Burchardova povodeň byl ničivý bouřlivý příliv, který v noci z 11. na 12. října 1634 zpustošil pobřeží Severního moře mezi městy Ribe a Brunsbüttel. Vyžádala si životy nejméně 11 000 až 12 000 lidí. Tehdejší odhady uvádějí více než 15 000 obětí, ale nelze je doložit. Dobové letáky dokonce zmiňovaly počet 30 000 mrtvých, o čemž panovaly pochybnosti již v té době. Největší škody utrpělo Severní Frísko, kde vítr a voda způsobily spoušť zejména na poloostrově Eiderstedt a moře zaplavilo rozsáhlé části ostrovů Alt-Nordstrand a Pellworm. Rozsáhlé škody vznikly rovněž v sousedních oblastech jižního Jutska a Dithmarschenu.
Po druhé Marcellově povodni z roku 1362 vešla do dějin jako další Grote Mandrenke, což lze zhruba přeložit jako velké utonutí lidí. Stejně jako jiné povodně dostala jméno po světci. 14. říjen je svátkem würzburského biskupa Burcharda. Není však jisté, zda se toto spojení mezi běžným obyvatelstvem v dané době skutečně vžilo. Zpočátku byla tato katastrofa známá jako velká povodeň u Nordstrandu. Svůj název definitivně získala až ve 20. století. Totéž platí pro její označení jako druhá Grote Mandrenke.
Souvislosti Burchardova povodeň byla posledním ze série bouřkových přílivů, které v první třetině 17. století zasáhly pobřeží Šlesvicka-Holštýnska a způsobily značné škody. Již na počátku století musela být opuštěna farnost v místě, kde se kanál Hever setkával s ostrovem Strand, severně od někdejší osady Rungholt. V roce 1615 pohltilo moře vesnici Rickelsbüll, nejzápadnější obec okresu Wiedingharde. Roku 1625 poškodily hráze velké ledové kry během takzvané ledové povodně. Kroniky z let předcházejících roku 1634 zmiňují několik případů protržení hrází v důsledku letních záplav. Skutečnost, že hráze selhávaly i v létě, svědčí o jejich tehdejším špatném technickém stavu; škody způsobené těmito letními záplavami konstrukce dále oslabily. Situaci zhoršovalo odvodňování a vysychání bažinaté půdy, což vedlo k poklesu úrovně terénu za hrázemi pod hladinu moře. Pobřežní oblasti halligů navíc utrpěly v důsledku těžby rašeliny s vysokým obsahem soli.
Povodeň zasáhla pobřeží v době hospodářské slabosti. Regionem se v roce 1603 přehnala epidemie moru, která si vyžádala životy mnoha obyvatel. Povodeň navíc přišla v průběhu třicetileté války, konfliktu, který se nevyhnul ani této oblasti. V letech 1628 a 1629 vypukly na ostrově Alt-Nordstrand boje mezi místními obyvateli a vojsky vévody Fridricha III. Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorfského. Obyvatelé Nordstrandu se bránili vévodovým zásahům do organizace místní obrany a nucenému ubytovávání vojáků. S podporou dánského námořnictva nejprve odrazili císařskou armádu a následně i vojsko vévodovo. K jejich porážce došlo kolem roku 1629. Tyto konflikty měly negativní dopad jak na samotný ostrov, tak na údržbu pobřežních obranných zařízení.
Průběh Po období klidného počasí v dnech předcházejících záplavě dorazila 11. října od východu silná bouře. V průběhu večera se stočila k jihozápadu a zesílila na bouři o síle hurikánu, vanoucí od severozápadu. Pravděpodobně se jednalo o bouřovou níži „jutského typu“, pro niž je typická velmi vysoká rychlost větru na omezeném území a po relativně krátkou dobu. Nejpodrobnější svědectví pochází od nizozemského vodohospodářského inženýra Jana Adriaanszoona Leeghwatera, který byl pověřen získáním části zálivu Dagebüll z moře. K večeru se od jihozápadu, od moře, přihnala prudká bouře […] Vítr pak začal vanout ze západu s takovou zuřivostí, že jsme nemohli zamhouřit oka. Když jsme asi hodinu leželi v posteli, syn mi řekl: „Otče, cítím, jak mi na tvář kape voda.“ Vlny se přelévaly přes mořskou hráz až na střechu domu. Ten zvuk byl děsivý. Leeghwater a jeho syn uprchli po hrázi k panskému sídlu, které se nacházelo na vyvýšeném místě, zatímco voda již dosahovala přibližně úrovně koruny hráze. Uvnitř domu se nacházelo 38 lidí, včetně 20 uprchlíků z nízko položených oblastí. Vítr se mírně stočil k severozápadu a udeřil přímo do panského domu – s takovou silou a prudkostí, jakou jsem v životě dosud nezažil. U pevných dveří na západní straně způsobila síla mořského přívalu, že západky vyskočily ze svých úchytů; voda uhasila oheň a v chodbě vystoupala tak vysoko, že se přelévala přes okraje mých bot sahajících ke kolenům – dosáhla úrovně zhruba třinácti stop nad *Maifeldem* oblasti Altes Land […] Na severním konci panského domu, který stál přímo u přílivového kanálu, byla půda pod stavbou odplavena […] V důsledku toho dům – jeho podlahová prkna i základy – popraskal a rozpadl se […] Zdálo se, že panský dům i se všemi lidmi uvnitř bude smeten z hráze. Do rána […] byly všechny stany a chatrče, které stály na staveništi – celkem třicet šest či třicet sedm –, odplaveny i s lidmi, kteří se v nich nacházeli. […] Velké námořní lodě zůstaly uvězněny vysoko na hrázi; viděl jsem to na vlastní oči. Několik lodí spočívalo přímo na hlavní silnici v Husumu. Projížděl jsem také po tamní pláži a byl jsem svědkem podivných výjevů: množství mrtvých zvířat, trámů z domů, trosek vozů a obrovského množství dřeva, sena, slámy i strniště. Viděl jsem také mnoho utonulých lidí. Očitý svědek Peter Sax z Koldenbüttelu na poloostrově Eiderstedt popsal situaci takto:
[…] v šest hodin večer rozpoutal Pán Bůh bouři s větrem a deštěm přicházející od východu; v sedm hodin stočil vítr k jihozápadu a nechal jej vát tak prudce, že se sotva kdo udržel na nohou či mohl chodit; mezi osmou a devátou hodinou již byly všechny hráze rozbity […] Pán Bůh seslal hromy, déšť, krupobití i blesky a nechal vítr vát s takovou silou, až se otřásaly základy země […] v deset hodin bylo po všem.
Voda hnaná větrem a zesílená skočným přílivem vtrhla do oblasti zálivu Rungholt u ostrova Strandu s takovou silou, že kolem desáté hodiny večerní došlo k protržení první hráze v obci Stintebüll. Krátce poté se vítr stočil k severozápadu. Hladina vody dosáhla svého maxima zhruba dvě hodiny po půlnoci. Dobové záznamy uvádějí, že na pevnině voda vystoupala přibližně čtyři metry nad průměrnou úroveň přílivu – což bylo jen těsně pod hranicí nejvyšší hladiny zaznamenané při vědecky sledované bouřlivé záplavě (při záplavě v roce 1976 dosáhla voda v Husumu výšky 4,11 m nad průměrnou úrovní přílivu). Voda stoupla tak vysoko, že nejenže povolily další hráze, ale zaplaveny byly i domy v nízko položených bažinatých oblastech, a dokonce i ty, které stály na warftech. Domy se hroutily a v jiných vypukly požáry, živené plameny, které se vymkly kontrole.
Přímé důsledky Té noci se hráze protrhly na několika stovkách míst. Odhady celkového počtu obětí se pohybují v rozmezí 8 000 až 15 000. Významná část těchto ztrát na životech připadla na oblasti Eiderstedt a Alt-Nordstrand. Údaje, které potvrzují dobové prameny i srovnání s registry obyvatelstva. Skutečný počet obětí byl pravděpodobně mnohem vyšší než zaznamenaná čísla, neboť Severofríská kronika (North Frisian Chronicle) Antona Heimreicha uvádí, že se v té době v regionu nacházelo mnoho kočovných mlatičů a dělníků, jejichž počet nebylo možné s jistotou zjistit. Jen na ostrově Strand zahynulo v důsledku 44 protržení hrází nejméně 6 123 lidí, což představovalo zhruba dvě třetiny tamního obyvatelstva. Kromě toho se utopilo 50 000 kusů dobytka. Záplavová voda zničila 1 300 domů a 30 mlýnů. Všech 21 kostelů na Strandu utrpělo vážné škody, přičemž 17 z nich bylo zcela zničeno. Ztracena byla téměř celá roční úroda, která byla právě sklizena. Ostrov Strand byl rozerván na kusy, čímž nakonec vznikly nově ohrázované ostrovy (Neu-)Nordstrand a Pellworm a halligy Südfall a Nordstrandischmoor, zatímco halligy Nübbel a Nieland zmizely v moři.
Podle *Severofríské kroniky* Antona Heimreicha zemřelo v oblasti Eiderstedt 2 107 lidí, utopilo se 12 802 kusů dobytka a povodeň zničila 664 domů. Heimreich zaznamenal 383 úmrtí v Dithmarschenu, soustředěných do farnosti Büsum a oblastí podél ústí řeky Eider. Zde zemřelo 168 lidí, bylo ztraceno 1 360 kusů dobytka a 102 domy byly odneseny vodou. Mnoho lidí přišlo o život v pobřežních bažinatých oblastech. Obětem se nevyhnuly ani vnitrozemské obce, jako byly Bargum (300 mrtvých), Breklum, Almdorf a Bohmstedt. V Hamburku došlo k protržení hrází v oblastech Hammerbrook a Wilhelmsburg. Na území dnešního Dolního Saska povolil devítisetmetrový úsek hráze u obce Hove. Jihozápadní Jutsko rovněž zaznamenalo 600 až 800 obětí na životech, přičemž jen v Ribe zahynulo 200 lidí. V katedrále v Ribe vystoupala voda do výšky 1,70 m. Její maximální hladinu zde připomíná značka. V kostele ve Vilslevu údajně dosáhla hloubky 4,5 stopy (cca 1,4 m). Povodeň navíc zničila významnou rybářskou osadu Sønderside poblíž mysu Blåvands Huk a proměnila oblast Langli v ostrov. Ambiciózní projekt gottorpských vévodů – uzavření zálivu Dagebüll jedinou hrází – byl nakonec povodní zmařen, a to přesto, že po deseti letech prací směřoval k úspěšnému završení. Ostrovy typu hallig, konkrétně Dagebüll a Fahretoft, utrpěly značné ztráty na půdě i životech. V Ockholmu byl zničen kostel a mořskou hráz bylo nutné přeložit dále do vnitrozemí.
Dlouhodobé důsledky Povodeň měla obzvláště ničivý dopad na oblast Alt-Nordstrand, neboť rozsáhlé části tamního území ležely pod úrovní mořské hladiny. V týdnech a měsících po katastrofě voda neustoupila. Přílivové proudy způsobily, že se trhliny v hrázích postupně rozšiřovaly, a proud vody strhával celé úseky hrází. V důsledku toho musely být opuštěny četné pozemky, které byly bezprostředně po povodni ještě obdělávány, neboť je nebylo možné ubránit před opakovaným přílivem vody. Slaná voda opakovaně zaplavovala pole, čímž je činila pro zemědělské využití obyvateli Nordstrandu nepoužitelnými. Matthias Lobedantz, farář z Gaikebüllu – vesnice, která byla po povodni opuštěna – popsal situaci na ostrově Strand v období po katastrofě takto:
Více než polovina sídel leží zpustošená, jejich domy byly odplaveny; zbývající domy stojí opuštěné, s rozbitými okny, dveřmi a zdmi; celé farnosti jsou pusté, v některých zůstalo jen málo hospodářů; Boží chrámy stojí opuštěné, bez kazatelů či věřících, kteří by je navštěvovali.
V následujících letech se Johannes Heimreich (1586–1664) – farář z Trindermarschu a otec kronikáře Antona Heimreicha – ujal reorganizace církevních a regionálních záležitostí společně s Baltzerem Novockem, zemským písařem (Landschreiber) a zástupcem místního správce (Staller). Správní celky Edomsharde a Beltringharde – přičemž druhý jmenovaný byl zcela zaplaven – byly zrušeny. S výjimkou Pellwormu a Odenbüllu byly všechny farnosti opuštěny. Pro přeživší, kteří uprchli na dříve neobydlené vyvýšené rašeliniště, byla zřízena nová farnost Nordstrandischmoor. Ta však byla po dalších bouřkových záplavách v roce 1825 trvale opuštěna. Veškeré vybavení kostelů, které povodně přečkalo, bylo rozprodáno. Díky tomu dnes luteránský kostel ve Friedrichstadtu vlastní kazatelnu z kostela v Lithu, zatímco kostel sv. Mikuláše v Nordledě uchovává křídlový oltář z kostela, který již neexistuje. Legendy často spojované s těmito akvizicemi – tvrdící, že předměty byly během bouře vyplaveny na břeh a následně vyzvednuty – se nezakládají na pravdě.
Z kulturního hlediska zanikla varianta severofríštiny zvaná stará nordstrandská severofríština. Ztráty na životech byly obrovské a mnozí bývalí obyvatelé ostrova se navíc v rozporu s příkazy vévody Fridricha III. přestěhovali na pevninu nebo na výše položený hallig Nordstrandischmoor, aby si zajistili obživu.