Stanislav Neumann starší (16. července 1902 ŽižkovMatriční záznam o narození a křtu – 19. února 1975 Praha) byl český divadelní, rozhlasový a filmový herec.
Život
náhled|alt=Černobílá fotografie, uprostřed Kamilla Neumannová, před ní vpravo dcera Kamila, vlevo syn Stanislav s houpacím koněm|Kamilla Neumannová s dětmi: dcerou Lalou a synem Stanislavem v roce 1905 náhled|vpravo|Hrob na Vinohradském hřbitově v Praze Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho první manželky Kamilly Neumannové, rozené Krémové, se narodil na pražském Žižkově v Chelčického ulici. Otec básníka Stanislava Neumanna, nevlastní bratr herečky Soni Neumannové, švagr režiséra Národního divadla Jana Škody. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 336.
Studoval na žižkovské reálce (zde maturita 1921),Český film : herci a herečky II, s. 296. kde jeho profesorem němčiny byl pozdější divadelní kritik Jindřich Vodák. V roce 1921 nastoupil k Zöllnerově divadelní společnosti na Kladně, v tomtéž roce pak k řediteli Strouhalovi do Kladenského divadla. V sezóně 1921/1922 vystupoval v Ostravě, následně se vrátil na sezónu 1922/1923 opět na Kladno. Po prázdninách v roce 1923 nastoupil do kočovné společnosti ředitele Kosteleckého, po ukončení činnosti společnosti přešel k souboru Biblická scéna. V červnu roku 1924 z ní odešel a působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od podzimu 1924 do března 1925 byl na pozvání režiséra Karla Dostala členem sboru elévů Národního divadla. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 16–37.
V roce 1925 se stal členem souboru Zkušební scény na Žižkově, kde nejen hrál, ale byl i dramaturgem a režisérem. Příležitostně hostoval ve Švandově divadle a v Divadle na Vinohradech. Koncem roku 1925 přešel s Jiřím Frejkou a několika členy Zkušební scény do Divadla na Slupi, kde bylo ustanoveno Divadlo mladých, později přejmenované Jiřím Frejkou na Osvobozené divadlo. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 65 Na jaře 1926, krátce poté co se oženil, odešel Neumann z Osvobozeného divadla do Divadla Vlasty Buriana, kde působil do února 1927.Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 48. Na pozvání režiséra K. H. Hilara se vrátil jako host do pražského Národního divadla a řádným členem činohry se zde stal 1. března 1927. V Národním divadle působil až do své smrti v roce 1975.
Během Pražského povstání doprovázel Stanislav Neumann nákladní auto plné zbraní a byl zajat oddílem SS.František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 141. Uvězněn byl v loretánském klášteře a popraven měl být 9. 5. 1945, k čemuž už naštěstí nedošlo.Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 179, . Jeho jediný syn byl v tu dobu uvězněn v Terezíně. Hned po osvobození se Stanislav Neumann vydal do Terezína, kde svého syna našel a vážně nemocného jej dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život.
V letech 1945 až 1953 vyučoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a později působil i jako pedagog na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. K jeho žákům patřili např. Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva, Milan Friedl a Milan Neděla.Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 86.
Již od roku 1928 účinkoval ve filmu (např. němé filmy Švejk v civilu, Plukovník Švec), úspěšně spolupracoval s rozhlasem a televizí.
Za svůj život vytvořil kolem 300 divadelních a 100 filmových postav.Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 7.
Neumann a KSČ Po osvobození v roce 1945 se jako člen KSČ aktivně zapojil i do politické práce. V roce 1946, před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění, vyjádřil svůj kladný postoj k této straně v předvolební stranické publikaci Můj poměr ke KSČ. Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla poprvé vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu. V roce 1949 byl zvolen delegátem IX. sjezdu KSČ a při té příležitosti napsal do ankety Mladé fronty: Strana je naším největším učitelem, naší vírou a pýchou. Strana nám dává naději, radost a sílu. Komunistou zůstal až do konce života, ještě i na počátku tzv. normalizace v roce 1970 byl „moudrým, ale nesmlouvavým rádcem" při stranických prověrkách. Komunistickým režimem byl oceňován.
Ocenění 1953 titul zasloužilý umělec 1958 Řád práce 1965 titul národní umělec 1962 Řád republiky 1973 Řád Vítězného února
Citát
Dílo
Divadelní role 1924 William Shakespeare: Romeo a Julie, Bratr Jan, (jako člen sboru elévů), Národní divadlo, režie Karel Hugo Hilar 1925 Molière: Jiří Dandin, sluha Lubina, Zkušební scéna Žižkov, režie Jiří Frejka 1926 Carlo Gozzi: Rozmary lásky, Trufaldino, Divadlo mladých, režie Jiří Frejka 1926 Molière: Cirkus Dandin, sluha Lubin, Osvobozené divadlo, režie Jiří Frejka 1926 William Shakespeare: Blažena a Beneš, Konrád, (j. h. ), Národní divadlo, režie Karel Hugo Hilar 1930 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Váša, Národní divadlo, režie Karel Dostal 1939 Karel Čapek: R. U. R., Damon, Stavovské divadlo, režie Karel Dostal 1940 Richard Brinsley Sheridan: Škola pomluv, Pan Snake, Prozatímní divadlo, režie Jiří Frejka 1942 T. M. Plautus: Lišák Pseudolus, Simo, Prozatímní divadlo, režie Jiří Frejka 1942 V. K. Klicpera: Zlý jelen, Strachoš, Národní divadlo, režie Jiří Frejka 1943 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, František Fiala, Národní divadlo, režie Aleš Podhorský 1945 Alois Jirásek: Lucerna, Pan Franc, Národní divadlo, režie Vojta Novák 1946 Molière: Šibalství Skapinova, Geront, Stavovské divadlo, režie Jaroslav Průcha 1946 Maxim Gorkij: Maloměšťáci, ptáčník Perčichin, Tylovo divadlo, režie Jindřich Honzl 1948 Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška, Starší toho města, Stavovské divadlo, režie Jaroslav Kvapil 1948 V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, Tylovo divadlo, režie Josef Pehr 1950 J. K. Tyl: Strakonický dudák, Kalafuna, Tylovo divadlo, režie František Salzer 1950 Molière: Lakomec, Harpagon, Tylovo divadlo, režie Jaroslav Průcha a Antonín Dvořák 1953 Jan Drda: Hrátky s čertem, Omnimor, Národní divadlo, režie František Salzer 1954 Karel Čapek: Loupežník, Šefl, Tylovo divadlo, režie Alfréd Radok 1955 A. P. Čechov: Tři sestry, Ferapont, Tylovo divadlo, režie Zdeněk Štěpánek 1957 Karel Čapek: Bílá nemoc, První malomocný, Národní divadlo, režie František Salzer 1961 William Shakespeare: Král Lear, Šašek, Smetanovo divadlo, režie František Salzer 1963 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Poříz, Národní divadlo, režie Václav Špidla 1967 A. P. Čechov: Višňový sad, Firs, Tylovo divadlo, režie Jaromír Pleskot 1970 Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, Petr Dubský, Tylovo divadlo, režie Vítězslav Vejražka 1973 J. K. Tyl: Paličova dcera, Starý Melichar, Národní divadlo, režie Jaromír Pleskot náhled|Stanislav Neumann jako král Půlnočního království (film Pyšná princezna, 1952)
Film 1930 Plukovník Švec – role: legionář u vlaku, režie: Svatopluk Innemann 1931 Třetí rota – role: legionář, režie: Svatopluk Innemann 1934 U nás v Kocourkově – role: trestanec, režie: Miroslav Cikán 1935 Ať žije nebožtík – role: komorník Filip, režie: Martin Frič 1935 Jana – role: kamarád z vojny, režie: Emil Synek, Robert Land 1937 Děvčata, nedejte se! – role: podomek v penzionu Josef, režie: Hugo Haas, J. A. Holman 1938 Panenka – role: detektiv, režie: Robert Land 1938 Klapzubova XI. – role: profesor Šlejhar, režie: Ladislav Brom 1938 Cech panen kutnohorských – role: písař Václav Alexy, režie: Otakar Vávra 1938 Andula vyhrála – role: bratr Anduly Tonda Mráček, režie: Miroslav Cikán 1940 Babička – role: písař Piccolo, režie: František Čáp 1941 Provdám svou ženu – role: vrátný Havrda, režie: Miroslav Cikán 1945 Rozina sebranec – role: sklář Valeš, režie: Otakar Vávra 1946 Nezbedný bakalář – role: univerzitní pedel Jan, režie: Otakar Vávra 1947 Nikdo nic neví – role: kontrabasista Jan Koula, režie: Josef Mach 1948 Hostinec „U kamenného stolu“ – role: rada Dyndera, režie: Josef Gruss 1948 Železný dědek – role: zřízenec, režie: Václav Kubásek 1952 Pyšná princezna – role: král, režie: Bořivoj Zeman 1954 Nejlepší člověk – role: listonoš Choura, režie: Václav Wasserman, Ivo Novák 1955 Hudba z Marsu – role: malostranský dědeček, režie: Ján Kadár, Elmar Klos 1956 Hrátky s čertem – role: čert Omnimor, režie: Josef Mach 1956 Dobrý voják Švejk – role: starý lékař, režie: Karel Steklý 1956 Proti všem – role: sakristian, režie: Otakar Vávra 1957 Škola otců – role: školník, režie: Ladislav Helge 1959 Princezna se zlatou hvězdou – role: vrchní kuchař, režie: Martin Frič 1959 Dařbuján a Pandrhola – role: děda Pšuk, režie: Martin Frič
Televize 1966 Čertouská poudačka (TV pohádka) – role: Chaloupecký
Rozhlasové role, výběr 1956 Marie Kubátová: Krkonošské poudačky 1956 Marie Kubátová: Jak přišla basa do nebe 1959 Jan Drda: Zapomenutý čert, režie: Karel Weinlich, Československý rozhlas 1973 Molière: Lakomec, Harpagon Československý rozhlas, překlad: E. A. Saudek, pro rozhlas upravil: Dalibor Chalupa, osoby a obsazení: Harpagon (Stanislav Neumann), Kleant, jeho syn (Vladimír Brabec), Eliška, jeho dcera (Jana Drbohlavová), Valér (Josef Zíma), Mariana, jeho sestra (Eva Klepáčová), Anselm, jejich otec (Felix le Breux), Frosina, dohazovačka (Stella Zázvorková), kmotr Jakub, kočí a kuchař Harpagona (Josef Beyvl), kmotr Šimon, zprostředkovatel (Miloš Zavřel), Čipera, Kleantův sluha (Jaroslav Kepka), Propilvoves (Oldřich Dědek), Treska (Jiří Koutný), policejní komisař (Eduard Dubský) a hlášení a odhlášení (Hana Brothánková), dramaturgie: Jaroslava Strejčková, hudba: Vladimír Truc, režie: Jiří Roll.
Gramofonové nahrávky, výběr 1943 V. K. Klicpera: Zlý jelen, role: Strachoš 1945 Lope de Vega: Fuente Ovejuna (Vzbouření na vsi), Mengo 1955 Alois Jirásek: Lucerna, Michal 1955 Molière: Lakomec, Harpagon 1956 A. P. Čechov: Labutí píseň, Nikita 1962 Jan Drda: Zapomenutý čert, Trepifajksl – Mates
Odkazy
Reference
Literatura B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 89, 97, 113, 119, 122, 128, 132, 135, 143, 161, 164, 172, 214–5, 217, 228, 248, 250, 252–3, 155, 264, 281, 336 František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 56, 75, 92–4, 141–3 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 31, 139–142, 378–9 Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 315, 323, 326, 504, 545. Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963 Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. . S. 296–298. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 117, 171, 175 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 336–7 Rudolf Mihola. Stanislav Neumann : ...odvolávám, co jsem odvolal. Praha : Petrklíč, 2006. 111 s. . Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s. Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., . Blíže in: Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 41, 44, 67–8, 74, 101, 106, 176, 180, 204, 225 Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 34, 180
Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 308, Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 159, 178, 221,
Související články Osvobozené divadlo neznámé
Externí odkazy
Galerie prvorepublikových herců – Stanislav Neumann
Kategorie:Čeští divadelní herci Kategorie:Čeští filmoví herci Kategorie:Čeští televizní herci Kategorie:Čeští herci němého filmu Kategorie:Čeští divadelní pedagogové Kategorie:Herci Národního divadla