Francie ( ), plným názvem Francouzská republika ( ), je stát nacházející se především v západní Evropě. Mezi její zámořské oblasti a území patří Francouzská Guyana v Jižní Americe, Saint Pierre a Miquelon v severním Atlantiku, Francouzské Antily a mnoho ostrovů v Oceánii a Indickém oceánu, což vytváří jednu z největších nesouvislých výlučných ekonomických zón na světě. Metropolitní Francie sousedí na severu s Belgií a Lucemburskem, na severovýchodě s Německem, na východě se Švýcarskem, na jihovýchodě s Itálií a Monakem, na jihu s Andorrou a Španělskem a na severozápadě má námořní hranici se Spojeným královstvím. Většina území je tvořena rovinami nebo mírně zvlněnými pahorkatinami, vysoké hory se tyčí na jihu a na jihozápadě země, leží v mírném pásmu s teplými léty a mírně chladnými zimami. Francie se dělí na osmnáct integrálních regionů, na ploše asi 644 000 km² žije 68,6 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem je Paříž, mezi další významné městské oblasti patří Lyon, Marseille, Lille a Toulouse. Drtivou většinu obyvatel země tvoří Francouzi, úředním jazykem je francouzština.
Metropolitní Francii osídlily v době železné keltské kmeny známé jako Galové, než Starověký Řím v roce 51 př. n. l. oblast anektoval, což vedlo ke vzniku svébytné galsko-římské kultury. V raném středověku vytvořili germánští Frankové Franskou říši, která se stala jádrem karolinské říše. Verdunská smlouva z roku 843 rozdělila říši a Západofranská říše se v roce 987 stala Francouzským královstvím. Ve vrcholném středověku byla Francie mocným, ale decentralizovaným feudálním královstvím, od poloviny 14. do poloviny 15. století však byla ponořena do dynastického konfliktu s Anglií známého jako stoletá válka. V 16. století v období francouzské renesance došlo k rozkvětu kultury a vzestupu francouzské koloniální říše. Vnitřně Francii dominoval konflikt s habsburským rodem a francouzské náboženské války mezi katolíky a hugenoty. Francie byla úspěšná ve třicetileté válce a za vlády Ludvíka XIV. dále posílila svůj vliv.
Francouzská revoluce v roce 1789 svrhla starý režim a přijala Deklaraci práv člověka, která dodnes vyjadřuje její národní ideály. Francie dosáhla svého politického a vojenského vrcholu na počátku 19. století za Napoleona Bonaparta, který si podmanil část kontinentální Evropy a založil První francouzské císařství. Francouzské revoluční války a napoleonské války významně ovlivnily běh evropských dějin. Rozpad císařství zahájil období relativního úpadku, v němž Francie prožila bouřlivé střídání vlád až do vzniku Třetí republiky během prusko-francouzské války v roce 1870. V následujících desetiletích nastalo období hospodářské prosperity a kulturního a vědeckého rozkvětu známé jako Belle Époque. Francie byla jedním z hlavních účastníků první světové války, z níž vyšla vítězně za cenu velkých lidských a hospodářských ztrát. Ve druhé světové válce patřila mezi spojenecké mocnosti, ale v roce 1940 kapitulovala a byla okupována Osou. Po jejím osvobození v roce 1944 vznikla krátce trvající Čtvrtá republika, která později zanikla v důsledku porážky v alžírské válce. Současnou Pátou republiku založil v roce 1958 Charles de Gaulle. Alžírsko a většina francouzských kolonií se v 60. letech 20. století osamostatnily, přičemž většina z nich si zachovala úzké hospodářské a vojenské vazby na Francii.
Francie je unitární poloprezidentská republika s prezidentem jako hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Je vyspělou zemí s celosvětově vysokým nominálním příjmem na obyvatele a její vyspělá ekonomika patří k největším na světě. Francie si po staletí udržuje status světového centra umění, vědy a filozofie. Nachází se zde třetí největší počet památek světového dědictví UNESCO a je přední světovou turistickou destinací, kterou v roce 2018 navštívilo více než 89 milionů zahraničních návštěvníků. Je velmocí ve světovém dění,Jack S. Levy, War in the Modern Great Power System, 1495–1975, (2014) p. 29 patří mezi pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a je oficiálním státem disponujícím jadernými zbraněmi. Francie je zakládajícím a vedoucím členem Evropské unie a eurozóny a také klíčovým členem skupiny G7, Severoatlantické aliance, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Frankofonie.
Původ francouzského národa náhled|vlevo|Alegorická postava Marianne, jednoho ze symbolů francouzského národa náhled|Eugène Delacroix – La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, symbol Francouzské revoluce|vlevo Ačkoliv je Francie obvykle vnímána jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovy André Mauroise – „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“.MAUROIS, André: Dějiny Francie, Praha, NLN, 1994. . (str. 10) Francouzi se vyznačují značně různorodým etnickým původem, který je stejně jako francouzské dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Vyplývá to z geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy – Keltové, Řekové, Římané, Germáni, Frankové, Normané, Židé, Španělé, Portugalci, Italové, Alžířané a mnoho dalších.
Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechali Galové (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římané a Frankové, přičemž Galové a Římané na přelomu prvního a druhého tisíciletí splynuli dohromady a Frankové dali Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilačníTuto skutečnost uvádí téměř každá literatura zabývající se přístupem k imigrantům, např. tedy viz rozhovor s Catherine de Wenden, uznávanou politoložkou a odbornicí na imigrační politiku, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským jazykem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština,Joseph Anglade, Grammaire de l'ancien provençal ou ancienne langue d'oc, 1921: La Langue d'Oc est parlée actuellement par douze ou quatorze millions de Français ("Okcitánsky v současné době mluví 12 až 14 milionů francouzských občanů"). která má blízko ke katalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“ARDAGH, John: Svět Francie, Praha, Knižní klub a Balios, 1998. . (str. 17), byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.UNIVERSUM.: Národy světa, Praha, Knižní klub, 2004. . (str. 15)
Dějiny
náhled|Megalitické řady v Carnacu
Prehistorie náhled|vlevo|Jeskynní malba v Lascaux
Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Francie pocházejí z doby 1,8 milionu let př. n. l. Francie má velké množství památek z paleolitu, včetně jeskynních maleb, z nichž nejznámější jsou ty v Lascaux, jež vznikly asi 18 000 let př. n. l.
Na konci posledního ledovcového období (10 000 př. n. l.) se klima stalo mírnější a kolem roku 7 000 př. n. l. tato část Evropy vstoupila do neolitu a její obyvatelé začali žít usedlým stylem života, tedy osvojili si zemědělství. Na konci 3. tisíciletí př. n. l. se objevila metalurgie, zpracovávalo se zlato, měď a bronz, později i železo. Na území Francie se nacházejí též četná naleziště megalitů, nejznámější je oblast Carnac. Série menhirů zde byly vztyčeny okolo roku 3300 př. n. l.
Galie náhled|Vercingetorix na galské minci V 6. století př. n. l. založili jónští Řekové na pobřeží Středozemního moře, v dnešní jižní Francii, osadu Massalia. Na jejích základech vzniklo město Marseille, které je tak nejstarším francouzským městem. Mezi 5. a 3. stoletím př. n. l. pronikly na francouzské území keltské kmeny, kterým později Římané říkali Galové. Ti se rozšířili na velmi širokém území, takže hranice současné Francie zhruba odpovídají hranicím starověké Galie. Zejména na jihu byli Keltové od počátku silně ovlivňováni antickou kulturou. Galové činili výpady na území Římské říše, například Brennus roku 390 př. n. l. oblehl Řím.
Nakonec si ale Římané podrobili Galii. Roku 125 př. n. l. dobyli její jih. Dali mu jméno Provincia Nostra, z čehož se posléze vyvinul název Provence. Plně si Galii podrobil v 1. století př. n. l. Julius Caesar svým známým tažením. Sám je zachytil v literární památce Zápisky o válce galské, jež je cenným zdrojem informací o keltské kultuře. Galové žili s Římany po nějaký čas v míru a Galie byla prosperující součástí Římského impéria, ale přecházeli také pravidelně do povstání. Hrdiny protiřímského galského odboje byli Vercingetorix nebo Ambiorix. Římané založili významná města, především Nemausus (dnešní Nîmes) či Lugdunum (Lyon). Galové přijali římský jazyk (latinu) a jejím smísením s keltským základem vznikla francouzština. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století, klíčovou roli v christianizačním procesu sehrál Irenej z Lyonu.
Galské východní hranice byly ve 4. století prolomeny invazí germánských kmenů, zejména Burgundů, Vizigótů a hlavně Franků, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Vznikla řada menších germánských království, zejména na severu dnešní Francie – galo-římský charakter udržela jen Syagriova říše. Keltové byli Germány zatlačeni, na druhou stranu přišli noví Keltové z Británie, kteří se usadili v Bretani, kde do značné míry keltskou kulturu obnovili – a její duch je zde poznat dodnes.
Franská říše náhled|Hrob Chlodvíka I. Největší roli sehrál kmen Franků a v něm pak Chlodvík I., který sjednotil všechny Franky pod svou vládu, porazil ostatní germánské kmeny (zejm. Vizigóty), ovládl většinu bývalého římsko-galského území a založil Franskou říši a její první královskou dynastii – Merovejce. Roku 508 se nechal Chlodvík pokřtít jako první germánský král, a Francie tak získala přízvisko „nejstarší dcera církve“. Po Chlodvíkově konverzi se franská říše přeměnila z volené monarchie na dědičnou. Chlodvík ovládl i území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolil Paříž. Frankové zemi přejmenovali na Francia („Země Franků“). Ztratili ovšem svůj germánský jazyk a jazykově se romanizovali. vlevo|náhled|Bitva u Tours náhled|Karel Veliký a jeho syn Ludvík I. Pobožný
Po Chlodvíkově smrti se království rozpadlo a jeho dědici ztratili vliv. Moc na sebe pak strhl jeden z jejich majordomů, Karel Martel. Ten 25. října 732 zastavil v bitvě u Tours (někdy je nazývána též bitva u Poitiers) útok muslimů. Bitva byla klíčová pro celou Evropu. Frankové vedení Karlem v ní zastavili islámskou expanzi do Evropy. Díky této bitvě dostal Karel svou přezdívku Martel (Kladivo). V roce 737 vytěsnil při vojenském tažení Araby až za Pyreneje. Karel se sám neprohlásil za krále, ale jeho syn Pipin III. Krátký tak již učinil a založil tak novou královskou dynastii Karlovců. Papež jej korunoval odměnou za jeho pomoc proti Langobardům. Pipinův syn Karel Veliký pak vybudoval rozsáhlou říši napříč celou západní Evropou, která zasahovala i do Evropy střední. Karel se nechal prohlásit „římským císařem“ a kulturní rozmach za jeho vlády se nazývá karolínská renesance.