náhled|Jindřich VIII. Tudor založil anglikánskou církev, když papež zamítl jeho žádost o zneplatnění manželství
Rozvod, dle dřívější terminologie rozluka,Do roku 1950 na českém území užívaný termín rozvod od stolu a lože neznamenal právní ukončení manželství. Ten představovala až rozluka. představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti. Je třeba jej odlišovat od rozluky.
Rozvod je možné definovat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statusu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobu života, zaměstnání apod. Důsledkem rozpadu manželství jsou tzv. neúplné rodiny, které se při rostoucím počtu stávají závažným sociálním problémem.
Některé náboženské společnosti a církve rozvod neuznávají (např. katolická církev), jiné jej připouští jen za výjimečných a odůvodněných okolností (pravoslaví, islám), další se k nim staví velmi benevolentně. Nicméně i v církvích dochází k pozvolené liberalizaci.
V závislosti na převažujících kulturních a náboženských zvycích v různých státech tak existují různé právní modely řešení rozvodů – například na přísně katolické Maltě byla možnost rozvést se uzákoněna až 29. května 2011 po referenduhttp://www.ct24.cz/svet/evropa/125543-maltane-se-budou-moci-rozvadet-rozhodli-tak-v-referendu/, v liberální a agnostické České republice poměrně dostupný (a to již od roku 1950). Oproti tomu v islámské wahhábistické Saúdské Arábii je rozvod jednoduchý pro muže a takřka nedosažitelný pro ženy. Rozvod nemusí být ovšem spojen s právním aktem. V řadě kultur končí manželství prostým, společností nekontrolovaným a neevidovaným rozchodem partnerů.
Pokud se bývalí partneři rozcházejí ve zlém a nedohodnou se na pravidlech rozchodu, mohou být výsledkem soudní spory, týkající se zejména tří bodů: rozdělení společného majetku, otázky, který z rodičů bude dál vychovávat dítě (děti) a zda bude mít druhý (a v jakém rozsahu) k dětem přístup, a otázky výživného.
Přehled Příčiny Ve Spojeném království mezi hlavní příčiny patří mimomanželské styky, napětí v rodině, psychické či fyzické týrání nebo krize středního věku.https://web.archive.org/web/20140203011740/http://seidellaw.com/top-causes-of-divorce - Top Causes of Divorce Study Ukazuje se také, že je vyšší rozvodovost u lidí, kteří mají více spolupracovníků opačného pohlaví.https://phys.org/news/2018-09-divorces-people-potential.html - Study shows divorces rates rise when people have more potential mates to choose from
Následky Děti a dospívající rozvedených či odloučených rodičů dosahují horší výsledky ve škole.https://phys.org/news/2020-03-divorced-parents-impact-teens-academics.html - Divorced parents may impact some teens' academics Děti rozvedených mají také nižší úroveň oxytocinu, takzvaného hormonu lásky.https://medicalxpress.com/news/2020-09-people-children-parents-divorced-hormone.html - People who were children when their parents divorced have less 'love hormone'
Rozvod v České republice
V České republice lze rozvést každé manželství. Rozvod probíhá vždy před soudem a může proběhnout buď ve formě sporného rozvodu, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství a návrhu na rozvod nemusí vyhovět, nebo na základě dohody obou manželů, kterou soud při splnění dalších zákonných podmínek zásadně respektuje a manželství bez dalšího zkoumání rozvede. Vždy však musí být nejdříve vyřešeny poměry nezletilých dětí a otázky majetkové. Z právního pohledu je rozvod institutem rodinného práva procesního.
Z historického pohledu byl na území českých zemí rozvod umožněn až zavedením civilního sňatku v roce 1868, avšak v omezené podobě jej připouštěl už patent Josefa II. z roku 1783, který umožňoval rozluku manželů „od stolu a lože“, tedy odloučení bez definitivního zániku manželství. Ještě dříve se otázky manželských sporů řešily podle církevního práva před arcibiskupskou konzistoří. Katolická církev uznávala jen několik důvodů k rozloučení manželství, zejména impotenci, neplodnost nebo ohrožení života partnera, zatímco evangelické prostředí připouštělo širší okruh důvodů včetně duševních či zdravotních problémů. O rozvod často žádaly ženy, nejčastěji kvůli manželově impotenci, a vyšetřování těchto případů bývalo velmi podrobné – zahrnovalo výslechy svědků i lékařské prohlídky. Intimní problémy manželů se tak často stávaly veřejně známými a mohly vést ke společenskému skandálu.
Po zavedení civilního sňatku v Rakousku roku 1868 se rozvod stal dostupnější součástí právního systému a na konci 19. století už v českých zemích žily statisíce rozvedených lidí. Nejčastějšími důvody rozvodu byly nevěra a alkoholismus, přičemž ženy mohly při rozvodu zaviněném mužem získat výživné. Po vzniku Československa se otázka reformy manželského práva znovu otevřela a roku 1919 projednávalo Národní shromáždění návrh na liberalizaci rozvodů předložený socialistou Václavem Boučkem. Návrh narazil na silný odpor katolických a konzervativních poslanců vedených arcibiskupem Františkem Kordačem, kteří rozluku manželství považovali za odporující křesťanským zásadám. Debata vyvolala bouřlivé reakce jak mezi poslanci, tak mezi členy Spolku rozvedených, a přerostla až ve fyzické střety v parlamentu. Přestože byl návrh tehdy zamítnut, společenský vývoj později vedl k postupné liberalizaci rozvodového práva.
Rodinné právo patřilo po vzniku Československa k prvním oblastem, které nový stát reformoval, a zásadní změnu přinesla manželská novela z roku 1919, označovaná také jako rozlukový zákon. Tento zákon zůstal nejdůležitější úpravou rodinného práva v meziválečném období, i když nebyl jednotně platný na celém území republiky. Tehdejší právo rozlišovalo mezi rozvodem a rozlukou: rozvod znamenal pouze soudně nařízené oddělené soužití manželů bez zániku manželství, zatímco rozluka představovala definitivní ukončení manželského svazku. Zákon vymezoval několik důvodů pro rozluku, například nevěru, trestnou činnost, duševní nemoc, násilí či „nepřekonatelný odpor“ mezi manžely. Soud při rozhodování obvykle zkoumal vinu jednoho z partnerů, výjimkou byl právě nepřekonatelný odpor. Majetek nabytý během manželství byl považován za společný a měl být spravedlivě rozdělen, přičemž soud mohl v případě sporů rozhodnout podle vlastního uvážení. Rozlišení mezi rozvodem a rozlukou zaniklo až na počátku 50. let s přijetím nového zákona o rodinném právu, kdy se ustálil jednotný pojem rozvod manželství.
V Československu byl rozvod jako jediný způsob zániku manželství za života obou partnerů zaveden až zákonem z roku 1950. Do té doby existoval jednak „rozvod od stolu a lože“, který manželům umožňoval oddělený život, ale neukončoval samotné manželství, a jednak rozluka, která již dovolovala uzavřít nový sňatek a založit novou rodinu. Rozvody a rozluky byly dlouho poměrně vzácné a společensky citlivé, jejich počet výrazně vzrostl až po druhé světové válce v souvislosti se sekularizací manželství. Statistiky ukazují, že mezi lety 1949 a 2014 skončila v Československu a České republice rozvodem přibližně třetina uzavřených manželství, přičemž rozvodovost postupně výrazně rostla. Zatímco v poválečných letech se rozváděla jen menší část párů, po rozpadu Československa došlo k prudkému nárůstu a v současnosti se rozvodovost pohybuje kolem 60 %, a to navzdory poklesu počtu sňatků i rostoucí společenské toleranci vůči nesezdanému soužití.
Historie rozvodu v Evropě Starověk Ve starověkém Řecku nebyl rozvod podle historiků výrazně stigmatizován a negativně byl vnímán spíše kvůli případným doprovodným skandálům. V Athénách mohl rozvod iniciovat jak manžel, tak manželka, přičemž muž mohl manželství ukončit jednoduše vrácením ženy jejímu otci, zatímco žena musela svůj požadavek oznámit archontovi a obvykle potřebovala podporu rodiny. Zákony chránily ženu tím, že jí při rozvodu zajišťovaly navrácení věna. Existovaly i zvláštní případy zrušení manželství, například z rozhodnutí otce nevěsty nebo kvůli dědickým povinnostem. Pokud byla žena usvědčena z cizoložství, muž byl povinen se s ní rozvést. Ve Spartě mohla být důvodem rozvodu neplodnost ženy. V Gortýně měli právo na rozvod oba manželé a žena si po rozvodu ponechávala část majetku. Častým důvodem zániku manželství bylo také ovdovění, přičemž rozvedení i ovdovělí lidé se běžně znovu ženili či vdávaly.
Ve starověkém Římě byl rozvod zpočátku poměrně neformální a společensky přijatelný, pokud odpovídal tradičním normám. Muži měli od pradávna právo rozvést se s manželkou a hlava rodu mohla nařídit rozvod jakéhokoli páru pod svou autoritou. Postupně získaly právo na rozvod i ženy. Rozvody byly v době Cicerona a Julia Caesara běžné a nepředstavovaly společenskou ostudu, spíše téma pomluv. Důvody rozvodu mohly zahrnovat nevěru, neplodnost, opilství či jiné nevhodné chování. Rozvod rušil rodinné a politické svazky vytvořené manželstvím a nové sňatky často sloužily k navázání výhodnějších rodinných aliancí, zejména mezi elitami. K rozvodu stačila vůle jednoho z partnerů a záležitost se řešila soukromě v kruhu rodiny bez veřejných záznamů; úřední registrace rozvodu byla zavedena až v roce 449 n. l.
Středověk Ve středověké Evropě po pádu Římské říše začala rodinný život více než světská moc regulovat církev. Pravoslavná církev připouštěla rozvod ve výjimečných případech, například při nevěře nebo dlouhodobém opuštění partnera, a umožnění nového sňatku chápala jako projev soucitu. Katolická církev však od 9.–10. století považovala manželství za nerozlučitelnou svátost, takže rozvod v dnešním smyslu byl většinou zakázán. Existovala pouze možnost odloučení manželů bez zániku manželství nebo anulace sňatku, pokud se prokázalo, že byl od počátku neplatný. O těchto otázkách rozhodovaly církevní soudy, protože světské soudy neměly nad manželstvím pravomoc. Katolická nauka chápala manžele po sňatku jako jedinou právní a duchovní jednotu, kterou bylo možné zrušit jen tehdy, pokud se ukázalo, že platné manželství vlastně nikdy nevzniklo.
Novověk Po reformaci začalo být manželství v protestantských částech Evropy chápáno spíše jako smlouva než svátost, a proto postupně převzaly pravomoc nad rozvody světské soudy. Ty se zpočátku opíraly o dřívější rozhodnutí církevních soudů a rozvod povolovaly jen velmi omezeně, protože byl považován za něco odporujícího veřejnému zájmu. Rozvod mohl být udělen pouze tehdy, pokud jeden z manželů porušil manželský slib, například opuštěním partnera, nevěrou nebo krutým zacházením; pokud byli vinni oba, rozvod zpravidla nebyl povolen. Postupně se však důvody pro rozvod rozšiřovaly i na provinění vzniklá během manželství. Výjimkou byla anglikánská církev, která nadále hájila nerozlučitelnost manželství.
Během anglické občanské války puritáni krátce prosadili zákon, který zbavil manželství statusu svátosti a učinil z něj světskou smlouvu, kterou bylo možné ukončit. Významný myslitel John Milton ve 40. letech 17. století obhajoval rozvod kvůli neslučitelnosti manželů, což bylo tehdy velmi kontroverzní. V Anglii bylo až do roku 1857 možné dosáhnout rozvodu jen zvláštním aktem parlamentu. V období osvícenství se však pod vlivem sekularizace a důrazu na individuální svobodu začal přístup k rozvodu uvolňovat. Pruský král Fridrich II. v roce 1752 zavedl zákon, který chápal manželství jako soukromou záležitost a umožňoval rozvod dohodou obou stran; podobné reformy následovaly v Rakousku i revoluční Francii.
Moderní dějiny V průběhu 19. století se v Evropě rozvody postupně liberalizovaly a kolem poloviny století je civilní soudy běžně povolovaly například v případech nevěry.