Julius Fučík (23. února 1903 SmíchovMatriční záznam o narození a křtu – 8. září 1943 Berlín, Plötzensee) byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po únorovém převratu v roce 1948 se stal ikonou československého komunistického režimu.
Život Pocházel z dělnické rodiny na pražském předměstí Smíchově; byl pokřtěn 22. března jako Julius Jaroslav; jméno Julius obdržel po svém strýci, skladateli Juliu Fučíkovi. Rodina se roku 1913 přestěhovala do Plzně, protože jeho otec, povoláním soustružník a zároveň ochotnický divadelní pěvec, přijal angažmá v tamním Městském divadle. V plzeňském divadle již jako malý hoch sehrál desítky úspěšných dětských rolí. Roku 1919 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstoupil do KSČ. V letech 1922 až 1924 žil ve Starých Strašnicích, v Bylanské ulici 39, kde má nyní menší kamennou pamětní desku. V této době také pracoval jako pomocník v kanceláři. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928–1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě.
Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera,FUČÍK, Julius: Země, kde zítra již znamená včera. SNPL, Praha 1955. je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí (první vydání díla se datuje k roku 1932, kdy na Ukrajině započal hladomor). Jeho dar spočíval podle publicisty Josefa Chuchmy v tom, že měl „smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém – a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace.“CHUCHMA, Josef: S Juliem Fučíkem ještě nejsme hotovi. Mladá fronta Dnes (příloha Orientace, s. 4), 23. 2. 2003.
Svůj první, desetidenní politický trest za provolávání komunistických hesel si odpykal na Pankráci, odkud byl propuštěn dříve, než stačil poslat do Tvorby svůj první moták, napsaný na vnitřní stranu cigaretové krabičky. V roce 1933 pro trestní stíhání dokonce odešel do ilegality a poprvé na sebe k pobavení svého okolí vzal identitu starého profesora, pod kterou každodenně řídil redakční porady komunistických Haló novin z pražské kavárny Roxy.PEČINKA, Bohumil. Causa Julius Fučík. Reflex, 20. 2. 2003. Novinář Ferdinand Peroutka k Fučíkově prvorepublikové protistátní revoltě rovněž ironicky dodal: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela.“
Dne 30. července 1938 si po mnohaleté známosti vzal za ženu Augustu Kodeřičovou (poprvé provdaná Ležáková), později známou jako Gusta Fučíková. Za svědka jim vedle Jana Švermy šel pozdější organizátor poválečného komunistického teroru Bedřich Reicin. V padesátých letech pak Fučíková Reicina při vykonstruovaných procesech i po jeho popravě obviňovala, že byl udavačem gestapa a má na svědomí i „Julkovu“ smrt (Reicin byl za války v Sovětském svazu).Vzpomínka Gusty Fučíkové In: HOŘEC, Jaromír (ed.): Poslední boj Julia Fučíka. Naše vojsko. Svaz protifašistických bojovníků, Praha 1955, s. 12. Též JANDOUREK, Jan: Život s hrdinskou legendou. Mladá fronta Dnes, 27. 10. 2004. Jejich manželský svazek byl nicméně oběma pojímán spíše volně: manželství pokládali za buržoazní přežitek, a jako sezdaní navíc mohli žádat úřady o penzijní příspěvek.http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce
Od počátku nacistické okupace prodléval z obav ze zatčení (pověstná protikomunistická zatýkací akce Gitter – Mříže v březnu 1939) v ústraní v Chotiměři nedaleko Domažlic u svých rodičů a věnoval se literatuře: zabýval se zde odkazem Boženy Němcové a Karla Sabiny. Do Prahy se vrátil následujícího roku na podzim; tentokrát již pobýval ilegálně u známých v Nuslích. I přes své výhrady k podepsání německo-sovětského paktu Molotov–Ribbentrop se do protinacistického odboje plně zapojil až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Ilegálně například vydával Rudé právo a další tiskoviny.
Již před druhou světovou válkou si liboval v převlecích. Přezdíván pro tuto hravost přáteli „dítě s plnovousem“, při své konspirační činnosti v Protektorátu navázal na oblíbenou roli vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího „profesora Horáka“, což mu bylo kolegy v odboji jako nerozumná pozornost spíše poutající výstřednost zazlíváno. (Poprvé v takto „kompletním“ kostýmu vyšel Fučík ze svého pražského úkrytu v předjaří 1941, když se se svými odbojářskými hostiteli vydal na procházku do Krčského lesa.Vzpomínka Ludmily Plaché In: HOŘEC, Jaromír (1955), s. 36.) Téma „doktora Horáka“ pak v dobách komunistické totality sloužilo jako prvek lidového humoru, znevažujícího oficiální fučíkovskou legendu. náhled|Poslední dopis z vězení V letech 1941–1942 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ. 24. dubna 1942 byl zatčen v Praze v bytě manželů Jelínkových na adrese U Družstva Ideál 1133/23 (tehdy ulice Chittussiho). Pamětní deska byla z tohoto domu po listopadu 1989 městskou částí Praha 4 odstraněna.
Nemocný Fučík se také schovával u Václava Baxy a jeho ženy Josefy (Jožky). Ta o tom po válce napsala knihu Azyl u Baxů. V bytě manželů Josefy a Václava Baxových v Doudlebské ulici se ukrýval s přestávkami od 15. září 1940 do dubna 1942. V červnu 1941 ho zde při zápalu plic ošetřoval lékař Miloš Nedvěd. Josefa Baxová a její mladší sestra Ludmila Plachá fungovaly jako spojky komunistického odboje. Odsud odešel Julius Fučík 24. dubna 1942 na schůzku do nedaleké ulice U družstva Ideal, kde byl zatčen gestapem. Manželé Baxovi se po zatčení Julia Fučíka uchýlili do ilegality, ale stali se obětí provokace agentů Sicherheitsdienstu a byli zatčeni 29. ledna 1943. Václav Baxa a Josefa byli dopadeni na Vysočině a po výsleších převezeni do koncentračních táborů. Fučíka a Baxu hledalo gestapo i ve vsi Křenice, kde se Václav Baxa narodil.
Roku 1943 byl Fučík odsouzen k trestu smrti a poté ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven oběšením (nikoli gilotinou, jak bývá obvykle tradováno; 7. září 1943 byla popravčí komora v Plötzensee poškozena bombardováním a gilotina byla načas vyřazena z provozu; popravy bylo možné vykonávat pouze oběšením).Viz např. historik Stanislav Kokoška v televizním pořadu Historie.cs (ČT2, 4. 4. 2011). Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/ Osudy jeho tělesných ostatků jsou neznámé (to se týká ostatně tisíců dalších obětí nacismu), což po válce podnítilo až fantastické spekulace o Fučíkově konci. V návaznosti na pozdější apoteózu jeho osoby vznikaly konspirační teorie, že byl vlastně kolaborantem gestapa a jeho poprava byla zinscenována, aby unikl poválečnému trestu. V této souvislosti dokonce Bolívie po letech nabídla ČSSR údajnou kostru „uprchlého“ J. Fučíka.AUBRECHT, František: Julius Fučík. In: http://www.valka.cz/clanek_12048.html Žádná z těchto teorií se však nepotvrdila.
Spekulace o zatčení Ve světle pozdějšího fučíkovského mýtu se později objevily úvahy, zda při zatýkání neporušil odbojové zásady. Ačkoli měl dvě pistole, proti gestapu je nepoužil a vzdal se. Ozbrojený odpor při zatýkání se přitom naléhavě doporučoval s ohledem na nutnost uškodit nepříteli; především se bojem s nutnými ztrátami zmenšovala pravděpodobnost zatčení s následnými krutými výslechy, kterými okupanti mohli ze zadržených vytěžit informace o dalších lidech napojených na odboj.CHUCHMA, Josef (23. 2. 2003). V tomto světle nelze brát vážně slova z jeho nejznámějšího literárního díla, Reportáže psané na oprátce: „Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli…“ Účastnice zatýkání, přeživší Riva Friedová-Krieglová jednoznačně popírá, že by je kdy pronesl.PEČINKA, Bohumil (20. 2. 2003).
V téže knize v později vynechávaných pasážích se autor zmiňuje o „vysoké hře“ – totiž že „vodil gestapo za nos“ a zdánlivě upřímně vypovídal, ovšem jen o těch soudruzích, kteří byli podle zatčeným odbojářům dostupných informací již stejně ve vězení. Podobný způsob „výpovědí“ využívali i jiní odbojáři. V letech zatčení byl údajně vídán v Praze v rozhovoru s komisařem gestapa Böhmem. Böhm v poválečných výpovědích mluvil o šesti až osmi výjezdech. Tyto vycházky Fučík v Reportáži vysvětloval jako pokus odlákat pozornost a získat čas.
Podle Ferdinanda Peroutky se Fučíkovi ve vězení na Pankráci dostávalo zvláštního zacházení; Peroutka však nikdy nebyl členem vnitřního odboje. Zveřejnil rovněž tento názor: „Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.“PEČINKA, Bohumil (20. 2. 2003). Pozměněné znění citátu, s údajem, že pochází z roku 1960, uvádí FRIEDL, Milan: Reportáž psaná na oprátce. O pravdě a mýtech okolo Fučíkovy reportáže. In: http://www.kscm.cz/index.asp?thema=3874&category=
Fučíkovská legenda Po Únoru 1948 se stal „legendou“, což bylo způsobeno několika faktory. Jednalo se o komunistu, který ve vnitřních sporech KSČ stál na prosovětské straně. Další výhodou byla jeho protinacistická aktivita a konečně i to, že byl mrtvý, což zajišťovalo, že neudělá něco nežádoucího. Tuto účelovou idolizaci tragicky zesnulého komunisty usnadňovalo i jeho mládí a atraktivní zjev. V neposlední řadě potřebovali komunisté již bezprostředně po válce zastínit jiného populárního představitele demokratického odboje, Vladimíra Krajinu.Viz např. heslo „Vladimír Krajina“ In: CHURAŇ, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Libri, Praha 1998. Totéž heslo In: CHURAŇ, Milan: Encyklopedie špionáže: ze zákulisí tajných služeb, zejména Státní bezpečnosti. Libri, Praha 2000. Posmrtně se Fučíkovi dostalo ocenění také v zahraničí. Reportáži psané na oprátce se dostalo řady vydání v mnoha zemích. V roce 1950 byla Fučíkovi Světovou radou míru posmrtně udělena první Mezinárodní čestná cena míru.Milan Krajča: Voják míru Julius Fučík
Gusta Fučíková po válce angažovaně propagovala jeho dílo. Jsou jí přisuzovány účelové škrty v Reportáži psané na oprátce, ačkoli podle některých odborníků je pravděpodobné, že o nich rozhodlo samotné vedení strany. Gusta údajně už roku 1964 navrhla, aby vyšla Reportáž v plném znění, ale k tomu došlo až o 30 let později.JANDOUREK, Jan (27. 10. 2004). FRIEDL, Milan: Reportáž psaná na oprátce. Samotná přiznala pouze to, že do prvních dvou poválečných vydání nemohl být zařazen rukopisný lístek pod číslem 91 (motáky s textem byly ukrývány za války na více místech), jenž byl po uschování zapomenut v úkrytu v Humpolci a získat ho se jí podařilo až na jaře 1946.Vzpomínka Gusty Fučíkové In: HOŘEC, Jaromír (1955), s. 29.
Vrchol kultu Julia Fučíka Vrcholem tohoto kultu se stal rok 1953, jakožto padesáté výročí Fučíkova narození a zároveň desáté výročí jeho smrti. Při této příležitosti vyšla kniha vzpomínek s názvem Julius Fučík, hrdina naší doby, na které se podílel Václav Kopecký, vdova Gusta Fučíková, Ladislav Štoll nebo Konstantin Biebl. Knihu tvoří vzpomínky na Fučíka, ale také několik výňatků z jeho děl, korespondence z vězení a na závěr se objevují fotografie z jeho osobního života.KALAŠ, Josef. Julius Fučík, hrdina naší doby: stati a projevy o Juliu Fučíkovi. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1953. 109 s.