náhled|Rafaelovo vyobrazení vidění proroka Ezechiela o Bohu Otci ve slávě z roku 1518 Bůh Otec je v křesťanství titul pro Boha. V hlavním proudu trinitárního křesťanství je Bůh Otec považován za první osobu Nejsvětější Trojice, za ním následuje druhá osoba, Bůh Syn Ježíš Kristus, a třetí osoba, Bůh Duch svatý. Od druhého století křesťanská vyznání víry obsahovala potvrzení víry v „Boha Otce (všemohoucího)“, především v jeho funkci „Otce a stvořitele vesmíru“.
V křesťanství však pojetí Boha jako otce Ježíše Krista jde metafyzicky dál než pojetí Boha jako stvořitele a otce všech lidí, jak je uvedeno v Apoštolském vyznání víry, kde po vyjádření víry ve „všemohoucího Otce, stvořitele nebe a země“ bezprostředně, ale odděleně následuje „Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána“, čímž jsou vyjádřeny oba významy otcovství.
Křesťanství náhled|upright|Figurální kresba Boha ve starých německých modlitebních knihách (Waldburg-Gebetbuch), kolem roku 1486 náhled|Bůh Otec, dílo Die Bibel in Bildern (1860), Julius Schnorr von Carolsfeld (1794–1872)
Přehled Ve velké části moderního křesťanství je Bůh oslovován jako Otec, částečně kvůli jeho aktivnímu zájmu o lidské záležitosti na zemi, tak jako by se otec zajímal o své děti, které jsou na něm závislé, a jako otec bude reagovat na lidstvo, své děti, a jednat v jejich nejlepším zájmu. Mnozí věří, že mohou s Bohem komunikovat a přiblížit se mu prostřednictvím modlitby – klíčového prvku k dosažení společenství s Bohem.
Obecně titul Otec (s velkým písmenem) označuje roli Boha jako dárce života, autority a mocného ochránce, často vnímaného jako nesmírného, všemocného, vševědoucího, všudypřítomného s nekonečnou mocí a láskou, která přesahuje lidské chápání. Například katolický svatý Tomáš Akvinský po dokončení svého monumentálního díla Summa Theologica dospěl k závěru, že „Bohu Otci“ ještě nezačal rozumět.
Ačkoli termín „Otec“ implikuje mužské vlastnosti, Bůh je obvykle definován tak, že má podobu ducha bez jakéhokoli lidského biologického pohlaví, např. Katechismus katolické církve č. 239 výslovně uvádí, že „Bůh není ani muž, ani žena: je Bůh“. Ačkoli Bůh není nikdy přímo osloven jako „Matka“, někdy mohou být mateřské atributy interpretovány ve starozákonních odkazech, jako je chvalozpěv ; nebo .
V Novém zákoně lze křesťanské pojetí Boha Otce chápat jako pokračování židovského pojetí, ovšem se specifickými doplňky a změnami, díky nimž se postupem času křesťanské pojetí do začátku středověku ještě více vyhranilo. Shodu se starozákonním pojetím dokládá Matouš – a Lukáš – , kde Ježíš v odpovědi na pokušení cituje 5. Mojžíšovu – a prohlašuje: „Je psáno: ,Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu budeš sloužit.ʻ“ 1. Korintským – ukazuje odlišné křesťanské učení o Kristově působení tím, že nejprve říká: „Tato pasáž jasně uznává židovské učení o jedinečnosti Boha“, ale zároveň uvádí „a jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno a my skrze něho.“ Postupem času se křesťanské učení začalo díky učení církevních otců ve druhém století plně odchylovat od judaismu a ve čtvrtém století byla víra v Trojici formalizována. Podle Mary Rose D'Angelo a Jamese Barra nebyl aramejský výraz Abba v raných dobách Nového zákona ani láskyplným oslovením, ani formálním slovem, ale slovem, které synové a dcery běžně používali po celý život v rodinném kontextu.
Starý zákon Podle Marianne Thompsonové je Bůh ve Starém zákoně nazýván „Otcem“ s jedinečným pocitem důvěrnosti. Kromě smyslu, v němž je Bůh „Otcem“ pro všechny lidi, protože stvořil svět (a v tomto smyslu svět „zplodil“), je tentýž Bůh také jedinečným dárcem zákona pro svůj vyvolený lid. Udržuje s lidem zvláštní, smluvní vztah otce a dítěte, dává mu šabat, spravuje svá proroctví a jedinečné dědictví v Božích věcech, nazývá Izrael „mým synem“, protože vyvedl Jákobovy potomky z egyptského otroctvíHosea 11:1 podle svých smluv a přísah jejich otcům Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. V hebrejské Bibli se v Izajáši – píše: „Izrael je věrný svým synům: Neboť ty jsi náš otec, neboť Abrahám nás neznal a Izrael nás nepoznal; ty, ó [JHWH], jsi náš otec, tvé jméno je náš dávný vykupitel.“ . Bohu je podle judaismu přisuzována otcovská role ochránce. Je titulován jako otec chudých, sirotků a vdov, jejich garant spravedlnosti. Je také titulován jako Otec krále, jako učitel a pomocník nad izraelským soudcem. „Křesťanští teologové často zdůrazňovali odlišnost obrazu Boha jako Otce v Novém zákoně na základě údajné diskontinuity.“
Podle Alona Goshen-Gottsteina je ve Starém zákoně „Otec“ obecně metaforou; není to vlastní jméno Boha, ale spíše jeden z mnoha titulů, kterými Židé o Bohu a k Bohu mluví. Podle Marka Sametha narážejí zmínky o Bohu Otci, který se zmítá v porodních křečích, rodí a kojí – , na kněžské přesvědčení, kterého si v šestnáctém, respektive devatenáctém století všimli Guillaume Postel a Michelangelo Lanci, že „Bůh Otec“ je božstvo dvojího rodu. V křesťanství se otcovství chápe v doslovnějším a podstatnějším smyslu a výslovně se v něm hovoří o potřebě Syna jako prostředku přístupu k Otci, což umožňuje spíše metafyzický než metaforický výklad.
Nový zákon Křesťané hluboce věří, že se skrze Ježíše Krista stali účastníky věčného vztahu Otce a Syna. Křesťané se nazývají adoptivními Božími dětmi:
Když však přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a my tak mohli přijmout synovství. A protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, který volá: „Abba! Otče!“ Takže už nejste otroci, ale synové, a když synové, tak dědicové skrze Boha. — náhled|vpravo|Bůh Otec, Cima da Conegliano, asi 1510–1517 V křesťanství se pojetí Boha jako Ježíšova Otce liší od pojetí Boha jako stvořitele a otce všech lidí, jak je uvedeno v Apoštolském vyznání víry. Vyznání ve vyznání víry začíná vyjádřením víry ve „všemohoucího Otce, stvořitele nebe a země“ a hned poté, ale odděleně, v „Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána“, čímž jsou v rámci vyznání víry vyjádřeny oba významy otcovství.
Od 2. století obsahovala vyznání víry v západní církvi potvrzení víry v „Boha Otce (všemohoucího)“, přičemž se primárně odkazovalo na „Boha jako Otce a stvořitele vesmíru“, což nevylučovalo ani skutečnost, že „věčný otec vesmíru byl také Otcem Ježíše Krista“, ani to, že se dokonce „zaručil přijmout [věřícího] za svého syna z milosti“.
Vyznání víry ve východní církvi (známé z pozdější doby) začínalo potvrzením víry v „jednoho Boha“ a téměř vždy bylo rozšířeno o „Otce všemohoucího, Stvořitele všech věcí viditelných i neviditelných“ nebo o podobná slova.
Na konci prvního století se Klement Římský opakovaně zmiňuje o Otci, Synu a Duchu svatém a spojuje Otce se stvořením (1 Klement 19.2): „Neochvějně vzhlížejme k Otci a Stvořiteli vesmíru.“ Předpokládá se, že Tertulián kolem roku 213 n. l. v knize Adversus Praxeas (kapitola 3) formálně představil koncept Trojice, tj. že Bůh existuje jako jedna „substance“, ale tři „osoby“: Otec, Syn a Duch svatý, přičemž hlavou je Bůh Otec. Tertulián také hovořil o tom, že Duch svatý vychází z Otce a Syna, přičemž se u nich objevuje i výraz „z Otce skrze Syna“. „Věřím, že Duch nevychází z jiného zdroje než od Otce skrze Syna.“
Nicejské vyznání víry, které pochází z roku 325, uvádí, že Syn (Ježíš Kristus) se „narodil z Otce přede všemi věky“, což naznačuje, že jejich božský vztah Otce a Syna není vázán na nějakou událost v čase nebo v lidských dějinách.
Trinitární křesťanství náhled|vpravo|Schematické zobrazení Trojice, kterou tvoří Bůh Otec (symbolizovaný prsty z nebe), Bůh Syn (Ježíš symbolizovaný křížem) a Bůh Duch svatý (symbolizovaný holubicí). Rovnost a nerovnost vyjadřují matematická znaménka = a ≠ v modročervené barvě. Boží jméno v hebrejštině uprostřed obrázku znamená Adonai a Elohim Pro trinitární křesťany (mezi něž patří římští katolíci, pravoslavní, starobylé východní církve, anglikáni a většina protestantských denominací, ale ne všechny) není Bůh Otec oddělený od Boha Syna (jehož vtělením je Ježíš) a Ducha svatého, dalších hypostazí křesťanského božství.. V pravoslavné teologii je Bůh Otec arche či principium („počátek“), „zdroj“ či „původ“ Syna i Ducha svatého, a je považován za věčný zdroj božství. Otec je ten, kdo věčně plodí Syna, a Otec skrze Syna věčně vydechuje Ducha svatého.
Jako člen Trojice je Bůh Otec jedno se Synem a Duchem svatým, je jim rovný, spoluvěčný a soupodstatný, přičemž každá z těchto osob je jediný věčný Bůh a není nijak oddělená: všechny osoby jsou nestvořené a všemohoucí. Z tohoto důvodu je Trojice nad rozumem a lze ji poznat pouze skrze zjevení. položky: 242 245 237
Trojiční pojetí Boha Otce není panteistické v tom smyslu, že Bůh Otec není vnímán jako totožný s vesmírem nebo jako neurčitý pojem, který v něm přetrvává, ale existuje plně mimo stvoření, jako jeho stvořitel. Je vnímán jako milující a pečující Bůh, nebeský Otec, který je činný ve světě i v životě lidí. Stvořil všechny věci viditelné i neviditelné v lásce a moudrosti a stvořil člověka kvůli němu samému. položky: 356 a 295
Vznik trinitární teologie Boha Otce v raném křesťanství byl založen na dvou klíčových myšlenkách: nejprve na společné identitě Jahveho ze Starého zákona a Ježíšova Boha v Novém zákoně, a pak na vzájemném rozlišení, a přesto jednotě mezi Ježíšem a jeho Otcem. Příkladem jednoty Syna a Otce je Matouš – : „Nikdo nezná Syna, leda Otec, a nikdo nezná Otce, leda Syn“, což potvrzuje vzájemné poznání Otce a Syna.
Koncept Božího otcovství se sice objevuje ve Starém zákoně, ale není hlavním tématem. Zatímco pohled na Boha jako Otce se používá ve Starém zákoně, do popředí se dostal až v Novém zákoně, protože se na něj často odvolával Ježíš. Projevuje se to v modlitbě Páně, která spojuje pozemské potřeby denního chleba s recipročním pojetím odpuštění a Ježíšův důraz na jeho zvláštní vztah k Otci zdůrazňuje důležitost odlišné, a přesto jednotné přirozenosti Ježíše a Otce, čímž navazuje na jednotu Otce a Syna v Trojici.
Otcovský pohled na Boha jako Otce přesahuje Ježíše a vztahuje se na jeho učedníky a celou církev, jak se odráží v prosbách, které Ježíš předkládá Otci za své následovníky na konci řeči na rozloučenou, v noci před svým ukřižováním. Příklady tohoto pohledu v řeči na rozloučenou jsou , když se Ježíš obrací k učedníkům: „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás“ a v , když se modlí k Otci: „Dal jsem jim slávu, kterou jsi ty dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno“.
Netrinitární křesťanství
náhled|upright|Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů zobrazuje Boha Otce a Syna Ježíše Řada křesťanských skupin a společenství odmítá učení o soupodstatné Trojici a obecně učí, že Bůh Otec je nejvyšší, ale netrinitární křesťanské skupiny se ve svých názorech na Boha Otce a Krista Syna poněkud liší.
V mormonismu, včetně jeho největší denominace Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (Church of Jesus Christ of Latter-day Saints; LDS), je nejvýznamnějším pojetím „božství“ božská rada tří odlišných bytostí: Otce (který je také označován jako Elohim), Syna Ježíše (který je ztotožňován se starozákonním Jehovou) a Ducha svatého. Má se za to, že Otec a Syn mají dokonalá, fyzická těla, zatímco Duch svatý má tělo duchovní. Viz též Členové Církve LDS věří, že Bůh Otec předsedá Synovi i Duchu svatému, přičemž Bůh Otec je větší než oba, ale jsou jedno v tom smyslu, že mají společný cíl. Většina denominací hnutí Svatých posledních dnů také věří, že Bůh (často označovaný jako Nebeský Otec) má alespoň jednu manželku označovanou jako Nebeská Matka a společně se nazývají Nebeskými rodiči.