náhled|upright=0.6|Státní znak Maďarské republiky Maďarsko ve svých současných hranicích (po roce 1946) přibližně odpovídá Velké dunajské nížině (Panonské pánvi) ve střední Evropě.

Během doby železné se Maďarsko nacházelo na křižovatce kulturních sfér různých kmenů: skytských (Agathyrsi, Kimmeriové), keltských (Skordiskové, Bójové, Venetové), dalmatských (Delmati, Histrové, Liburnové) a germánských (Lugiové, Markomani). Roku 44 př. n. l. se do Velké dunajské nížiny přistěhovali Sarmati a Jazygové. V roce 8 n. l. se západní část dnešního Maďarska (Zadunají) stala součástí římské provincie Panonie. Římská kontrola nad oblastí skončila s invazemi Hunů v letech 370–410. Hunové vytvořili významnou říši se sídlem na území dnešního Maďarska a v roce 453 dosáhli vrcholu své expanze pod vedením Attily. Po Attilově smrti se říše rozpadla (455) a Panonie se stala součástí Ostrogótského království. Západní část Karpat byla obsazena Langobardy, východní část Gepidy. Roku 567 ovládli území po Gepidech Avaři, kteří v roce 568 obsadili i Zadunají a vytvořili Avarský kaganát. Jejich říše byla zničena Franky a Bulhary kolem roku 822.

Po roce 895 Maďaři ovládli Karpatskou kotlinu a založili Maďarské velkoknížectví, které bylo upevněno vítězstvím v bitvě u Bratislavy v roce 907. Křesťanské Uherské království bylo založeno roku 1000 pod vládou krále Štěpána I. z dynastie Arpádovců. Ve vrcholném středověku se Uhry rozšířily k Jaderskému moři a v roce 1102 vstoupily do personální unie s Chorvatskem. Roku 1241 bylo Maďarsko napadeno Mongoly pod vedením Bátú-chána. V 14.–15. století se Uhersko stalo evropskou mocností, avšak v 15. století čelilo intenzivním osmanským útokům. Po porážce v bitvě u Moháče (1526) bylo Maďarsko v roce 1541, po dobytí hlavního města, rozděleno na tři části: Královské Uhersko pod habsburskou kontrolou, Osmanské Uhersko a téměř nezávislé Sedmihradsko.

V roce 1703–1711 proběhlo Rákócziho povstání proti Habsburkům. Po revoluci v letech 1848–1849 si Maďarsko vybojovalo částečnou autonomii. V roce 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a vzniku Rakousko-uherské monarchie, která byla evropskou velmocí do počátku 20. století. Po první světové válce se Rakousko-Uhersko rozpadlo a Trianonská smlouva (1920) stanovila dnešní hranice Maďarska. Země ztratila 72 % území, 58 % obyvatel a 32 % etnických Maďarů. Dvě třetiny původního území připadly Československu, Rumunsku, Jugoslávii, Rakousku, Polsku a Itálii. Po krátkém období lidové republiky byla obnovena monarchie, ale bez krále, s regentem Miklósem Horthym. Mezi lety 1938 a 1941 Maďarsko získalo zpět některá ztracená území.

Během druhé světové války bylo Maďarsko v roce 1944 obsazeno nacistickým Německem a následně osvobozeno Sovětským svazem. Po válce byla vyhlášena Druhá Maďarská republika (1946) a poté Maďarská lidová republika (1949), socialistický stát pod sovětským vlivem. Komunistická diktatura skončila v roce 1989. V roce 1989 vznikla Třetí Maďarská republika se změněnou ústavou z roku 1949, v roce 2011 byla přijata nová ústava. Maďarsko vstoupilo do Evropské unie v roce 2004.

Maďarské kmeny

náhled|Arpád překračuje Karpaty Maďaři byli kočovné kmeny ugrofinského původu, které tísnili v tzv. staré vlasti (Atelkuz) Pečeněhové, a proto pronikli pod vedením náčelníka Arpáda koncem 9. století do Karpatské kotliny. Živili se většinou kočovným chovem dobytka, především vedli kořistnické války. Dobytek nemohl ve zdejších chladnějším podmínkách zůstat po celý rok na pastvinách. Proto ho před zimou porazili (některé kusy pomrzly), ale zásoby masa do jara nevydržely a kočovní Maďaři neměli dost obilí. Proto vymáhali naturální dávky od domácího, zemědělského obyvatelstva a především vedli kořistnické války. Jedna výprava za druhou směřovala na území Bavorska a Velkomoravské říše.

Počátkem 10. století zanikla Velkomoravská říše a náčelník Arpád se poté stal pánem části Podunajské nížiny. Po upevnění moci podnikali dalších výboje, a to i do značně vzdálených zemí (Balkán, Byzanc, Francie).

Počátky uherského státu náhled|Nájezdy Maďarů do Evropy v 10. století Roku 955 byli Maďaři katastrofálně poraženi v bitvě na Lechu vojsky východofranského krále Oty I. Velikého s přispěním českých oddílů knížete Boleslava I. Poté začali přecházet k usedlému způsobu života.

Koncem 10. století si náčelník Gejza z Arpádova rodu podřídil (nebo také odstranil) ostatní maďarské vůdce a vytvořil jednotné uherské knížectví. Jeho hlavním městem se stala Ostřihom. Krátce před svou smrtí se nechal Gejza pokřtít. Jeho syn Štěpán I. (vládl 997–1038) byl roku 1000 korunován se souhlasem papeže i císaře uherským králem. Poté nechal zřídit v Ostřihomi arcibiskupství. Obojí byl nevídaný úspěch, uvážíme-li, jak dlouho čekaly na podobné povýšení české země. Štěpán byl později prohlášen za svatého.

Uherské království ve středověku

náhled|vlevo|Mapa historických uherských žup Uherské království bylo v 11.–15. století jedním z nejrozlehlejších a nejmocnějších států střední a jihovýchodní Evropy. Vedle vlastních Uher, jejichž součástí bylo Slovensko, zahrnovalo Chorvatské království (personální unie 1102), Sedmihradsko (dnes součást Rumunska) a část srbských území včetně Bělehradu. K slibnému hospodářskému rozvoji země přispívala bohatá naleziště zlata a stříbra, které se těžilo v Banské Štiavnici, Banské Bystrici a v Kremnici. Zde se také razily proslulé uherské zlaté dukáty.

Uherští králové často soupeřili s českými panovníky. Po vymření Arpádovců (1301) se Přemyslovci dokonce nakrátko ujali v Uhrách vlády. Koncem 14. století se uherským králem stal díky zdařilé dynastické politice Karla IV. jeho mladší syn Zikmund Lucemburský (vládl 1387–1437). Jeho vláda byla vcelku úspěšná. Království v té době však ohrozili poprvé Turci.

náhled|Rozsah moci Přemyslovců na přelomu 13. a 14. století Za panování nezletilého Zikmundova vnuka Ladislava Pohrobka (vládl 1444–1457) se stal správcem Uher mocný magnát János Hunyadi. Usiloval především o to, aby zabezpečil zemi před tureckým nebezpečím. Osmanům připravil několik porážek a ubránil před nimi významnou pohraniční pevnost Bělehrad. Po Ladislavově předčasné smrti si v Uhrách zvolili za krále Hunyadiho syna Matyáše Korvína (vládl 1457–1490), který se stal jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Jeho ctižádostivé plány, zaměřené na dosažení vlády v českém království a dokonce také císařské korunovace, ho však odváděly od stále naléhavější potřeby čelit stupňujícím se tureckým útokům.

Po smrti Matyáše Korvína se v roce 1490 stal uherským králem český panovník Vladislav Jagellonský. Vladislav i jeho syn Ludvík Jagellonský pak trávili více času právě v Uhersku. Nedlouhou vládu Jagellonců ukončila smrt českého a uherského krále Ludvíka v bitvě u Moháče v roce 1526.

Uherské království v novověku

náhled|Obléhání Budapešti křesťanskými vojsky během Velké turecké války roku 1686 Po bitvě u Moháče (1526) vypukla občanská válka (1527–1538) mezi Habsburky (Ferdinandem I.) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským.

V roce 1541 Uhersko ztratilo početná území: území od Bělehradu po Budapešť připadlo Osmanské říši, z východní části se stalo Sedmihradsko – téměř nezávislý stát, který byl vazalem Osmanské říše – a zbylé území, tedy (Horní Uhry, Burgenland, západní Chorvatsko a západní pruh dnešního Maďarska) s jádrem na území dnešního Slovenska pod názvem „královské Uhersko“ připadlo Habsburkům. Rozdělení Uherska na jednotlivé celky se měnilo v souvislosti s tím, jak se vyvíjely jednotlivé střety mezi Osmany a Habsburky, eventuálně Sedmihradskem. Teprve až ke konci 17. století se začala osmanská část Uher zmenšovat.

K opětovnému sjednocení Uherska došlo roku 1691 (připojením Sedmihradska), resp. 1699 Karlovickým mírem, resp. roku 1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s českým královstvím a dědičnými habsburskými zeměmi.

Od revoluce k vyrovnání

náhled|upright|Sándor Petőfi recituje Nemzeti dal (Národní píseň) 15. března 1848 při vystoupení lidu v Pešti Rakouská monarchie se pomalu začala stávat neudržitelnou ve stavu, v jakém byla. V březnu 1848 vypuklo v Budapešti, pod vlivem únorové revoluce ve Francii, povstání. Zde se poprvé objevil jasně formulovaný požadavek na vydání ústavy, vzhledem k tomu, že se revoluce rozšířila i do Vídně a dalších měst byla vydána dubnová ústava, dále byla zrušena cenzura, byl nucen odstoupit z politického výsluní Metternich a byla provedena řada dalších ústupků. V květnu došlo k dalšímu povstání, během něj vláda zavedla všeobecné a tajné volební právo, zrušila dubnovou ústavu a svolala ústavodárný sněm. Ten později zrušil poddanství. Provedené reformy však nebyly dostatečné a proto vypuklo v říjnu další povstání, během něhož byla vláda i ústavodárné shromáždění nucena opustit Vídeň a přesídlit na Moravu, byla povolána armáda, která dobyla Vídeň. Dne 2. prosince 1848 byl donucen císař Ferdinand I. abdikovat.

Abdikací Ferdinanda I. se stal novým císařem František Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku 1849 byla vydána tzv. oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k 1. lednu 1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. byl Alexander Bach, po němž je toto období nazýváno Bachův absolutismus. Ten je spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Vnitřní situace monarchie nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867, měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.

První světová válka náhled|vpravo|Evropa v roce 1914. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští studenti v Bosně úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala první světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.

V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie. Po smrti Františka Josefa I. (21. listopadu 1916), nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. V již zoufalé situaci se pokusil vyhlásit 16. října 1918 federaci, ještě v průběhu října se začalo Rakousko-Uhersko rozpadat a 1. listopadu zprostil Karel I. uherskou vládu přísahy věrnosti.

První Maďarská republika