náhled|Pamětní deska na Kampě Národní umělec Eduard Kohout, vlastním jménem František Eduard Kohout, křtěný František (6. března 1889 České Budějovice – 25. října 1976 Praha) byl český herec, po desítky let byl jedním z protagonistů činoherního souboru Národního divadla v Praze, kde byl v angažmá v letech 1916 až 1960, kdy odešel do důchodu, ale pohostinsky zde hrál takřka do své smrti. Vystupoval i ve filmu, v rozhlase a televizi.
Divadlo Narodil se v Českých Budějovicích jako syn truhláře. Během studií na reálce v Plzni ho přivedl profesor Jaroslav Hurt k lásce k divadlu. Studia nedokončil, roku 1906 odešel k divadelní společnosti A. Šípkové. Do roku 1909 prošel řadou společností (Šípková, Tutter, Grossová, Zöllner). U Zöllnera se Kohout setkal s Václavem Vydrou, který se stal jeho hereckým kolegou a přítelem. Jeho talent rozpoznal Vendelín Budil, který jej přijal v roce 1909 do Městského divadla v Plzni na Vydrovo doporučení. Zde pobyl Kohout čtyři sezóny do roku 1913, právě V. Budil se stal Kohoutovým vzorem, od něho převzal velké dramatické gesto, vzrušený výraz hlasu a pozdně romantické rysy herectví. Poté hrál Kohout rok v Intimním divadle na Smíchově. Mezi lety 1914–1916 byl členem Vinohradského divadla Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, .
Od roku 1916 zakotvil díky Jaroslavu Kvapilovi v Národním divadle, kde se záhy stal protagonistou shakespearovských her. Právě v meziválečném období dokázal tragickým postavám Shakespearovým (Hamlet) a Sofoklovým (Oidipus) vtisknout pečeť tehdejšího poválečného mládí s jeho pocity prožitého zla. Vytvořil tu přes sto postav světového i českého dramatu.
Jeho herecká dráha prošla složitým vývojem, zpočátku ztvárňoval své role ve stylu psychologického realismu, později se přes impresionismus dostal k expresionismu. Svůj herecký projev dokázal postupně utlumit, stal se civilní až věcný. Eduard Kohout dokonale ovládal svůj hluboký sytý hlas, byl mistrem intonačního projevu, v němž dokázal být jedinečný a na první poslech poznatelný. Do dějin českého divadelnictví vstoupila jeho spolupráce s režiséry Karlem Hugo Hilarem, Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem před 2. světovou válkou.
Byl označován „lyrikem českého jeviště“, jeho kolegové ho nejčastěji častovali titulem „Herecký kníže z Kampy“ nebo „Mistr z Kampy“, „Básník mezi herci“ a později jako „Umělec nestárnoucí“. Své zdraví upevňoval každodenním cvičením a neustálou fyzickou a duševní aktivitou. Na Kampě v malém bytě nad Vltavou bydlel celý život. Roku 1975 byly vydány jeho autobiografické vzpomínky pod názvem Divadlo neb Snář.
Mezi množstvím jeho rolí vynikly postavy divadelní klasiky (Sofokles, Shakespeare, Goethe, Shaw), ale Kohout se dovedl přeladit i do komorních lyricky postavených rolí komických (Goldoni). Byl také vynikajícím přednašečem, jeho doménou byla česká meziválečná poezie (Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert) a starofrancouzské písně. Často vystupoval v poetické vinárně Viola na Národní třídě.
Film Eduard Kohout poprvé vystoupil před filmovou kamerou v nedochovaném filmu společnosti Illusion Pan profesor, nepřítel žen. Z němých filmů Eduarda Kohouta se dochoval pouze milostný příběh Děvče z tabákové továrny (1928). Zvukový film dal Kohoutovi vyniknout nejčastěji v okrajových nebo vedlejších rolích, ale i ty zahrál s precizním projevem blízkým jeho projevu divadelnímu.
Hrával lidi různě vyšinuté – blázny, ztroskotance, barony či světáky, občas pány z lepší společnosti. Známá je např. postava Ferdinanda Korandy, který si ve filmu Batalion (1937) o sobě myslí, že je šlechtický levoboček, do jisté míry se mu podobá duševně nemocný Vilém Balvín v Kouzelném domě (1939), ale i podivínský Artuš Fabian z Kohoutovy nejvýraznější filmové role v Turbině (1941). Kohout vynikl i jako baron Maras v Tanečnici (1943) nebo Jiří z filmu Kluci na řece (1944), po němž touží jeho matka, když jí syn utekl do světa.
Po 2. světové válce ho režiséři často využívají ke ztvárnění menších postav historických (filmy Mikoláš Aleš, Z mého života, Revoluční rok 1848 – císař Ferdinand V., Velké dobrodružství). Českého šlechtice a dvořana Jindřicha Lefla z Lažan ztvárnil ve dvou dílech „husitské“ trilogie Otakara Vávry Jan Hus a Proti všem. Známá je Kohoutova postava účetního revizora Zelinky z kriminálky 105 % alibi (1959) nebo maršálek z pohádky Princezna se zlatou hvězdou (1959). Ke dvěma podobným rolím se propůjčil ve filmech Karla Zemana, hrál generála v Ukradené vzducholodi (1966) a velitele pevnosti v Baronu Prášilovi (1961). Naposledy se Eduard Kohout objevil na filmovém plátně ve filmu Akce v Istanbulu (1975).
Televize, rozhlas, gramodesky Eduard Kohout velmi často vystupoval v rozhlase a od založení televize r. 1953 i v tomto mediu. Československá televize uvedla např. inscenace Prodej, Hodinářská romance, Polka jede do světa, Rozkošné odpoledne, Mlynářka z Granady, v nichž E. Kohout uplatnil své neobyčejné mistrovství. V archivech i domácnostech leží řada gramofonových desek s Kohoutovým hlasem. Nahrával slavné monology z divadelních her, ale také písně za doprovodu kytary nebo klavíru (například populární barkarola z veselohry Benátská maškaráda). Eduard Kohout propůjčil svůj hlas i animovanému filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952).
Ocenění a tituly Eduard Kohout byl poctěn řadou cen a vyznamenání. Za roli Hamleta dostal r. 1927 Národní cenu, za dosavadní tvorbu získal touž cenu i r. 1939. V roce 1953 dostal titul zasloužilý umělec a roku 1968 i titul národní umělec, který právě jemu patřil po zásluze. Roku 1963 mu byl udělen Řád práce.
Eduard Kohout zemřel ve věku 87 let a byl pohřben ve vyšehradském Slavíně.
Citát
Významné divadelní role Smerďakov (Bratři Karamazovi, adaptace podle F. M. Dostojevského), 1922 Dauphin Karel (George Bernard Shaw, Svatá Jana), 1924 Benvolio (William Shakespeare, Romeo a Julie), 1924 Hamlet (William Shakespeare), 1926 Kníže Myškin (Idiot, adaptace podle F. M. Dostojevského), 1928 Marius (Marcel Pagnol, Malajský šíp), 1931 Oidipus král (Sofokles), 1932 Krečinskij (Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského), 1940, 1947, 1949 Lelio (Miloš Hlávka na motiv Carlo Goldoni (Lhář), Benátská maškaráda), 1941 Torquato Tasso (Johann Wolfgang Goethe), 1942 Cyrano z Bergeracu (Edmond Rostand), 1949 Gadeiros (Vítězslav Nezval, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), 1956 Rahuma (Leonid Leonov, Zlatý kočár), 1957
Filmografie – němý film Pan profesor, nepřítel žen, 1913 – role neuvedena Čaroděj, 1918 – detektiv Lapka Yorickova lebka, 1919 – malíř Roman Hajský Děvče z tabákové továrny, 1928 – Anatol Roden, pán na Vysoké
– zvukový film Batalion, 1937 – Ferdinand Koranda Jan Výrava, 1937 – helvita Dvořák, emigrant Žena na rozcestí, 1937 – úředník pojišťovny Karel Vojnar, Jindřich manžel Kouzelný dům, 1939 – Vilém Balvín, Viléminin syn Noční motýl, 1941 – světák pan Leopold Preludium, 1941 – hlas Magdina svůdce Turbína, 1941 – Artuš Fabian, Ullikův švagr Bláhový sen, 1943 – vedoucí kadeřnictví pan Richard Šťastnou cestu, 1943 – komisionář Viktor Zych, Helenin přítel Tanečnice, 1943 – baron Maras, přítel a ctitel Clo Kluci na řece, 1944 – Jiří, syn paní Magdalény Bludná pouť, 1945 – JUDr. Říha, nedokončený film Housle a sen, 1946 – hrabě Pavel Adam Lažanský Lavina, 1946 – finančník dr. Malík, Irenin otec Znamení kotvy, 1947 – maestro Lascari Křižovatka, 1947 – architekt Karel Prokop, Kristinin manžel; film nedokončen Daleká cesta, 1949 – profesor Reiter Revoluční rok 1848, 1949 – císař Ferdinand V. Posel úsvitu, 1950 – hrabě Clam-Martinic Mikoláš Aleš, 1951 – vydavatel Čestmír Hlaváč Mladá léta, 1952 – kriegskomisar Pietsch Únos, 1952 – americký generál Carrigan Velké dobrodružství, 1952 – přírodovědec prof. A. V. Frič Jan Hus, 1954 – Lefl z Lažan Hastrman, 1955 – Rybář zvaný Hastrman Z mého života, 1955 – doktor Karel Sladkovský Proti všem, 1956 – Lefl z Lažan Hry a sny, 1958 – Ind Tonda Kasaři, 1958 – tovární mistr Alois Boček, bývalý kasař Občan Brych, 1958 – vedoucí saldokonta Karel Kazda Princezna se zlatou hvězdou, 1959 – maršálek 105% alibi, 1959 – účetní revizor RaJ Ferdinand Zelinka Ledoví muži, 1960 – ředitel vyšší hudební školy Baron Prášil, 1961 – generál, velitel pevnosti Malý Bobeš ve městě, 1962 – kouzelník Karafa Král Králů, 1963 – náměstek ministra zahraničních věcí Bláznova kronika, 1964 – hrabě, otec Veroniky Ukradená vzducholoď, 1966 – generál Znamení Raka, 1966 – astrolog Hejna Bylo čtvrt a bude půl, 1968 – porotce Spalovač mrtvol, 1968 – MUDr. Richard Bettelheim, židovský lékař Na kometě, 1970 – Murphy Svatá hříšnice, 1970 – starý herec Touha Sherlocka Holmese, 1971 – dirigent Aféry mé ženy, 1972 – prof. Kulíšek Sedmého dne večer, 1974 – role neznáma Akce v Istanbulu, 1975 – host v baru
(televizní role nejsou vzhledem k neúplnosti pramenů uvedeny)
Odkazy
Reference
Literatura Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 13, 21, 23–4, 39, 44, 164, Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 323–4, 335, Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, vyd. Panton 1977, str. 163–6 B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 45, 54, 74, 76, 81, 85–7, 96, 98–9, 105, 111–3, 120, 126, 128, 143–4, 175, 178, 255, 281, 309, 342 Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 61, 97, 100, 102, 108–9, 120, 131–2, 135, 144, 302 Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 110, 123, 143, 174, 195, 197, foto 275, 308, 359, 451, 517, 523 František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 75, 191, 215, 237, 260, 275, 295, 327 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 76, 79, 287, 324, 331–2, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 155–8, 176, 206, 217, 233, 235, 251, 254, 282, 287, 289 František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 128–133, 143 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 78–80, 202, 204, 369, 411 Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 47, 137, 159, 211, 248, 414, 465, 495 Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 14, 19, 75, 76, 95, 111, 322, 323, 326, 374, 423, 466, 468, 520, 527, 544. Československý biografický slovník A–Ž, Praha 1992, str. 330, Československý biografický slovník, Praha 1992, Český hraný film I., 1898 – 1930, NFA Praha 1995, Český hraný film II., 1930 – 1945, NFA Praha 1998, Český hraný film III., 1945 – 1960, NFA Praha 2001, Český hraný film IV., 1961 – 1970, NFA Praha 2004, Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 123, 125, 142, 185, 191–2, 194, 216, 220, 235, 264–5, 267–271, 336, 384, 428, 430, 440, Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. . S. 613–616. Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 43, 58–62 Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 35, 152, 299, 352, 361–3, 369, 391, 412, 433, 437 Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 40, 77, 79, 87, 89, 103–5, 107, 114, 117, 268–9, 299, 316, 333, 356, 447, Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 22, 54, 67, 117, 120, 133–4, 145, 218, 241, 245–6, 352, 356–7, 466, 473–4, 476, 499, 502, 524, 552, 590, 597, 609, 624–6, 635, 646, 650–1, 658, 664 Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 47–8