůj román, který začínal slovy „Mráz sílil“ a Jekatěrina muzicírovala. Všichni přítomní obdivovali hru mladé dívky, mezi nimi i Starcev, který „si při poslechu představoval, jak se z vysoké hory sypou kameny“. Dmitrij Jonovič opustil dům v dobré náladě a bez jakékoli únavy ušel pěšky devět verst domů.
Další návštěva Starceva v pohostinném domě se uskutečnila až po mnoha měsících. Přijel vyšetřit Věru Josifovnu, která trpěla migrénami, a od té doby začal navštěvovat Turkinovy při každé možné příležitosti. Doopravdy ho zaujala Jekatěrina Ivanovna; dlouho spolu rozmlouvali o literatuře a umění a každý týden bez Kocourka se Dmitriji Jonyčovi zdál jako věčnost. Jednoho dne dívka domluvila, že se sejdou na hřbitově.
Starcev chápal, že jde o žert, přesto o půlnoci přijel k pomníku Demetti a dlouho bloudil sám mezi hroby. Následující den požádal Jekatěrinu Ivanovnu o ruku, ale ta ho odmítla. Dívka vysvětlila, že život ve městě S. je pro ni nesnesitelný, chce se stát umělkyní a zasvětit svůj život umění. Starcev se trápil asi tři dny, potom se však dozvěděl, že Kocourek odjela do Moskvy, aby mohla jít na konzervatoř, a uklidnil se.
Za čtyři roky si Dmitrij Jonovič našel nový způsob dopravy, nyní už nechodil pěšky, ale jezdil na trojce s rolničkami. Snášet duchovní zaostalost místního obyvatelstva pro něj bylo čím dál tím těžší a jednou z jeho zábav se stalo večerní přebírání vydělaných bankovek, které potom odnášeli do společnosti vzájemného úvěru. Jednou mu přinesli zvací dopis od Turkinových; v jejich domě se Starcev setkal s Jekatěrinou Ivanovnou. Ta se přiznala, že v jejích očích zůstává „nejlepším“. Vše bylo jako dřív: pili čaj, Věra Josifovna četla nejnovější román. Tato návštěva u Turkinových byla pro Dmitrije Jonoviče poslední, už se vícekrát nesetkali.
O několik let později měl doktor Starcev, který přibral na váze, dva domy a statek. Začal bývat podrážděný, a to i vůči pacientům. Večer Dmitrij Jonovič chodil do klubu, hrál karty a večeřel o samotě. V životě Turkinových se nic nezměnilo: Ivan Petrovič vypadal stále mladě a byl duchaplný, Věra Josifovna, stejně jako dříve, psala romány. Stárnoucí Jekatěrinu Josifovnu trápily nemoci, a proto každoročně jezdila s matkou na léčení na Krym.
Ohlasy a recenze
Jako jeden z prvních na povídku Jonyč zareagoval literární vědec Dmitrij Ovsjaniko-Kulikovskij, který sice ocenil originalitu a sílu Čechovova talentu, současně však poukázal na riskantnost jazykových prostředků, jimiž autor poukazuje na to, proč je hlavní hrdina člověk s původně ušlechtilými a dobrými úmysly a neprotestuje proti prostředí vyvíjejícímu tlak, nevstupuje s ním do boje, ba naopak do něj zapadá.Ovsjaniko-Kulikovskij, D. N. „Naši pisateli“. Žurnal dlja vsech, 1899, č. 2/3.
Téma „každodennosti“, která pohlcuje ty nejlepší lidi a mění je v „pravé maloměšťáky“, rozvedl ve své knize Črty o Čechovovi. Podle jeho názoru tento „životní futrál“, do kterého se dostal doktor Starcev, nedal hrdinovi šanci na volbu.Glinka, A. S. Očerki o Čechove. Petrohrad, 1903, s. 85–88.
Starcev se v maloměšťáctví rozplynul beze zbytku. Typičnost Čechovova obrazu mimoděk přivádí čtenáře k úvaze, kolik ještě takových „Jonyčů“ produkuje laboratoř provinční ruské maloměšťáckosti.
Dosti přísné hodnocení „trpících a ufňukaných intelektuálů pana Čechova“ podal kritik Jevgenij Alexandrovič Ljatskij, který je v recenzi časopisu Věstnik Evropy označil za „skutečné výplody tolstovsko-katkovské pseudoklasické soustavy“, postrádající jak víru, tak ideály. Samotná povídka se kritikovi jevila jako zdlouhavá a poněkud nudná. Závěr vyvolal otázky typu: má se radovat z toho, že Jonyč zůstal naživu, nebo spíše litovat jeho osud? Kritik dále upozornil na nedostatečné propracování postav Ivana Petroviče, Věry Josifovny a jejich dcery, jejíž „osobnost je vykreslena jen v nejobecnějších rysech“.Ljatskij, J. A. „A. P. Čechov i ego rasskazy“. Věstnik Evropy, 1904, č. 1, s. 138–140.
Z pozdějších recenzí vznikají poznámky Alexandra Solženicyna, podle kterého je povídka Jonyč velmi živá a plná dynamiky. Když charakterizuje doktora Starceva jako člověka s „duchovní obezitou“ a Kocourka jako „sebevědomou provinční dívku“, klade si Solženicyn otázku: opravdu autor v Rusku neviděl činorodné a schopné lidi, nebo toto vnímání života u Čechova vzniklo pod vlivem vůdců společnosti a předchozích literátů? Zvláště pak vyzdvihuje tu část, v níž se Starcev vydává na hřbitov.Solženicyn, A. I. „Okunajas v Čechova“. Novyj mir, 1998, č. 10.
Ale! – hřbitov za měsíčního svitu je báseň nejvyšší třídy, která svou zářivostí a silou dokonce vybočuje z této ponuré povídky. Patří k nejlepším pasážím Čechovovy prózy.
Tato scéna silně zapůsobila i na spisovatele Ruslana Kirejeva, podle něhož se v části neuskutečněného setkání Jonyče a Kocourka odrazily prožitky samotného autora, který věděl o své nemoci, vnitřně se připravoval na svůj odchod a krátce předtím navštívil ruský hřbitov; poetičnost není neopodstatněná, obsahuje, pravděpodobně, jedno z nejdůležitějších odhalení Čechova, vysvětluje jeho ryze čechovovský vztah ke smrti.Kirejev, R. T. Iz knigi „Sem velikich smertej“. Biblioteka žurnala „Novyj mir“.
Umělecké rysy
Kompozice
Povídka je vystavěna v bodech: nejprve se čtenář seznamuje s doktorem Starcevem a rodinou Turkinových, poté autor líčí Jonyčovo dvoření se Kocourkovi a jeho návštěvě hřbitova. Třetí kapitola představuje závěr krátkého milostného příběhu s Jekatěrinou Ivanovnou. V páté, krátké kapitole Čechov popisuje život hrdinů tak, jak se „definitivně ustálili na dalších několik let“.Berďnikov, 1974, s. 396–397.
Po rozvíjení děje si Čechov zachovává vyvážený zdrženlivý tón, žádný z hrdinů nedostává od autora jakékoli hodnocení. Zároveň však opakováním týchž detailů dosahuje záměrného zesílení účinku: týká se to vtipů Ivana Petroviče, románů, které hostům předčítá Věra Josifovna, hudebních vystoupení Kocourka i repliky sluhy Pavy, jenž při loučení návštěvníků „zaujme svou pózu“ a pronese: „Zemři, nešťastnice“.Berďnikov, 1974, s. 396–397.
Stejný vypravěčský princip (důraz na určitý detail) je použit při vykreslení postavy doktora Starceva. Vývoj hlavní postavy je zachycen detaily: nejprve chodí pěšky, později má pár koní, poté trojspřeží s rolničkami a kočím Pantejlemonem, a nakonec v závěru Čechov vykresluje „přesvědčivý obraz“, kdy „se zdá, že nejede člověk, ale pohanský bůh“.Berďnikov, 1974, s. 396–397.
Hlavní postavy
Jonyč poprvé navštěvuje rodinu Turkinových o svátečním jarním dni. Nálada mladého, dobrosrdečného a naivního okresního lékaře je povznešená a tato slavnostní atmosféra vychází z jeho nitra: hrdina si užívá mládí, jaro, útulnost v domě Turkinových i radost z krátkého odpočinku po dlouhé práci.Turkov, 1984, s. 354.
Období jeho zamilovanosti rovněž připadá na sváteční čas. V jeho duši „se mísí touha izolovat se od Jekatěriny Ivanovny. Zároveň do této sváteční atmosféry se však nenápadně ozývají lehké, sotva postřehnutelné tóny vadnutí: Čechov připomíná blížící se podzim, brzký soumrak. Večer, když se Dmitrij potuloval v klubu kolem stolů, začne Dmitrije Ivanoviče trápit pochybnosti: „Kam tento románek povede? Co řeknou kamarádi, až se to dozví?“; tato opatrná, téměř sebekontrola je náhle přerušena přemýšlením (A věno asi nebude malé).Turkov, 1984, s. 355.
Starcev, jak tvrdí Ovsjaniko-Kulikovskij, budí rozporuplný dojem, na jedné straně je to „rutinní člověk“, na druhé straně „držitel rozumu“:Ovsjaniko-Kulikovskij, D. N. „Naši pisateli“. Žurnal dlja vsech, 1899, č. 2/3.
Osamělý, pracovní život, neohřátý ani láskou, ani přátelstvím, bez jakýchkoli mravních vazeb k lidem, život zatrpklého a zahořklého egoisty, zcela založený na nějaké nízké vášni. To je krutý osud osobnosti podobných Starcevovi.
Jekatěrina Ivanovna patří podle literárního vědce V. A. Michelsona ke kladným postavám povídky. Svou vášnivou touhou uprchnout z města S. a touhou po svobodě připomíná sestry Prozorovy. Pokud se na její muzicírování podíváme v kontextu doby, zjistíme, že se podle všeho přikláněla k dílu raného Metnera, Skrjabina a Rachmaninova, skladatelům, kterým ani Starcev, ani její rodiče nerozuměli.Michelson, V. A. „O romanach Very Josifovny, vodeviljach Ivana Petroviča i pasažach Jekatěriny Ivanovny Turkinych“. Literaturnaja učoba, 1981, č. 5, s. 189–198.
Po návratu domů po neúspěšné umělecké kariéře vzpomíná Jekatěrina Ivanovna na Starceva se srdečností, jako na člověka, kterého kdysi kvůli mladistvému egoismu odmítla.Turkov, 1984, s. 356–357.
Už to není ten zhýčkaný Kocourek, ale žena, která „vypila slzy z kalichu života“, pokud si vzpomeneme na naivní romanci, kterou zpíval mladý Starcev. Ten však už není schopen ocenit změnu, která se s Jekatěrinou Ivanovnou udála, ani vnímat a procítit drama, které se odehrálo v sousedství.
Příběh neuskutečněné lásky je, jak poznamenal odborník na Čechova Vladimir Katajev, vystavěn podobně jako v Evženu Oněginovi, kolem dvou přiznání. Rozdíl spočívá v tom, že zpočátku jí vyzná lásku a není opětován, a za několik let mu ona, když pochopila, že lepšího člověka v životě nenajde, vyzná lásku, ale opět bez výsledku.Katajev, V. B. Složnost prostoty. Rasskazy i p'esy Čechova. Moskva: Izdatělstvo MGU, s. 13–22.
Jako další srovnání poslouží komedie Hoře z rozumu. Literární vědec uvádí, že Dmitrij Jonyč, podobně jako Čackij, se zamiloval do dívky z jiného kruhu, přičemž je odděluje nikoli duchovní, ale materiální bariéra. Poté, co byl Starcev odmítnut, neodešel jako Čackij do světa, ale setrval a zůstal žít v Ďaliži.Katajev, V. B. Složnost prostoty. Rasskazy i p'esy Čechova. Moskva: Izdatělstvo MGU, s. 13–22.
Město